Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pplk.v.v. Josef Straka (* 1925)

• narodil se 2. listopadu 1925 ve slovenské Myjavě

• v roce 1938 se odstěhovali k babičce do Chudenic u Klatov

• v roce 1940 získal otec místo v Brně, rodina se přestěhovala za ním

• pamětník začal navštěvovat Střední průmyslovou školu stavební

• v letech 1943 až 1944 byl nasazený u Technische Nothilfe v Kolíně nad Rýnem

• v dubnu 1945 maturoval v krytu kvůli bombardování Brna

• v roce 1947 nastoupil základní vojenskou službu

• v roce 1951 se oženil

• po svatbě byl povolán na vojenské cvičení, v armádě už zůstal

• byl členem Brněnského fóra

• v listopadu 2025 bydlel v Brně

„O prázdninách jsme dostali obsílku, že musíme do reichu. Nevěděli jsme, kam jedeme, a nakonec jsme skončili v Kolíně nad Rýnem,“ popisuje Josef Straka srpen roku 1943. Bylo mu tehdy sedmnáct let. Studenti středních průmyslových škol byli nasazeni na práce u takzvané Nothilfe – Technické pohotovostní služby podřízené pořádkové policii ve Třetí říši. „Přijeli jsme tam po bombardování. Dělali jsme výkopy pro vodárny, které zaslepovaly potrubí,“ vzpomíná. Každý večer chodili do krytu. „Jediné, co se nosilo do krytu, byly cigarety. Ty jsme tehdy fasovali. Já jsem nekouřil, ale bral jsem cigarety pro tatínka a posílal je domů,“ vysvětluje pamětník. Po půl roce se vrátil do Brna.

Dětství strávené na stavbách po celé republice

Josef Straka se narodil 2. listopadu 1925 ve slovenské Myjavě Barboře a Josefu Strakovým. „Tatínek byl zaměstnaný u větší stavební firmy, která stavěla tunely a mosty. Byl tam stavbyvedoucí. Stěhovali jsme se vždycky tam, kde byla stavba,“ popisuje. Josef byl nejstarší ze tří dětí, měl dvě sestry – Věru a Jiřinu. „Maminka byla v domácnosti, starala se o tatínka a o nás děti,“ dodává.

Ještě před druhou světovou válkou se rodina přestěhovala do Pastvin v podhůří Orlických hor. „Tam se stavěl velký most přes přehradní nádrž a odtud jsme se stěhovali do Jindřichova Hradce a zpět na Slovensko, k Banské Bystrici,“ popisuje pamětník. Bydleli vždy poblíž stavby. „Bydlení zajišťovala firma. Bylo to takové provizorní ubytování, ale nám to vyhovovalo,“ říká. Na stavbu mohl chodit za tatínkem, což ho podle jeho slov výrazně ovlivnilo ve výběru budoucího povolání.

Útěk ze Slovenska a válečná léta na Šumavě

V Banské Bystrici už chodil do školy. Vzpomíná, že se musel naučit slovensky. Na začátku války ale musel s maminkou a sestrami utéct k babičce na Šumavu.

„Rozneslo se po Slovensku, že Maďaři zabírají Slovensko, takže před nimi jsme utíkali. Ohromný zážitek z toho mám ten, že jsme jeli rychlíkem z Banské Bystrice na Prahu. Když jsme přijeli do Žiliny, vlak tam zastavil a z okna jsme viděli, jak je nádraží plné lidí. Všichni volali: ‚Ať žije Praha!‘“ vzpomíná Josef Straka s tím, že ještě dnes mu běhá mráz po zádech, když si to vybaví – jak bylo nádraží plné Čechů, kteří odjížděli ze Slovenska.

Druhou světovou válku pak prožil částečně u babičky v Chudenicích u Klatov a poté v Brně. „Babička měla malé hospodářství, a cokoli se doma jedlo, všechno bylo ze zemědělství. Neměla žádný důchod, žila z toho, co hospodářství dalo. Měla domácí zvířata – dvě krávy a tele, dvě prasata. Byla i koza, protože kozí mléko se dávalo prasatům,“ vysvětluje pamětník.

I Josef musel v hospodářství pomáhat. „Chodilo se na pole, sekalo se kosou, snášely se snopy, stavěly se budky. Pak jsme to sváželi do stodol,“ vypráví. V Chudenicích také vychodil měšťanskou školu.

Poté dostal tatínek práci v Brně. „Stavěla se tam trať z Maloměřic do Králova Pole, dva tunely a velký obloukový most v Obřanech,“ popisuje Josef Straka. I v Brně bydleli nedaleko stavby. „Domky, které byly na Slovensku, se rozebraly a postavily v Brně. Byla to taková stavebnice. Měli jsme dva pokoje a předsíň,“ vzpomíná.

Studia a maturita v krytu

V Brně začal chodit na stavební průmyslovou školu. „Tam se mi líbilo, protože já jsem hrozně rád rýsoval. To bylo moje hobby. Ostatní předměty jsem se ani moc neučil, ale stavebnictví jsem se věnoval,“ směje se.

Jeho studium na půl roku přerušily práce v Kolíně nad Rýnem. Poté přišla maturita, kterou studenti absolvovali v krytu pod školou v Kounicově ulici. „Byly tam přenesené lavice ze školy, komise seděla zvlášť. Řekl bych, že to byla taková formální záležitost. Příliš nás nezkoušeli. Tenkrát jsme to zvládli rychle, všichni to udělali,“ vypráví pamětník.

