Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Sochorová (* 1934)

• narozena 7. září 1934 v Bohdalově na Českomoravské vysočině jako nejmladší ze čtyř dětí

• rodina vlastnila velké hospodářství

• otec byl za války vězněn za pomoc ruskému utečenci, rodině byl zabaven majetek (po válce navrácen)

• po otcově smrti převzal v 50. letech hospodářství bratr – odsouzen jako kulak, vězněn, propuštěn na amnestii roku 1957

• pamětnice vystudovala vyšší školu sociální, většinu života pracovala v administrativě

• v roce 1954 se provdala za Miloslava Sochora, žili v Jihlavě

• v roce 1957 se manželům Sochorovým narodila dcera Miloslava

• v roce 2025 žila v domově pro seniory v Jihlavě

V listopadu 1949 stála tehdy patnáctiletá Ludmila Sochorová ve Velkém Meziříčí v soudní síni při veřejném procesu nazvaném „Kožený Jan a spol.“. Šlo o politický proces vedený proti skupině lidí z okolí Velkého Meziříčí, obviněných z protistátních aktivit a plánování útoků na místní úředníky. Mezi obžalovanými byl i manžel její sestřenice Jan Zeman. Soud ho odsoudil k doživotnímu trestu, ztrátě majetku a občanských práv. Ludmila přihlížela, jak se po vynesení rozsudku loučí s rodinou. Ještě netušila, že za pár let pošle režim do vězení i jejího bratra... Jana Zemana propustili po amnestii v roce 1962.

Lidé se loučili a plakali

Ludmila Sochorová, rozená Augustinová, se narodila 7. září 1934 v Bohdalově na Žďársku jako nejmladší ze čtyř dětí. Od sourozenců ji dělil velký věkový odstup. Rodina hospodařila na statku o rozloze přibližně čtyřiatřiceti hektarů a patřila mezi větší sedláky v okolí. Dětství prožila v krajině Českomoravské vysočiny, v kraji rybníků, lesů a polí.

První dětské vzpomínky Ludmily Sochorové se vážou ke všeobecné mobilizaci v roce 1938. „Nevěděla jsem, co se děje. Celé městečko bylo na nohou. Tolik lidí bylo na prostranství u sv. Jána – jako o pouti. Nikdo se nesmál, neradoval. Lidé naopak plakali, ženy lomily rukama. V náručí držely malé děti a loučily se se svými nejmilejšími.“ Vzpomíná, že matky plakaly pro své syny, kteří odcházeli bránit vlast. Vybavuje si mladé ženy, které objímaly své manžele. Nevěděly, jestli se jim vrátí a zda z jejich dětí nebudou sirotci. Každý z mužů měl v ruce černý dřevěný kufřík s nejnutnějšími věcmi. Nad hlavami přítomných létalo množství letadel. „Všichni byli za naši mladou republiku rozhodnuti položit životy. Teprve v roce 1918 jsme získali samostatnost a už bychom ji měli zase ztratit? Strašné zklamání zavládlo mezi lidmi, když se mobilizovaní vraceli celí nešťastní, se sklopenými hlavami, třetí říjnovou neděli zpět. Bez boje jsme museli Němcům odevzdat pohraničí.“

Popisuje pocity smutku a zrady mezi obyvatelstvem po podpisu mnichovské dohody. „Světové velmoci jednaly ‚o nás bez nás‘, jaký byl smutek v celé zemi! Všichni nás zradili. Co to bylo platné, žít se musí dál, i když v republice, která se jmenovala Böhmen und Mähren a prezidentem byl Emil Hácha!“ doplňuje Ludmila Sochorová k temnému období vzniku Protektorátu Čechy a Morava.

Za pomoc utečenci šel otec do vězení

Po německé okupaci v roce 1939 se život v kraji postupně proměnil. Na venkově sice nebyla přítomnost okupantů tak viditelná jako ve velkých městech, přesto lidé pociťovali stále větší tlak. Přibývalo rekvizic, přísných nařízení a obav z udání. Roku 1942 pomohl otec pamětnice jednomu ruskému utečenci, kterému se pravděpodobně podařilo uprchnout z transportu nebo ze zajetí. Dal mu jídlo, oblečení a poradil mu cestu. Někdo ho však udal. Oznámení o nástupu do vězení obdržel v den svatby své nejstarší dcery – Ludmiliny sestry. „Tatínek dostal dopis, rekomando, kde bylo napsáno, že nám zabavují veškerý majetek a že bude zavřený, takže na všech svatebních fotkách vypadá jako na pohřbu – byl hrozně smutný.“ Po válce byl rodině majetek navrácen, netušila však, že brzy přijde o všechno znovu. Zájmu gestapa neunikl ani tatínkův bratr – farář František Augustin. Psal protestní dopisy do zahraničí proti válce a gestapo jej mělo za tuto činnost vyšetřovat.

