Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stefanides (* 1942)

• narozen 20. prosince 1942 v Příbrami

• v roce 1948 otec pamětníka Josef Stefanides odsouzen za šmelinu

• v roce 1948 znárodněno rodinné řeznictví a hospoda v Obořišti

• v roce 1950 zabrán rodinný statek

• od roku 1963 zaměstnán jako řidič v ČSAD

• v roce 1968 uzavřel manželství s Marií Mužíkovou

• v roce 1989 účastníkem svatořečení Anežky České v Římě

• v roce 2002 restituce rodinného majetku

Jestliže jméno Stefanides bývalo na Příbramsku značkou vyhlášeného uzenářství, po roce 1948 se stalo cejchem občanů druhé kategorie. František Stefanides věřil, že pozemská spravedlnost není ta poslední, a úděl kulackého syna nesl statečně. Když byl rodině po sametové revoluci ukradený majetek navrácen, prožíval velké zadostiučinění.

Stefanidesové v Čechách

František Stefanides se narodil 20. prosince 1942 v Příbrami. Přestože se nepodařilo dopátrat, kdy přesně a proč pamětníkovi řečtí předkové do Čech připutovali, rodový strom sestavený z farních matrik potvrzuje jejich přítomnost již ve druhé polovině 17. století, jméno Stefanides se v nich nejčastěji pojí s hrnčířskou živností. Poslední generace předků pamětníka však byly cechu řeznického, které svou živnost úspěšně doplňovaly pohostinstvím.

Na rodovou tradici navázal také otec pamětníka, Josef Stefanides. Po vyučení řezníkem vedl v rodném Obořišti vyhlášené řeznictví s uzenářskou provozovnou, pohostinství a moderní zemědělské hospodářství, čítající cca 20 ha polí, pět koní, traktor, mlátičku, vazačku a další techniku. Práce bylo hodně, ale tatínek i maminka, pocházející ze statku Bohumila Duhka z blízkých Rosovic, byli pracovití a vše dobře zvládali.  

Válečná léta

Navzdory mnohým těžkostem a omezením se dařilo udržet živnost i za Protektorátu, ale stačilo málo a vše mohlo být jinak. Pamětník vzpomíná na slova, která jeho dědečku Františkovi řekl místní německý okrskář: „Franc, kdybych všechny ty anonymní dopisy, co mi přijdou, realizoval, tak vás tady moc nezbylo.“ O tatínkových aktivitách toho jako malý kluk moc nevěděl, jen toto: „V obci byl švec Koudela, který dělal spojku brdským partyzánům a nosil jim jídlo. No a tatínek mu dával salámy a tyhle trvanlivé věci, posílal to po něm do těch lesů.“

V posledních dnech války bylo v okolí Obořiště rušno. Ustupující německá armáda táhla směrem na Slivici, kde doufala v zajetí Američany, a podél silnic se hromadil nepotřebný vojenský materiál, který občané shromažďovali v prázdné stáji obořišťského statku. Nehlídaný vojenský materiál však nedal spát místním klukům: „My jsme jednou s klukama postavili na třímetrovou zeď, ze které se dalo koukat na silnici, lehký kulomet a úplně jsme zastavili dopravu. Protože přijíždějící od Písku nevěděli, co se bude dít… Za to jsme dostali doma nářez,“ vzpomíná dnes na klukovinu zvesela pamětník.

Letmé vzpomínky má také na vojáky Rudé armády, kteří spali ve stodole na slámě. „Maminka říkala, že tam byl nějaký Ivan, a když s ní byl sám, tak říkal: ,Komunismus, to je svinstvo‘.“

Tatínkovo odsouzení

Daleko těžší chvíle nastaly rodině o tři roky později, po komunistickém puči. Díky nešťastným spekulacím svého zaměstnance Václava Slabihoudka, který dne 29. května 1948 nakoupil maso na černém trhu, se dal do pohybu proces, který již nešlo zastavit.

