Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Martina Špinková (* 1959)

• narodila se 26. června 1959 v Praze

• po maturitě na Gymnáziu W. Piecka v Praze vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou

• v roce 1981 se provdala za lékaře a filozofa Štěpána Špinku, postupně se stali rodiči sedmi dětí

• v 80. letech s manželem pořádali bytové semináře

• v letech 1990–1993 pracovala jako výtvarná redaktorka nakladatelství Portál

• roku 2001 stáli s manželem u založení domácího hospice Cesta domů, do roku 2012 v něm působila jako ředitelka

• v letech 2014–2021 pracovala jako šéfredaktorka nakladatelství Cesta domů

• na téma umírání napsala několik knih, stále usiluje o osvětovou činnost v této oblasti

• je autorkou mnoha ilustrací, věnuje se i volné tvorbě

I když Martina Špinková teprve nedávno překročila šedesátku, její život by vystačil na několik samostatných příběhů. Mohl by to být příběh o mladé ženě, která v osmdesátých letech minulého století pomáhala organizovat bytové semináře a která po sametové revoluci stála u zrodu mnoha projektů. Příběh o nadané malířce, ilustrátorce i autorce několika knih. Příběh o mamince sedmi dětí, pěti vlastních a dvou adoptovaných. A konečně příběh o ženě, která se nebála trávit čas u lůžek umírajících a kterou tato zkušenost přivedla až k založení domácího hospice Cesta domů.

K učitelům mám úctu

Martina Špinková se narodila 26. června 1959 v Praze. Když jí byly tři roky, tatínek jí zapsal do deníku: „Máme teď potíže s vaší výživou. Těžko se leccos shání a vůbec je jídlo drahé.“ Na potíže byli ale rodiče zvyklí. Otec Jiří Pilka, který pocházel z Písku, a maminka Zdeňka Pilková, rozená Volbrachtová, ze Strakonic, se seznámili ve skautském společenství Kruh a celý život ctili jeho zásady. V roce 1952, kdy probíhal proces se zakladatelem Kruhu Pavlem Křivským, byl již ženatý Jiří Pilka také na půl roku ve vazbě. Po propuštění z vězení ale mohl díky přímluvě Mirko Očadlíka dostudovat hudební vědu. Stejný obor si vybrala i maminka. Hudba byla tedy v rodině něčím zcela zásadním. Nakonec otcův strýc, Jiří Srnka z Písku, byl známým skladatelem filmové hudby.

Rodiče se přestěhovali do Prahy a tady se jim narodily dvě dcery, nejdříve Martina a o tři roky později Zuzana. Martina byla uzavřené, introvertní děvčátko, které odolávalo rodičovským snahám zapojit ji do kolektivu. Na školku vzpomíná jako na „strašidelný dům“, odkud ji museli rodiče záhy odhlásit. Až v dospělosti zjistila, že tím domem byla Winternitzova vila a dodnes se zamýšlí nad tím, jak dítě vnímá prostor a možná podvědomě i jeho historii. Základní škole už se Martina vyhnout nemohla, ale měla ohromné štěstí. Nastoupila do dvoutřídky Na Farkáně, kde ji zásadně ovlivnila laskavá paní učitelka Ria Pštrosová. Byla to nesmírně tvůrčí bytost, která sama malovala a dětem malíře i básníky dokázala přiblížit. Ale hlavně je podnítila k tvorbě. Od té doby měla pamětnice úctu k učitelům.

Do třetí třídy nastoupila Martina v roce 1967 na jazykovou školu, kde měla být postupně angličtina hlavním vyučovacím jazykem. Vše se ale změnilo po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Ta srpnová noc byla pro malou Martinu děsivá: „Byla jsem u tety Míly, byl to strašný randál, jak na nebi burácela letadla. A teta nás přišla hrozně brzo vzbudit a říkala, že nás okupovali Rusové. Rozplakala jsem se ve vizi války, o které nás ve škole učili. Plakala jsem, že tatínek půjde do války.“ Když v září začala škola, děti si cestou četly nápisy na zdech, vzkazy Rusům. Tehdy se jí dospělí začali jevit i z jiné stránky, cítila s nimi spojenectví a nadchla ji i schopnost humoru v celé té tragédii. Už tehdy začala jasněji chápat, že existuje jakýsi veřejný život a má svoji sílu. Na začátku školního roku je paní učitelka nabádala, aby se naučili datum 21. srpna: „‘Teď si všichni tohle datum musíte na celý život zapamatovat. Protože tady se tvoří dějiny,‘ řekla nám a já si pamatuji, že jsem se hrozně styděla, že to datum neumím. Takže od té doby ho umím.“

