Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miloslav Stingl (* 1930  †︎ 2020)

Nad všechny národy je lidství. Věřím tedy v lidství

  • narozen 19. prosince 1930 v sudetoněmecké Bílině
  • válku prožil v Rakovníku, poté žil v Karlových Varech a v Praze
  • jako gymnazista byl pro šíření protikomunistických letáků souzen za protistátní činnost, vyvázl s podmínkou
  • v 50. letech vystudoval mezinárodní právo a poté etnografii
  • v roce 1958 o něj projevila zájem vojenská zpravodajská služba, spolupráci odmítl
  • v letech 1962–1972 působil v Československé akademii věd
  • od roku 1972 byl na volné noze jako spisovatel a cestovatel
  • od 60. let podnikal studijní cesty za domorodými obyvateli z celého světa
  • v roce 1972 se stal náčelníkem amerického indiánského kmene Kikapů
  • procestoval 150 zemí
  • je autorem 43 populárně-naučných knih
  • nikdy nevstoupil do KSČ ani žádné politické organizace
  • zemřel 11. května 2020

Miloslav Stingl je známý český cestovatel, etnograf a spisovatel, který na výpravách strávil takřka 20 let, podnikl 14 cest kolem světa, navštívil 150 zemí, domluví se 17 jazyky, je autorem 43 populárně-naučných knih. Jakožto etnografa ho nejvíce zajímal fenomén náboženství domorodých kultur. Jeho dobrodružný život je fascinující o to více, že jej prožil jako občan státu s totalitním režimem, kdy i dostat se na rodinnou dovolenou v Bulharsku se rovnalo malému zázraku. Železná opona měla svá přísná pravidla, Miloslav Stingl si však plnil své dětské sny, pro něž hranice neplatí. Někdy s takovou přesností, která bere dech. Například svou třetí cestu kolem světa absolvoval podle plánu, který si nakreslil ve svých deseti letech… „Hodně lidí mi dnes nevěří, že když jsem cestoval v době, kdy se necestovalo, nebyl jsem komunistům zavázaný,“ říká Miloslav Stingl. Jakými nástrahami musel projít a jak se mu dařilo v totalitním systému uchovat si nezávislost?

1938: Otce nacisté zavřeli a nás vykázali z města

Narodil se 19. prosince 1930 v Bílině v severozápadních Čechách do rodiny Jana Isidora a Hedviky Stinglových a vyrůstal s o čtyři roky mladší sestrou Hedvikou. Otec pracoval jako důlní inženýr v mosteckém revíru a pamětník ho popisuje jako skromného, pracovitého a spíše mlčenlivého muže. Maminka byla zase výborná vypravěčka a Miloslava podporovala v jeho uměleckých sklonech a zájmech o daleké země.

Vzpomínky na dětství má Miloslav Stingl spojeny s Bílinou, městem s největším povrchovým dolem v republice. Po mnichovské dohodě 29. září 1938, kdy Československo podstoupilo pohraniční území Německu, ji museli Stinglovi narychlo opustit.

„Pohled na Bílinu byl smutný. Na radnici visel hákový kříž a pak to vzalo rychlý spád: Všechny dospělé české muže sebrali a zavřeli, mého otce nevyjímaje. Nic nespáchal. Jeho vinou bylo, že je Čech,“ vypráví pamětník. Zatímco Isidor Stingl zmizel v područí nacistů, jeho žena Hedvika musela během 24 hodin sbalit osmiletého Miloslava a čtyřletou Hedviku a na povoze naloženém věcmi, které pobrali, opustit Bílinu. Uchýlili se dočasně ke strýci do Kosmonos. Otce naštěstí po 14 dnech propustili a vrátil se k rodině.

Válka versus sny o exotických dálkách

Většinu války pak Stinglovi prožili v Rakovníku, kde otec dostal práci v dole a působnost Němců zde nebyla tak intenzivní. Přesto mohli Stinglovi skončit velice špatně. „Na dolech byly k dispozici třaskaviny. Otec je kradl a předával je českému protinacistickému odboji. Naštěstí to nikdy neprasklo. Otec byl takový tichý hrdina. Kromě jeho ‚spolupachatelů‘ to nevěděla ani rodina. Dověděl jsem se to až po válce. Neuvěřitelně riskoval a s odstupem času jsem si uvědomil, že žil docela nebezpečný život. Možná to mám v genech po něm.“

