Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Štěpančík (* 1893)

• narozen (pravděpodobně) 1. listopadu 1893

• účastník první světové války jako voják rakousko-uherské armády

• působil u ženistů

• roku 1914 se účastnil ústupu od Lublina ke Krakovu

• onemocněl tyfem a léčil se ve vojenských lazaretech v okolí Krakova

• roku 1917 se s armádou účastnil operací na Balkáně

• popisuje způsoby, jak si vojáci opatřovali jídlo, jímž by doplnili své nedostatečné příděly

Chaos na frontě, nedostatek potravin, strašlivé hygienické podmínky v armádě i epidemie tyfu ve vojenském lazaretu. To vše popisuje ve svých vzpomínkách Václav Štěpančík, který jako dvacetiletý mladík roku 1914 narukoval do rakousko-uherské armády a účastnil se operací první světové války na východní frontě i na Balkáně. Nahrávku s jeho vyprávěním, zaznamenaným na magnetofonovou kazetu pravděpodobně v polovině 70. let, poskytl Paměti národa jeho vnuk Jiří Štěpančík. Jedná se spíše o útržkovité vzpomínky z fronty, bohaté na detaily, ale těžko zařaditelné do širšího kontextu. 

Polévka byla černá, jako by se v ní onuce vařily

Václav Štěpančík se narodil pravděpodobně 1. listopadu 1893 a po vypuknutí první světové války roku 1914  byl zařazen k útvaru ženistů. Na podzim 1914 pobývala jeho jednotka v jihovýchodním Polsku, kde se střetávali s armádou carského Ruska. Většinou se podílel na kopání zákopů nebo budování plotů z ostnatého drátu. „V tom čtrnáctém roce to bylo divoké,“ konstatuje. „Naši v tom neuměli chodit, hned jsme postupovali kupředu, hned nás hnali dozadu, často docházely patrony.“ 

Na přelomu října a listopadu 1914 jeho jednotka ustupovala pod náporem Rusů od Lublinu k Wieliczce u Krakova. Václav Štěpančík vzpomíná na vysilující pochod dnem i nocí pod palbou ruských děl. Vojáci trpěli nedostatkem pitné vody, studně a pumpy, které nacházeli, byly vyčerpané nebo znečištěné. Ze znečištěné vody vařila jídlo i polní kuchyně, která jim polévku servírovala do šálků přímo za chůze: „Polévka byla černá, jako by se v tom onuce vařily, a čpělo to hnojůvkou.“ 

Smrtelně unavení vojáci se zbavovali zátěže, odhazovali patrony i nářadí, které bylo součástí jejich výstroje. Také Václav odhodil svou sekeru a utrhl řemínky, na kterých ji nesl, aby mohl předstírat, že se mu utrhla a ztratil ji. Chůzi ztěžovaly puchýře, vojáci trpěli průjmy a potřebu konali při chůzi, protože nesměli zastavit. Důstojníci s revolvery na ně přísně dohlíželi, aby je odradili od myšlenek na zběhnutí do ruského zajetí. Cestou minuli vypálenou vesnici, ze které zůstaly stát jenom komíny pecí. Ve spáleništi našli obruče od beček na zelí a snažili se z nich vybrat cokoli, co by se dalo sníst. 

Dosyta se najedli až ve Wieliczce, kde objevili opuštěný obchod se zásobami brambor a cibule. Zanedlouho pokračovali do Krakova, kde dostali na několik hodin rozchod. Václav Štěpančík vzpomíná, že ve městě zabloudil, nakupoval od místních děvčat cigarety a čokoládu a těžko pak hledal cestu zpátky ke své jednotce. Z Krakova pokračovali do Katovic a poté k řece Nidě. 

U řeky Nidy bylo jejich úkolem opravit rozbořený most. Ocitli se pod dělostřeleckou palbou a ukrývali se za rozložitými vrbami na břehu řeky. „V jednu chvíli jsme v šesti lidech nesli těžký kovový člun. Šrapnel prásknul přímo nad námi, jedna střepina prorazila člun a jednomu z nás člun přerazil nohu nad kolenem. Než jsme sehnali zdravotníky, muž vykrvácel,“ říká Václav Štěpančík. 