Opuštěný svět skýtal ticho pro duši

V rodině se mluvilo otevřeně, ale bylo jasné, co se mimo rodinu neříká. Normalizace znamenala potíže otce v zaměstnání, později, když chtěly dcery studovat, i špatné posudky. Z jazykové školy odešli někteří dobří učitelé. Na druhé straně si pamětnice uvědomuje, že život žijeme v každém okamžiku a vždy bychom se měli snažit, aby byl dobrý: „Mnozí inspirativní a stateční lidé uměli navzdory době žít život tak, aby měl smysl. Václav Havel říkal, že i život ve vězení je život. Platí to, co člověk ustál, co kvalitního uhájil.“ V tomto kontextu si například uvědomuje, že právě jí základní a později i střední škola poskytla díky dobrým učitelům vzdělání na dobré úrovni, mnohdy i vyšší, než mají její děti dnes.

Od dětství věděla, že chce malovat. I když byla v rodině hudební tradice, a tedy i Martina hrála na housle, rodiče ji do hudby nenutili. Na druhou stranu si přáli, aby měla širší vzdělání, a tak i když uvažovala o střední umělecké škole, na radu blízkých šla na gymnázium. Tam se dostala až na odvolání a přímluvu otcova známého, protože ke studiu nedostala doporučení.

Její tehdejší posudek se jí dostal později do rukou a dnes ho označuje jako esenci malosti. Přečetla si tam například, že „rodiče žijí buržoazním způsobem života, oblékají se do slavnostních šatů a večer chodí za zábavou“. Ve skutečnosti museli jako muzikologové chodit na koncerty. Gymnázium jí ale skutečně dalo dobré základy vzdělání, i když atmosféra ve škole nebyla zrovna inspirativní. Pod tlakem vstoupila před maturitou i do SSM, ale později ke své radosti zjistila, že omylem nebyla zapsaná. V této době navštěvovala různé ateliéry, malovala i v domově důchodců. Zároveň se dál věnovala své další lásce, tanci. Již od tří let chodila na výrazový tanec k Jarmile Jeřábkové (a později k její žákyni Evě Blažíčkové) a jak říká, učila se tak rozumět svojí duši přes své tělo. Tanec jí pomohl překonat trauma, které v ní zanechal ve druhé třídě pobyt v zotavovně, a pomáhal jí i v dospívání, kdy se mohla vyjádřit beze slov. Doba na střední škole byla dobou neustálé (sebe)kontroly, ale i dobou soustředění se na své zájmy: „Opuštěný svět byl šílený, ale skýtal soustředění i ticho pro duši.“

To, co dělám, musí mít smysl

Naopak kolektivní aktivity introvertní Martinu ani později nelákaly. Ani do skautského společenství ji rodiče nedokázali zapojit, i když skautská výchova byla v rodině daná: „Já jsem dostala takovou soukromou skautskou výchovu, uměla jsem věci, které se mají umět.“ Rodiče byli například podle vzoru Pavla Křivského naučeni zapisovat každou minutu, co dělají, aby ani jednu nepromarnili. To samozřejmě ovlivnilo i život Martiny: „Nějak to rodiče do mě vetkli, že jsem byla takový činorodý člověk, který neustále přemýšlí o tom, jestli to, co dělá, má smysl, jestli to dělat má. A pravda je, že málokdy jsem z nějaké práce unavená, ale totálně pohořím, když mám dělat něco, v čem smysl nevidím. Minuty jsem ale nikdy nepočítala!“ Rodiče byli do jejích 15 let přísní, potom naopak dostala velkou důvěru, kdy se zodpovídala sama sobě.

Možná právě tyto hodnoty vytušil i její budoucí manžel Štěpán Špinka, o rok mladší spolužák, který ji oslovil až v maturitní den. Ukázalo se totiž, že i on je součástí společenství Kruh a paradoxně až s ním se do něj také zapojila a našla zde mnoho přátel. Do Kruhu se později vrátili i rodiče, kteří vztahy z důvodu bezpečnosti na dlouhou dobu po propuštění otce z vězení přerušili.

Po maturitě byla volba Martiny jasná, podala si přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Ale situace se opakovala a opět nebyla mezi přijatými. Nakonec nastoupila na pedagogickou fakultu a po roce se jí na vysněnou školu podařilo přestoupit. Brzy následovala svatba a narození prvního syna. I manžel studoval, ale tehdy si paradoxně prvního dítěte nejvíc společně užili. Když muž narukoval na roční základní vojenskou službu, čekali již třetí dítě. Martina Špinková vzpomíná na tuto obtížnou dobu jako na něco, co byl společný úkol, který se musí zvládnout. Ani doba, kdy manžel nastoupil do zaměstnání, nebyla jednoduchá, ale přesto společně vychovali sedm dětí, pět vlastních a dvě adoptované. Společně také přepisovali samizdaty a pořádali bytové semináře.

