Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Štingl (* 1960)

Holokaust je nevyčerpatelné téma

  • narozen 16. června 1960 v Praze

  • syn kameramanky Věry Štinglové

  • vystudoval katedru dokumentární tvorby na FAMU v Praze

  • dokumentarista, režisér, producent

  • zakladatel filmového klubu K2

  • vysokoškolský pedagog

  • ředitel Památníku Šoa Praha, o.p.s.

  • ředitel projektu Památník ticha v Bubnech

Pavel Štingl se narodil 16. června 1960 v Praze. Jeho dědeček byl legionářem a po Únoru převáděl lidi přes hranice na Šumavě, za což byl vzápětí uvězněn. Maminka Věra Štinglová byla za druhé světové války transportována do ghetta Lodž a pak do vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim. Přežila, vystudovala pražskou FAMU a stala se první československou kameramankou. Pracovala mnoho let v Československé televizi. Pamětník tedy vyrůstal v inspirativním prostředí pro svou budoucí práci dokumentaristy a režiséra.

Dětství

Žil nejprve v Praze 1 a poté v Praze 7, kde bydlí dodnes. Jako osmiletý zažil sovětskou okupaci a viděl, jak tanky projíždějí Prahou. Rád chodil do kina a velkou událostí pro něj bylo promítání Žluté ponorky a dalších filmů, které se dostaly do Čech. Škole se příliš nevěnoval a neměl dobré známky, spíše samé důtky a problémy. Jednou ho ovšem vzala maminka na učňovský den otevřených dveří strojních zámečníků, a když si sám sebe představil v této práci, raději se začal pilně učit a nakonec ukončil základní školu s vyznamenáním a byl přijat na střední průmyslovou školu.

Cesta k FAMU

Jednoho dne byla studentům průmyslovky předložena tzv. Anticharta, aby ji podepsali. Ti se ovšem logicky ptali, jak zní Charta, aby věděli, proti čemu by se měli vymezit, což jim nebylo umožněno, a tak nic nepodepsali. Pavla Štingla střední škola nebavila, zato měl rád focení, přes které se postupně dostal k filmům, které pro něj byly živější. Na FAMU se dostal až po několika pokusech, ale konečně se mohl věnovat tomu, co opravdu chtěl. Vystudoval na katedře dokumentární tvorby FAMU a stal se režisérem a producentem. Již během studií navštěvoval jazzové koncerty a turistický oddíl. Později založil filmový klub K2, kde s přáteli promítali amatérské, animované, výtvarné a studentské filmy a vytvářeli tak alternativní kulturu v svázané režimní propagandistické době.

Normalizace a osmdesátá léta

Kromě návštěv zakázaných koncertů pomáhal Pavel Štingl rozdávat v té době ilegální Lidové noviny a seznámil se s mnoha významnými osobnostmi, které se pohybovaly v okruhu Olgy Havlové: Rudolfem Zemanem, Petrem Pithartem a Lubošem Dobrovským, který pracoval jako umývač oken. „Tím, že jsem zažil okupaci jako osmiletý, tak jsem to nebral tak převratově a politicky, ale spíš jako skvělé dobrodružství. O víkendu jsem lezl po skalách a v týdnu jsem tady chodil do nějakejch hospod, kde se řešilo, jak můžeme někoho pozlobit.“

Kazety v roce 1989

Ve dnech sametové revoluce v roce 1989 se pamětník účastnil mnoha schůzí a tiskových konferencí v divadlech, často v Laterně Magice. Bez internetu bylo těžké sdílet nejaktuálnější informace rychle. Pomáhal rozhlas nebo Hlas Ameriky, ale ne každý je poslouchal. „Aby se něco vědělo, tak jsme prostě stříhali takové kazety; představte si, skoro nikdo neměl přehrávače, asi šest dnů drželi tu informaci oni, než se dostalo něco veřejně do televize.“ Schůze tedy s kolegy natáčel na provizorní kamery. „Pak se to sestříhalo, pokud tomu bylo rozumět, pak se to někam neslo, muselo se strašně přesvědčovat, aby z toho někdo udělal sto kazet. Ty kazety někdo musel koupit v tuzexu nebo někde v nějakejch podivnejch obchodech, někdo je přivezl z Německa. No a pak se to rozmnožilo a potom to vezli studenti třeba do Ostravy a dalších měst.“

