PhDr. Dana Stehlíková CSc.

* 1954

  • „My, co jsme vraceli z Umprumu,, tak jsem říkala, že tam to bylo naprosto jaksi jasné. Čili tam nebyl žádný úředník, který by v tom figuroval. Tam jsme to prostě vzali podle čísel nebo podle fotografií, v tom depozitáři jsme to vyndali, že jo, a připravilo se to převzetí. Ty protokoly o převzetí tedy mělo na starosti právní oddělení. O to my už jsme se nestarali. My jsme jenom měli překontrolovat, jestli jsou ty předměty kompletní, protože velmi často se stávalo, že tam třeba chyběly drahokamy. Což byl potom druhý problém, který jsem našla dodatečně, když jsem nastoupila do Národního muzea a dělala jsem výstavu Kramářových, takže šperky z majetku Naděždy Kramářové, která byla asi velmi marnivá, a které byly cenné. Prostě náhrdelníky Naděždy Kramářové, největší diamantový šperk u nás. Takže tam, když se zjistilo, že nějaký kamínek chybí, tak se teprve zpětně šlo vlastně do těch, úředních listin. A tam přesně vím, že jsem musela zase do té Státní banky československé kdysi, abych zjistila, jak vypadá předávací protokol na ty náramky té Naděždy. A zjistila jsem, že tedy byly kompletní, a našla jsem dokonce dvě jména těch, policajtů, kteří přebírali ten poklad. Protože, v tom případě u těch Kramářových po smrti obou manželů Kramářových to převzala Společnost manželů Kramářových, která se domnívala, že se jí podaří zachránit ty sbírky po roce čtyřicet osm. Ale nepodařilo se to. Takže když to zase převzali a převezli do té banky, tak dva ti příslušníci VB, nevím který z nich dvou, ale oba prostě se postarali o to, aby tam vyloupili nějaké drahokamy. Takže když jsem udělala katalog této sbírky, tak jsem to tam připsala. Protože nevím, jestli ještě byli v té době naživu, spíš už nebyli, ale bylo vidět, že se k tomu takhle stavěli, že co mohli, tak rozkradli.“

  • “To, co jsem chtěla vyprávět tehdy, ty velké příhody, tak to byla právě stanice Moskevská s tím sovětským přidělenecem, kdy on se dostavil. Stanice Moskevská, tedy Anděl dnešní, byla vybrána jako stanice československo-sovětského přátelství. A řeklo se, že v Moskvě bude jedna stanice, kterou udělají Čechoslováci, a v Praze, že bude ta, kterou udělají ti Sověti. To znamená, ukazovali nám tu výzdobu, že jo. Ta se všem líbila, že jo, v tom mramoru, že jo, tam ta Muchina a ten pomník a ty věže a to všecko, což byla na naše poměry tehdy velmi nákladná stanice a nikdo si nedovolil říct, že teda proč tam má být zrovna tenhle motiv. No a pak teda přijeli už skutečně teda ty, co to budou osazovat. A teď najednou se ukázalo, že přivezli odlitý písmena, bukvičky v azbuce - Moskovskaja - a že to teda osaděj do tý stanice všechno v ruštině. Jo, tak to už teda nám padla čelist. A ještě vím, že jeden tam z těch vysoce postavených komunistů stavbařů na tý schůzi říkal: ,No a možná by stačilo, kdyby jeden název byl v ruštině a ostatní by byly v češtině podle naší normy.‘ No a fakt to začlo prostě docházet i těm, i těm ostatním asi nějak to vlastenectví nebo nevím co, že to už je opravdu dost. Jo a ještě říkal tady ten Rus: ,Proč vám to vadí? Vždyť všichni se tady povinně učí rusky, tak tomu budou rozumět.‘ Takže to byly argumenty.“

