Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahuška Šulentićová (* 1935)

Vymlouvám lidem, aby se nedívali tak černě

  • narodila se 4. února 1935 v Malých Zdencích v dnešním Chorvatsku

  • pochází z české rodiny Pařízkových, její předci přišli z Čech koncem 19. století

  • otec zahynul na konci druhé světové války, rodina byla poznamenaná i dalšími tragédiemi

  • v roce 1946 reemigrovali do Československa téměř všichni příbuzní včetně šestnáctiletého bratra Pepy

  • hospodařily samy s matkou, do roku 1951 studovala střední ekonomickou školu v Daruvaru

  • v sedmnácti letech se vdala, s manželem žili ve Zdencích, později v Daruvaru, mají syna a dceru

  • pracovala jako účetní v Daruvaru, po odchodu do důchodu byla účetní místního spolku důchodců

  • za jugoslávské války pobývala s manželem a vnoučaty u příbuzných v Česku

Dětství

Drahuška Šulentićová, rozená Pařízková, se narodila ve vesnici Malé Zdence (Mali Zdenci) v dnešním Chorvatsku. Pochází z české rodiny, její pradědeček přišel z Čech s pěti dětmi do Zdenců, nejstarší z dětí byl dědeček pamětnice. Rodiče měli v Malých Zdencích hospodářství a malý obchod, pracovali pro místní mlékárnu Zdenka, a protože oba pocházeli z českých rodin, doma na děti, malou Drahušku a jejího staršího bratra Pepu, mluvili česky.

Navíc ve Zdencích byla většina rodin česká. České knihy dostávali Pařízkovi od tatínkovy sestry Marie Pokorné-Pařízkové, která přispívala do redakce dnešní Jednoty (krajanské nakladatelství v Daruvaru). Na vesnici se ale i jinak hodně četlo, většinou právě české knihy. V jedné z nich byla postava, podle které pamětnice dostala své jméno. „Když vezmete, proč jsem já Drahuška: babička četla nějaký román, to se dralo peří, draly všechny a jedna četla nahlas. A tam byla nějaká královna Drahuška. Babička si to oblíbila, tak odtaď je moje jméno. Byly české knihy a hodně se četlo.“

Rodinu již před druhou světovou válkou poznamenala řada tragédií: dědeček zemřel v roce 1924 na následky nemoci, kterou si přinesl z první světové války z bojů na Sibiři. Jeho malá dcera přišla při žních o nohy a mladý bratranec zemřel, protože si s kluky z vesnice hráli se starým střelivem. Na konci druhé světové války navíc zemřel i otec Drahušky Šulentićové, bylo mu pětatřicet let. Rodina to neměla lehké.

Drahuška chodila do chorvatské školy v Malých Zdencích, na konci války ale budova vyhořela. Učili se potom v místní mlékárně Zdenka, kde měla škola vyhrazenou místnost, a poté chodili do školy do vedlejší vesnice Velké Zdence (Veliki Zdenci). Od roku 1947 navštěvovala sedmiletku v Hrubečném Poli (Grubišno Polje), do školy jezdila na kole a v zimě rodiče vozili děti na saních tažených koňmi.

V Malých Zdencích

Vesnice Malé Zdence (místní říkají „Maly Zděnec“) sousedí s Velkými Zdenci, do městečka Hrubečné Pole je to asi pět kilometrů, do Daruvaru asi patnáct kilometrů. Do celé této oblasti přicházeli čeští přistěhovalci a v některých vesnicích byli ve většině oproti chorvatskému a srbskému obyvatelstvu. Tak tomu bylo i v Malých Zdencích, většina tamních rodin byla česká, ale žilo tam také dost rodin srbských a několik maďarských a chorvatských. Drahuška Šulentićová si nevzpomíná, že by někdy mezi sousedy různých národností panovaly rozpory, naopak všichni ve vesnici si pomáhali (například při žních), slavili společně české i srbské svátky a pod silným vlivem českých rodin se ty ostatní naučily alespoň částečně česky. „Říká se, že Češi jsou lakomí lidi, ale Češi jsou hospodáři, nejsou lakomí... Takže i ti Srbové si zvykli a hodně i zvyky drželi, nebyl rozdíl. Byla tam malá kaplička, to 21. 9. oni mají Malou Gospu (svátek Panny Marie), to můj tatínek měl narozeniny, obchod byl zavřený, chodilo se tam, všichni jsme chodili, i Češi, i Chorvati, i Srbové, k té kapličce. (...) Teď ta válka nás všechny strašně překvapila.“