Partyzáni v obci vypustili líh

V krajině kolem Bohdalova se v posledních letech války objevovali také partyzáni. Lidé o jejich činnosti často věděli jen z doslechu, ale bylo jasné, že v lesích působí ozbrojené skupiny. „Hlídali jsme, kdy se objeví, každý věděl, že když nastane nějaký pohyb v noci, musí být opatrný,“ popisuje pamětnice atmosféru napětí z dob partyzánských aktivit. Obyvatelé vesnic partyzánům pomáhali potravinami nebo informacemi, i když si uvědomovali, jaké riziko to představuje. Konec války si Ludmila Sochorová pamatuje v útržcích obrazů. V Bohdalově tehdy partyzáni vypustili líh z místního lihovaru, aby nepadl do rukou vojákům, a lidé si ho chodili nabírat do nádob. Obyvatelé se připravovali na blížící se frontu budováním krytů v lesích u Bohdalova nebo na zahradách. K bojům zde už naštěstí nedošlo. Od druhé poloviny dubna 1945 přes Bohdalov ustupovalo německé civilní obyvatelstvo a od 6. května 1945 německá armáda směrem na západ.

Dne 9. května 1945 opouštěly poslední zbytky německé armády obec. Desátého května 1945 ráno vstoupila do Bohdalova po silnici od Velkého Meziříčí hlídka dvou sovětských vojáků na kole a na motocyklu. Zanedlouho už se v obci objevila Rudá armáda. O tři dny později projížděly Bohdalovem také útvary rumunské armády. V domě Augustinových se na krátký čas usadil štáb sovětských důstojníků. Tatínek, zajatý v Rusku během první světové války, ovládal jazyk a s osvoboditeli se bez problémů dorozuměl. Přítomnost množství vojáků v obci a okolí byla provázena i strachem, docházelo ke krádežím v okolí i ke znásilnění místních žen.

Jako kulaky nás chtěli vystěhovat na státní statek

Rodina věřila, že po válce přijde klidnější období. Politický vývoj v Československu však přinesl nové starosti. Augustinovi hospodařili na velkém statku a po nástupu komunistů byli označeni za kulaky. Na hospodářství dopadly vysoké povinné dodávky a neustále sílil tlak na vstup do jednotného zemědělského družstva. Hrozilo dokonce vystěhování na státní statek. Nakonec měli štěstí, pomohl jim předseda místního družstva Otto Doubrava, který v minulosti u Augustinových sloužil jako kočí a vystěhovat je odmítl. Na státní statek však vystěhovali jiného sedláka – pana Holzbacha.

Roku 1955 otec zemřel. Bratr pamětnice, který po otci převzal hospodářství, byl jako kulak zatčen a nějaký čas vězněn. Ludmila Sochorová uvádí, že pracoval na chmelnicích v okolí Žatce. Domů se vrátil až po amnestii vyhlášené v roce 1957 po smrti prezidenta Antonína Zápotockého. V době jeho zatčení se mu narodila dcera.

Umístěnka do nápravného zařízení

Pamětnice, která se toužila stát porodní asistentkou, mezitím studovala. Původně nastoupila na Střední zdravotnickou školu ve Velkém Meziříčí. Škola však byla ve druhém ročníku zrušena, protože neměla zajištěnou potřebnou praxi v nemocnici. Studenti by museli dojíždět do vzdálených měst. Část tak přešla na jinou zdravotnickou školu. „Z těch, kteří chtěli zůstat ve Velkém Meziříčí, udělali jednu třídu. Jmenovali jsme se pak Vyšší škola sociální, větev výchovná. Takže místo porodní asistentky ze mě byla vychovatelka v dětském domově,“ dodává.