V době atentátu na Heydricha, kdy dům Stinglů prohledávalo gestapo od půdy po sklep, bylo Miloslavu Stinglovi 12 let a navštěvoval rakovnické Gymnázium Zikmunda Wintra. Jeho vnitřní svět byl na rozdíl od toho vnějšího neuvěřitelně bohatý. V té době už se sám z učebnic naučil anglicky, rusky, španělsky a italsky. O rok později se pustil do maorštiny a byl tak nejspíš jediným člověkem protektorátu, který tento exotický jazyk novozélandských indiánů ovládal. Kromě toho hrál na klavír a komponoval drobné skladby, hltal dobrodružnou literaturu, hluboce a detailně se zajímal o zeměpis a dějepis, měl již vlastnoručně namalovaný atlas světa se sto padesáti mapami. Naproti gymnáziu sídlily Rakovnické listy, do nichž Miloslav přispíval svými povídkami a básničkami. Napsal již i svůj první román. Vědomí války se o slovo hlásilo prostřednictvím jmen popravených, jež každý den slýchal v rozhlase, i prostřednictvím strachu o otce, který trávil většinu času mimo domov a každý večer poslouchal Londýn, za což hrozil provaz.

„Přes všechny ty hrůzy, které se za války odehrály, jsme rozlišovali mezi Němci a nacismem. Vina není v němectví, ale ideologii. To mi říkali rodiče už za války. Byli výrazně protinacističtí, ale ne protiněmečtí. Otec měl hodně přátel mezi Němci. V dolech drželi všichni při sobě, protože jim hrozilo velké nebezpečí. Všem stejně.“

Protistátní činnost a bolestivý trest

Zatímco otec viděl ve svém synovi havíře, Miloslav měl od dětství jiné sny. Chtěl cestovat a psát, a proto se kromě studia na gymnáziu v Karlových Varech, kam se Stinglovi po válce přestěhovali, nadále věnoval především jazykům. Ačkoli byl dobrým studentem, po únoru 1948 mu hrozil vyhazov a s tím i zmaření všech jeho životních plánů. Miloslav poprvé narazil a pochopil, že s komunistickým režimem není radno si zahrávat.

„Po únoru 1948 jsme se spolužáky vydávali protistátní letáky a brzy to prasklo. Tehdy mi bylo stále ještě sedmnáct let. Souzený jsem byl tedy až v mé plnoletosti. Jeden spolužák z naší skupiny naštěstí emigroval do Austrálie a to nás zachránilo, protože jsme všechno svedli na něj. Bylo nám jasné, že do Austrálie za ním nepojedou. Dostal jsem podmínku,“ vzpomíná Miloslav.

Nejhorší trest ho ještě čekal. Chystal se totiž na svou první cestu na Západ. Šlo o výměnný program, kdy komunistický svaz mládeže ve Francii vyslal do ČSR 40 svých členů, za které mohl odjet stejný počet českých studentů do Paříže, na francouzskou Riviéru a Korsiku.

„Z této možnosti jsem byl tak nadšený, že jsem se za týden naučil zpaměti celého obsáhlého průvodce po Francii. Vyplnil jsem spoustu dotazníků, dostal výjezdní doložku a pak teprve pas. Měli jsme jet vlakem. Konečně jsem se dočkal dne, kdy jsem čekal ve skupině těch 40 natěšených mladých lidí na vlak. V tom ale přišli dva pánové a řekli: ‚Všichni můžou odjet, ale soudruh Stingl musí zůstat doma.‘ Hrozně mě to tehdy bolelo. Korsika se pak stala takovým nedostižným snem, který nebylo možné dlouho vyplnit,“ vzpomíná Miloslav Stingl na svou první nevydařenou cestu. Možná právě tento bolestný zážitek v něm inicioval zvýšenou opatrnost a posílil diplomacii při dalším jednání s lidmi, kteří ho mohli ohrozit.

Emigrovat jsem nikdy nechtěl

Jeho první uskutečněná cesta vedla do Tuniska. „80 procent pasažérů tam emigrovalo, i když to nebyla klasická země pro emigraci. Já jsem se však vrátil a tím jsem si udělal bílou čárku. Když jsem se pak vrátil z druhé západní destinace, už jsem nebyl tolik podezřelý. Cestování se mi začalo otevírat.“

Touhu emigrovat Miloslav ale stejně nikdy neměl, přestože se mu komunistický režim, podobně jako většině obyvatelstva nelíbil. Skvělých příležitostí měl přitom za život spoustu. Uvádí například situaci ze srpna 1968, kdy zatímco do Československa vtrhly sovětské tanky, on byl právě v Japonsku na kongresu. Američané i Australané mu nabízeli pobyt v zemi s veškerými sociálními výhodami a velmi dobře placené místo na univerzitě.

