Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Štěpánek (* 1929  )

Otec říkal, že do dvou let bude po všem a podnik nám vrátí.

  • narozen 1. srpna 1929 v Dobřenicích u Hradce Králové

  • jeho otec byl úspěšným podnikatelem (rodinný podnik se zabýval zpracováním a distribucí dřeva, obchodováním s uhlím či výstavbou rodinných domků)

  • v roce 1948 podnik znárodněn

  • vystudoval obchodní akademii

  • jeho otec umístěn do tábora nucených prací v Pardubicích

  • v roce 1951 byl povolán na povinnou vojenskou službu

  • přiřazen k PTP

  • prošel jednotkami v Děčíně, Táboře, Trenčíně a Ostravě

  • poté pracoval jako řidič pro Ingstav

  • od roku 1968 pracoval v nábytkářském podniku a v prodeji hudebních nástrojů

Milan Štěpánek se narodil 1. srpna roku 1929 v Dobřenicích, malé východočeské vesničce nedaleko Hradce Králové. Jeho otec společně se třemi bratry od třicátých let podnikal. Postupně se jim podařilo vytvořit poměrně rozsáhlou a úspěšnou firmu: „Začínali svozem dřeva. V Dobřenicích pak zkrachoval jeden z obchodníků s uhlím. Tam začali podnikat. Otec se vypracoval, později postavil i pilu. Na nádraží jsme měli velký manipulační sklad. Jeho bratři se osamostatnili, takže jsme měli i několik filiálek v okolí – v Sádhoji, Nechanicích, v Libněvsi (dnešních Dobšicích).“ Podnik se zabýval nejen zpracováním (výroba parket a beden) a distribucí dřeva, ale také obchodováním s uhlím či výstavbou rodinných domků, většinou pro zaměstnance Škodových závodů. Rodina vlastnila i pražírnu kávy, výrobnu cikorky či autodopravu.

Ke znárodnění podniku jeho otce došlo ještě před únorem roku 1948. V době sezony totiž počet zaměstnanců přesahoval padesát. Po znárodnění byla část podniku zlikvidována, část přeměněna na jiné závody. „Když později všechno tohle znárodnili, tak v Nechanicích měla mototechna sklad náhradních dílů. V Dobřenicích to převzaly uhelné sklady a pilu zlikvidovali a inventář rozprodali. To samé se stalo s podnikem v Libněvsi,“ vzpomíná pamětník na konec rodinného podnikání.

Milan Štěpánek vystudoval obchodní akademii. Po maturitě měl nastoupit k otci: „V létě 1948 jsem se vrátil ze skautského tábora. Otec mě poslal domů pro modráky a oznámil mi, že nastoupím na pilu. Já jsem se ohradil: ‚Proč jsem chodil do školy? A on na to: ‚Když budeš chtít poroučet lidem, tak přece musíš vědět, jak se co dělá! Byl zde ale jen několik týdnů, když byl podnik otci sebrán. „Někdy v srpnu dorazili dva pánové s úředním listem, že se znárodňuje naše firma. Přijeli na dvůr a všichni dělníci se kolem nich seběhli. Tehdy začínala poněkud divoká doba. Otci byl předložen zmíněný list. Ten jen řekl: ‚Ano, jsem si toho vědom. Pak zabavili knihy, vzali pokladní hotovost. Otec přišel domů a povídá: ‚Tak jsme přišli prakticky o všechno…A pak dodal s úsměvem: ‚Ale do dvou let se to stejně všechno posere a oni mi to vrátí zpátky!

„Proroctví“ otce Milana Štěpánka se ale nevyplnilo. Místo toho byl převezen do tábora nucených prací v Pardubicích na zámku. Jeho syn si mezitím musel hledat nové zaměstnání. Díky známostem z minulých dob se mu podařilo brzy sehnat dobré místo: „Otec měl řadu dobrých známých u lesů. Stal jsem se výkupčím dřeva. Měli jsme manipulační sklady, většinou u nádraží, kam se dřevo vozilo. Já jsem měl na starost oblast od Sedlce u Kutné Hory až k Poličce. Na každém větším nádraží jsem měl manipulační sklad. Já jsem dostával z ústředí příkazy, kam má být odvezen ten který druh dřeva. Ve skladě byl většinou starší odborník, který uměl dřevo zmanipulovat tak, aby bylo správně nařezáno, naloženo do příslušných vagonů a dle mých instrukcí odesláno do firem.“ Jednotlivá nádraží objížděl pamětník nejprve na služební motorce, později služebním autem. „Dostal jsem staršího Wanderera. Když jsem přijel do Hradce, tak si mysleli, že přijel Zápotocký. Byl to totiž černý luxusní vůz. Spotřebu měl ale asi dvacet litrů.“