Na počátku těchto aktivit bylo setkání se Zdeňkem Pincem, Danielem Kroupou, Janem Sokolem a dalšími na různých podobných akcích. Postupně začali Špinkovi pořádat setkání pro přátele z Kruhu, která naplňovali společným zpěvem a čtením, později rozhovory o filozofii a teologii. Později u nich vedl semináře kněz Josef Zvěřina a další. Zároveň pravidelně chodili ke Kroupovým. Nešlo o standardní vzdělání, ale byla velká touha čas dobře naplnit: „Všichni se scházeli na koncertech, výstavách, před knihkupectvími.“ V době protistátních demonstrací se jich účastnila celá rodina: „Zúčastňovali jsme se všeho i s dětmi.“ V té době také Ludvík Vaculík založil sbor Havlíček, pro který složil tzv. bojovné písně. S Petrem Lutkou je nahráli na kazety a ty se šířily a písně se nacvičovaly. Dnes má Martina Špinková pocit, že brzké nastartování rodinných životů dávalo přes těžkosti i příležitost tvořit společný svět, zvládat úkoly i v omezených možnostech, nést tíhu života společně a budovat v manželství vzájemnou úctu.

Umím být s umírajícími

Sametová revoluce odstartovala novou životní etapu. Na studentské shromáždění na Albertov šla pamětnice s dětmi a kamarádkou: „To množství lidí mě ohromilo.“ Když došel průvod k Národnímu divadlu, šly s malými dětmi domů, ale již v průběhu večera se z Hlasu Ameriky dozvídala o dalších událostech. Pár dnů poté čekal manžele Špinkovy pohovor ohledně adopce dítěte. Do té doby se obávali, jestli nebude na závadu jejich náboženské smýšlení, ale to, co by byl před pár dny problém, byla najednou výhoda. A přišly i další změny – s manželem byla Martina Špinková například u zakládání Křesťanské akademie, sama pomáhala budovat nakladatelství Portál, kam nastoupila jako výtvarná redaktorka. Souběžně rodina přijala další dítě: „Někdy bylo těžší organizovat rodinu než vést firmu.“

Další životní zvrat přišel ve chvíli, kdy manželům umírala nejbližší kamarádka. Byli s ní i s její dcerou. Tu si nakonec v roce 1995 adoptovali. Martina Špinková byla blízko i dalším umírajícím, dokázala s nimi trávit čas a chápala, co potřebují. I když víra se v rodině prakticky nežila, tatínek byl věřící a jako malé jí radil, jak rozmlouvat s Bohem a nebát se smrti. Sama si cestu k víře našla společně se svým manželem. To vše jí ulehčilo přijetí otcova odchodu i pozdější práci s umírajícími. Po jedné manželově přednášce o eutanazii došlo k rozhodnutí několika přátel založit domácí hospic Cesta domů. Ti, co u jeho založení stáli, netušili, co všechno je na této komplikované cestě čeká. Naštěstí potkali mnoho lidí, kteří byli ochotni spolupracovat nebo podle svých možností pomáhat. Podařilo se jim také do začátku získat velký grant. Pamětnice byla zpočátku dobrovolnicí u lůžka. Postupně začala psát vzdělávací texty, starala se o propagaci i žádosti o granty. Roku 2003 se stala ředitelkou organizace a byla jí devět let. Od té doby se udělal veliký kus práce, ale cílem je, aby hospicová péče byla dostupná i v místech vzdálených od větších měst: „Dodnes není tato péče zajištěna všude v republice, ale pokrytí už je širší a kvalifikované.“

Rozlišovat dobro a zlo

Přetrvávajícím problémem v oblasti paliativní péče je i to, že umírání je stále tabuizované téma. Tato myšlenka stála i za vznikem nakladatelství Cesta domů, které se snaží přispět k lepší informovanosti o těchto tématech. Martina Špinková v něm až do letošního roku (2021) působila jako šéfredaktorka a sama je autorkou řady textů určených především dětem. Po celý svůj život se ale cítí být především malířkou. Ilustrovala nejen knihy vlastní, ale i řadu dalších. Zároveň doufá, že nyní, když ze svých pracovních pozic odstoupila, zbyde čas i na volnou tvorbu. Za vším, co dělá, stojí touha žít dobrý život, tedy takový, který má smysl a je pravdivý. Trápí ji, že svoboda se dnes zaprodává, i když naši předkové se pro ni obětovali. Stále je nutné učit se rozlišovat dobro a zlo v měnícím se světě: „Ať smrt přijde brzy, nebo pozdě, je dobré, když se člověk může ohlédnout a vidět, že život byl dobrý a že to má nějaký smysl.“