Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Šotola (* 1928  †︎ 2013)

Měli jsme hospodářství, velký hospodářství! Přišli Sověti, udělali gulagy a sebrali všechno.

  • narozen 5. září 1928 v Ozeranech na Volyni
  • po příchodu Sovětů bylo rodině odebráno hospodářství
  • byl přímým svědkem vyvraždění tří polských rodin banderovci
  • dne 1. července 1944 dostal povolávací rozkaz do sovětské armády a byl přidělen k vozovému parku jako řidič
  • postřelen při bojích s banderovci
  • byl součástí sovětských vojsk, která měla zaútočit na Japonsko
  • dne 20. prosince 1945 byl propuštěn z armády
  • v dubnu 1947 přijel jako reemigrant do Šumperka
  • rodina se usídlila v obci Frankštát (dnes Nový Malín), kde žije dodnes

Vladimír Šotola se narodil 5. září 1928 v Ozeranech v polské části Volyně rodičům Antonínovi a Marii, rozené Morávkové. Měl ještě sourozence Emílii, Václava, Alici a Helenu. Rodina měla velké hospodářství.

Ozerany byla česká obec se spoustou zájmových spolků a českou školou. „Ozerany byla celá vesnice česká, nebylo nás tam moc. No, bylo nás tam asi 532 osob. No, nebyla tam ale žádná jiná národnost, nebylo to pomíchaný.“ Ve škole měli české učitelky. Jedna z nich byla z Československa. Jmenovala se Balabušková. Chodily sem děti i z okolních českých vesnic. Děti si zachovávaly českou příslušnost. „Když zemřel Masaryk, tak to byl velký smutek, přestalo se učit.“

Roku 1939 byla východní část Polska obsazena Sovětským svazem. Okamžitě se začalo se zakládáním kolchozů. „Měli jsme hospodářství. A velký hospodářství. Přišli Sověti a udělali gulagy. Sebrali všechno.“ Hospodářství sebrali i rodině Šotolů a lidem z celé vesnice. Ozerany byly totiž velmi bohatou vesnicí.

V létě roku 1941 útočí na Sovětský svaz německá armáda. Okresní velitelství si vytvořili v blízké vesnici Lávrov. Odtud pak Němci podnikali časté návštěvy do Ozeran.

„Jenomže my jsme měli tu smůlu, že vedle vesnice, asi pět kilometrů, byl nějakej Lávrov. A oni tomu říkali Varšava. To byla strašně velká ukrajinská vesnice. A byl tam statek nějakej. Ti páni, jaký tam kdysi byli. Jak už se patřilo. Co naši kupovali Ozerany, to koupili od Poznaňských. Jó, tu pole, no aby si to tam postavili, tu vesnici. A tam se to jmenovalo Lávrov. A v tom panství, se říkalo u nás na panství, tam se nastěhovali Němci, co měli ten okruh, že. A my jsme to měli blízko, asi pět kilometrů. Tak oni každou sobotu, neděli jezdili do vesnice, tak projížděli. Jinak do těch dalších vesnic, těch ukrajinskejch, si nedovolili.“ Dne 13. července 1943 došlo k vypálení Českého Malína, kde bydlela i část rodiny Šotolů.

Roku 1944 začíná na Volyni německá armáda ustupovat před postupujícími Sověty. „V 44. roce, v únoru, jak utíkali Němci, couvali, tak oni z druhé strany... Malovaná, ty české vesnice, Malín, Dorostaje a ty všechny, už dávno tam byli Rusáci, a ta slavná řeka Styr je pozastavila. Oni přišli a bylo to akorát devět kilometrů do Ústěšína, kde ta voda protékala. Tam u nás byly za stodolou postavený děla. A to byla taky pěkná legrace. Rodiny vystěhovali, ty musely všechny pryč. Jo, všechno. Já, Toník Tomanů, Láďa Dragounů, kdo byl, ježíš, čtvrtej? Jó, Rosťa Kopeckej. Jsme dostali takovej [ajsvajsik], že jsme se mohli pohybovat. Byli jsme určeni na krmení dobytka.“ Kolem jejich domu prošel německý voják, který uměl česky. Pocházel totiž ze Sudet, z národního domu v Úsově. Informoval je o blížícím se nebezpečí. „ ,My to nesmíme nikomu říct.‘ Ale že večer v devět hodin se stěhujou. Že ustupujou pryč. Ale že není rozkaz, že budou brát lidi. Jak to brali. Že nevědí.“ Vladimír Šotola se s kamarády schovává do zasněžené chmelnice, kde čekají na odchod německých vojáků. Po jejich odchodu mohou konečně vylézt.