Pracoval zde až do doby, kdy přišel povolávací rozkaz na vojnu. Do služby nastoupil 1. října 1951 v Děčíně. Umístěni byli na zdejším zámku. V první chvíli vůbec nevěděl, že bude vojínem pomocných technických praporů. „První dojem byl děsivý. Za války nebyl objekt moc udržovaný. Byli tam ubytovaní ruští vojáci a to byla zkáza, místy to bylo až nechutné. Do té doby jsme vůbec nic netušili. Nikdo jsme neměli sebemenší tušení o nějakém PTP. Nevěděli jsme, co nás čeká. Nejprve jsme si napěchovali slamníky a šli jsme fasovat uniformy. A to nás už trochu zarazilo. Měli jsme totiž oblečení po německých vojácích, kdo měl štěstí, tak po Američanech. Ale každopádně nám přišlo divné, že pro nás ani nemají pořádné uniformy.“

Ve svých pocitech byli utvrzeni hned následující den při prvním ranním nástupu: „Říjen, válela se mlha. Po první ranní rozcvičce jsme nastoupili. Každý byl v něčem jiném, handlovalo se. Přišel takovej malej nerudnej kapitán. Připomínal mi jednoho poručíka ze Švejka. První jeho slova byla: ‚Víte, kde jste? Víte, co vy jste? Jste vyvrhelové lidské společnosti! Ale my si s váma poradíme! Samozřejmě, že jsme byli překvapení. My jsme se neznali. Nevěděli jsme, že je tam šedesát procent synů sedláků a tak podobně. Byl to ukrutný zážitek. Najednou se objevilo asi šest kluků v podvlíkačkách. To byli východňáři, baptistického vyznání. Odmítli nosit uniformu, tak je vyhnali na nástup jen ve spodním prádle. A jaká byla tehdy zima! Pak už nám bylo naprosto jasný, že o co tady jde.“ Vojíni se brzy dozvěděli, že zbraně v žádném případě do ruky nedostanou a že je čeká pouze manuální práce. Také jim bylo oznámeno, že svědomitou prací si musí zasloužit příslušnost k socialistické společnosti.

Nejprve vojáci prodělali základní výcvik. Po zdravotních prohlídkách byli rozděleni do jednotlivých pracovních skupin. Milan Štěpánek měl v mládí vážnou nehodu na motorce, při které si poranil koleno. Na vojně šel tedy na marodku, chtěl být zařazen na lehčí práci. Ale zůstal tam jen několik dní a hned potom byli vojáci posláni na jednotlivá pracoviště. Pamětník byl tehdy umístěn v jihočeském Táboře. Společně s ostatními vojáky pomocných technických praporů byl ubytován v dřevěných barácích. „Dřevěný barák byl asi pro čtyřicet lidí. Podobný, jaký mívali stavaři. Uprostřed úzká chodba. Ale mělo to strážnici a záboru. Ohlásil jsem se u služby jako voják a on na mě: ‚Co tady šaškuješ? Mazej do kanceláře a tam je poručík! Sice už v sobě bude mít nejmíň pět piv, ale běž za ním. Poručík byl takovej rozšafnej, později jsme se velmi skamarádili.“