  • „Pro mě jako osobně samozřejmě bylo nejnepříjemnější, že když se odstřelovalo a byly škody na těch domech, tak první, co udělali, že mě poslali, že já mám sepsat všechny škody. Takže já jsem tam, u těch lidí zvonila na zvonky a říkala jsem: ,Prosím vás, můžete…?‘ No a jak se otevřely dveře a oni prostě v tom mrazu nemohli topit, tak prostě první, co si vylili vztek na mě, že jo. A já už jsem to pak nemohla vydržet, protože, jak se hnula ta, ta střecha a ty krovy, tak jak pršelo do kostela, tak jsem přicházela jednou na kontrolní den a proti mně tekl barevnej potůček těch fresek po schodech. Tak to jsem říkala: ,No to přece takhle dál nejde.‘ Vzala jsem fotografku a řekla jsem: ,Musíme to nafotit.‘ A řekla jsem si: ,Já to dám do...‘ Tehdy jediná možnost zveřejnit byla Večerní Praha a Rudé právo a říkali ve Večerní Praze: ,Tam otisknou úplně všechno.‘ Tak ona to nafotila. Já jsem napsala článek, kde jsem si velice tvrdě stěžovala A nenapadlo mě nic lepšího, než to podepsat těma jménama těch lidí, co bydleli naproti, co to museli vidět. Protože já jsem si osobně mohla stěžovat pouze na komisi, což jsem udělala, ale bylo to prostě plácnutí do vody, protože všichni hned mně to zdůvodnili a řekli, že teda to, to, to přece vím, jak to je. No a když to vyšlo, tak asi do tejdne, co to vyšlo, jsem byla předvolaná na ředitelství. Bylo mi řečeno, že tedy je se, samozřejmě, že to poznali, že se nedovoleně zastávám církevních památek, že to není moje úloha. No a zbavili mě mého úřadu a přidělili mě do sekretariátu památkového odboru, kde jsem dělala nějakou, kde sekretářku měli. Já jsem tam dělala nějaký pomocný práce.“

  • „V roce 1938 optovali pro Čechy, takže se museli z Krásného Března vystěhovat. Ten dědeček ještě byl naživu, takže říkal: ,Všechno tady necháme.‘ Byl prostě: ,Utlučeme je čepicema, do čtrnácti dnů jsme zpátky…‘ Tak tam všechno nechali, vzali si to nejnutnější, přestěhovali se do Karlína. No a za čtrnáct dní už tam bydlela německá rodina, takže nikdy si nic vzít nemohli z toho. No ale ten dědeček tedy byl velice silný vlastenec, takže v tom vlastenectví vychoval i svoje tři děti. Můj tatínek byl nejmladší, takže nejdřív tedy chodil do skautu a české školy, takže vzdělání měl především české. No a pak dědeček usoudil, že tedy on má osobní zkušenost s náboženstvím tu, že kdyby Bůh existoval, nedopustil by takové hrůzy, jako byla první světová válka. A demonstrativně vzal tedy děti a vystoupili z církve. A v tom tedy pak taky vychovával i mého tatínka. Takže když zjistili, že skauti je vlastně křesťanský, tak se tatínek dal na trampování velice brzo a velice divoce. Stal se z něj motorkář a spal venku v přírodě, což tehdy nebylo takhle mezi dětma pak studovanejma zvykem. Ale to byl jeho prostě životní styl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.05.2026

    (audio)
    délka: 01:45:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.05.2026

    (audio)
    délka: 01:40:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 12.06.2026

    (audio)
    délka: 01:36:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Památky nejsou jen staré věci, jsou to svědci lidských osudů

Dana Stehlíková (r. 1958)
Dana Stehlíková (r. 1958)
zdroj: Archív pamětnice

Dana Stehlíková se narodila 10. srpna 1954 v Praze. Vyrůstala v rodině s kritickým postojem ke komunistickému režimu, což ovlivnilo její životní postoje i profesní dráhu. Po absolvování Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a při zaměstnání externě také dějiny umění. Od roku 1978 pracovala v Pražském středisku státní památkové péče, kde se podílela na ochraně historické zástavby při výstavbě trasy B pražského metra a na obnově církevních památek. Za upozorňování na poškozování kulturního dědictví a kritický postoj vůči režimu čelila profesním postihům a její odborný růst byl během normalizace opakovaně blokován. Po roce 1989 nastoupila do Uměleckoprůmyslového musea v Praze a později do Národního muzea, kde jako kurátorka zpracovávala sbírky zlatnictví a stříbrnictví. Podílela se na restitucích církevních památek, přípravě domácích i zahraničních výstav a dlouhodobě se věnuje výzkumu českého středověkého zlatnictví. Je autorkou řady odborných studií, katalogů a monografií, včetně encyklopedie českého zlatnictví a stříbrnictví. Přednášela také na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Univerzitě třetího věku. Žije v Praze a věnuje se badatelské činnosti a vlastní výtvarné tvorbě (2026).