Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Starý (* 1954)

Nebyli jsme žádní hrdinové, z režimu jsme si ale dělali legraci

  • narozen 12. listopadu 1954 ve Frýdlantu

  • v roce 1962 se s rodiči přestěhovali do Jičína

  • v roce 1978 dokončil studium na pedagogické fakultě v Hradci Králové (obor tělocvik a ruština)

  • do roku 1982 učitelem ve Špindlerově Mlýně, práce u horské služby, od roku 1983 dalších patnáct let učil na zahradnickém učilišti v Kopidlně

  • v listopadu 1989 v čele Občanského fóra v Kopidlně

  • od roku 1995 začal podnikat

  • v roce 2023 žil v Jičíně, působil jako člen kontrolního výboru při městské samosprávě

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 proběhla v Jičíně obzvlášť tragicky. Opilý polský voják Stefan Dorna zastřelil 7. září dva lidi, další čtyři zranil. Pohřeb obětí, čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého a šestapadesátileté Zdeňky Klimešové, se stal zároveň mohutnou demonstrací proti okupantům. Miloši Starému bylo tenkrát čtrnáct let. „Rodiče nás drželi doma, abychom se do něčeho nepřipletli, ale nebylo to snadné – hned za barákem na Čeřovce parkovala obrněná vozidla polské armády. Kousek od nás na Letné pak došlo k oné tragédii,“ vzpomíná Miloš Starý.

V rodině okupaci nejintenzivněji prožíval pamětníkův otec, který byl nejen učitel a ředitel školy v nedalekých Lužanech, ale i tamější kronikář. Emotivní zápis, který do obecní kroniky napsal, ale v letech normalizace vyřízl žiletkou a přepsal tak, aby to vyhovovalo tehdejším požadavkům. O tragédii v Jičíně na Letné se za normalizace mluvit nesmělo a květiny, které lidé při výročích na místo nosili, orgány pokaždé hned odstranily.

Otce komunistický režim v podstatě zlomil. Do Komunistické strany Československa (KSČ) vstoupil nuceně už jako mladý, poté co Státní bezpečnost (StB) v roce 1948 odhalila jeho plán zapojit se společně s několika přáteli do ozbrojeného protivládního puče. Osmašedesátý a normalizace mu na životním optimismu nepřidaly. Naopak jeho syn Miloš Starý se po celý život snažil proti režimu i otcovu rezignovanému postoji vyhraňovat – za normalizace recesí, po revoluci jako komunální politik.

Legraci si dělali z VŘSR i z uniforem

Miloš Starý se narodil 12. listopadu 1954 ve Frýdlantu. S rodiči, kteří oba pracovali jako učitelé, žili nejprve v Novém Městě pod Smrkem a později v Mařenicích, kde také Miloš Starý začal chodit do školy. V roce 1962 se rodina přestěhovala do Jičína na Čeřovku do vilky zděděné po dědečkovi a zahájila novou etapu života. „Dětství jsem prožil šťastně a dobu neřešil. To, že komunisté používají proti nepohodlným lidem nějaké represe, mi došlo poprvé na gymnáziu. Mého nejlepšího kamaráda, který měl samé jedničky, nepřijali. Ukázalo se, že je to kvůli jeho tátovi, který jako temperamentní Slovák jen pár dní po okupaci v osmašedesátém vzal palici a na továrně Agrostroje rozmlátil neonovou hvězdu s nápisem ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘,“ líčí Miloš Starý.

Po gymnáziu vystudoval tělocvik a ruštinu na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Jeden semestr dokonce absolvoval v Sovětském svazu. „Ve Stalingradu jsem se v roce 1976 shodou okolností zúčastnil oslav výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Byly bombastické a po návratu jsme je v recesistické podobě přenesli do Jičína. Slavili jsme většinou v nějaké hospodě, pili vodku a vykřikovali ‚Pryč s prozatímní vládou‘ a další hesla z roku 1917,“ usmívá se Miloš Starý. Společně s přáteli obnovili nebo založili i další recesistické akce, například tradici důstojnických večírků, které před lety vymysleli členové atletického oddílu bratři Bosákovi. „Na tomto jarním a podzimním plese jsme si v uniformách a převlecích, pod hlavičkou začátku a zakončení sportovní sezony, dělali z režimu legraci,“ přibližuje Miloš Starý a dodává, že nebyli žádní hrdinové, ale s komunisty si zadat nechtěli. Do KSČ Miloš Starý nikdy nevstoupil.

