Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Sodomka (* 1947)

• narodil se 19. května 1947 v Pardubicích

• ve dvanácti letech se poprvé dostal k jízdě na divoké vodě

• vojnu strávil v Dukle Bechyně, kde nakonec zůstal až do roku 1979

• na svém prvním mistrovství světa v Lipně nad Vltavou (1967) vybojoval zlatou medaili ve sjezdu na kánoi

• v roce 1972 startoval na Letních olympijských hrách (1972) v Mnichově, kde měl vodní slalom premiéru

• v roce 1975 a 1977 se stal mistrem světa v individuálním závodě ve vodním slalomu

• na světových šampionátech vybojoval celkově ve slalomu pět zlatých medailí a ve sjezdu tři zlaté medaile

• po sametové revoluci začal podnikat v oblasti výroby a stavby lodí

• v době natáčení (2025) žil v Hradci Králové

Vůbec poprvé se do olympijského programu zařadil vodní slalom na divoké vodě na Letních olympijských hrách 1972 v Mnichově. Závody se konaly na prvním uměle vybudovaném kanále v areálu Eiskanal v Augsburgu, který byl postaven speciálně pro tuto příležitost a stal se prvním svého druhu pro vodní slalom na světě. Soutěžilo se v kategoriích kajakářů (K1 muži a ženy) a kanoistů (C1 a C2 muži). Po roce 1972 byl vodní slalom z olympijského programu dočasně vyřazen a znovu se vrátil až na hry v roce 1992.

V Mnichově startovali i nejlepší českoslovenští závodníci, kteří již měli bohaté zkušenosti ze světových šampionátů a očekával se zisk olympijských medailí. Podmínky nově vybudovaného umělého kanálu se ale zásadně lišily od přírodní divoké vody, na které v předchozích letech závodili českoslovenští reprezentanti. Bohužel se to odrazilo i na jejich výsledcích, které byly pro všechny velkým překvapením.

Mezi žhavé favority na zisk olympijské medaile se řadil i pardubický rodák Petr Sodomka, do té doby mistr světa ve sjezdu a budoucí dvojnásobný mistr světa ve vodním slalomu. V olympijském závodě skončil nakonec na osmém místě a celá výprava to brala jako neúspěch. „To byl veliký neúspěch pro nás i pro svaz. Všechny nás vyloučili z reprezentace jako neperspektivní. V novinách jsme dostávali sodu, to bylo něco. Rok v kuse vycházely titulky ve znění: ‚Po olympijském fiasku…‘ apod.“ vzpomíná pamětník.

Ráno musel do slévárny a odpoledne na trénink

Petr Sodomka se narodil 19. května 1947 jako pátý ze sedmi dětí jezerního bagristy Josefa Sodomky a ženy v domácnosti Emílie Sodomkové (roz. Došelové). Když bylo malému Petrovi sedm let, jeho maminka zemřela na onkologické onemocnění a otec Josef zůstal na svých sedm dětí sám. „Na maminku si vzpomínám matně. Pamatuji si, jak mě táhla v šesti letech do školy – a to skutečně táhla, protože jsem tam nechtěl,“ smutně dodává pamětník.

Po absolvování základní školy se rozhodoval, kam dál. Chtěl se stát uměleckým kovářem, ale nakonec se vyučil slévačem v podniku Závody potravinářských a chladírenských zařízení (ZPCHS) Pardubice a nastoupil tam do zaměstnání. V tu dobu se již naplno věnoval tréninku vodního slalomu a sjezdu. 

Přibližně kolem dvanácti let se dostal do pardubické loděnice, kde mu tento sport naprosto učaroval. Časté převracení lodi ho neodradilo a do kánoe se zamiloval. Začal pravidelně trénovat v místním oddíle – na řece Chrudimce či Orlici, kdy se spouštěla voda z přehrady a mohli se tak naplno věnovat sjíždění divoké řeky. Vedle toho se každý víkend jezdilo na závody, kde sportovci získávali nejvíce zkušeností. Petr Sodomka tak ráno přibližně na půl pátou odešel do slévárny a odpoledne již s lodí odcházel na trénink. 

Závodníci byli odkázáni na to, stavět si lodě sami, či si obstarávat výstroj pro závody. „Loď jsem si postavil nejprve pod dozorem a pak svou vlastní. Špricdeku jsme neměli – koupili jsme si řeznickou zástěru a nechali si ji přešít. […] Do kánoe se používaly i klekačky, aby člověka nebolely nohy. To mi nakonec vadilo, tak jsem neměl ani ty,“ vzpomíná na své vybavení.

Přišlo první mistrovství světa a hned zlato

V roce 1966 dostal Petr Sodomka nabídku do československé reprezentace. Splnil se mu jeho sen. Jelikož byl v tu dobu talentovaným kanoistou a vyhrával celou řadu domácích závodů, nabídku šlo ale i očekávat. O rok později nastoupil na vojnu do Dukly Bechyně, která se zaměřovala právě na trénink vodních slalomářů.