V té době se nedaleko rybníku Jordán stavěly bytovky pro důstojníky. Milan Štěpánek začal na stavbě pracovat jako směnař. Zpočátku vůbec netušil, co taková práce obnáší, ale brzy se zapracoval. Asi po půl roce byl přeložen kvůli konfliktu s jedním z nadřízených. Byl mu slíben překlad do Pardubic, tedy blíže domovu, ale nakonec byl přeložen do Komárna. První dny strávil v malé pevnosti v Komárně. „Zpočátku jsem tam měl docela peklo. Čtrnáct dní mě honili po rajónech. Navíc tam byly příšerné podmínky. Proti tomu byl Děčín ještě kouzlo!“ Zanedlouho byl přeložen do Trenčína, kde se vojáci pomocných technických praporů podíleli na stavbě letiště v městské části Trenčianske Biskupice. „Stavěli jsme další rozjezdovou plochu. Říkalo se, že to bude pro rakety.“

Milan Štěpánek zde pracoval jako řidič: „Přišel stavbyvedoucí a ptal se: ‚Je tu někdo, kdo má řidičský průkaz? Chlapi říkali: ‚Buďte ticho! Kdo ví, co to zase bude! Ale já jsem si říkal, že to risknu. My jsme totiž kromě obchodu měli i autodopravu. Já jsem jezdil od dvanácti let. Táta měl čtyři osobní auta, čtyři nákladní. Tak jsem se přihlásil. Druhý den přivezli asi tři auta Ford Kanada. Jenže k tomu neměli řidiče. Poslali mě domů pro řidičský průkaz. Pak jsem jezdil společně s třemi chlapy. Jezdili jsme do slepého ramene Váhu. Z koryta řeky jsme museli ručně lopatama naházet štěrk a vozili jsme to k míchačkám.“ Pan Štěpánek vzpomíná, že práce byla poměrně i solidně placena: „Chytil jsem relativně dobrej kšeft. Byli jsme placeni za přivezené kubíky. A navíc mě to relativně bavilo. Někdy jsme se dokonce cestou stavili na pivo. Pak jsme přijeli k Váhu, kluci se šli nejdřív vykoupat. Já na ně: ‚Chlapi, ale takhle si nevyděláme, a navíc nás vyhodí a půjdem makat do výkopu! směje se pamětník.

Vojáci se samozřejmě snažili si práci všemožně ulehčit a zjednodušit: „Když jsme jeli přes vrátnici, tak nám napsal dva a půl nebo tři kubíky, podle toho, jak jsme to měli naházený. Objevili jsme nádoby od hašeného vápna. Jeden z nich jsme naložili. Takže jsme pak přijeli na Váh, lehli jsme si a opalovali se. Za chvíli jsme pak měli udělaný, protože jsme jen lehce zaházeli tu nádobu. Pak nám na vrátnici napsal tři kubíky, rychle jsme přijeli k míchačce. Kluci, co tam byli, to samozřejmě věděli, to se nedalo utajit. Jenže se to rozkřiklo a začaly to dělat i další dvě skupiny, co tam ještě jezdily. Takže auta jezdila, podle papírů tam měla být hromada kubíků štěrku a ve skutečnosti nebylo z čeho dělat. Samozřejmě to prasklo na mě, že jsem byl iniciátor, že jsem to vymyslel.“ Za trest musel jezdit do Horního Srní (Horné Srnie), vzdáleného asi čtyřicet kilometrů za Trenčínem. Ze zdejší cementárny byl dovážen materiál. Ve skutečnosti se ale velmi brzy dostali do ještě větších problémů.

Cement byl tehdy totiž nedostatkovým zbožím a Milan Štěpánek se tak jen zapojil do dlouhodobě úspěšně probíhajícího černého obchodu se státním majetkem: „To byla další katastrofa! Cement tenkrát nebyl. Jako nováček jsem jel s první fůrou, ale ostatní závozníci už tam dělali delší dobu. Kluci mi nakázali zastavit u jedné hospody. Moc se mi to nelíbilo. Zastavil jsem u hospody, tam stáli Slováci s penězi a kluci jim prodávali cement. Já se divil, ale oni mi říkali: ‚Jenom čtyři pytle! Pak to bylo samozřejmě víc. A já si jen říkal, do jakýho průšvihu jsem se to zase dostal! Na druhou stranu jsme měli dost peněz. A když jsme jeli po vesnici, tak nás všichni zdravili. Říkal jsem: ‚To praskne! To nemůže vydržet! Černý obchod se sice neprozradil, ale mnoho k tomu nechybělo. Štěpánek se začal obávat, že by z toho mohl být obrovský průšvih, rozhodl se proto nechat se přeložit na jinou práci. Hrozilo dokonce i několikaleté vězení.