Za normalizace vystavovali zakázané umělce

Další tradicí byly recesistické vernisáže výtvarných a uměleckých výstav. „O umění jsem se zajímal od mládí, s přáteli jsme byli v kontaktu s umělci, kteří v době normalizace nemohli tvořit, třeba s dnes známými členy výtvarných skupin Šmidrové nebo Tvrdohlaví, především ale s malířem Michalem Ščigolem. První vernisáž v duchu ‚tažení proti akademismu‘ proběhla v roce 1978 v lomu v Podůlší. Vévodila jí busta Brežněva vytesaná do skály a samozřejmě spousta srandovních řečí na úvod,“ popisuje pamětník. S Michalem Ščigolem, který zemřel v roce 2020, ho pojilo osobní přátelství, společně také po revoluci pořádali mezinárodní výtvarné plenéry a dnes je Miloš Starý správcem jeho výtvarné pozůstalosti.

Pracovní kariéru zahájil Miloš Starý hned po vojně v roce 1980 jako učitel a zároveň člen horské služby ve Špindlerově Mlýně. Po dvou letech se oženil, vrátil se zpět do Jičína a dalších patnáct let pak učil na zahradnické škole v Kopidlně. Tam ho také v roce 1989 zastihla sametová revoluce. „Začátek si pamatuji perfektně. Ten osudný den se totiž konal jubilejní dvacátý ročník Běhu 17. listopadu. Soudruh ředitel při té příležitosti sezval všechny papaláše z kraje. Byl to takový pošmourný den a oni nevěděli, že se za zvuků státní hymny smráká nad jejich kariérami,“ konstatuje Miloš Starý.

Generální stávku prožil se svými studenty

V prvních listopadových dnech se v Kopidlně postavil do čela místního Občanského fóra (OF) a hlavní události prožil v kruhu svých učitelských kolegů a studentů. Výjimkou byla generální stávka 25. listopadu v Jičíně. Zapojili se do ní studenti všech středních škol včetně kopidlenského učiliště. „Studenty vedené skoro dvoumetrovým Borůvkou jsem odchytil na autobusovém nádraží. ‚Kam se hrnete, Borůvka?‘ A on, že na generální stávku. Tak jsem to vzkázal do školy a zůstal se studenty. Holky šly k nám vařit čaj s citronem, já korzoval s ostatními po náměstí, byl i živý řetěz, řečnilo se na valníku, pamatuji si proslovy Josky Novotného a dalších kantorů,“ popisuje Miloš Starý.

V roce 1995 dal ve škole výpověď a pustil se do podnikání. Jeho firma začala spolupracovat s firmou Algida a Miloš Starý po několik let zastával místo vedoucího distribuce pro Čechy a Moravu. Později podnikal v jiných oborech. Důležitou etapu jeho života představovalo působení v komunální politice. Od roku 2008 působil jako zastupitel města Jičín, nejprve jako nestraník za ODS, poté spolu s kamarádem Petrem Šindelářem založil vlastní opoziční hnutí Jičínský demokratický klub. V posledních volbách však už nekandidoval a přenechal místo mladším.

V roce 2023 byl Miloš Starý v důchodu, v městské samosprávě však zůstal aktivní. Působil jako člen kontrolního výboru města Jičín a nadále prosazoval názor, že mladá generace by se měla více zajímat o současné dění a chodit k volbám – jen tak může pozitivně ovlivnit budoucnost pro sebe a své děti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Věra Kociánová)