V okolí vesnice se v době války pohybovalo mnoho ozbrojených skupin, které si často chodily do českých domovů pro zásoby. Jednalo se o ruské partyzány, polské ozbrojence, ukrajinské banderovce nebo jen různé ozbrojené tlupy. Před nimi si lidé z Ozeran i jiných českých vesnic doma vytvářeli různé úkryty, ve kterých se v případě nebezpečí schovávali – většinou ve sklepě nebo pod podlahou. Banderovci, kteří usilovali o nezávislou Ukrajinu, pořádali často pogromy na polské obyvatelstvo. Jednoho takového zločinu byl svědkem i Vladimír Šotola. Ve vedlejší vesnici Poznaňka žili převážně Poláci. Byli to osadníci, kteří sem přišli po první světové válce po zabrání části Volyně Polskem. „Tak tam byli nějaký Bernatský. Tři rodiny měli tam. Krásný statky – a oni je odtamtud vyhnali a oni přišli k nám do Ozeran, k panu Kopeckýmu, oni se znali dobře.“ Rodina Bernatských měla syna Kosťu. „Ten Kosťa chodil do školy jako k nám, jako do Ozeran. Jak jsme se to dozvěděli jako kluci, tak jsme ho jeli navštívit. Tak já, bratranec Honza Šotolů, už taky chudák nežije, a Láďa Tomanů jsme šli k těm Kopeckým. Najednou na dvůr přijely dva koňský povozy. Vyskákali chlapi - banderovci. Vletěli do stodoly, no a tam to... Teď vzali konopí, koudel, abysme dělali provázky. No já jsem říkal: ,Já nebudu.‘ Páč jsem věděl, co chtějí. Oni je udělali a nás roztrhli. Ve stodole, jak je obložení, tak nás k tomu přivázali. Ty se všichni museli svlíknout. Oni je posvazovali. Všechno tam bylo. Bylo jich celkem čtyřiadvacet v těch třech rodinách. Potom nás vyvedli ven na zahradu. U Kopeckejch takovou pěknou zahradu měli. Tak nás přivázali. Oni je zabíjeli před náma.“ Potom museli s pomocí lidí z vesnice vykopat hromadný hrob pro mrtvé. „Tak se vykopalo, teď se to tam obkládalo, aby se neházela na ně hlína. Tak šli do té stodoly a vzali deky a takový věci, že to na ně dají, aby se neházelo na obličeje.“ V průběhu prací je banderovci chodili kontrolovat. „To bylo nejhorší, co jsem viděl od těch banderovců, teda osobně.“

Roku 1944 přišli po odchodu Němců do Ozeran opět Sověti. „V čtyřiačtyřicátým roce, přesně na Josefa, přišli zpátky Rusové.“ Spolu se sovětským vojskem přišly na Volyň i československé jednotky vedené Ludvíkem Svobodou. Do nich se hromadně hlásilo i české obyvatelstvo Volyně. Ze samotných Ozeran odjíždí 56 Čechů, které pomáhal do Lucku odvážet i Vladimír Šotola. Sám pro svůj mladý věk do československého vojska ještě vstoupit nesměl. Dostal ale povolávací rozkaz do sovětské armády, kde stačil již věk sedmnácti let. „Zaselo se a bylo přesně 1. července 1944 a přišel posel z obecního úřadu, povolávací rozkaz. Jé, kdybych se dal do toho, já bych ho ještě našel, já nevím. A šlo se. Půjde se do Lucku, se narukovalo. Z Lucku se šlo do Sekyřic, jsme byli.“

Byl přidělen do vozového parku jako řidič s velitelem roty Zajícovem. Po výcviku byl převelen do Běloruska. Tam měl za úkol svážet miny po odminování. Čistily se také lesy od banderovců. Při tomto úkolu byl postřelen. Se zraněním byl poslán do nemocnice a po vyléčení domů na dovolenou. Z nádraží šel sedm kilometrů do Ozeran. „Já jsem přijel v sedm hodin vlakem. To bylo sedm kilometrů od nás k nádraží. Přišel jsem domů a myslím v devět nebo v deset hodin kdosi bouchal na okno, a banderovci. Přišli, jestli mám zbraň a náboje a takový tyto.“ Jednoho z nich poznal, banderovci jej nechali a odešli. Ráno jej bratr odvezl na nádraží, odkud jel zpátky ke své jednotce. „To nemělo cenu, bejt doma. Přišli by stejně otravovat.“

Pro Evropu válka skončila, ale USA v té době ještě bojují s Japonskem. V této době se sovětská armáda chystá pomoci USA útokem na Japonsko. Velitel jejich roty Zajícov přišel za vojáky a sdělil jim, že budou součástí těchto vojsk. „Jednou ještě přišel a říká, že nám neřekne dobrou zprávu. Že se i nad Japoncem, tam byla ta válka. Takže jsme dostali jiný oblek, no a začal normální výcvik. A pak jsme dojeli tam, za Kyjev. Sto padesát kilometrů vlakem. Tam zůstal vlak stát. A teď co jsme neměli, žádnej nic. A večer byl na tom peroně nástup večerní. Spočítali, no jak se to dělá, a už to bylo. A teď přišel a že můžem bejt rádi, ten rozkaz, že Američani hodili tu atomovku, to jsme nevěděli. To se zastavilo, ten posun na Japonsko. My jsme se vrátili domů.“

Dne 20. prosince 1945 byl propuštěn z armády a odjel domů. Roku 1947 většina Čechů z obce reemigruje do Československa. S nimi i Vladimír Šotola s rodinou. Do vagonů nakládají nejnutnější majetek. „My jsme vlezli po tři rodiny do vagonů.“ Ve Lvově vlak stojí čtyři týdny odstaven. Dne 27. dubna 1947 přijíždí konečně do Šumperka. Obyvatelé vesnice Ozerany končí většinou v obci Medlov a zbytek na Litoměřicku.

Vladimír Šotola s rodinou odjel do Frankštátu na pozvání švagra Kechrta. Zde se také usídlil. Roku 1949 zde kupují statek. Následuje svatba s Libuší Kinštovou. Později se jim narodí děti Marie a Antonín. Do práce nastoupil jako řidič a zůstal zde až do důchodu.

V současnosti žije v Novém Malíně, je aktivní při pořádání pietních akcí v rámci vypálení Českého Malína a i jinak se zapojuje do života volyňských Čechů.

Natočil a zpracoval Vít Lucuk

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století