Čekali, že Rudá armáda osvobodí Brno od Řečkovic. „Tam byly vyhozené nějaké mosty, takže nakonec první tank přijel od Bílovic nad Svitavou. Tím údolím, kde byl jediný most přes řeku,“ popisuje.

„Když se blížila fronta, tak v tom souběžném tunelu pod tratí do Králova Pole bylo plno lidí, kteří se tam ukrývali jako v krytu. Bylo jich tam tolik, že i kameny byly mokré od toho, jak tam lidé dýchali,“ vzpomíná Josef Straka.

Osvobození Brna a práce na protitankových příkopech

Těsně před osvobozením Brna kopali spolu s dalšími studenty protitankové příkopy. „A pak, když přijeli Rusové, tak jsme je zase zasypávali. Všichni, kdo měli ruce, šli zahazovat příkopy,“ říká. „U té trati stál kanon a já jsem stál vedle a poslouchal, jak velitel vydává povely. Střílelo se směrem na Královo Pole,“ dodává.

Po válce získal pamětník zaměstnání v kanceláři u architekta v České ulici, kde pracoval až do nástupu na vojnu. Seznámil se tam i se svou  budoucí manželkou, která tam působila jako administrativní pracovnice. Byl členem sociální demokracie a po její transformaci vstoupil do KSČ.

Na vojně u jezdectva a důstojnická škola

V roce 1947 Josef Straka nastoupil základní vojenskou službu, nejprve narukoval do Banské Bystrice k jezdectvu. „Když jsem byl u odvodu, říkal jsem si: Jenom ne na Slovensko... Slováci tehdy ještě nosili rajtky z uniformy československé armády, ale neměli vysoké boty, jen ovinovačky. A nechtěl jsem ke koním,“ směje se, jak mu jeho přání nevyšlo.

Během dvou let byl několikrát převelen, absolvoval důstojnickou školu v Olomouci a z vojny odcházel jako poručík.

Po návratu pamětník pracoval u zemědělských staveb, oženil se a narodily se mu dvě dcery. Později byl povolán na cvičení – a u armády už zůstal. „Byl jsem povolaný jako dozor na stavbu protiletadlových zařízení okolo Brna. Stavěli jsme palebná postavení s děly, která by v případě vzdušného napadení bránila město,“ vzpomíná. Šlo o stavby s ubytováním pro vojáky, kteří zařízení obsluhovali. V okolí Brna jich bylo podle pamětníka zhruba šest.

V armádě už zůstal

„Například v Holubicích, Bojkovicích nebo u Rajhradu. Na všech těch místech se hledala voda. Chodil jsem s panem Štěpánkem, to byl proutkař, měl virguli. Vždycky šel tam, kde voda byla,“ říká Josef Straka, podplukovník v záloze. „Potom jsem zůstal na stavební správě a staral se o údržbu, plánovali jsme dostavby kasáren,“ dodává.

Využíval také možností rekreací, které armáda nabízela, ať už sám, nebo s rodinou. Často jezdili na Slovensko, kde zažili i srpen 1968. „Já jsem měl zrovna dovolenou, takže jsem se toho ani moc nezúčastnil, ani jsem to nějak zvlášť neprožíval. Lidé se různě vyjadřovali, ale já jsem byl na dovolené, takže jsem se k tomu ani neměl možnost nějak postavit,“ vysvětluje.

Brněnské fórum

O to víc ale prožívali rok 1989. „Pod názvem Pražská radiála se v Brně scházela skupina lidí ještě před tím, než to vypuklo. Dělali jsme schůze a protestní akce proti radiále, ale ve skutečnosti to bylo proti režimu,“ popisuje pamětník. V Brně tehdy vzniklo Brněnské fórum, jehož spoluzakladatelem byl tehdejší manžel dcery Kateřiny, architekt Petr Sapák. Ten přivedl její rodiče k těmto aktivitám ještě před sametovou revolucí.

Po roce 1989 se Jiří Straka s manželkou vydali poznávat Evropu. „Projeli jsme Evropu, leccos jsme viděli – Švýcarsko, Itálii, Španělsko, Francii...“ vyjmenovává.

Duší je stále sokolem

Říká o sobě, že je duší sokol. „Do Sokola jsem chodil už jako malý v Jindřichově Hradci, kde jsme také bydleli. Na to mám ty nejkrásnější vzpomínky,“ říká Josef Straka. K Sokolu se vrátil a je jeho členem dodnes. Organizoval výlety na Šumavu, do Beskyd i do Tater. I dnes jezdí na pobyty s cvičením. V dobré kondici ho udržuje zdravý životní styl. „Nikdy jsem nekouřil, alkohol si dám jen na přípitek a každé ráno jím ke snídani semínka.“

Mladým lidem vzkazuje, aby si ověřovali informace a nevěřili všemu. „Měli by mít přehled o tom, co se kde děje, ale nepodléhat falešným informacím. Člověk kolikrát neví, jak to vlastně je, a nemá možnost si to ověřit z jedné ani z druhé strany,“ říká Josef Straka. „Člověk se dnes dozvídá všelijaké věci o Ukrajině. Ale já jsem toho názoru, že Rusko Ukrajinu přepadlo, protože má další plány, možná až bůhví kam. Putin je kardinální zločinec a tam to všechno začíná,“ uzavírá své vyprávění pamětník.