Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Sozanský (* 1946)

• narozen 27. června 1946

• vyučen zedníkem, pracoval na stavbách

• v roce 1967 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze

• tvořil v Terezíně, jeho zájmem se stalo zachytit lidské utrpení a mezní situace

• v 70. a 80. letech dokumentoval devastaci Mostecka

• odmítal spolupracovat s režimem a tvořit díla se socialistickou tematikou

• otevřeně vystupoval proti komunistům ve Svazu výtvarných umělců

• po celou dobu totality žil ve finanční tísni

Nebýt toho, že mu šlo kreslení, možná by skončil v kriminále. Dětství totiž prožil na ulici, kde bylo nejdůležitější umět se ubránit ve rvačce. Nakonec sice vystudoval Akademii výtvarných umění, ale na tenké hranici mezi svobodou a vězením se pohyboval stále. Důvod? Jeho zásadovost a přesvědčení, že se nikdy nebude snažit zalíbit komunistům.

Narodil se rok po konci války, 27. června 1946. O svém otci říká jen strohou větu: „V rodině se nevyskytoval.“ Dětství prožil v Sokolské ulici v Praze, v činžáku složeném z malých garsonek, v sousedství samých chudých lidí. Jeho matka Jiřina pracovala střídavě jako kadeřnice a úřednice. Protože jí snaha uživit sebe i syna zabírala veškerý čas, Jiří byl dítětem ulice. Ve škole měl nálepku lumpa a ve volném čase pro něj bylo nejdůležitější umět se ve všech těch pouličních rvačkách ubránit. „Šlo o to, denně se porvat, nenechat se terorizovat a pokud možno terorizovat druhé,“ shrnuje.

Až s odstupem času zjistil, že škola v Legerově ulici, do které tehdy v 50. letech chodil, byla vzorovou bolševickou školou. Její ředitel se stylizoval tak, že vypadal jako Stalin, byl přísný a často klukům hrozil polepšovnou. „Ve škole se vyskytovaly takzvané soudružky skupinářky, které pečovaly o správný ideologický profil žáků. Jenže mně mnoho věcí došlo až později,“ podotýká.

Jako kluk nevnímal změny, kterými v 50. letech společnost procházela. Některé děti sice pocházely z rodin komunistických funkcionářů, ale jeho kamarádi byli především z rozpadlých manželství, z prostředí sociálně slabých lidí. „Chudoba byla obrovská. V jednom kuse jsme nosili jen tepláky nebo oblečení po někom různě přešíváné. Matka moc šít neuměla, takže podle toho, co jsem měl na sobě, jsem byl opravdu komik. Dnes se chudý člověk na první pohled podle oblečení ani nepozná, ale tehdy jsme chodili opravdu v hadrech,“ vysvětluje.

Zedník se vždy uživí

S představou, že když půjde co nejdříve do práce a začne vydělávat, povede se jemu i mámě líp, se přihlásil na zednické učiliště. Zároveň však rád kreslil a četl. Jeho matka měla doma historické romány a na stěnách reprodukce starých mistrů. Tento svět ho lákal, přesto ho nenapadlo, že by se mohl stát součástí jeho života. Přistupoval k tomu jednoduše a prakticky: Zedník se vždycky uživí, umělec ne.

Učiliště se v mnohém podobalo ulici, na které vyrůstal. „V žádném jiném prostředí jsem se pak už nesetkal s takovým výkvětem blbosti,“ shrnuje. Na druhé straně bylo ku prospěchu, že na učilištích v 50. a 60. letech často pracovali pedagogové, kteří byli vyhozeni z lepších škol kvůli svému nesouhlasu s komunistickým převratem. K nim se choval slušně a dobře s nimi vycházel.

Jeho záliba v umění ho neopustila. Kopíroval obrazy známých malířů, kreslil portréty, přihlásil se do kroužku kreslení. Protože se vyučil zedníkem, byl nucen v roce 1963 nastoupit pracovat na stavbu. Nebyla možnost volby. Pokud by chtěl jinou práci, musel by před takzvanou fluktuační komisi, jež by mu odchod z podniku Pozemní stavby stejně nepovolila. Nakonec onemocněl, ale lékař neuznal, že jeho stav je natolik vážný, aby musel s prací na stavbách přestat. Výsledkem byla revmatická horečka, popraskané žíly na nohách, poškození ledvin. „Tak se mě podnik Pozemní stavby nakonec rád zbavil, protože jako nemocný jsem jim byl nepotřebný,“ říká. Kvůli zdravotnímu stavu nenastoupil ani na vojnu. Paradoxně se na ni sám hlásil, protože si myslel, že nikde to už nemůže být horší než ve stavebnictví.