Po maturitě dostala státní umístěnku do Dětského domova v Černovicích u Tábora. Šlo o zařízení se zostřeným dozorem pro problematickou mládež a pro mladou absolventku to byla náročná zkušenost. Pracovala jako vychovatelka dívek ve věku od šesti do patnácti let. Prostředí bylo složité a práce vyžadovala velkou autoritu i trpělivost. „Měla jsem strach, že kdybych dala holkám pohlavek, postavily by se mi,“ vzpomíná Ludmila Sochorová. Chtěla se přihlásit ke studiu vysoké školy pedagogické, podmínkou studia byl však souhlas ředitele s tím, že ji bude uvolňovat na zkoušky. Souhlas neobdržela a možnost dostat se k jinému zaměstnání se tím uzavřela.

Na vlastní bydlení si museli počkat

V červenci roku 1954 se provdala za Miloslava Sochora a následovala jej do Jihlavy. Svatba byla skromná, protože jí předcházela měnová reforma roku 1953, která lidi připravila o veškeré úspory. Vzali se nejprve na úřadě a poté v kostele. Ještě před sňatkem byl Miloslav Sochor jmenován ředitelem závodu ČSAD (Československá automobilová doprava) v Jihlavě. Po svatbě nastal problém s bydlením. Bytů byl nedostatek. Žili na nocležně ČSAD pro řidiče. K dispozici měli jednu místnost vybavenou základním nábytkem a společné umývárny. Po narození dcery Miloslavy (1957) dostali k dispozici druhou místnost. Pamětnice pracovala jako účetní v ČSAD a později na Okresním stavebním podniku, v administrativě působila zbytek života a k profesi vychovatelky už se nevrátila.

Manžel v roce 1956 z ČSAD odešel, hrozilo tedy, že o provizorní bydlení přijdou, protože ubytovna byla pouze pro zaměstnance. Tehdy měli štěstí – okresní stavební podnik zahajoval pro své zaměstnance družstevní výstavbu bytů svépomocí. Dva uchazeči o byt jim scházeli. Podmínkou bylo složit dvacet tisíc korun a odpracovat v rámci výstavby 3500 hodin. Vzali si půjčku a tři roky neznali víkendy ani dovolené. Roku 1963 se stěhovali do vytouženého družstevního bytu v ulici Jiřího z Poděbrad.

V Jihlavě vzplála lidská pochodeň

V šedesátých letech sledovali s manželem postupné uvolňování poměrů, které vyvrcholilo pražským jarem roku 1968. Naděje na změnu však rychle ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku. „Byl to šok – všichni jsme čekali svobodu, a najednou přijely tanky,“ vzpomíná Ludmila Sochorová. Tehdy měla jet do lázní, když však s manželem pochopili, co se děje, raději nikam neodjela. Nikdo totiž nevěděl, jak se bude situace vyvíjet. Místní nakupovali zásoby jídla, mnozí se obávali, že bude válka.

Jihlava se v souvislosti s invazí stala místem dramatické události. V dubnu 1969 se na náměstí upálil dělník Evžen Plocek na protest proti okupaci a nastupující normalizaci. Ten den se ve městě konal jarmark a lidé zpočátku nechápali, co se vlastně děje. Teprve později se ukázalo, jak tragický čin se odehrál. „Lidé si nejdřív mysleli, že je to atrakce, a až potom pochopili, co se stalo,“ připomíná pamětnice.

Važte si svobody

Události roku 1989 už Ludmila Sochorová sledovala spíše zpovzdálí. Normalizaci, která následovala po invazi vojsk Varšavské smlouvy a období po pražském jaru, prožila s rodinou v klidu, bez přímého zapojení do veřejného dění. Po zkušenostech z předchozích desetiletí vnímala události s vědomím, jak rychle se mohou poměry proměnit.

V roce 2025, v době natáčení, žila Ludmila Sochorová v Domově pro seniory Lesnov v Jihlavě. Mladým lidem, kteří budou číst její příběh, vzkázala, aby si vážili svobody, nenechali se zastrašit nespravedlností a vždy stáli na straně pravdy.

Zdroj: BLAHA, František. Druhá světová válka. In: Městys Bohdalov [online]. Bohdalov: Městys Bohdalov, [cit. 2024-05-22]. Dostupné z: https://www.bohdalov.cz/o-mestysi/historie/30-druha-svetova-valka.