Prvního června roku 1948 byla na otcovu řeznickou i hostinskou živnost uvalena národní správa a manželé Stefanidesovi byli vyzváni, aby do 14 dnů předložili jmenovaným správcům veškeré záznamy, obchodní knihy, peněžní konta a ostatní doklady, jež s vedením živností souvisely, včetně soupisu inventáře. Dobříšská expositura ONV v Příbrami své kroky odůvodnila jednou větou: „V podniku je ohrožen plynulý chod výroby a hospodářského života.“

Poté byl Josef Stefanides vzat do vazby a zvláštní trestní komisí zřízenou ONV v Příbrami obviněn dle zákona o stíhání černého obchodu a podobných pletich. Veřejné líčení, které bylo svoláno na 24. červenec 1948 do hotelu Podařil v Příbrami, konstatovalo, že Josef Stefanides a spol. se dopustili přestupku tím, že „z černé porážky jednoho telete, jednoho vepře a jedné jalovice, uvedli na černý trh maso v celkové váze 292 kg, čímž odňali tyto poživatiny řízenému oběhu a spotřebě, aby sobě, požadováním vyšší ceny, odběratelům pak poskytnutí poživatin masa nad normální příděl, opatřili nepřiměřený hospodářský prospěch.“

Tatínek byl odsouzen k sedmi měsícům vězení, peněžnímu trestu ve výši 200 tisíc korun (částka odpovídala více než 20 rokům průměrných hrubých měsíčních platů), ztrátě živnostenských oprávnění a propadnutí nákladního auta, hostince a řeznické provozovny ve prospěch státu. Aby byl ponížen dokonale, komise nařídila, aby byl trestní nález ve stručném znění uveřejněn na útraty odsouzeného v denním tisku.

Odvolání

Nespravedlivý rozsudek se pokoušel zvrátit odvoláním ze dne 10. srpna 1948, v němž svou účast na celé kauze podrobně popisuje a opakovaně upozorňuje na zaujatost trestní komise:

„Celá moje účast v tomto případě byla tato: jako obchodník obchodující s masem a jako hostinský pro vyváření a jako majitel hospodářství pro eventuelní další chov, dal jsem Václavu Slabihoudkovi, svému zaměstnanci 8 000 Kčs, když tento jel na Strakonicko, aby pro mne zakoupil za tento obnos husy. [...] To byla jediná moje účast v tomto případě, což mně bylo umožněno tvrditi při řádném výslechu vyšetřujícího soudce v Písku, kdežto přímých dřívějších výsleších na stanici SNB v Příbrami a u okresního soudu na Zbraslavi mně toto umožněno nebylo a já se řádným způsobem hájiti nemohl. […] A v celém řízení ba ani při hlavním přelíčení neměl jsem možnost toto své tvrzení dokázati a svědky o jeho správnosti nabídnouti.  Ani při takzvaném hlavním přelíčení dne 24. července 1948 v sále hotelu Podařil nebylo mně umožněno, abych uvedl toto na svou obhajobu. […] Jest zřejmo, že trestní komise byla vůči mně zaujata, poněvadž mi nedala vůbec příležitost ústavou mně zaručenou, abych se náležitým způsobem hájil a o svým tvrzeních uvedl důkazy a svědky.“

Zaujatost trestní komise Josef Stefanides dokládal také neúměrně vysokým trestem, který nezohledňoval ani minimální podíl viny v celém případě, ani zničující důsledky pro rodinu:

