Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Božena Šochová (* 1924)

Při náletu jsem se podruhé narodila

  • narodila se 24. listopadu 1924 v Dobříši

  • když v roce 1943 odmaturovala, byla hned totálně nasazena

  • 4. února 1944 byla přesunuta do Markleebergu u Lipska

  • 20. února 1944 přežila zničující nálet na Lipsko a okolí

  • v srpnu 1944 se rozhodla pro útek zpět do protektorátu

  • v roce 1945 vstoupila do Československého svazu mládeže

  • byla externí redaktorkou rozhlasu

  • působila ve Vycpálkově tanečním souboru

  • její zkušenosti ze souboru se staly námětem k filmu Zítra se bude tančit všude (1952)

  • v letech 1967–68 absolvovala kurz novinářství na Vysoké škole politické ve Vokovicích

  • v roce 1968 byla na tzv. Vysočanském sjezdu zvolena do ústředního výboru, z rodinných důvodů se mandátu vzdala

  • při prověrkách byla vyloučena z KSČ

  • v 70. letech pracovala v Supraphonu

  • v roce 1979 odešla do důchodu

Chudé dětství v Posázaví

Maminka byla ze šesti dětí, tatínek z devíti – rodiče Boženy Šochové poznali život spíš z tvrdé stránky. Pocházeli z podhůří Brd, což byl na přelomu 19. a 20. století poměrně chudý kraj, kde pracovních příležitostí ubývalo. Shodou okolností právě toho dne, kdy se Božena Šochová narodila, bylo to 24. listopadu 1924, přišel její otec o práci v poslední železárně ve Staré Huti u Dobříše. Matka Boženy Šochové se vyučila šičkou rukavic, jeden kus prodávala za korunu osmdesát.

Rodina se později přestěhovala do Posázaví. Božena vyrůstala v Prosečnici a do školy chodila v Týnci nad Sázavou, v Praze pak absolvovala reformní reálné gymnázium na Petrském náměstí. Otec Boženy Šochové totiž získal zaměstnání jako strojní zámečník a topič, a to nejprve v jedné z pražských papíren a poté v libeňských loděnicích.

Do Lipska

Osudovým se pro Boženu stal rok 1943. Před prázdninami stačila ještě odmaturovat, celé léto proležela se záškrtem a spálou a na podzim musela začít pracovat na velkostatku v Ostředku u Benešova. Dne 4. února 1944 odjela s transportem čtyř set mladých lidí z Benešova do Německa. Jejich nedobrovolným domovem se stal Markleeberg, pětadvacetitisícové město těsně sousedící s Lipskem.

Byly to vyčerpávající dny a týdny. V továrně na výrobu součástek do leteckých motorů a měřicích přístrojů do raket se pracovalo od pondělí do soboty, dvanáct hodin denně. Čtyři sta lidí muselo spát na kavalcích ve starém divadle v Markleebergu, bez jakéhokoli soukromí nebo nároku na skutečný odpočinek. Noc co noc se ozývaly sirény. Největší drama nastalo s náletem, který Lipsko zažilo 20. února 1944, při němž z nebe pršely třaskavé bomby.

Zázračné přežití čtyř set lidí

Zprvu to vypadalo, že nikdo z celé české skupiny nemá šanci přežít – budova divadla se při náletu zhroutila a všechny zasypala. Skutečným zázrakem ale jedna z bomb zároveň uvolnila malý průduch u okénka na toalety a touto škvírou pak několik českých mladíků, kteří zasypání unikli, pomohlo vytáhnout ven ostatní, co zůstali pod troskami, mezi nimi i Boženu. Přesto šlo o hrůzný zážitek, během náletu hořelo všechno a všude, včetně oblečení, které měli na sobě. Pamětnice navíc jako mnozí další nálet odstonala. Dostala těžký zánět průdušek a její stav byl kritický. Nebýt solidarity těch, kdo jí nosili ze svých přídělů jídla na přilepšenou, byla by nepřežila.