V Malých Zdencích byla česká beseda i besídka (spolek mládeže), spolek hasičů a po druhé světové válce i česká škola. Beseda organizovala taneční zábavy, majálesy, maškarní zábavy a někdy i dožínky, hrálo se divadlo, byla zde kapela. Posvícení se slavilo na svatého Havla 16. 10., v Hrubečném Poli, kde je nejbližší katolický kostel, se slavilo Marinje (svátek Panny Marie). Každá vesnice měla své posvícení a to byla příležitost, aby se lidé navštěvovali. Na Velikonoce se chodilo na pomlázku a teta pamětnice malovala voskem každý rok sto vajec. Na Vánoce se zdobil stromeček, ale do kostela se chodilo málo, protože ten nejbližší byl pět kilometrů daleko. „Málo se chodilo, ne že by byli nevěřící, snad byli, ale bylo to do kostela daleko. Do Hercegovce devět a do Hrubečného šest. A to se šlo jenom na velké svátky, většinou to byly nové botky, které tě odřely, tak jsi je zul, šel jsi bos. (...) To se muselo jít ráno a na lačno. Jestli já mám jít a nejíst – pokaždé mě vynášeli z kostela, já jsem omdlívala.“ Ve čtvrté třídě měly děti ve škole „pričest“ – první svaté přijímání. V Malých Zdencích je pravoslavný kostel a místní Češi se účastnili i slavností, které slavili Srbové. Další příležitostí, kdy se scházely hlavně ženy z vesnice, byla „doderna“ – draní peří.

Vztahy mezi českými vesnicemi byly různé. Lidé se vídali ale vlastně jen na dožínkách, někdy o posvíceních, na zábavy a divadlo se chodilo i do sousední vesnice. „V Končenicích (Končanica, sousedí s Velkými Zdenci) byli zvláštní lidi. Ti mladí lidi nenáviděli, když hoši přišli do Končenice k muzice a tancovali s těma holkama z Končenice. Tam ani jedna se nevdala jinam než do Končenice. Až se chtěli prát. To manžel říkal: ‚Tam nepůjdu, jestli mám rozmýšlet, smím tancovat, nesmím, nebo dostanu bití.‘“ (...) Velké Zdence patřily správou pod město Garešnici (Garešnica, asi dvacet kilometrů vzdálená), navíc tam byla velká mlékárna Zdenka (funguje dodnes a je známá po celém Chorvatsku). Malé Zdence patřily pod Hrubečné Pole, což je menší město. Žilo tam také hodně chudých srbských rodin, a proto Malé Zdence vždy zaostávaly za „pokrokovějšími“ Velkými Zdenci.

Druhá světová válka a reemigrace

Za druhé světové války byl otec Drahušky Šulentićové u partyzánů. Bratr Pepa, kterému bylo čtrnáct let, pak utekl z domova za otcem, ale ten ho nechtěl vzít s sebou, protože právě odcházeli až k Osijeku (města na východě Chorvatska) a Drávě. Bratr se proto po několika dnech vrátil domů. Do vesnice v roce 1944 přišli vojáci, tzv. čerkézi. Byli to ruští vojáci, kteří se přidali na stranu nacistů. Drahuška Šulentićová si vzpomíná, že několik se jich ubytovalo v jejich domě, v sednici měli ustájené koně a nechovali se k lidem ve vesnici slušně. Na konci války, na jaře 1945, se začali muži vracet domů z bojů. „Po válce, všichni se už vraceli, ale náš táta nejde. Tak ho šla maminka hledat. V 45. roce nejezdil vlak, nejezdil autobus, udělala nevím kolik kilometrů, kdo jí kde řekl, kde ho naposled viděl. Vrátila se, vím, že jsem byla u sousedů na třešních, tak to byl šestý měsíc. Byla jsem vysoko a viděla, že maminka jde, tak jsem z toho stromu honem skočila, aby mě neviděla, kam jsem vysoko vylezla. Potom přišel nějaký člověk z Končenice nám říct, že v Bolmanu (na východě Chorvatska, nedaleko Osijeku) na hřbitově viděl kříž, že tam psalo Parizek Franjo. Viděl to z cesty, a že mu tam ještě položil květ. Tak maminka šla znovu a našla, že byl v nemocnici, dostala i papíry, kde byl raněný, nějaký cikán ho zakopával a všechno mu vzali, ale byl v truhle. Tak se vrátila domů, udělala se plechová truhla a s vozem jeli. Kolik to může být do toho Bolmanu? Přes dvě stě kilometrů. Dovezli ho domů a pak na Petrovo měl pohřeb.“