„Pokud se týče trestu, uvádím, že jsem ze všech zúčastněných na této trestní věci, a to ještě když moje účast na tomto přestupku nebyla vůbec prokázána, byl potrestán trestem nejvyšším […] Kdyby mně byla dána možnost při hlavním přelíčení, a tato možnost mně býti dána měla, abych uvedl své závazky a své finanční poměry, byl bych sdělil že mám 45 000 Kčs dluhů v kampeličce ve Svatém Poli, dále byl bych uvedl, že se starám o 2 nezletilé děti, které do školy posílám, dále že živím 2 výměnkáře ve věku 69 roků a 64 roky, kteří jsou práce neschopni, a jistě trestní nalézací komise kdyby byla nezaujata, k těmto momentům by musela vzíti zřetel a nevynesla rozhodnutí, kterým jsem zničen nejen já, ale i 5 nevinných lidí, kteří by v tomto případě, že by tento trestní nález měl zůstati v právní moci, připadli na obtíž veřejné dobročinnosti, a jistě není v intencích lidově demokratických, aby za domnělý poklesek byl zcela zničen.“

Závěr odvolání pak tvoří výčet a potvrzení příkladnosti jeho občanských postojů:

„Povšechně uvádím, že jsem byl hospodářem a občanem vzorným, jímž dosud jsem, ke spoluobčanům jsem se choval tak, jak přiložená potvrzení dokazují […] V soutěži ve výstavbě republiky podal jsem příkladný výkon a dostal jsem příslušný odznak, sousedům jsem vypomáhal bez veškerého výdělku, potah jsem zapůjčoval, vždycky vymlátil, pohořel přivezl zdarma stavební materiál a chvoj z lesa, v okupaci sousedy hmotně podporoval, vypomáhal při polních pracích, při žních, o školu se staral, této dovoz uhlí, dříví, a písku úplně zdarma obstarával, školní pomůcky daroval, drobné zemědělce podporoval, když tito byli na brigádě, hospodářské stroje zapůjčoval, to vše zdarma, že jsem tedy všem spoluobčanům byl vzorem sousedské svépomoci , jak o tom svědčí přiložená potvrzení.“

Důležitější starosti

Když se svým odvoláním u ONV v Příbrami neuspěl, s pokornou žádostí o přezkoumání svého případu se nešťastný otec rodiny obrátil na samotné ministerstvo vnitra. Z dikce dopisu ze dne 27. května 1949 je zřejmé, že o fungování komunistické justice již mnoho pochopil:

„Jsem přesvědčen, že Váš vysoký úřad má zajisté jiné poslání a důležitější starosti než jest osud prostého zemědělce, který hospodaří na 17,5 ha zemědělské půdy a který se snažil, aby v rámci svých možností plnil co nejlépe povinnosti vůči svému státu, ale nicméně cítím a mám za svou povinnost vůči své rodině, tj. manželce a dvěma nedospělým dětem, abych na svoje neštěstí upozornil, protože i jich se celá věc týká…
Jsem přesvědčen a jest to také správné, že náš lidově-demokratický režim jest opřen a spočívá na revolučním politickém hnutí, kde není možnosti a také času se zabývati osudem jednotlivce a kde i třídní charakter nové velké politické síly nemůže přebírati úzkostlivě prostředky vůči kapitalistické třídě, ale přece jenom se domnívám, že v mém případě jde o zemědělce do 20 ha a venkovského hostinského, který se prakticky živil jen svou přičinlivostí a svou prací… Uctivě tedy prosím, jestli jest Vám to možno, abyste přezkoumali tuto moji věc, která se tak těžce dotýká mé rodiny a mých dětí.“

Komunistická justice opravdu nenašla čas „zabývati se osudem jednotlivce“. Sedmiměsíční trest si Josef Stefanides odpykal v táboře nucených prací Kladno – Dříň, odkud byl propuštěn v červnu roku 1950. Na čas strávený v táboře nevzpomínal s trpkostí, díky svému krásnému rukopisu tam zastával místo písaře a našel tam také několik přátel.