O několik dní později probíhal nábor na práci v Ostravě, na kterou se Štěpánek přihlásil. Tam byl až do konce vojenské služby. Bydleli v dřevěných domech z válečných dob: „Myslím, že to bylo po ruských zajatcích. Stáli u dolu Barbora.“ Zajímavé bylo, že se tam vojáci dopravovali sami – nejprve vlakem a pak městskými tramvajemi. Vojáci téměř okamžitě nastupovali na práci: „Přijeli jsme, odpoledne bylo školení a druhý den ráno v šest už jsem fáral sedm set metrů pod zem.“

Práce v dole byla náročná a nebezpečná: „Protože jsem menší postavy, byl jsem přidělen na práci v nízkých štolách. Přede mnou byl Polák se sbíječkou. Mimochodem, nerozuměl jsem mu ani slovo. On ležel na břiše, já jsem seděl za ním s dlouhou lopatou. To, co on narubal, to jsem odhrnoval na pás, z kterého to padalo do vozíku.“ Pamětník si stěžuje, že neexistovala jakákoliv ochrana práce: „Žádný ochranný pomůcky neexistovaly. Plival jsem černý prach!“ Nejen že neměli žádnou ochrannou masku, ale menší chodby dokonce nebyly ani nijak vyztuženy. Od neštěstí ho zachránily jen zkušenosti a duchapřítomnost jeho spolupracovníka: „Stále padala spousta prachu, ale on to stejně poznal. Najednou praštil sbíječkou a zakřičel, ať utíkám. Pak mi vysvětlovali, že cítil větší množství prachu, což ukazovalo, že spadne něco většího. Tuhle nebezpečnou práci dělali chlapi hlavně proto, že za to byly velký peníze. Jenže my jsme za to neměli skoro nic.“

Po zmíněném incidentu se pan Štěpánek rozhodl, že se pokusí sehnat bezpečnější práci. Fáral pouze čtrnáct dní. „Opět jsem využil svého v mládí poraněného kolene a šel jsem na ošetřovnu. Tvrdil jsem, že v dole nemohu být, že kulhám, a že když musím ležet v nízké štole nebo tlačit vozíky, že mě to bolí. Doktor byl docela rozumný chlap a rozhodl, že mě pošlou na vyšetření do nemocnice. Lékař v nemocnici viděl na rentgenu moje sešroubované koleno a prohlásil: ‚To je jasný, ty dolů nemůžeš. A tím pro mě po čtrnácti dnech skončilo fárání do dolu.“ Následně se dostal do takzvané náborové režie. Stěžuje si, že tato práce nebyla skoro vůbec placena: „Dostal jsem se do takzvané náborové režie. Za to tedy nebyly téměř žádné peníze. Vytipoval si mě tam jeden Slovák, který pracoval jako skladník. Začal jsem s ním pracovat ve skladu. Fungovalo to tak, že pokud horník zničil nějaký oděv nebo boty, tak kousek přinesl a dostal tu věc novou. Já jsem vydával věci u okýnka a odepisoval jsem to na kartách.“

Velmi brzy se ale dostal se svým nadřízeným do sporu. „Hrozně mě urazil tím, že mě ve skladu zamknul. Já bych býval byl rád, že mám takovou dobrou práci. Ale tím, že mi vůbec nevěřil, mě naštval. Přišel vždycky jednou za dvě hodiny, jestli něco nepotřebuju. Ptal jsem se ho, proč mě zamyká. A on na to, že jsem nespolehlivej a že mi nevěří. Svěřil jsem se klukům a s těma jsme vymysleli, jak se pomstít.“ Brzo vymysleli pomstu. Začali oblečení ze skladu brát: „Sklad měl okna a pod nimi vedla chodba. Byli jsme domluvení, že kluci tam budou čekat a já jim pár košilí nebo něco jinýho hodím. Viděl jsem toho skladníka, že každý týden pakuje balík. Posílal domů košile a boty, co tam nakradl. Říkal jsem si, že na mě to nebude, protože jsem tam zavřený a zamčený. Tak jsme takhle brali ty věci a prodávali jsme je kuchařkám za polovinu. Jak ty byly šťastný! Ale snažili jsme se to nepřehánět. Pak přišla inventura a skladníkovi hromada věcí chyběla. To, co ukradl sám, to uměl odepsat, ale divil se, kam se ztratilo to ostatní. On z toho byl úplně na větvi. Nechápal, jak jsme to udělali. Ale každopádně tam musel skončit.“ O dalším osudu svého původního nadřízeného neví pan Štěpánek nic.