Na službu u armády vzpomíná Petr Sodomka pozitivně, jelikož se o klasickou vojnu nejednalo. Po absolvování úvodního přijímače se dále věnoval hlavně sportu. O víkendu sloužil jako dozorčí, ale přes týden se vojáci věnovali hlavně tréninku. Vzpomíná například na trenéra Severu, který jako zkušený atlet nutil sportovce často běhat a udržovat si tak fyzickou výkonost. Po dvou letech dostal Petr Sodomka nabídku zůstat nadále v armádě a soutěžit pod hlavičkou Dukly. Po delším váhání nabídku přijal.

Petr Sodomka se v roce 1967 účastnil svého prvního mistrovství světa, které se konalo v československém Lipně nad Vltavou. Mladý a talentovaný závodník zde vybojoval celkem tři zlaté medaile, což byl pro začínajícího reprezentanta obrovský úspěch. Stal se mistrem světa nejen v individuálním závodu ve sjezdu, ale i ve sjezdu hlídek a v slalomu hlídek.

Druhá polovina šedesátých let se nesla v Československu v duchu uvolňování politických poměrů v zemi. Českoslovenští slalomáři proto vyjeli na soustředění na jugoslávskou Makarskou. Právě zde, ke konci soustředění, sportovce zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Byli nuceni v Jugoslávii zůstat další tři týdny a při cestě zpět a překročení hranic mezi Československem a Rakouskem se dozvěděli, že jsou jedni z mála, kdo se vrátili do vlasti v plném počtu.

Peníze do zahraničí jsem si vezl v lodi

Českoslovenští závodníci se řadili mezi evropskou špičku a pravidelně se účastnili mezinárodních závodů. Aby si na evropské řeky zvykli, podstupovali českoslovenští závodníci často dlouhá a náročná soustředění. Jedním z takových bylo například tréninkové soustředění v západní Evropě. Během něho však došlo málem k tragédii, kdy se při tréninkové jízdě ve Francii převrátil pamětníkův kolega Karel Třešňák a téměř tři minuty zůstal pod vodou. Petr Sodomka pro něj skočil a zachránil mu život. 

Na cesty do zahraničí dostávali závodníci drobné kapesné. Dle vyprávění se jednalo většinou o přibližně padesát marek. Sportovci si tak často vezli i své našetřené peníze, které různě schovávali, aby je neobjevili celníci při kontrole. Petr Sodomka pro to využíval důmyslnou skrýš, kdy si v lodi vytvořil malý otvor, kam si obnos peněz uschoval.

Se zahraničními výjezdy byly spojené i doprovody příslušníků Státní bezpečnosti (StB). Pamětník během svého vyprávění několikrát přiznává, že si nevybavuje, kdo přesně do zahraničí jezdil, aby závodníky hlídal, ale po příjezdu domů vždy vedení přesně vědělo, kdo a jak se choval. Petr Sodomka jako člen vojenského klubu Dukla také spadal pod kontrolu Vojenské kontrarozvědky (VKR). I přesto se závodníci setkávali se svými přáteli v zahraničí a zašli s nimi třeba i do restaurace. Ke kuriózní situaci došlo, když se během závodů k československé výpravě přidal Čechokanaďan Mike Neckář, protože s jeho přítomností si příslušníci StB nevěděli rady.

„My jako vojáci, když jsme vyjížděli, tak jsme museli na školení ke kontrášům, na pohovor, kde nám řekli, že se s nikým nesmíme bavit, nikomu nesmíme nic říct, hlavně žádné vojenské tajemství, o kterém jsme stejně nic nevěděli. Pak jsme se vrátili a šli jsme na pohovor a ptali se mě na různé lidi a já se jich pak ptal, proč se mě pořád ptají, když to sami vědí. Někdo tam s námi byl, ale kdo – to nevím,“ vypráví pamětník. 

Závod jsem vyhrál o 31 setin

Petr Sodomka se řadil mezi absolutní světovou špičku ve slalomu a sjezdu, což potvrzoval nejen pravidelnou účastí na světových šampionátech, ale nikdy ze světového mistrovství neodjel bez medaile. V roce 1969 se konalo mistrovství světa ve francouzském Bourg-Saint-Maurice a pamětník měl před touto tratí velký respekt. Předchozí rok zde zachraňoval svého kamaráda před utonutím. Nakonec si přivezl tři stříbrné medaile, ale ve slalomu skončil pod stupni vítězů.

V roce 1971 se konalo mistrovství světa v italském Meranu. Petr Sodomka na něj dodnes vzpomíná s úsměvem na tváři. Zaujala ho tamní příroda, kdy se nad krásně rozkvetlou krajinou tyčily špičky zasněžených hor, ale i sám závod se pro něj stal památečním. 