Schůdky ke svobodě

Lipsko i jeho okolí bylo rozbombardované a větší část totálně nasazených po náletu odvelena do vesnice Krobeln, vzdálené asi 25 kilometrů od města. Božena patřila k menšině, která zůstala v Lipsku, a to jí také umožnilo snazší útěk. Blížila se doba, kdy mělo smysl o něm uvažovat, protože za stávajících válečných podmínek se evidence totálně nasazených začala vymykat kontrole úřadů.  

Z dřívějších pokusů byla vytipována cesta vlakem do Sudet, do Liberce nebo Jablonce nad Nisou. Šlo samozřejmě o velmi riskantní cestu. Božena Šochová se o ni pokusila až 18. srpna 1944 a ze skupiny dvaceti lidí se tehdy útěk podařil jenom třem, ona byla mezi nimi.

Všichni nastoupili na poslední chvíli do vlaku na lipském nádraží a snažili se schovat, kde se dalo: pod lavice, do prostorů pro zavazadla a podobně. Božena našla úkryt v úzkém prostoru za dveřmi toalety, jež však nechala otevřené, čímž oklamala patrolující vojáky, kteří během cesty většinu ostatních uprchlíků pochytali.

Klíčové také bylo, že se Božena na nádraží v Drážďanech několik hodin udržela na vnějším stupátku vagonu, aniž by si jí někdo všiml. Naštěstí už byla tma. Jako zázrakem nakonec vlakem dojela až do Prahy – vystoupila raději v zastávce u Stromovky a tím se vyhnula kontrole na nádraží.

Jistým paradoxem je, že Božena po návratu do protektorátu ještě znovu skončila v továrně. Domů nesměla, rodiče bydleli v podnájmu u rakouského Němce a hrozilo, že by ji udal. Potřebovala také potravinové lístky, a tak se přihlásila o práci v jedné z poboček továrny Junkers v Loděnicích u Berouna. Ve srovnání s podmínkami v Lipsku šlo o snesitelnou existenci. Tady se Božena Šochová dočkala osvobození.

Do mládežnického života

První dny a týdny v míru Božena Šochová vyklízela prostor po Kuratoriu pro výchovu mládeže v Jindřišské ulici. Tam se seznámila s lidmi, kteří ji obklopovali po následující léta. Spolu s dalšími mladými dostala možnost podílet se na tvorbě rozhlasového programu Hlas osvobozené mládeže. Ale nejen to. Stala se okamžitě zapálenou členkou Československého svazu mládeže, začala jezdit na brigády, zúčastnila se žní a staveb, pracovala například na stavbě známého Kolektivního domu v Litvínově. Od roku 1947 se účastnila práce v Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Tato práce ji zcela pohltila, stala se vedoucí Vycpálkova souboru a absolvovala s ním i zájezd do Sovětského svazu v roce 1950.

Zítra se bude tančit všude

Božena Šochová se stala tak trochu nezáměrnou autorkou námětu k jednomu z dobových „šlágrů“ české kinematografie, na který by dnes bylo možné zapomenout, kdyby nešlo o mimořádně nadšeneckou a z dnešního hlediska téměř nestravitelnou věc. Jedná se o film Zítra se bude tančit všude, který prakticky zachycuje Vycpálkův soubor od vystoupení na nejrůznějších místech českého venkova až po vítězné tažení na festival mládeže v Berlíně – tehdy již východním. Natáčelo se v roce 1952 a podkladem pro film se stal deník Boženy Šochové, filmovou povídku pak sepsal režisér filmu Vladimír Vlček spolu s básníkem Pavlem Kohoutem. Ona sama dnes film považuje za cenný jen proto, že zachytil taneční umění tehdejší mladé generace, z hlediska děje a věrohodnosti postav považuje snímek za hloupý. Sama v něm nevystupuje.

V letech 1950 až 1953 byla Božena Šochová pověřena politickým vedením Státního souboru písní a tanců, poté odešla z rodinných důvodů, protože čekala narození prvního syna. K této životní etapě patří i jeden poněkud zvláštní osobní zážitek. Božena Šochová se díky souboru seznámila s oběma protagonisty tehdejší politicko-milostné aféry číslo jedna, když se během natáčení Pyšné princezny rozcházeli elitní bard Pavel Kohout se svou ženou Alenou, později Vránovou. Oba dva se chodili s Boženou nezávisle na sobě radit, jak se zachovat.

