Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Špačková (* 1961)

• narozena 27. října 1961 v Příbrami

• dětství i výběr povolání jí ovlivnila těžká nemoc

• 21. srpen 1968 prožila v Praze

• pracovala v mateřské škole

• sametovou revoluci prožila v Mníšku pod Brdy

• v roce 2023 žila v Mníšku pod Brdy

Měla strach, že bude válka

Miroslava Špačková, rozená Burianová, se narodila 27. října 1961 v Příbrami. Rané dětství prožila s otcem Miroslavem, matkou Jiřinou a o tři roky mladší sestrou Janou v Županovicích, obklopena přírodou a domácími zvířaty. Volný čas trávila hlavně venku, v lese, koupáním v nedaleké Vltavě. Za prarodiči se sem ráda vracela i poté, co se rodina, v jejích pěti letech, odstěhovala do nedaleké Dobříše. Tam začala navštěvovat základní devítiletou školu. Trpěla těžkým astmatem, ve škole často chyběla, mnohokrát byla hospitalizovaná, pravidelně jezdila do lázní.

V nemocnici v Klimentské ulici v Praze tehdy sedmiletá Miroslava Špačková pobývala i 21. srpna 1968, při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Všechny děti na pokoji z nočního spánku najednou probudila střelba. Křik, pláč a hlavně velký strach. Nikdo nevěděl, co se děje a co se dít bude. Sestry obvolávaly rodiče, aby si odvezli své děti co nejdříve domů. Během dne všechny děti odjely, Miroslava Špačková zůstala přes noc sama. „Dost jsem se bála, ale zase na druhou stranu sestřičky byly hrozně hodný a půjčily mi injekce, obvazy, takže já jsem si hrála s panenkami na sestřičku. A docela jsem to zvládla.“ Jelikož nebydlela v Praze, pro její matku nebylo jednoduché sehnat odvoz. Navíc její manžel v té době též pobýval v nemocnici. Nakonec Miroslava Špačková odjížděla za dramatických okolností až druhý den. „Když jsme jeli, tak dost často nás stavěly spřátelená vojska, mířily na nás samopalem, a tak to opravdu nebyla hezká vzpomínka,“ vypráví. Nedlouho poté odjela do lázní Kynžvart a i tam často slyšela střelbu. Prožívala velký strach, že bude válka.

V lázních na Štrbském plese strávila několik měsíců, domů mohla jen na Velikonoce. Z léčení si přivezla slovenské vysvědčení. V lázních se jí líbilo, na život mezi školou, nemocnicemi a lázněmi si zvykla, všude si našla kamarádky. Ráda vzpomínala i na tři léčebné pobyty v Jugoslávii. Na dovolené rodina nejezdila, převážnou část prázdnin trávila s mladší sestrou Janou v Županovicích u prarodičů nebo doma. Kvůli nemoci nemohla, kromě jízdy na kole, provozovat žádný sport. Musela se vzdát i své touhy stát se dětskou zdravotní sestrou. Vyučila se dámskou krejčovou, ale tato profese ji příliš nebavila. I přes četná omezení hodnotí své dětství jako hezké též díky pěkným vztahům v rodině a své optimistické povaze. Komunismus jako dítě nevnímala, žila se svými vrstevníky ve světě dětských her a dobrodružství; negativní pohled na něj si vytvořila až v dospělosti.

Dělám, co mě baví

Sen stát se dětskou zdravotní sestrou se jí nesplnil. Po mateřské dovolené se rozhodla nastoupit do mateřské školy jako nekvalifikovaná pracovní síla. Po sametové revoluci přijala novou výzvu doplnit si vzdělání. Přihlásila se k pětiletému studiu na střední pedagogické škole, které úspěšně dokončila. I po 34 letech ji práce s dětmi naplňuje. Na základě vlastní zkušenosti považuje možnost vykonávat práci, která člověka baví za zásadní, i když cesta k ní může být složitější.

Sametovou revoluci prožívala na shromážděních v Mníšku pod Brdy a sledovala média. Změna režimu přinesla pozitivní změny i do jejího rodinného života. Miroslava Špačková začala studovat a její manžel podnikat. Účast ve volbách po změně režimu pokládá za svou občanskou povinnost. Nemoc, která Miroslavu Špačkovou v dětství limitovala, po narození dětí postupně téměř odezněla. S manželem vychovali dceru a syna a v radovali se ze dvou vnoučat. V roce 2023 žila v Mníšku pod Brdy.