„Já jsem ale vždycky všechny sebelepší nabídky odmítal. Jsem Čech, tady jsem se narodil a chci tu i zemřít, protože tady je můj domov. Když jsem se setkával na svých cestách v USA s emigranty, bylo vidět, že se jim vedlo dobře. Ale přesto jsem měl pocit, že jim citově něco chybí. A to ‚něco‘, co chybělo, se špatně nahrazuje,“ říká pamětník.

Diplomatem jsem se nestal, musel bych být estébákem

Miloslav v sobě objevil diplomatické schopnosti a i vzhledem ke svým cestovatelským zájmům chtěl vystudovat mezinárodní vztahy. Jedinou školou, která tento obor nabízela, byla Vysoká škola politických a hospodářských věd. Po excelentně složených přijímacích zkouškách však zjistil, že studium nebude možné. „Měli podmínku, že uchazeč studia mezinárodních vztahů musí být estébák, a to pro mě bylo nepřijatelné. Kdybych na jejich podmínky přistoupil, pravděpodobně bych pak díky svým jazykovým předpokladům dělal na ministerstvu vnitra analytika.“

Jeho druhou volbou bylo studium mezinárodního práva na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které dokončil s červeným diplomem v roce 1954.

Dva roky poté začal dálkově studovat mimoevropskou etnologii na FF UK, jejímž absolvováním si pak jako vědecký pracovník otevřel dveře do tehdejší Československé akademie věd (ČSAV) a do celého světa. „Ve chvíli, kdy jsem se stal vědeckým pracovníkem, byl jsem oficiálně oprávněn k cestování. Byl jsem placený za to, že studuji indiány, a nemohli mi bránit, abych za nimi cestoval,“ vysvětluje.

Dělal jsem ze sebe ustrašeného hlupáka

O zcestovalého Miloslava, který ovládal všechny světové jazyky a v zahraničí měl přístup k zajímavým kontaktům, projevila zájem vojenská zpravodajská služba československé armády. Jeho osobní svazek byl skartován v roce 1979, ale ze zbytků neskartovaných materiálů lze vyčíst, jak kontaktování vojenské rozvědky s Miloslavem Stinglem probíhalo.

První pohovor se uskutečnil v roce 1958 a snažil se například zjistit, proč pamětník nevstoupil do komunistické strany. Zdůvodnil to tím, že Gottwald vyzval k omezení přijímání členů do KSČ. K pamětníkovu chování se zápis vyjadřuje takto: „Svým zjevem působil dojmem uspěchaného a nervózního člověka, při styku velmi uctivého.“

„Tohle vůbec nebylo příjemné setkání a nebylo jednoduché se z toho vyvléknout,“ komentuje zápis dnes.

Na druhé schůzce už major Miloslava Stingla otevřeně konfrontoval s možností spolupráce se zpravodajskou službou. „Jednoznačně jsem to odmítl. Zdůvodnil jsem to tím, že bych se bál provádět něco ilegálního, protože jsem hrozný strašpytel,“ říká pamětník. Záznam z pohovoru k tomu uvádí, že se Miloslav Stingl projevil jako alibista. Miloslav však jen využíval své diplomacie. „Kdybych je odmítl razantněji, mohli mě dostat do problémů. Jediná šance, jak se jich zbavit, bylo dělat ze sebe ustrašeného hlupáka.“ Ani při třetím pohovoru důstojník z rozvědky nepochodil a navrhl upustit od dalšího kontaktování a vyřadit Stingla z evidence.

„Vždycky když mě chtěli do něčeho naverbovat, snažil jsem se vystupovat tak, aby o mě ztratili zájem. Týkalo se to nejen zpravodajců z armády, ale i stranických funkcionářů. Když mě lanařili do KSČ, odpovídal jsem, že se pro členství necítím ještě dostatečně zralý, což byla určitým způsobem vlastně pravda,“ říká pamětník, který byl členem jediné organizace, a to svazu zahrádkářů, což se mu hodilo při vyplňování formulářů při žádostech o výjezdní doložky. „Vymyslel jsem si pro to zkratku ČSZS, což vypadalo vznešeně a důležitě, ale nikdo nevěděl, co to je.“

Čistky se Akademie věd netýkaly

Na počátku normalizace v roce 1969 probíhaly ve všech institucích prověrky a čistky, ale Miloslav Stingl vzpomíná, že ústav ČSAV jimi tolik zasažen nebyl. „Je asi jednodušší vyhodit předsedu vlády z místa premiéra než vyhodit školeného etnografa a nahradit ho nějakým stranicky spolehlivým polovzdělancem,“ vysvětluje. Čistky proběhly až na nejvyšších místech, kdy ředitel a vědecká tajemnice museli opustit své posty. Mohli nicméně dál zůstat v ústavu.

