Věra Sosnarová

* 1931  

  • „Přijeli jsme do té Bukurešti, v té Bukurešti jsme taky dlouho stáli a to víte, oni ti Rusi tu vodku nandovali ji podzemí. Ten tekutý chleba. Všady a věčně ožralí, jak daň ožralí. A tam jeden měl tak hodinek, ten krymskej Tatar. Tak měl ty ruční hodinky, tady měl navěšené budíky. No a to víte, ožralý byl, nedíval se. Je vám 10, 15. Tady mě poprvé svalil: ,Suka, jdi suda.‘ Povalil mě a znásilnil. Já řvala a on mně budíkem zacpal hubu. Matka mě nemohla bránit, protože to taky s nima robili. No, tak tady jsem poznala, co jsou Rusi.“

  • „To nám bachařka taky říkala, oni zase měli velkou sortěrovku. A teď říkala hodně: ´Ty nepůjdeš, ty nepůjdeš do lesa, ty budeš na lágru robit.´ A já říkám: ´Čo budem robit?´ - ´Však poznaješ, co budeš robit!´ Vzala nás ráno a vedla nás, tam byla taková dílna, kde dělali od dřeva násady, tam se robilo. A nosítka. Taková nosítka tam byly. A jedna se vzala tady a druhá tady teď nás vedla. Tam dva mrtví, tam jeden mrtvý, tam pět mrtvých, a když jsme šly z lesa, tak jsme viděly, že Germánci kopou velkou jámu za lágrem. A Polačka říkala: ,No to zase bude.‘ Že zase budou mrtví. My jsme teda sbíraly ty mrtvé a nosily to do té jámy. A tam byly ještě takové sudy a v těch byl ten lyzol. A my to musely polívat. Tam byl košík takový a my jsme ten košík braly a tím košíkem jsme to jako polívaly, tím lyzolem ty mrtvé. A teď jsme tam vedly taky takového kluka, a teď jsme tam přišly k jámě a ti bachaři, ti na nohách nestáli, a ten krymský Tatar a ten donský Kozák, ti vůbec tak nestáli. A teď, jak jsme ho převrátily, jak jsme ho měly hodit, jo, já křičím: ,On živoj! On živoj!‘ A nosítka jsme pustily. Nosítka jsme pustily úplně na zem. Protože my jsme ho jenom trošku zvedly. A teď jsme to měly hodit a nehodily jsme, a křičím: ,On živoj! On živoj!‘ , No ten bachař: ,Ty suka tu dapuješ, ty suka.‘ A já: ,Ne ne ne.‘ A on zdělal ten automat a začal mě mlátit, hlava nehlava. Já jsem se tak rukama chránila a on mi celou tu ruku roztrhal, až na kůži mi to viselo.“

  • „A oni dlouho neotvírali. Asi hodinu neotvírali a už nebylo čím dýchat, tak jsme začali bouchat. Tak potom otevřeli. Proč oni je neotvírali? No oni z těch prvních vagónů vypouštěli těch vojnoplenných. Potom oni otevřeli a koukáme: tajga, lesy, nikde koleje, jenom vlak stál, nikde nic. Matka říkala: ,To už jsme na Sibiři.‘ Byla Ruska, věděla, kde už je. A že prý tady už je konec světa. No a proč oni neotvírali, že oni prvně pustili těch zajatců a potom ty dva vagóny, co šli ti Bělorusi, ti, co jeli z toho Vitebska. Potom pouštěli nás v civilu. Až oni prošli ty vojnopleny, potom už ty pouštěli v civilu. Tak to bylo dobré, protože už byl sníh. Už bylo po kolena sněhu. A to my měly takovou tu obuv, tak jsme byly šťastné. To jich šlo moře. To šlo tak několik, tak tři, čtyři tisíce jich šlo. Maďaři, Rumuni, Ukrajinci, všechny národnosti. No, ti zajatci zkrátka. Ten velitel toho vlaku říká: ,Půjdete pěšky osm kilometrů.‘ No ale z toho lágru přijeli tam k tomu pojezdu, k tomu vlaku, přijeli aj se sáněma. A ti, co jeli z toho Běloruska, tak ti měli aj malé děcka. A ty Ukrajinky se ptaly, co to je za lidi. A on říká: ,To jsou kulaky, to jsou buržuji.‘ Tam jich nepotřebují Bělorusy, že pojedou na Sibiř, na Ural. A tak teda jak nás hnali, jak už jsme šli pěšky, tak to najednou jsme přišli k takovému ohromnému lágru. Ty věže, navrchu ty karaule, ta hlídka, ten karaul. A ohromná brána veliká. Matka říkala: ´Jak to přejdeme, tu bránu, zpátky se už nedostaneme.'“