Občanem druhé kategorie

Tatínkovo odsouzení, likvidace živnosti a veřejné zostuzení měla důsledky pro celou rodinu. Pamětník vzpomíná na režimem dosazeného učitele Kaisera, který ho před ostatními dětmi s oblibou osočoval: „Ty parchante kulacká, co by jsi chtěl?“ Tentýž soudruh učitel od dětí vyzvídal, jak rodiče doma mluví o politické situaci a zda poslouchají zahraniční rádia.

Po tatínkově návratu z výkonu trestu, když už se zdálo, že rodina má nejhorší za sebou, přišel od MNV v Obořišti příkaz za účelem zajištění splnění výrobního plánu zemědělské výroby a v zájmu zabezpečení výživy pracujících vložit rodinný pozemek o výměře 20 ha, veškerý inventář, zásoby a budovy do povinného pachtu JZD. Také zde bylo odvolání marné.

Maminka chodila na tzv. „deninu“, obracela seno a vykonávala v družstvu všechny potřebné práce. Členkou JZD však nikdy nebyla, neboť statek byl v nuceném nájmu bez finančního vypořádání. „Tam bylo nejhorší, že i ty její kamarádky, které za ní dolízaly, když byla paní, no tak říkaly: ,My s tebou nemůžeme mluvit, kdyby nás někdo viděl…‘.“

Tatínek jezdil pro JZD s koňmi a chodil lidem ve vesnici porážet. Když v roce 1955 předčasně zemřel, vedení družstva mu na rakev nepoložilo ani kytici a lidem zakázalo účast na pohřbu. Dlouhý pohřební průvod však ukázal, že si sousedé tatínka vážili. 

Proměny kláštera

Život v Obořišti byl od počátku 20. století spjat s redemptoristickým klášterem, v jehož kostele pamětník se svým o pět let starším bratrem Václavem ministrovali. V klášteře sídlil bohoslovecký ústav, mezi jehož pedagogy patřil také Ján Ivan Mastiliak, kněz, spisovatel, teolog a překladatel, odsouzený ve vykonstruovaném procesu s církevními hodnostáři Machalka a spol. na doživotí. Po násilné likvidaci řeholního života v dubnu 1950 byla v klášteře otevřena právnická škola pro pracující, o jejíž úrovni svědčí fakt, že během jednoho roku dokázala vyškolit politicky uvědomělé dělníky na lidové prokurátory. Od roku 1953 sídlí v prostorách bývalého kláštera výchovný ústav, o němž pamětník mluví jako o „lotrovně“.

Synem kulaka

Za kulacké rodiče se komunistický režim mstil také dětem. Pamětníkův starší bratr Václav nedostal doporučení ke studiu a nenaplněn zůstal také Františkův sen pokračovat v rodinné tradici. „Po škole jsem se chtěl jít učit řezníkem. Ale bylo řečeno, že nesmí být pokračovatel rodu. Takhle to měli pojištěný.“  Václav se vyučil v ČKD nástrojařem a Františkovi byla nabídnuta jednoroční zemědělská škola v Králově Dvoře, kterou však nedokončil, když po půl roce vážně onemocněl. Lékař mu diagnostikoval srdeční vadu, na základě které byl později osvobozen od výkonu základní vojenské služby.

Šikana kulacké rodiny ze strany vedení obce však neustávala. „Chtěli nás vystěhovat do pastoušky, do jedné místnosti. Pořád nám brali, pořád říkali: ,Tuhle místnost vykliďte, tuhle místnost vykliďte‘, až nám nezbylo nic,“ popisuje těžké období pamětník.

V tu dobu byl už pro rodinu velkou oporou Antonín Antropius, za kterého se maminka po smrti otce provdala a jenž se stal oběma jejím synům dobrým otcem. Ten řekl: „Kluci, přece jim neuděláme tu radost.“ A ve vedlejší obci sehnal prázdný domek, do něhož se rodina přestěhovala. Později si koupili patrový domeček na Březových Horách, který slouží rodině dodnes.

