Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Strážnický (* 1945)

Strážce paměti Brněnské přehrady

  • narodil se 12. listopadu 1945 v Brně

  • v 11 letech byl po smrti své maminky umístěn do dětského domova ve Střílkách u Brna

  • pracoval jako chovatel v zoo, školník, topič a údržbář

  • celý život tráví volný čas u Brněnské přehrady a shromažďuje informace z její historie

  • seznamuje veřejnost s úlohou Ladislava Dolníčka v záchraně přehrady na konci války

Celý život Lubomíra Strážnického je spojen s Brněnskou přehradou. Jeho rodiče zde postavili chatu, na které odmalička trávil téměř každé léto. Jako kluk tady objevil a vzápětí omylem zničil německý bunkr z války, později brigádničil na parníku upraveném na prodejnu potravin, který v létě brázdil přehradu a zásoboval chataře. V dospělosti se začal o historii této lokality zajímat hlouběji a doplnil ji mnoha zajímavými detaily. Již léta se snaží uvést na pravou míru známý příběh o zachráněné přehradě na konci druhé světové války. Ten se totiž podle něj odehrál trochu jinak, než jak tvrdila oficiální verze, která vznikla za socialistického režimu.

Dětství si užíval vyváděním klukovin


Lubomír Strážnický se narodil 12. listopadu 1945 v Brně. Jeho maminka Štěpánka se starala o domácnost a tatínek Miloslav pracoval jako vrchní číšník v legendární brněnské restauraci Muzejka. Zatímco maminka byla věřící a chtěla, aby syn chodil ve škole do katechismu a stal se farářem, tatínek byl předsedou KSČ v národním podniku Restaurace a jídelny 2. Kvůli otci se Lubomír nakonec stal členem Pionýra, ale jinak neměl rozdílný světonázor jeho rodičů na rodinné štěstí žádný větší vliv. Tíživá padesátá léta prožíval malý Lubomír bezstarostně a jen matně si vybavuje, jak maminka s neskrývanými obavami poslouchala rozhlasový přenos procesu s Rudolfem Slánským.

Když bylo Lubomírovi deset let, objevil u Brněnské přehrady německý bunkr z 2. světové války. Vlezl dovnitř a našel zde kromě vojenských masek a telefonů také sudy naplněné záhadným světélkujícím materiálem. Zkusil ho zapálit, a když se oheň dostal mimo kontrolu, utekl. Po několika minutách, již z bezpečné vzdálenosti, pozoroval, jak bunkrem otřásla exploze. Výbuch potom vyšetřovala policie, ale na skutečného viníka se nepřišlo. 

V dětském domově zažil vojenský dril


Šťastné dětství skončilo Lubomírovi v jedenácti letech, kdy mu na tuberkulózu zemřela maminka. Po její smrti žil střídavě u otce a příbuzných. Neuspořádaný život se však začal projevovat na jeho školním prospěchu, a proto byl na doporučení školy umístěn do dětského domova. Tatínek prosadil, aby to bylo ve Střílkách nedaleko Brna. Na tři roky strávené zde nemá nejlepší vzpomínky: „Podmínky byly hrozné, jako na vojně. Na vycházky jsme chodili v trojstupu a odpoledne jsme pochodovali v útvarech a nacvičovali jsme zpěv vojenských pochodových písní.“ 

Na mládí strávené u Brněnské přehrady ovšem vzpomíná Lubomír rád. Za socialismu zažívala tato rekreační oblast své zlaté časy a přehrada byla v létě obležená tisíci lidmi. Její vody křižovala v padesátých letech loď speciálně upravená na pojízdný obchod Pramen s potravinami, která zásobovala chataře a rekreanty od hráze až po osadu Mečkov. Lubomír dělal na lodi brigádníka. V té době se učil u Elektromontážních závodů v Brně, ale školu nedokončil.

V srpnu 1968 vysílal brněnský rozhlas z tajných skrýší


Srpnové události zastihly Lubomíra ve Žďáru nad Sázavou, kde v té době pracoval jako montér. Brzy ráno se z rádia dozvěděl, že republika byla vojensky obsazena, a on cítil, že se musí vrátit domů, do Brna. Vlak ho dovezl jen do Řečkovic a do centra už musel spolu s ostatními lidmi pěšky. Prvního vojáka okupačních armád uviděl stát ve vrátnici redakce novin Rovnost na ulici 9. května, dnešní Rašínově. U hlavního nádraží byly davy lidí, vojáků a těžké techniky. Situace byla vyhrocená, lidé vojáky obklopili a nechtěli je pustit dál. V jeden okamžik začali vojáci střílet do vzduchu. „Leželi jsme na zemi a já si říkal – to je konec,“ vzpomíná na pohnuté chvíle Lubomír.

Tatínek Lubomíra Strážnického byl sice komunista, ale přesto byl zasvěcen do tajného úkrytu nezávislé rozhlasové vysílačky, která byla umístěna ve sklepní místnosti Muzejky. Podobných vysílaček bylo po Brně víc a často se z bezpečnostních důvodů přemísťovaly. „Rusové jezdili po městě a vysílačky zaměřovali. Kdyby to zjistili, nevím, jak by to skončilo. To by nás všechny postříleli,“ říká Lubomír Strážnický.

