Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Stiborová (* 1947)

• narozena 2. července 1947 v Malešovicích u Brna

• rodiče byli volyňští Češi a usadili se v Království u Šluknova

• v roce 1958 zemřel otec a rodina se ocitla v chudobě

• odmaturovala, ale na vysněný pedagogický institut nastoupit nemohla kvůli finanční situaci rodiny

• v srpnu 1968 odjela se sestrou na Ukrajinu za rodinou a v tu dobu zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy

• v roce 2024 žila v Mikulášovicích v oblasti Šluknovského výběžku

Dětství jsem strávil na poli

Zdeňka Stiborová, rozená Stelmasčuková, se narodila 2. června 1947 v Malešovicích u Brna. Její rodiče byli volyňští Češi. V době, kdy čekali dítě, přišla výzva z Československa k repatriaci volyňských Čechů zpět do vlasti, kde bylo potřeba osidlovat pohraničí po odsunutých Němcích. Rodiče se rozhodli s ostatními příbuznými vyrazit do Československa.

Tatínkův bratr už v tu dobu žil na jižní Moravě, kam Stelmasčukovi dorazili a kde se Zdeňka Stiborová narodila. Brzy dostali přidělený domek v Království, které je dnes součástí Šluknova. Tam se přestěhovali a Zdeňka zde vyrůstala. Na rané dětství v Království vzpomíná moc ráda, bydleli naproti škole, do které Zdeňka Stiborová docházela. „Tím, že jsme bydleli naproti škole, tak jsme měli i na bytě učitele, kteří museli po škole odsloužit čtyři roky na škole, kam byli přiděleni.“

Ve škole v Království i později ve Šluknově se jí moc líbilo a odmala toužila stát se učitelkou. Její maminka byla v domácnosti a vypomáhala u místních zemědělců, kam často brala dcerku sebou. „Já jsem velkou část svého raného dětství strávila na poli mezi bramborami a řepou.“  Tatínek se živil jako krejčí v krejčovské dílně v Rumburku. „Já jsem byla jeho princezna, tatínek sedl a ušil mi to nejhezčí, co vždycky mohl.“

Domek, kde žila rodina Stelmasčukových, sousedil s místním kostelem a farou, kde žil pan děkan, který byl k nově příchozí rodině velmi vstřícný a pomáhal jim. „Já jsem tam pořád chodila, tam byla služka Márinka a já jsem s ní zametala hroby a tak.“ Pan děkan dal Zdeňce Stiborové překrásné ozdoby na vánoční stromek, které bohužel rozbila jejich domácí zvířata. Dodnes schovává jako největší poklad jednu z nich - ozdobičku ve tvaru veverky.

Nevydržela jsem tu samotu

Když bylo Zdeňce Stiborové devět let, tak se jí narodila sestra. Bohužel o rok a půl později tatínek onemocněl a zemřel. To bylo pro desetiletou dívku obrovské trauma a od té doby nebylo její dětství šťastné. Rodina měla u domku malé hospodářství - malé pole, krávu, prase a slepice. „To hospodářství se nám strašně hodilo, když tatínek zemřel, drželo nás to při životě,“ říká.

Po smrti otce musela maminka nastoupit do práce a každý den po práci ještě obstarávat svoje hospodářství. Na Zdeňce Stiborové ležela velká část péče o mladší sestru a výpomoc s hospodářstvím. „Musela jsem strašně moc pomáhat, to si vůbec nedovedete představit.“ Zdeňka Stiborová chodila i na třídní schůzky své sestry, a když onemocněla i maminka, tak na ní ležela péče o úplně vše. „Já jsem musela strašně rychle dospět.“ Když jí bylo smutno, tak si četla Babičku od Boženy Němcové, kde už měla vytipované pasáže. „Ty mi pomohly, že jsem se vybrečela a bylo mi líp… Třeba: ,Včeličky, včeličky, babička nám umřela.’“

Zdeňka Stiborová vzpomíná, jak chudě trávili Vánoce. Když zbyly mamince nějaké peníze, tak jí koupila knihu, ale často nedostávaly se sestrou nic. Maminka a sestra vždy brzy usnuly, protože další den byl stejně náročný, ať už byly Vánoce nebo ne. V sousedství bydlela velká rodina, k jejichž pumpě chodila pro vodu. „Já jsem šla ven k pumpě pro vodu a připadala jsem si, jak z Andersena Děvčátko se zápalkami. Nevydržela jsem tu samotu a koukala jsem do okna, jak tam ta velká rodina seděla kolem stolu a povídali si a měli hezkej Štědrej večer.“