V nedalekém statku objevili úplně nové štůčky plátna, které si vojáci rozebrali, ale Václav své plátno později vyměnil s místními ženami za staré hadry, které použil do bot jako onuce. 

Zdálo se mi, že jsem umřel a že mě pochovávají

V následujících dnech měli vojáci každou noc stavět ploty z ostnatých drátů proti postupující frontě. Často se přitom ocitli pod palbou, někdy také ztratili orientaci a bloudili v noční krajině. Kvůli nedostatku jídla i spánku trpěli vyčerpáním a mnoho vojáků onemocnělo. Lékař, vzdálený dvě hodiny cesty, předepisoval každému bez ohledu na jeho zdravotní problém živočišné uhlí, jiný lék k dispozici neměl. 

Také Václav Štěpančík se cítil zesláblý a vydal se k lékaři: „Po cestě domů mě sanitář chytil za kabát a odtáhl mě stranou. Řekl: ,Poznám na vás, že jste marod, vy jste ještě nemarodil.‘“ Sanitář mu povolil tři dny odpočinku. Jenže Václavův stav se zhoršoval a třetí den již měl jednačtyřicet stupňů horečky. Koňskou dráhou ho poslali do vojenské nemocnice. 

Ocitl se v budově bývalých lázní, kde muži leželi na slámě jeden vedle druhého. Až tady pochopil, že onemocněl skvrnitým tyfem, chorobou, která za první světové války zabíjela stejně masově jako zbraně nepřítele. Když se druhý den probudil, oba muži, kteří leželi vedle něho, byli po smrti – nehýbali se a lezly jim po obličeji vši. 

Nákazy tyfem se báli i lékaři, do místnosti s nemocnými téměř nevstupovali. „Doktor jen zůstal stát ve dveřích a řekl německy: ‚Wie geht es?‘ To byla celá vizita.“ Přesto se jeden z lékařů nakazil a v deliriu, způsobeném tyfovou horečkou, vyskočil z okna. 

Také Václav Štěpančík za několik dnů upadl do tohoto blouznivého stavu, který nazývá agónií. „Zdálo se mi, že jsem umřel a že mě pochovávají. Byl jsem na hřbitově, jáma byla vykopaná a vedle ní navršená čerstvá hlína. Řekl jsem – já tady nechci umřít, tohle není žádný pohřeb. Doma bych měl na pohřbu družičky a tady nic.“ 

Narozdíl od mnoha jiných tyfové blouznění přežil. Hovoří o tom, že se mu zjevil „anděl, který neměl křídla“. Po chvíli pochopil, že je to ošetřovatelka v bílém. Laskavě se ho vyptávala, jak dlouho je v nemocnici, kdy naposledy jedl, kdy se naposledy myl. Nic z toho jí nedokázal zodpovědět. Trval na tom, že se umyje sám, ale když se pokusil vstát, upadl vedle postele, jak byl zesláblý. Téměř měsíc skoro nic nejedl. 

V následujících týdnech se zotavoval v lazaretu v Osvětimi a poté v Linci. Ošetřovatelky mu stále měřily teplotu; když stoupla nad 37 stupňů, nesměl jíst. Nakonec se ale uzdravil a poslali ho zpět na frontu, tentokrát do Bělehradu. 

Nesmíš se bát a musíš na ně jít zhurta

Další část vyprávění Václava Štěpančíka popisuje jeho pobyt s armádou na Balkáně roku 1917. Přes Bosnu, Hercegovinu, Dalmácii a Černou Horu se dostal s vojskem až do Albánie. Úkolem ženistů zde většinou bylo opravovat rozbombardované mosty nebo stavět nové. 

Ani zde nedostávali vojáci kvalitní stravu. Jednou za tři dny fasovali kus kukuřičného chleba, občas k němu dostali něco na přilepšenou, „Liebesgabel“: krabičku sardinek, kousek sýra nebo perník. 