Získat za socialismu byt nebylo nic snadného


Jeho profesní život výrazně ovlivňovala bytová otázka. Dá se říct, že se stěhoval tam, kde mu nabízeli byt. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pracoval v zoo ve Dvoře Králové, protože jeho tehdejší ředitel Josef Vágner slíbil každému chovateli exotické zvěře byt nebo dům. Když se ho ale ani po letech nedočkal, nechal se zaměstnat na tři roky v Jaroměři jako školník se zajištěným bydlením. Do rodného Brna se nakonec vrátil proto, že se zde v teplárně uvolnily byty a Lubomír jeden z nich dostal. Dokonce se kvůli tomu překvalifikoval na topiče.

Byty byly za minulého režimu také nástrojem nátlaku. V zaměstnání chtěl Lubomíra jeho nadřízený o byt připravit proto, že měl v plánu dát z podniku výpověď. Lubomír tlak ustál, prosadil si svou a o byt nepřišel. Jindy ale kvůli většímu bytu dokonce vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM). Když ale dostal místo očekávaného čtyřpokojového bytu menší, ze SSM po jednom roce zase vystoupil. Dnes vnímá vstup do SSM jako svůj jediný prohřešek v době normalizace. Jinak ale tehdy větší problémy s režimem neměl. Jak říká: „Když člověk dělal a nedělal nějakou ostudu, tak si vás nikdo nevšimnul.“

Navzdory nekonfliktnímu životu za socialismu uvítal sametovou revoluci s nadšením. V devadesátých letech si založil údržbářskou firmu a podnikal až do roku 2012, kdy odešel do důchodu. Jako penzista se ve svém volném čase věnuje mapování slepých míst historie Brněnské přehrady. Podařilo se mu získat informace, které vrhají nové světlo na události z konce druhé světové války.

Kdo zachránil Brněnskou přehradu?


Na konci války se snažili Němci zpomalit postup Rudé armády ničením mostů. Svratku v Brně bylo možné na konci dubna roku 1945 překonat už jen přes hráz Brněnské přehrady, kterou Němci podminovali. Odpálením min hrozilo těžké poškození hráze a možná i zaplavení části Brna. Tomu zabránil František Šikula, který byl za svůj statečný čin po válce vyznamenán Československým válečným křížem. Dnes je po něm v Brně pojmenovaná ulice a jedna z tramvají. V dobře známém příběhu o statečné záchraně přehrady jsou však podle pamětníkova zjištění nepřesnosti, na které se v posledních letech snaží veřejnost upozorňovat. Vychází při tom ze svědectví rodiny Ladislava Dolníčka, který byl jedním z hlavních aktérů těchto událostí. 

Když se k zaminované přehradě blížila sovětská vojska, přiběhl Ladislav Dolníček za Šikulou. „Volal na něj, že jsou tady Rusové, a ptal se, co má dělat. Šikula ho požádal, aby jim předal informaci o tom, že Němci chtějí hráz přehrady odpálit,“ vypráví Lubomír svoji verzi příběhu. Dolníček ho poslechl, ale dlouho se nevracel a Šikula se rozhodl, že to půjde sovětským vojákům oznámit sám. Jakmile ale vylezl ven z úkrytu, Němci ho postřelili do zad. Zatímco Šikula ležel těžce zraněný v křoví, Dolníček skutečně přivedl k hrázi patnáct sovětských vojáků a lékaře, který Šikulu ošetřil. Trvalo ale ještě několik dnů, než se podařilo 29. dubna Němce od přehrady vyhnat a hráz odminovat. Teprve potom bylo možné dopravit Františka Šikulu do bezpečí a poskytnout mu odbornou lékařskou pomoc.

Hrdina, na kterého se málem zapomnělo


O události byl v sedmdesátých letech, už po smrti Františka Šikuly, natočen celovečerní film „Deník psaný na vodu“. Byl však dobově tendenční a nepřesný. Roli Ladislava Dolníčka z příběhu úplně vynechal. „Šikula byl s Dolníčkem velký kamarád, rybařili spolu. Režisér ale čerpal informace od pana Dundáčka, Šikulova nástupce u turbíny, který Dolníčka neměl rád a jeho roli zamlčel schválně,“ domnívá se Lubomír.  

Čin Františka Šikuly dnes připomíná pamětní deska odhalená kousek od hráze v roce 1976. O Ladislavu Dolníčkovi zde ale není ani zmínka. Lubomír Strážnický je v kontaktu s jeho vnuky a spolu s nimi usiluje o umístění další pamětní desky, která by opomenutí Ladislava Dolníčka napravila. Je přesvědčen, že bez něj by se události vyvíjely jinak. „Bez Dolníčka by Rusové k přehradě ani netrefili, nevěděli, kde je, protože měli staré mapy.“ Ladislav Dolníček tak zachránil nejen přehradu, ale i samotného Františka Šikulu, který by bez včasné pomoci možná vykrvácel. „Ve skutečnosti zachránili přehradu oba dva,“ uzavírá příběh smířlivě Lubomír Strážnický.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Jana Peštová)