Vojenskou službu měli vojíni PTP na neurčitou dobu. „Prostě jsme nevěděli, jak dlouho na vojně budeme. Uplynulo dvacet čtyři měsíců. Mysleli jsme, že už to máme za pár. A najednou jsme se dozvěděli, že podle zákona jsme povoláni na mimořádné vojenské cvičení na neurčito. Což byla úžasná ironie, když nám ani nikdy nedali zbraně. Kdo ale podepsal závazek, že bude buď tři roky pracovat v dole nebo pět let ve stavebnictví, šel domů. Ostatní museli zůstat a projít prověrkami.“ V rámci příprav na prověrky byl vojínům přednášen marxismus a leninismus. „Přednášel nám to jeden četař, který to neuměl ani přečíst. A mezi námi bylo několik vysokoškoláků, kteří marxismus a leninismus studovali. Dávali mu takové otázky, že on ani netušil, na co se ptají. Politické školení byla vždycky hrozná estráda,“ směje se.

Milan Štěpánek utrpěl na vojně vážný úraz, který ho poznamenal nejen fyzicky, ale také psychicky. O podrobnostech nešťastné události nechce hovořit ani dnes. V nemocnici byl léčen více než čtyři měsíce. Krátce po úrazu, respektive po vyléčení zranění, se dostal domů. „Úraz byl tak vážný, že jsem musel dostat modrou knížku. Byl jsem okamžitě propuštěn a vrátil jsem se domů. Měl jsem odslouženo dvacet šest měsíců.“

Po návratu domů musel co nejdříve najít novou práci. Díky otcovým konexím se dostal do uhelných skladů. „Na ústředí jsem sepisoval objednávky,“ popisuje svou práci pamětník. Ale poté, co se v podniku vyměnil kádrový pracovník, byl označen za nespolehlivého a vyhozen.

Pak začal pracovat jako řidič pro Ingstav, který tehdy budoval elektrárnu v Opatovicích. „Začínal jsem tam takzvaně od píky. To není jako dnes, když mladému klukovi hned dají kamion za několik milionů! Já začal se starým autem.“

Mimo jiné se také podílel na stavbě vodní nádrže Rozkoš. Prvotní úvahy o výstavbě pocházely již z roku 1924. Předpokládaly dílo s částečně tunelovým přívodem vody z Metuje, vyrovnávací nádržkou pod hlavní hrází a celkově čtyřmi elektrárnami. Stavba byla zahájena v roce 1951, o rok později byla zastavena, v roce 1964 opět zahájena a v roce 1972 zahájilo vodní dílo provoz. S nadsázkou bývá přehrada též přezdívána Východočeské moře. Podle rozlohy je osmou největší přehradou v České republice. „Jezdilo nás asi dvanáct až patnáct tater. Pracovalo se ve dne v noci. Nedokážete si představit to množství prachu! Přijelo se na váhu, pak se kamení vysypalo na hráz a jelo se znovu. Měli jsme až čtyřicet dva obrátek za směnu! Byla to hrozná dřina. Ale platově jsme na tom byli jako náměstek ředitele,“ popisuje pamětník náplň práce a solidní finanční ohodnocení.