V 60. letech pracoval u geologického průzkumu a dělal topiče. To bylo prostředí, do kterého se za totality uchylovalo hodně lidí, kteří kvůli svým postojům nemohli sehnat lepší práci. A tak přišel do kontaktu se zajímavými, vzdělanými lidmi. „Poměrně dlouho jsem žil v nevědomosti o tom, co se dělo v 50. letech,“ vzpomíná. A najednou v kotelně pracoval s knězem a prvorepublikovým politikem. Slyšel od nich o tvrdých výslechových metodách Státní bezpečnosti a začínal přemýšlet. 

Rozhněvaný mladý muž

V roce 1967 se rozhodl k odvážnému kroku. Přihlásil se na Akademii výtvarných umění. Neměl kontakty mezi výtvarníky, žádnou protekci, nikdo ho neznal. Byl prostě zedník bez středoškolského vzdělání, který má sen stát se malířem. Dodnes považuje za shodu náhod, že byl na Akademii přijat. Možná, že roli sehrál právě jeho takzvaný dělnický původ, který byl za socialismu považován za velké plus.

Jako student prožil rozčarování z okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968: „Chodil jsem v těch dnech ulicemi a v hlavě jsem měl úplně prázdno. Říkal jsem si, že by přece měl existovat způsob, jak na takovou situaci reagovat výtvarnými prostředky, ale nic mě nenapadalo. Začal jsem pochybovat, zda mé rozhodnutí dělat Akademii bylo správné.“

Dál však studoval, o prázdninách si vydělával těžkou prací na Kladně. Za zlomový pro sebe i celou svoji generaci považuje rok 1969. Šokovalo ho upálení Jana Palacha, Jana Zajíce, to, jak mnozí lidé měnili názory a jak atmosféra ve společnosti ve srovnání s uvolněním před rokem 1968 zhoustla. „Bylo jasné, že společnost se dostává do patové situace a všude převládal pocit bezvýchodnosti. Zjistil jsem, že komunisté jsou monstra,“ shrnuje. Sám sebe v té době charakterizuje slovy „rozhněvaný mladý muž“.

Přituhlo i na Akademii. Zatímco Jiřího zajímala biblická témata a lidské utrpení, od výtvarníků byla očekávána díla oslavující socialismus: „Diplomku jsem dělal v roce 1972, normalizace byla v plném proudu, obsazení profesorského sboru se změnilo, značně přituhlo. Očekávalo se, že budeme reagovat na radostnou současnost.“

Bez peněz

Podstatné pro něj bylo setkání se sochařem Olbramem Zoubkem. Stali se z nich přátelé. Olbram Zoubek mu dokonce půjčoval peníze, aby měl vůbec z čeho žít v době, kdy žádné obrazy a díla neprodával. Za totality totiž fungoval systém stipendií pro výtvarníky. Vždy bylo vyhlášeno určité téma, na které umělci měli tvořit, za to čtvrt nebo půl roku dostávali stipendium tisíc pět set korun měsíčně, což byla částka odpovídající tehdy průměrnému platu. Jenže šlo zpravidla o témata oslavující socialismus, takže se Jiří Sozanský o tato stipendia neucházel.

Své rozčarování z tohoto systému popisuje takto: „Kdo bral stipendium, musel pak přijít s obrázkem nebo plastikou. Ty musel předat svazovým orgánům, pak je prohnali stranickým tiskem a jelo se dál, příště bylo vyhlášeno třeba stipendium na téma Rudý říjen nebo Aurora. Jen jednou jsem se přihlásil. Bylo to půlroční stipendium na téma Žena. Už jsem měl ženu, malé dítě, bylo třeba z něčeho žít. Udělal jsem nějaké kresby, ale zjistil jsem, o co jde. Ne o kvalitu odevzdané práce, ale jen a jen o to, že je to ideologie. Tak jsem si řekl, že mě tam už nikdy neuvidí. Raději jsem tedy vyklízel o sobotách a nedělích půdy a uklízel po pokrývačích. Žili jsme skromně, tehdy stačila stovka na týden.“

Nebyl tudíž známý, neměl kontakty, nevystavoval, galerie od něj díla nekupovaly. Byl zkrátka divný, jiný a čím dál více nežádoucí.

„Praha byla kulturní ghetto a měla všechny výhody a nevýhody ghett. Lidé se vzájemně podporovali, opírali se jeden o druhého. Nevýhoda byla v tom, že negativní zprávy se rychle šířily a utvrzovaly člověka v pocitu, že nic nejde, že nikdo nic nezmůže. A ona to nebyla tak úplně pravda. Lidé předem vzdávali duely s těmi, kdo drželi moc, protože si mysleli, že je to beznadějné. Já se do těch duelů pouštěl,“ vypráví.

