Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Šramko (* 1938)

• narodil se 21. ledna 1938 v Liptovském Mikuláši na dnešním Slovensku

• pamatuje si Slovenské národní povstání, při osvobození Československa se s matkou schovával ve sklepě

• stal se svědkem hrubého poválečného zúčtování místních obyvatel s Němci a jejich kolaboranty

• dle přání otčíma se vyučil horníkem

• po tragické smrti kolegy byl odsouzen za narušení hospodářského plánu a práci horníka opustil

• aby unikl nespravedlivému trestu, začal studovat vojenskou školu

• řadu let sloužil v armádě, později odešel do civilu

• ačkoli nebyl přímým nepřítelem vládnoucího režimu, okupaci v roce 1968 jednoznačně odsoudil

• roce 2021, v době natáčení pro Paměť národa, bydlel v domě pro seniory v Olomouci

Ján Šramko se narodil v Liptovském Mikuláši v roce 1938, krátce před vypuknutím druhé světové války. Na Slovenské národní povstání si vzpomíná spíše matně, ale na bouřlivý konec války, ačkoli byl malým dítětem, si dobře pamatuje. Prožil jej totiž schovaný ve sklepě. Když si jeho otčím přál, aby se později vyučil horníkem, mladý Ján se podřídil. Nezůstal však v tomto oboru dlouho, po neštěstí, při kterém zahynul jeho kolega, nastoupil na vojenskou školu a brzy započal svoji kariéru v armádě. Sloužil ve slovenském Martině, později odešel do civilu a věnoval se civilní obraně. Vpád vojsk Varšavské smlouvy jej zasáhl a dodnes ho vnímá jako podraz.

Ve sklepě nás bylo dvacet dětí

Když se Ján Šramko 21. ledna 1938 v Liptovském Mikuláši narodil, nemohl tušit, že za necelé dva roky jeho života vypukne druhá světová válka. Z jejího začátku si přirozeně nepamatuje nic, z konce však už ano. Vzpomíná i na Slovenské národní povstání z roku 1944. „Pamatuji si, že všichni strýcové a sousedé hromadně vyšli na náměstí. Obdivoval jsem, že dostali pušku. Také jsem ji chtěl, ale nedali mi ji. Pak začala zlá doba, gestapo. Z domu jsme už nevycházeli,“ vzpomíná. Osvobození, které přišlo následující rok, prožil schovaný v nedalekém sklepě. „Když se blížila ruská armáda, opustili jsme své domovy a ukryli jsme se ve sklepě v Liptovském Mikuláši, v kasárnách naproti kostelu. Jak dlouho jsme tam byli, to nevím. Ale až do osvobození.“ Pamatuje si také, jak se tenkrát těžce shánělo jídlo. „Chlapi večer chodili krást nebo po lidech shánět něco k jídlu. Mléko, brynzu, občas chleba. Bylo nás tam tehdy dvacet dětí. Taťkové tam nanosili i hračky.“ Jak sám vzpomíná, byli tehdy ve věku, kdy nevěděli, co vše se může stát. Bylo ale dobře, že domov opustili. Granát totiž zasáhl pokoj, kde v době míru bydleli. Úkryt je zachránil.

To nejstrašnější, co jsem viděl

Pamětník se stal ve svém rodném městě svědkem poválečných zúčtování místních obyvatel s Němci a jejich kolaboranty. „Na náměstí se konaly popravy. Říkali, že to byli spolupracovníci gestapa.“ Špatně dopadl také tamější obchodník s oděvy, pan Bruner (či Brunner – přesnou psanou podobu jeho německého jména pamětník při natáčení neuvedl). „Vozili ho po městě na voze svázaného, spoutaného vleže. Jako kluci jsme ho znali, maminka u něj někdy kupovala košile. To byl nejstrašnější obrázek, jaký jsem v Liptovském Mikuláši po válce viděl. Pak ho zastřelili.“ 

Půjdeš dělat horničinu!

Ján Šramko se narodil svobodné matce. Ta se posléze znovu vdala. Nový otčím si přál, aby se šel učit na horníka. Bylo to totiž daleko od domova a škola nabízela i stravu a kapesné. „Tak jsem šel. Tenkrát se nedalo nic namítat. Říkal jsem si, že to dělám pro rodinu. Učil jsem se v Ostravě, ale láska k horničině u mě nezakotvila,“ vzpomíná pamětník. Jeho dvouletou kariéru horníka ukončila nešťastná náhoda. „Pracovali jsme tehdy ve dvojici s kamarádem. On šel pro dřevo, když vtom se uvolnila tzv. čočka a zabila ho. Já jsem se lekl a utekl jsem až domů. Za dva nebo tři dny přišla policie a sebrali mě na vyšetřování. Udělali z toho narušení hospodářského plánu a odsoudili mě na šest měsíců, na dva roky podmíněně.“ Po známosti mu poradili, aby se přihlásil na vojenskou školu. Tak mohl nespravedlivému trestu uniknout. Udělal to, uspěl a nastoupil na vojenskou školu ve Šternberku. Později šel sloužit do Vyškova, posléze sloužil ve slovenském Martině. Armádu však po čase opustil. Byl totiž za rebela. „Zjistili jsme s kamarádem, že někdo probírá kanady. Chtěli jsme přijít na to, kdo. Dotkli jsme se osoby, které to nebylo prokázáno. Dostali jsme se do mely takovým způsobem, že jsme se už nedokázali obhájit. Udělali z toho porušování válečného hospodářství. Když jsem prodal hodinky, které jsem dostal za střelbu, byl z toho zase prodej služebního zboží,“ vzpomíná. Z tohoto důvodu odešel do civilu a pro armádu pracoval jako civilní zaměstnanec. „Dělal jsem civilní obranu. Takže jsem sloužil i nesloužil zároveň.“