V Ingstavu pracoval až do roku 1968, kdy změnil zaměstnání. Začal pracovat v obchodním oddělení nábytkářského podniku. Nejprve pracoval na jedné z prodejen, aby se zapracoval. „To si lidi vůbec už nepamatují, ale tehdy se stály fronty na nábytek. Lidi tam spali ve stanech před prodejnou a čekali. Říkal jsem si, do jakého hrozného podniku jsem se to dostal. Samozřejmě tam fungovaly i úplatky a podobně. Ano i k tomu nás komunisti vychovali, kdo nezaplatil, nedostal nic. Ať šlo o auta nebo o nábytek,“ popisuje své prvotní zděšení. Pak už nastoupil v obchodním oddělení.

O několik měsíců později se mohl dostat na místo obchodního vedoucího. Jedinou podmínkou byl vstup do komunistické strany, to ale pamětník rezolutně odmítl. Manželka mu na to ale řekla: „Říkal jsem manželce: ‚Tak zase budeš prát modráky! Ředitel mi dal podmínku, že musím vstoupit do strany. Ona si ale vzpomněla: ‚Ale ředitel našeho dětského domova je v Československé straně socialistické. A dělá ředitele! Asi za dva dny přišla, že by mě okamžitě vzali. A patří dokonce do Národní fronty. Říkal jsem jí, ať to vyjedná. Pozvali mě do autoklubu – prosklená velká okna, elegantní sedadla. Samá bývalá smetánka – profesor, hradecký podnikatel a tak dále. Přihlásil jsem se. Asi za dva měsíce byla v práci porada a rozloučení s odcházejícím obchodním vedoucím. Ředitel si mě tam nechal, když všichni odešli a ptal se: ‚Jak jsi na tom politicky? Přihlásil ses do strany? Já na to: ‚Ano, soudruhu řediteli, jsem členem strany! Hrozně se divil, členem který strany to vlastně jsem,“ směje se Štěpánek. „Ředitel mi říkal: ‚Dokážeš si představit, jak půjdeme na ústředí komunistické strany? Tam se ukazuje na vrátnici členská legitimace! Až ukážeš tu svoji, tak tě vrátný rovnou zastřelí! Asi po třetí vodce mi říkal: ‚Ale doběhl jsi mě pěkně! To se musí nechat. Já na to: ‚Ale ty jsi mi neřekl, do které strany! Ale místo vedoucího nakonec přece jen dostal.

Koncem šedesátých let došlo v životě Milana Štěpánka k několika výrazným změnám: „Všechno to vypadalo docela dobře, ale pak mi emigroval syn. Navíc ředitel měl vážnou cirhózu jater. Říkal jsem ženě: ‚Tak to je konec ředitele, a můj tím pádem taky. Vždyť mně to procházelo jen proto, že jsem byl jeho oblíbenec.“ Ředitel o několik týdnů později zemřel a na jeho místo bylo dosazeno nové vedení. Pro pana Štěpánka to znamenalo ztrátu původní vedoucí pozice. Bylo mu ale nabídnuto místo vedoucího prodejny. On ale nepovažoval za vhodné, aby se dostal na prodejnu, když těm samým lidem několik let šéfoval. Zamýšlel, že se raději vrátí zpět na místo řidiče nákladního vozu do Ingstavu. náhodnému setkání se starým známým získal místo jako inspektor v prodeji hudebních nástrojů podniku Melodie, ač sám nevěděl o této problematice zhola nic. „Vždyť já tak akorát poznal klavír od houslí,“ směje se. Do půl roku byl povýšen. Vzpomíná ale na to, že zapracovat se v tomto oboru bylo velmi náročné. Především proto, že pracoval se zákazníky, kteří o tom něco vědí: „V každém obchodním oboru se dokážete poměrně snadno zaDíky pracovat. Ale v jednom ne, a to v hudebních nástrojích. Protože když si jdete koupit boty, tak jim nerozumíte. S auty je to stejné. Ale hudební nástroj si kupuje hudebník a ten tomu rozumí. A ten prodavač to musí znát taky. Nepoznal jsem složitější obor. Ale naštěstí jsem to nemusel prodávat.“ Velmi složité pro něj bylo i naučit se základní terminologii. Firma působila na celém území Československé republiky. Za půl roku se stal vedoucím inspektorů pro Čechy. Šéfoval tedy inspektorům jednotlivých krajů. Tam zůstal až do odchodu do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Kučerová)