Jednou vojáci pozorovali, že dorazily nové zásoby, a rozdali jim kousky bílé hmoty bez chuti a vůně. Domnívali se, že je to sýr, a hned se do něj pustili. Vzápětí se dozvěděli, že jde o holicí mýdlo – to už ale některým z nich začalo pěnit v ústech. 

Po více než dvou letech na frontě byli vojáci zkušenější, měli více drzosti a vynalézavosti v tom, jak si své příděly zpestřit. Václav Štěpančík vzpomíná, že s kamarádem jménem Rudolf jednou držel noční hlídku u vozu se zásobami.  Věděli, že v něm je také plátěný pytel plný tabáku a cigaret pro důstojníky. Do rána všechny cigarety vykouřili, museli jen dávat pozor, aby nedopalky zahrabali do písku. 

Jindy pracovali na stavbě silnice a k obědu fasovali masové konzervy s miskou krup. Když snědli své porce, Rudolf Václava přesvědčil, aby si šli pro jídlo ještě jednou. Na konci vydávání oběda dvě konzervy chyběly, začalo vyšetřování, ale „pachatelé“ se nepřiznali. Druhý den se na vydávání obědů dohlíželo přísněji, ale Rudolf navrhl, aby svůj trik zopakovali. I tentokrát byli úspěšní a Rudolf se holedbal: „Nesmíš se bát a musíš na ně jít zhurta. Já to tak dělám odjakživa a nikdy mě ještě nechytili.“ Václav Štěpančík dodává: „On se v tom uměl vyznat. Měl výuční list jako tesař, ale říkal jsem mu, že spíš měl mít výuční list ze zlodějny.“ 

Různorodost povah vojáků, s nimiž se Václav setkával, dokládá na příkladu jiného kamaráda, se kterým držel hlídku u vozů s chlebem. „Měli jsme hlad, tak jsem mu navrhl, že se o jeden bochník rozdělíme. Ale on řekl: Jsme tu od toho, abychom to hlídali! Jestli něco vezmeš, jdu to hlásit.“ K chlebu se Václav nicméně dostal později, když se přesouvali vlakem do Bosny. Počkal, až vlak vjede do dlouhého tunelu, a vnikl do vozu se zásobami: „Křivákem jsem pecen chleba rozkrájel a už jsem ho do sebe cpal. Než jsme vyjeli ven, oprášil jsem se a zbytek schoval do kapsy. Když jsme vyjížděli na světlo, už jsem zase stál s klidem Angličana.“

Spor o demižon rakije

V Albánii došlo k dramatickému sporu s místními obyvateli, který kromě chování řadových vojáků ilustruje i rozpory mezi Čechy v rakousko-uherské armádě a jejich německými veliteli. Vojáci měli za úkol stavět silnici u Ohridského jezera. Byli ubytováni v domku místních lidí na břehu jezera; Němci spali ve světnici, Češi na verandě. Po čase zjistili, že na verandě je sklípek, ve kterém místní lidé přechovávají fazole, sýr a velký demižon rakije. Fazole si vzali, rakiji částečně vypili a zčásti si ji nalili do svých polních lahví, takže druhý den ve čtyři hodiny ráno nastupovali do práce zvesela. Velitelé je chválili za nečekaný pracovní elán. 

Místní lidé však mezitím zjistili, že ze sklípku zmizely zásoby. „Přišli jsme z práce, chalupa obstoupená lidmi. Seběhla se celá dědina.“ Jeden místní dědeček říká: „Máte špatné vojáky – vypijí rakiji, ukradnou fazole!“ Václav Štěpančík to tlumočil svému německému veliteli poněkud jinak: „Říká, že jste mu vypili rakiji a ukradli fazole!“ Tím se mu rychle podařilo hněv velitele nasměrovat proti místním: „Kaprál se vyřítil na dědka, dědek ustoupil, lidé cosi bručeli a rozešli se. Nikdy jsme se před Němci nepochlubili, že jsme to byli my.“ 

I když balkánská část vyprávění Václava Štěpančíka působí spíše humorně, i ta dokládá hrůzu a nesmyslnost, s níž první světová válka dopadala na osudy jednotlivců.