V Meranu se mu podařilo vybojovat tři medaile. Bronzovou získal v individuálním závodu ve slalomu a i ve stejné kategorii v hlídkách, kdy jeli společně tehdy nejlepší závodníci Petr Sodomka, Karel Třešňák a Zbyněk Pulec. Poslední medaili vybojoval pamětník ve sjezdu. „Tam jsem měl kliku. Znal jsem starou trať a novou jsem neznal. Při sjezdu jsem spadl a eskymák mě stál chvíli času, takže jsem to pak doháněl. Do cíle jsem dojel vyšťavený, ale stáhl jsem to. Když to hlásili, tak jsem byl rychlejší o 31 setin,“ vypráví.

Na olympiádě vytvořili poprvé umělý kanál

Na premiéru vodního slalomu na Letních olympijských hrách 1972 v Mnichově odjela československá výprava ve výborné formě. Komunistické vedení kladlo důraz na to, že je potřeba přivézt domů medaile. Čechoslováci do té doby trénovali výhradně na přírodní vodě a řekách. Olympiáda byla něco jiného, poprvé zde byl použitý umělý kanál. Němečtí závodníci měli oproti jiným sportovcům velikou výhodu, protože na novém kanálu mohli trénovat. Východní Němci kanál okopírovali a postavili si ho v německém Zwickau. Českoslovenští závodníci sice získali pozvání, ale moc zkušeností zde nezískali.

Na olympiádu se závodníci velmi důkladně připravovali. Sám pamětník přiznává, že tlak na trénink ze strany svazu mu spíše vadil, než aby mu pomáhal. Svaz například poprvé využil i práci psychologů. Po příjezdu do Mnichova zažíval pamětník krásný pocit. Vysněná olympiáda a s ní spojený zahajovací ceremoniál se vryly do vzpomínek snad každému sportovci. 

Československá výprava byla ubytována v olympijské vesnici, kterou ale nesměli sami opouštět. Slalomáři měli tu nevýhodu, že prakticky volný čas téměř neměli. Denně museli speciálně vypraveným vlakem jezdit na závodiště do Augsburgu na umělý olympijský kanál. Pro československé závodníky to však byla velká nevýhoda. Petr Sodomka líčí, že se zde více vytvářely víry a bylo náročnější loď ovládat. Celému závodu kralovali závodníci Německé demokratické republiky a českoslovenští sportovci skončili pod stupni vítězů. Pamětník obsadil osmou příčku a nejen pro něj, ale pro celou reprezentaci to znamenalo neúspěch.

Konec kariéry jsem zakončil titulem mistra světa

Československá výprava hned po ukončení závodů odjela zpět do Československa a po návratu se dostavila kritika na adresu sportovců. Nejen média propírala špatný výsledek na olympiádě. Závodníci byli vyřazeni z reprezentace s tím, že již nejsou perspektivní. Petr Sodomka dodává, že po více jak půl roce se ale do reprezentace opět vrátili, jelikož vyhrál většinu závodů.

V roce 1973 se konalo mistrovství světa ve švýcarském Muotathalu, kde Petr Sodomka sice vyhrál zlatou medaili v závodu v hlídkách, ale v individuálním závodě skončil na čtvrtém místě, což vysvětluje tím, že se zde voda nekontrolovatelně zvedala. Snad nejúspěšnějším mistrovstvím světa se stalo jugoslávské Skopje, které šampionát hostilo v roce 1975. Českoslovenští závodníci zde obsadili čtyři místa z pěti a Petr Sodomka se stal mistrem světa ve vodním slalomu. Toto fantastické umístění potvrdil i ziskem zlaté medaile v závodu hlídek.

V polovině sedmdesátých let se Petr Sodomka rozhodoval pro konec kariéry a mistrovství světa v rakouském Spittal an der Drau (1977) mělo být pro něj posledním velkým a zároveň rozlučkovým závodem. Pamětník se se svou kariérou rozloučil snad nejlépe, jak mohl. Potvrdil svou světovou dominanci a stal se podruhé mistrem světa ve vodním slalomu. Ke zlatu pak připojil společně s Karlem Třešňákem a Jaroslavem Radilem i bronzovou medaili z hlídek.

Po konci kariéry se chtěl Petr Sodomka věnovat trenérské činnosti, ale z nedostatku kapacit to nešlo. Zmínil se proto o svém přání před tehdejším ministrem spravedlnosti Martinem Dzúrem, který jeho žádosti vyhověl. Trenérské kariéře se pamětník však moc dlouho nevěnoval a následně v roce 1979 skončil i přímo v Dukle.

Petr Sodomka se poté vrátil k civilnímu zaměstnání, kdy se nejprve podílel na stavbě výškových budov a později pracoval jako zámečník. Odstěhoval se do Hradce Králové, kde se věnoval i trénování nových slalomářů. Sametovou revoluci prožil přímo v Hradci a pád režimu vnímal pozitivně, což potvrdil i tím, že od roku 1991 začal podnikat v oblasti, která byla pro něj nejtypičtější – a to ve stavbě a výrobě lodí, které následně dodával do celého světa.