Jak jsem našel svého otce

Pamětník se, jak už bylo výše zmíněno, narodil svobodné matce. Svého otce v dětství nepoznal. „Prý zahynul při povstání. Hledal jsem jeho hrob, ale nenašel. Až v dospělosti, když jsem udeřil na tetu, jsem se dozvěděl, že nepadl. Řekla mi, že je v Čechách, v Čáslavi. Že to byl četník, který v roce 1938, kdy jsem se narodil, musel opustit Slovensko, protože byli vykázáni pryč. Nemohl tu zůstat a matka nechtěla do Čech.“ Ján Šramko svého otce hledal a také ho v Čáslavi našel. Na policejní stanici zjistil, kde bydlí. „Zrovna na ulici opravoval motorku. Ve mně hrklo – to je on! Přistoupil jsem k němu a řekl mu, jsem jeho syn Jano z Mikuláša. Tak mě přivítal.“ S otcem se viděl dvakrát. „Zemřel ve službě, on byl u policie, když převáželi uran. Měli havárii, byl zasažený a zemřel na následky ozáření,“ vzpomíná.

Okupace byla podraz

Později se Ján Šramko přestěhoval do Vlčic, severomoravské obce ležící v Javornickém výběžku poblíž polských hranic. V rámci režimu se snažil vyjednat pro lidi lepší podmínky. „Byl jsem v partaji. Stal jsem se i předsedou vesnické organizace. Ten měl rozhodovat, kdo kde bude studovat. Jestli kluk půjde na vesnickou školu nebo na gymnázium. Tak jsem určil, že o dalším zařazení školáka bude rozhodovat třídní učitel a ředitel školy, protože oni ho znají a ví, jak se učí. Co já jsem měl rozhodovat o jeho škole, když jsem ho viděl, jenom když chodí na autobus?“ Také vyjednal peníze na nové místní hřiště. Okupaci vojsk Varšavské smlouvy, která nastala v roce 1968, však odsoudil. Svým názorem se netajil, ani když musel uvést, zda šlo o okupaci nebo pouhý vpád. „Byly vyčerpány všechny podmínky pro okupaci z vojenského hlediska – obsazení veřejných činitelů, obsazení veřejných prostředků, nečekaný vpád do země. Řekl jsem pravdu. Nic se mi nestalo, ale neuznali to,“ vzpomíná pamětník. Sám přiznal, že si dříve ruské armády vážil za jejich výsledky ve druhé světové válce, ale okupace Československa byla už moc. „Byl to podraz. Jako by mi soused chodil za ženou. Násilně vtrhnul a sebral si, co chtěl. Byla to čistá, podle všech pravidel, okupace.“

Informace jsou důležité

Pád železné opony pamětník sledoval prostřednictvím televize. Po změně režimu navštěvoval Občanské fórum. „Chodil jsem tam, abych věděl. Rozhodovat se totiž můžeme, když jsme informovaní.“ Rozdělení republik jej však dodnes mrzí. „Byla to špatná věc, neměla se stát.“ Ján Šramko pracoval také jako průvodce pro ČEDOK a zajišťoval prohlídky pro turisty. V dnešní době je spokojený. „Chválím svobodu slova. Některé věci dříve nebyly zdravé, například omezení kvůli víře nebo nemožnost studovat. Dnes máme i výbornou lékařskou péči. Současná doba dává lidem mnoho. To by minulý režim nedal.“ V roce 2021, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, Ján Šramko bydlel v domově pro seniory v Olomouci. Stále se snažil učit novým věcem, například ovládat notebook. Při otázce, co by vzkázal příštím generacím, uvedl: „Dělej tak, jak bys chtěl, aby se chovali k tobě. A drž se pravdy, ať je jakkoli bolavá.“

Životní příběh pamětníka Jána Šramka byl v roce 2025 zpracován také dětmi v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Tento vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum je určen pro žáky osmých a devátých tříd základních škol a tercií a kvart víceletých gymnázií. Děti mají za úkol vyzpovídat pamětníka a natočit jeho vzpomínky. Vyzkouší si digitalizaci fotografií, práci v archivech a tvorbu reportáže či dokumentu. 

Odkaz na dětmi zpracovaný a publikovaný příběh Jána Šramka naleznete na této adrese: Ján Šramko – Příběhy našich sousedů.