Zajímaly mě koncentrační tábory

Začal jezdit do Terezína. Tam tvořil a později i vystavoval své plastiky. Zjistil, že se do prostoru Malé pevnosti v Terezíně výtečně hodí. „Tehdy jsem ale ještě netušil, že jsem udělal svůj první environmentální projekt,“ vysvětluje. Zaměřil se také na mapování Mostecka, krajiny zdevastované těžbou hnědého uhlí. S kolegou Ivanem Bukovským tam prolézali opuštěné domy, fotili je, dělali tam různé instalace, které dokumentovali. Zaznamenávali mizející svět zničený bezohledným rozšiřováním průmyslu. 

S mapováním devastace Mostecka začal Jiří Sozanský v 70. letech, po deseti letech se tam vrátil. Když vystavoval s kolegy svá díla vzniklá na Mostecku v galerii v Dobříši, dozvěděl se, že komunističtí funkcionáři se chystají výstavu zavřít. Naštěstí ji stihl ukončit a díla schovat. Podobné překážky v práci prožíval po celou dobu socialismu. Když chtěl v roce 1980 uspořádat vernisáž v Terezíně, kulturní inspektor pro Severočeský kraj mu to zakázal se zdůvodněním, že jde o ideologickou diverzi. Jiří Sozanský neváhal jet za jeho nadřízenou. „Řekl jsem jí, že pokud ta vernisáž neproběhne, tak ať počítá s tím, že ve všech evropských a světových médiích proběhne zpráva, že v Československu zakazují výstavu na téma holocaust. Soudružka byla dostatečně bystrá, řekla, že se za mladého nezkušeného soudruha omlouvá a že výstava bude,“ vzpomíná.

Zakládal si na tom, aby se nikdy s komunisty nezapletl, aby pro ně nikdy nepracoval, ale zároveň tvrdě bojoval za to, aby mohl tvořit na témata, která považoval za důležitá.

Problémový umělec

Až do roku 1985 bylo jakékoli vyjádření nespokojenosti považováno za projev nesouhlasu s komunistickým zřízením. Postupně se však i v prostředí výtvarníků začalo projevovat celkové uvolnění související s tím, že se do čela Sovětského svazu postavil Michail Gorbačov. Stejně jako tam se rovněž v tehdejším Československu začalo mluvit o reformách. Změnilo se též vedení Svazu výtvarných umělců, jeho hlavou se stal František Spilka. Do té doby mladí výtvarníci považovali tuto instituci za směšnou a zkostnatělou, věkový průměr jejích členů byl asi sedmdesát let. Nový šéf svazu učinil naprosto průlomový krok. Vyhlásil výstavu k výročí osvobození Československa a vyzval všechny výtvarníky, aby se do ní přihlásili. Každému osobně poslal dopis, i těm, kteří byli do té doby takzvaně nežádoucí, a oficiálně o jejich díla nebyl zájem. Jiří Sozanský se byl podívat na veřejnou schůzi svazu, ale byl rozčarován. O krocích nového šéfa – na rozdíl od jiných mladých kolegů – si myslel, že vedou k rozložení nezávislé výtvarnické scény. Bral to tak, že když se výstavy zúčastní, dá tím najevo souhlas s prací Svazu výtvarných umělců, potažmo tedy s komunistickým režimem. A to nechtěl. Zorganizoval naopak kritickou petici, podepsalo ji asi 240 lidí. 

Listopad: Radost i úzkost

V té době dostal Jiří Sozanský nabídku vystavovat v Paříži fotodokumentaci pořízenou ke své práci v Terezíně. Později zjistil, že společnost Art centrum, se kterou tehdy všichni výtvarníci museli povinně spolupracovat, jestliže měli kontakt se zahraničím, ve skutečnosti jeho materiály vůbec neodeslala. „Já si toho uvolnění moc neužil,“ shrnuje. Svobodně mohl začít vystavovat a prodávat svá díla až po listopadu 1989. „Na jednu stranu jsem měl z Listopadu radost, na druhou stranu i úzkost. Měl jsem z té proměny obavy a ukázaly se být správné,“ vysvětluje. Postavil se například za ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, kterého se podřízení po roce 1989 rozhodli odvolat. Byl přesvědčen, že právě on si to nezasloužil, protože se několikrát postavil na stranu mladých výtvarníků a byl odborníkem ve svém oboru. „Vědělo se o mně, že jsem těžko zkorumpovatelný a ne moc manipulovatelný, takže lidé, kteří mi dříve projevovali sympatie, najednou nevěděli, kam s očima. Byl jsem solitér, který se musel starat sám o sebe.“