To je všechno tak krásný

V létě 1968 se Zdeňka Stiborová se sestrou rozhodly jet navštívit babičku na Ukrajinu. Maminka musela zůstat v práci, a tak sestry vyrazily spolu. Dne 17. srpna 1968 vyjížděly nočním vlakem z Prahy do Lvova. „Tu noc byla ta obloha plná hvězd, to bylo neskutečný. A já jsem tak stála a říkala jsem si: ,Bože, to je nádhera, to je všechno tak krásný.’“

Na konci noci dojel vlak do Čierné pri Čope na hranicích s Ukrajinou. Tam se přesouvaly vlaky na jiné kolejiště. „Museli jsme ustoupit vlaku, který jel s vojákama a tankama. My jsme nevěděli kam.“ Z okýnka koukaly na množství vagónů, které vezly tanky a vojáky, a nechápaly, co se děje. Dojely do Lvova, kde se setkaly s příbuznými. Věděly, že se v Československu něco děje, ale neměly téměř žádné informace, místní televize o tom neinformovala a mamince nebylo kam zavolat. „My jsme nechápaly, nic jsme nevěděly… Pamatuju si, že nám řekli, že až bude cesta bezpečná, tak nás dovezou k vlaku, abychom mohly jet domů,“ vypráví. 

Kdybychom se vrátily ze Západu, tak jsme hrdinky

Na konci září na ně zazvonili policisté, ať si sbalí věci, že můžou vyrazit domů. Jely vlakem, který jezdil z Moskvy do Karlových Varů, a byly v něm téměř samy. Z Karlových Varů se zvládly dostat zpět do Prahy a tam nevěděly, co dál. Vyrazily na Václavské náměstí, kde náhodou narazily na souseda, který je v srpnu na nádraží do Prahy vezl. „Říkal: ,Však já jsem vaší mámě říkal, že vás přivezu zas zpátky a přivezu!’“ Soused je dovezl autem domů do Království. „To setkání s maminkou bylo krásný a říkaly jsme, že už nikdy nikam nejedeme.“ Až doma se holky dozvídaly, co se v zemi stalo. Zdeňku mrzelo, že najednou začali lidé kolem nich řešit, že rodina pochází ze Sovětského svazu a že se sestry odsud vrátily v době okupace. „Kdybychom se vrátily ze západu, tak bychom byly hrdinky, takhle jsme nebyly.“

Zdeňka Stiborová po měšťance nastoupila na gymnázium. Studium pro ní bylo náročné vzhledem k tomu, že stále musela pečovat o mladší sestru. V tu dobu se maminka sblížila s místním poštmistrem, který se o sestru staral, když byla Zdeňka ve škole. Poštmistr s nimi začal žít a umožnil Zdeňce studovat gymnázium s tím, že měla v plánu podat přihlášku do Litoměřic na pedagogickou školu. Bohužel i jejich nový tatínek onemocněl a zemřel na rakovinu plic. „Teď nastala tragédie číslo dvě, že sotva jsme se vzpamatovaly, tak jsme byly tam, kde jsme byly před tím, a nastala ta otázka, jestli já vůbec budu moct na tu školu docházet.“ Podařilo se jí získat sociální stipendium a odmaturovala na gymnáziu, ale sen o pedagogické škole padl, bylo nutné nastoupit do práce a vydělávat. Nastoupila do účtárny a účetnictvím se živila celý život. Za prací dojížděla do Mikulášovic, ale časem zde získala byt. „A aby štěstí bylo úplný, tak jsem se seznámila s manželem, se kterým bych se neseznámila, kdybych dojížděla, protože jezdil domů jen na víkendy a pracoval v Praze.“

Zdeňka Stiborová se provdala a manželům se narodily dvě dcery. Ty splnily maminčin sen a obě jsou dnes učitelkami. „Vždycky jsem říkala, že když se jednou vdám, tak nechci zůstat na všechno sama, tak jak zůstala moje maminka, “ říká. Dnes (2024) je v důchodu a má radost ze své rodiny. „Život mě naučil nezávidět, ale pomáhat. Lidi nespojuje bohatství, ale bída.“ Dodnes chová králíky, které měli, i když byla ještě dítě. Po smrti otce jí je maminka dala na starost. V roce 2024 žila v Mikulášovicích.