  • „Jednou všechny vyhnali na plac a řekli: ‚Němci budou kopat jámy a ženský vyhazovat hlínu.‘ Jámy se kopaly široký jak silnice. Nevěděli jsme na co. Kopalo se kus za barákama k lesu. Potom jeden vězeň Nikolaj, který neměl nohu, dovezl v sudech lyzol a my jsme museli polévat jámy lyzolem. Nevěděli jsme proč. Němci, chlapi, museli dělat nosítka. Říkám: ‚Ježišmarjá, co těch nosítek tolik dělaj? Na co to bude?‘ Že prej budem asi někde něco nosit. Potom Nikolaj dovezl železný konve plný vodky. Vybrali lidi, ti museli každej přijít s ešusem a každej dostal příděl, že prej na přilepšenou. Do té vodky namíchali arzen. Lidi padali jako mouchy. Ráno tam pět, tam deset, tam patnáct. Během tejdne tisícovka málo. My potom museli chodit, sbírat je a házet do jam. Dáváme na nosítka takovýho kluka, byl v mých letech, bylo mu 15 až 16 roků. Furt ho vidím, jak mě chytl za ruku. Říkám Rusovi: ‚Živoj, živoj!‘ Tak jsme ty nosítka pustily s jednou Rusačkou – jmenovala se Moťja, ona byla odsouzená na 25 let, usekla mužovi hlavu. A ten mongol, ten Rusák sundal z ramena kalašnikov a začal mě mlátit hlava nehlava. Roztrhal mně celou ruku. Rameno mně rozbil. Ležela jsem celá v krvi. Odtáhli mě k doktorovi. Ten mi dal do pusy kousíček dřeva, namočenej do vodky: ‚Kousej do toho, neboj se, já ti to trochu spravím.‘ Já už byla skoro v bezvědomí. Převázali mi ránu, abych nevykrvácela. Položil mě a při vědomí mě šil. Doslova jsem se po... Nit namočil do vodky. Rozbitý maso v ruce mi musel dát pryč.“

  • „Kolikrát mě zavolali na výslechy. Třeba mě zavolali, abych podepsala, že mě už nepustí do Česka. Abych podepsala sovětský občanství. Já jsem řekla ne, že nic nepodepíšu. Já říkám: ‚Narodila jsem se v České republice, chci tam.‘ On říká: ‚Ty nepojedeš domoj, ty nepojedeš nikdy domoj, vy špioni, vy nedobrej národ.‘ Strašně škaredě. (Nutili vás násilím?) Lítaly facky, světlo svítilo do očí. Jak zvířata byli. Řval. Nějakej Timošenko, ten byl jak pes. On říká: ‚My těbjá pošlom na koněc světa.‘ Já říkám: ‚Továrišč plukovník, my už na konci světa roky chodim.‘“

  • „Ve vagoně nás mohlo být tak sto. Byl tam takovej smrad – bílej prášek, to smrdělo. Jak jsme někde stáli na stanici, tak jsme to vymetali. Byly tam český rodiny a moc jsme se nesměli bavit, Rusové na nás řvali. Víte co? Vy jste mladej, mně je to hanba. Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme přijeli na místo? Než jsme přijeli do Moskvy. Ať vám bylo deset nebo čtrnáct. Znásilnili tam desetiletou holku, bylo jim to jedno. Takový hovada. Přímo ve vagoně. Hrůza. Měl hodinky a tady na krku měl všelijaký budíky se zvonkama. A on vás sápal. Kór ty mongolové byli tak hnusný.“