V roce 1946 začala reemigrace do Československa. V rámci mezinárodní dohody československá vláda nabídla Čechům v Jugoslávii přesídlení do staré vlasti. Této možnosti využili téměř všichni příbuzní pamětnice. „Z naší rodiny v 46. roce odstěhovali se: maminčini rodiče, bratr s rodinou, sestra s rodinou, tatínkovy dvě sestry a tatínkova maminka. A můj bratr, nebylo mu ještě sedmnáct, asi čtyři takoví mladíci se domluvili a šli se do Čech podívat. S tím, že my to prodáme a že pojedeme taky. (...) Měli jsme i kupce a maminka hodně rozmýšlela, měli jsme nový pěkný barák a jí se to nechtělo nechat. Říkala: kamkoliv já přijdu s dvěma dětma, každý má někoho, kdo mu pomůže, a já to tady nechám pěkný a půjdu, kdo ví kam. Takže jsme jedině my dvě zůstaly.“ Dva roky o bratru Pepovi neměly s matkou žádné zprávy a poprvé přijel domů až v roce 1956, dřív mu to nebylo umožněno. Přijížděl pak téměř každý rok, ale musel si složitě vyřizovat povolení. Studoval na fakultě v Bratislavě a na studia dostával malé stipendium, které mu bylo přiděleno po otci. Otec měl totiž celý život české občanství. Bratr pamětnice žije nyní v Prostějově.

Reemigrovat chtěla v roce 1948 i matka s Drahuškou, ale už to nebylo kvůli politické situaci možné, navíc matka nechtěla odejít i kvůli nejistotě v Československu. Byla se tam za příbuznými dříve podívat a viděla, jak odcházejí a jsou vyháněni původní němečtí obyvatelé a jak jejich domy vláda přiděluje reemigrantům z Jugoslávie. To na matku a příbuzné působilo velmi negativně, přesto příbuzní v Československu zůstali. Matka Drahušky Šulentićové však už poté Zdence opustit nechtěla.

Práce účetní a rodina

Po sedmiletce šla pamětnice studovat na střední ekonomickou školu do Daruvaru. Matka zatím hospodařila sama ve Zdencích a Drahuška Šulentićová jí pomáhala, i když jim část půdy znárodnili („zametli“). „Šla jsem na ekonomickou školu v Daruvaru, byla jsem rok soukromě (bydlela v podnájmu) a asi měsíc před ukončením prvního roku nám zametli půdu. To nás strašně překvapilo a zabolelo, tatínek zahynul ve válce, my máme ještě dodnes od Tity podepsanou Zahvalnicu, že zahynul (Partyzánské vyznamenání podepsané Josipem Titem). Maminka sama obdělávala dvanáct jiter pole, ona nemohla nahospodařit, kolik musela dát. Když jí zametli půdu, ona přijela na kole do Daruvaru, říkala: Musíš přetrhnout školu. To bylo určené, kolik mouky, kolik sádla, a ona je neměla. Abych to nepřetrhovala, tak jsem měsíc jezdila každý den do Daruvaru patnáct kilometrů na kole. Potom byla oformovaná, založená, česká osmiletka a autobus jezdil a sbíral děti i ze Zděnce, tak my tři, kteří jsme šli do ekonomické, jsme se s nimi vozili.“ Ve třetím ročníku školy studentům nabídli práci účetních v nově založených zemědělských družstvech a Drahuška Šulentićová získala práci v Hrubečném Poli. Později pracovala jako účetní v Daruvaru v několika podnicích, nejdéle, až do roku 1988, ve firmě Dalit, která zpracovávala ocel a měla více než 2000 zaměstnanců. Jen účetních bylo ve firmě více než třicet.

V sedmnácti letech se provdala za Bohumila Šulentiće, kterého znala od dětství. Studoval také ekonomickou školu, a protože byl mladší ze dvou synů, po svatbě šel na hospodářství Pařízkových. Otec pana Bohumila přišel z Liky (území mezi Bosnou a Hercegovinou a Velebitem, pohořím na severu chorvatského pobřeží), matka ale pocházela z české rodiny z Bulince (Bulinac, nedaleko Zdenců, také tam žily české rodiny) a Drahuška Šulentićová si vzpomíná, že někteří její příbuzní se za celý život nenaučili chorvatsky. Spolu s manželem mluvili chorvatsky, i když češtinu ovládali oba. „Můj manžel, řekla bych, že mluvil lepší než já, dával si pozor. Já myslím, že umím, tak se trochu zapomínám.“ Pan Šulentić zastával později různé funkce v České besedě Daruvar. Zemřel v roce 1998. Na své děti, syna Vlatka a dceru Melitu, mluvila Drahuška Šulentićová vždy česky.