Miloslav nakonec z ČSAV v roce 1972 odešel sám, protože ředitelem se stal pro něj nepřijatelný člověk. „Byl extrémním představitelem normalizační vlny a věděl jsem, že bych se s ním jednou chtě nechtě dostal do konfliktu. Navíc na mě žárlil, protože mi vycházely knížky a byl jsem vědecky úspěšný. Nutil by mě dělat něco, co jsem nechtěl,“ říká Miloslav Stingl. Odchodem z Akademie získal ještě větší prostor pro psaní svých knih a cestování. Jako člen svazu spisovatelů mohl zůstat na volné noze.

Stát z mé práce těžil, všechny cesty jsem platil ze svého

Mnoho knih mu vycházelo také v zahraničí, z čehož měl stát nejen peníze, ale i prestiž. „Tehdejší režim se mnou tak trochu chlubil: Podívejte, naši lidi umějí tolik a tolik jazyků, dostávají profesuru v Americe a můžou cestovat po celém světě, přestože jsou z komunistického státu. Byl jsem tedy vývěsní štít režimu a za to jsem mohl cestovat.“

Nutno dodat, že Československá akademie věd, potažmo stát, Miloslavovi nedala na vědecké expedice ani korunu. Veškeré náklady i do nejvzdálenějších zemí si financoval sám, a to díky knihám, které mu vycházely u nás i v zahraničí už od věku 20 let. „Pro stát to bylo devizově velice výnosné. Knihy vycházely v zemích od Japonska po Argentinu. Měl jsem s ministerstvem financí dohodu, že z honorářů mi zůstane 70 procent a 30 procent si nechá ministerstvo financí. Kdyby mě tedy přestali pouštět, nemohl bych psát knihy a stát by přišel o peníze,“ říká Miloslav Stingl.

Obsah Charty jsem neznal

Ačkoli se mu dle jeho slov dařilo režimem úspěšně proplouvat, v roce 1977 se ocitl v nečekané situaci, z níž vycouvat nedokázal. Byl právě v Československu, když bylo publikováno prohlášení Charty 77. „Chodíval jsem do sídla svazu spisovatelů na Národní třídě, kde se výborně vařilo. Jednoho dne jsem tam přišel a ležela tam listina s našimi jmény, kterou jsme měli všichni podepsat – tedy, že nesouhlasíme s Chartou 77. Tak jsem to, stejně jako ostatní podepsal. Pak nás odvezli do Národního divadla. Viděl jsem tam jednoho spisovatele, který byl dojatý, ale naopak v Janu Werichovi se všechno vařilo. Cítil jsem se tam velice nepříjemně. Podepsal jsem antichartu, aniž bych znal obsah Charty. Co v ní je, jsem se dověděl později ze Svobodné Evropy a vůbec jsem na sebe nebyl hrdý,“ říká Miloslav Stingl. Jeho hlavní zájem se vždy více upínal na práci a cestování než na politiku.

Duchovno má v sobě každý

Miloslav s nadsázkou říká, že jsou dva typy etnografů: Jedni jezdí stále na to samé místo a za svůj život do hloubky prostudují jeden kmen. Druhý typ cestuje po celém světě a zaměřuje se na jeden fenomén. On je ten druhý typ. Vždy ho nejvíce zajímala náboženství domorodých kmenů, které navštěvoval po celém světě. On sám byl od dětství veden ke křesťanské víře. Myslí si, že duchovno je neoddělitelnou součástí života a má ho v sobě každý. „I ti nejdávnější předci nějakým způsobem na něco věřili. A na co věřím já? Bude to znít literárně, ale věřím na dobro, na lásku a na čestného člověka. Mám ještě jedno rčení, které jsem si vypůjčil od původních Havajců a to zní: Nad všechny národy je lidství. Věřím tedy na lidství.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10