Cesta do Rumunska

Po roce 1989 se Pavel Štingl s kolegy z FAMU rozhodli, že pojedou natáčet do Rumunska, jak padá tamní režim. Potřebovali k tomu ovšem auto, aby mohli bezpečně převážet kamery. Zkusili tedy zavolat tehdejšímu ministru obrany generálovi Milánu Václavíkovi. „Někdo prostě zvedl telefon v tom studiu FAMU, zavolal mu a řekl: ‚Pane generále, máme takovou prosbu. Víte, chtěli bychom jet točit do Rumunska a potřebujeme, jestli byste nám nepůjčil nějaký auto.‘ A on říkal: ‚Jak myslíte jako auto?‘ – ‚No my bychom ho řídili a zase vám ho vrátíme v pořádku.‘ A on říká: ‚No, to já nemůžu, zaprvé všechna auta, co mám, jsou vojenská, s tím vás nepustí za hranice...‘ to nás vůbec nenapadlo, takový banality, jako že nějaký vojenský auto někam nemůže, ‚... a zadruhý, jedinej, kdo někam může, je zahraniční odbor a ten má šoféry. Ale já vám ho dám i se šoférem. A jak rychle to potřebujete?‘ No a my jsme řekli: ‚No, tak je poledne, tak my bychom tak navečer vyrazili.‘ A ona tam opravdu asi za tři hodiny stála Tatra 613, což byla tenkrát limuzína těch papalášů, se šoférem. Ten měl asi deset tisíc dolarů v kapse na benzin a úplně plnej kufr různejch cigaret, salámů a spacáků, jo, vojna... A my jsme na to tak jako koukali, měli jsme ty kamery v ruce, a on řekl: ‚Musíme o tom vést evidenci, kde komu jaký cigarety rozdáme.‘ A já jsem říkal: ‚A my je budeme rozdávat?‘ A on říkal: ‚No jo, no, protože jediná cesta, jak se rychle dostat přes Maďarsko do Rumunska, je všechny uplatit.‘ To byl naprosto zkušenej člověk. No a s tímhle papalášským socialistickým autem jsme jeli natočit, jak padá socialistický režim v Rumunsku.“

Jak vyprávět historii?

Pavel Štingl natáčel filmy o politických konfliktech kromě Rumunska také v Albánii, Náhorním Karabachu, Kosovu, Číně, Jižní Africe, Izraeli nebo dalších místech bývalého Sovětského svazu. „V každým z nás je bohužel trochu války. Válka je součástí nějaký biologický podstaty člověka. Nabídnout nějakou ideologii je velmi snadný a je až nečekaně rychlý, jak na to ty lidi reagujou.“ Ve své umělecké tvorbě se zabývá otázkou, jak vyprávět historii, jak ji zpřístupnit pro diváky a přitom nedevalvovat její význam a hloubku. Na tyto otázky reaguje ve svých dokumentárních filmech vyprávěním příběhů, na kterých ilustruje jak minulost, tak propojení se současností. Mezi jeho nejznámější snímky patří Druhý život Lidic, Čtyři páry bot, O zlém snu nebo Eugéniové.

Památník ticha v Bubnech

Pavel Štingl založil obecně prospěšnou společnost Památník Šoa Praha, jejíž vizí je revitalizace nádraží Bubny v Praze 7 na mezinárodní komunikační a kulturní centrum. Nádraží Bubny je místo paměti, ze kterého odjížděly transporty s desetitisíci Židů do koncentračních táborů a které zažilo také odsun Němců. Projekt je pojmenován Památník ticha, který se má stát „moderním prostorem pro veřejný dialog o dědictví minulosti jako stigmatu dneška“. Již v současné době se zde odehrává množství diskusí, seminářů, výstav a dalších kulturních akcí. „Pro mě je historie zajímavá, když se odvíjí od nějakých rysů současnosti a zase se k těm rysům odkazuje. Když se nějakým způsobem řeší věci, které jsou nám nepochopitelné, nebo nás dokonce ohrožují. A ta historie se stává dokumentem. A o tom by měly bejt ty Bubny. Prostě jednoho dne jsem nějak začal vážně přemýšlet o tom, že bych v Praze rád našel nějaké místo, kde by se dal takový novodobý památník přítomných, tak tomu můžeme říkat, udělat. A kde by se prostě dal dát i skvělý vzdělávací program. Nové památníky nejsou muzea, to není něco, kde se ráno rozsvítí a večer zhasne a kde je expozice na dvacet let. To jsou prostředí, která se chovají jako kultura. Každý týden nabídnou něco nového a každou sezonu mají několik nových super výstav, které tam ty lidi opakovaně přivádí.“

Holokaust je nevyčerpatelné téma

Pavel Štingl se opakovaně věnuje tématu holokaustu, které je pro něj nevyčerpatelné. Podílel se na modernizaci a přestavbě Muzea v Památníku Lidice. Kromě dokumentárních filmů také pracuje jako kurátor a spolupracuje například s pražským centrem současného umění DOX a dalšími galeriemi a památníky. V současné době žije v Praze 7 a aktivně se zajímá o politické dění a o to, aby se děti naučily rozeznávat ekonomickou a politickou manipulaci a byly připravenější pro současnou dobu, plnou dezinformací a nejistoty.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Marie Mrvová)