„Zbavovat se pánaboha je strašně těžký…“

… říká pamětnice a dodává k tomu: „Zvlášť když to je takovej gauner, jako byl Stalin.“ Božena Šochová tak dnes odpovídá na otázku, zda a jak si začala uvědomovat, že s komunistickým systémem není všechno v pořádku. Jisté podezření v ní začalo klíčit už při zájezdě Vycpálkovců do Moskvy v roce 1950. Sice se o ně hostitelé hezky starali, ale při procházce okolo Kremlu na spontánní dotaz, ve kterém okně úřaduje soudruh Stalin, přišla ze strany jednoho z průvodců odpověď: K tomu jste ještě nedorostli, abyste se tohle dozvěděli. Po odhaleních dvacátého sjezdu v roce 1956 už Božena Šochová rychle ztratila o systému jakékoli iluze.

Rok 1968 a Vysočanský sjezd

V té době pracovala jako redaktorka závodního časopisu v továrně Mitas, která vyráběla pneumatiky, a od konce 50. do konce 60. let se angažovala v komunální politice. Před rokem 1968 ještě rok studovala na takzvané vokovické Sorbonně, vysoké stranické škole, kde absolvovala kurz pro novináře. Na této neblaze proslulé škole vládl tehdy poměrně liberální duch, Božena Šochová si například pamatuje na přednášky Zdeňka Jičínského, muzikologa Jaroslava Škody a dalších pedagogů.

S rokem 1968 má Božena spojenou také vzpomínku na protiokupační takzvaný Vysočanský sjezd KSČ, jehož se účastnila a na němž byla jako členka poměrně odbojného městského výboru strany zvolena i do ústředního výboru. Funkci ale odmítla především z rodinných důvodů, měla dvě tehdy ještě nezletilé děti a možná už i podvědomě tušila, že věci nepůjdou správným směrem. Při prověrkách na počátku normalizace odmítla dát za pravdu kolaborantskému vedení strany a byla z KSČ vyloučena.

Azyl v Gramofonovém klubu

Dopadla ale relativně dobře. Podařilo se jí získat zaměstnat v Supraphonu, jehož ředitel Jaroslav Šeda byl její bývalý pedagog. Patřila tak k několika osobám, jež byly v tomto podniku více méně trpěny, tak jako například do podpisu Charty 77 muzikolog a pozdější novinář Ivan Medek. Božena dostala na starost Gramofonový klub, byť ho vedla neoficiálně. Vzhledem k tomu, že se už nijak politicky neangažovala, ustala nakonec nátlak, aby ze Supraphonu odešla. V roce 1979, v pětapadesáti letech, odešla Božena Šochová do důchodu.

Její dcera i syn, kteří byli kvůli vyloučení matky z KSČ nevhodnými adepty vysokoškolských studií, nakonec dělají práci, jež je baví a naplňuje – syn vystudoval na konzervatoři klavír a varhany, ale k vysokoškolskému studiu přijat nebyl. Dnes pracuje jako zvukový režisér. Dcera nemohla rovněž kvůli matčině vyloučení studovat, vyučila se kadeřnicí, ale ještě před pádem komunismu vyhrála celostátní soutěž v oboru dámských účesů, a tak se jí otevřely možnosti pracovat také v cizině. Dnes má vlastní kadeřnickou firmu.

Návraty do Lipska a stará přátelství

Božena Šochová je jednou z neúnavných organizátorek pravidelných setkání totálně nasazených z benešovského transportu do Říše. Tehdejší mladíci a slečny se setkávají už padesát let, a ačkoliv je to k nevíře, navzdory přestálým represáliím a strachu o život tvoří neuvěřitelně soudržnou skupinu celoživotních přátel. I když jich ubývá, každý rok se scházejí a dříve, i za dob NDR, pravidelně navštěvovali místa v Lipsku, která byla s jejich osudy svázána a kde se všichni, jak říká Božena Šochová, při tom památném osvobození ze sutin starého divadla, podruhé narodili.