V Československu byla poprvé v roce 1958, přijela s rodinou bratrovi na promoci. V následujících letech se střídali v návštěvách, ale rodina pamětnice, na rozdíl od té bratrovy, neměla problémy s cestováním do zahraničí. Procestovali díky bratrovi Českou republiku a navštívili mnoho památek. V Československu jim většinou nevěřili, že jsou z Jugoslávie, divili se jejich jazyku. Od bratra Pepy také dostávali české knihy, hlavně pro děti.

Rodina bratra Pepy byla na návštěvě v Daruvaru i v srpnu 1968, a proto přemýšleli, že by se do Československa už nevrátili. I z toho důvodu, že bratr podepsal Dva tisíce slov („podepsal nějakých tisíc řečí“, riječ – slovo). Nakonec ale do Československa odjeli, ale bratr pamětnice přišel o práci pedagoga v Prostějově a jeho děti měly velké problémy, aby se mohly zapsat na univerzitu.

Jugoslávská válka

Válka začátkem devadesátých let všechny překvapila, nikdo nemohl uvěřit, že se něco takového může stát. „Můj tatínek zahynul, neví se, kdo to udělal, to byla válka. Ale teď, za téhle domovinské války, kamarád, který se mnou šel do školy, maturovali jsme spolu, dělal s mým manželem v pivaře (pivovar), teď on byl vedoucí a chtěl rozbít pivaru. To nás překvapilo. Teď tu už nežije. Že to teď byl někdo, koho znáš. On byl i lovec (myslivec) a kolikrát nám donesl něco. Skládali jsme se (rozuměli jsme si). Co to přišlo na lidi, já nevím. (...) Tady trať měla být hranice, tak můj syn by byl Krajina, Srbije, a já bych byla v Chorvatsku. Tady to bylo opravdu špatný, Pakrac, Daruvar. Ale třeba Končenice jenom slyšely, že se tady střílí. A Zděnec nemá vůbec šajnu o tom, co se tu dělo. Tak to nemělo být, já to všechno odsuzuju.“ Ve společnosti ale panovala zvláštní atmosféra už na konci osmdesátých let, Drahuška Šulentićová to pocítila i v práci, a proto raději odešla do důchodu dříve. Dcera Šulentićových pak musela utéct ze svého domu v Petrinji u Sisaku, kde žila, a dům byl za války zničený. Jejich syna málem zastřelili. Šulentićovi odjeli v září 1991 s vnoučaty za příbuznými do Česka a zůstali tam s nimi čtyři měsíce. Vnoučata se za tu dobu naučila česky. Pamětnice stále přemýšlí, co se to začátkem devadesátých let v Jugoslávii stalo a jak je možné, že se najednou sousedé postavili proti sobě.

Závěrem

Drahuška Šulentićová se celý život hlásí ke své české národnosti. Kdykoliv se najde příležitost, ráda mluví česky, ale přiznává, že to občas někomu vadí. I na její výslovnosti, když mluví chorvatsky, je prý poznat, že je Češka. Účastní se akcí, které pořádá česká menšina, a odebírá krajanský týdeník Jednota. Navštěvuje programy pro seniory („denní pokoj/pobyt“ – dnevni boravak) v místním domově důchodců, například kurzy informatiky. Je členkou Matice důchodců v Daruvaru, kde dvacet let vedla účetnictví. Chodí zpívat do sboru Umirovljenik a na další akce, které spolek pořádá. Na každý den má naplánovanou nějakou činnost a těší se, co další den přinese. Stále ji baví něco počítat, pamatuje si všechna data a ví, kolik kroků je to z jejího domu do města. Její rodina se stále stýká s příbuznými, kteří koncem čtyřicátých let reemigrovali do Československa, a její vnuk odešel za prací do Brna. Pamětnice si také každý měsíc už šedesát let dopisuje se svým bratrem Pepou v Prostějově.

„Vymlouvám lidem, aby se nedívali tak černě,“ říká. Je stále optimistická a to jí pomohlo překonat těžkou nemoc před patnácti lety. V té době chtěla vidět dospívat svá vnoučata, teď se těší, že se dočká pravnoučat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20. století ve vzpomínkách příslušníků české menšiny v Chorvatsku

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách příslušníků české menšiny v Chorvatsku (Luděk Korbel)