Kariéra za volantem

Svou profesní kariéru pamětník prožil u Československé státní automobilové dopravy (ČSAD), kam nastoupil v roce 1963. Začínal zde jako závozník, ale většinu kariéry prožil jak řidič autobusu. Na roky strávené za volantem vzpomíná moc rád. „Já jsem říkal, že mě ti soudruzi moc nepotrestali, že se mi to líbilo.“ Na rozdíl od jiných podniků panovala v ČSAD určitá volnost a ani politika se příliš nepěstovala. Tým šoférů ČSAD tvořila pestrá směsice osobností: syn kulaka, syn živnostníka, syn bývalého vojáka a mnoho dalších, kteří ve svých vozech nezakrytě poslouchali zahraniční rádia.  „Když se večer do ČSAD sjely autobusy, které navážely lidi na tu noční směnu, a zase v jedenáct je odvážely po okrese, tak jste slyšel támhle Hlas Ameriky, támhle Svobodnou Evropu…“

Šťastný nešťastný rok

Za volantem svého autobusu prožil také invazi vojsk 21. srpna 1968. V ten den jel pravidelnou linkou do Plzně, lidé se urychleně vraceli z venkova do měst, autobus byl přeplněný a na silnicích postávali vojáci. „Rusové stáli na Teslínách, měli tam závoru vyrobenou ze souše. Mě tenkrát pustili a ty louky kolem byly plné sudů s naftou a olejem.“

Avšak rok 1968 byl pro pamětníka také rokem radostným. V březnu vstoupil do manželského svazku s Marií Mužíkovou, dcerou statkáře z Vranovic u Rožmitálu, jenž byl také o svá pole připraven komunisty. „Líp jsem se nemohl oženit. Jak jsem ji prvně viděl, tak jsem si říkal, to je vono,“ dodává na adresu své ženy, s níž vychoval čtyři děti.

Poutníkem

V životě pamětníka hrál vždy významnou roli osobní vztah k Bohu, který získal od své hluboce věřící maminky. Silné pouto jej váže především k poutnímu místu na Svaté Hoře u Příbrami, kde maminka vypomáhala v kuchyni a na kterou se stále rád vrací.

V listopadu roku 1989 se František Stefanides zúčastnil poutního zájezdu na svatořečení Anežky České do Říma. Pro pamětníka to byla první cesta na západ a velkým zážitkem pro něj byla už samotná cesta. „My jsme stavěli v Salcburku a tam byl řezník a měl takhle krám do půlkruhu a tam měl vystavený ty masa, výrobky a všechno. A já jsem říkal: ,To je konec komunismu, až to lidi uviděj…‘,“ vypravuje pamětník, který v sobě nezapře srdce řezníkova syna.

Na atmosféru zcela zaplněného svatopetrského náměstí vzpomíná do dnešních dnů. Mezi lidmi na náměstí bylo mnoho emigrantů, kteří českým poutníkům rozdávali různé tiskoviny, ale mnozí se ještě báli si je vzít. Při zpáteční cestě však poznali, že obavy byly zbytečné, doba se měnila a celníci už nikoho neprohlíželi.

Opět normálním člověkem

Společenské změny po roce 1989 umožnily rodině pamětníka požádat o navrácení komunisty ukradeného majetku, který do své správy převzala v roce 2002. Stav uzenářské provozovny v době převzetí popisuje pamětník těmito slovy: „V provozovně nic nezbylo, to jste měl holé zdi, co tam měl otec ty stroje, na výrobu těch uzenin… Akorát tam zůstal kotel, ve kterém se ty uzeniny a maso vařilo, a ten ještě někdo ze zloby prorazil, že byl nepoužitelný.“

Navzdory tomu všemu pamětník prožíval veliké štěstí. On ani jeho děti už nebyli občany druhé kategorie… „Už jsme se mohli normálně nadechnout a připadat si jako normální lidi. Zaplať Pán Bůh, že jsem se toho dožil.“