  • „Jednou jsme přišli z lesa z práce a komandant říká: ‚Sičás dolžný idtí do baráku.‘ Že všichni musíme jít do baráku a ‚nikdo nedolžen‘ vycházet. Nevěděli jsme, co se děje. A tam byla taková stodola, taková šojna a do ní nahnali spoustu lidí. Pak ji polili a zapálili. Živý lidi zaživa upalovali. A když udělali takovej transport deseti patnácti lidí, že je vedli někam nalevo, to už jsme věděli, že se nevrátí. Zavedli je někam, jámy už tam byly nachystaný, tam je postříleli a jeden druhýho tam museli zahrabávat.“

  • „Matka to nepřežila. Matka byla s náma jenom tři měsíce. Ráno jsme ji našli 6. ledna na zemi v baráku v kaluži krve. Absolutně nic nevíme. Jestli ji zabili? V kaluži krve byla. Tak jsme ji odtáhli ven a zahrabali do sněhu. Až na jaře potom jsme vykopali jamku a tam ji dali.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Odrovice, 27.07.2006

    (audio)
    délka: 01:52:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 10

    Brno, 23.10.2017

    (audio)
    délka: 02:17:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsme šli do práce, museli jsme mít louče. Vlci jdou za váma

Věra Sosnarová – fotokopie portrétu, který vznikl při vydávání cestovního dokladu sovětskými orgány v roce 1964
Věra Sosnarová – fotokopie portrétu, který vznikl při vydávání cestovního dokladu sovětskými orgány v roce 1964
zdroj: archiv pamětníka

Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně. Její matka Ljuba ve svých 14 letech emigrovala po první světové válce ze SSSR. Když Rudá armáda v roce 1945 dorazila do Brna, podle sovětských úřadů byla Věřina matka uprchlým sovětským občanem. Tato skutečnost se ukázala osudnou pro celou rodinu. 17. května 1945 vojáci zatkli Věru Sosnarovou, její mladší sestru Naďu, které bylo tehdy 9 let, i jejich matku Ljubu. Otec byl již mrtvý. Vzápětí je v dobytčácích transportovali na Sibiř. Už během cesty byly obě sestry opakovaně znásilněny mongolskými strážci. Vlak dojel na místo určení kdesi na východě v září. Matka přežila jen tři měsíce. Hlavní pracovní náplň představovalo kácení stromů. Pracovalo se 12 hodin denně. Obě sestry překonaly tyfus. Celkem strávily osm let v lesních lágrech a dalších 12 let v různých dolech, továrnách a také na lodi na zpracování ryb. V roce 1961 náhodou potkaly předsedu ruského kolchozu, který měl kontakt s jedním JZD ve Znojmě. Po čtyřech letech se mu podařilo dojednat povolení k návratu sester do Československa. Když Věra Sosnarová po dvaceti letech přijela domů, bylo jí 34 let a vážila 37 kilogramů. Při odjezdu ze SSSR musely obě sestry podepsat, že nikdy nebudou mluvit o tom, co prožily a viděly. Totéž musely podepsat ihned po příjezdu do vlasti a také odevzdat veškeré dokumenty. Vše o minulosti muselo zmizet. O své minulosti Věra Sosnarová mlčela jako hrob. Její muž se až do smrti nedozvěděl víc, než že byla v Rusku. Třicet let nic neřekla ze strachu, že bude poslána zpět na Sibiř, ani svým dvěma synům. Za komunismu Věru Sosnarovou neustále sledovala tajná policie. Až do roku 1974 se musela každý měsíc hlásit v Brně na policii, kde musela opakovaně podepisovat, že bude o gulagu mlčet. Když parlament v roce 2002 odhlasoval odškodnění obětem gulagu, Věra Sosnarová nebyla schopna prokázat žádným oficiálním dokumentem, že v gulagu skutečně byla. Úředníci po ní dokonce chtěli živého svědka, ale sestra Naďa, která emigrovala do Itálie, odmítla navždy překročit hranice ČR. Když Věra Sosnarová navštívila policejní stanici, kam musela až do poloviny 70. let chodit podepisovat mlčenlivost, zjistila, že vše bylo skartováno. Měla by nárok asi na tři miliony odškodného, ale nedostala nic. Historické zkoumání v roce 2019 zpochybnilo řadu tvrzení z životopisu, jak jej pamětnice prezentovala