Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Smutný (* 1934  †︎ 2022)

Musíme se stát tvůrci svého života

  • narozen 27. března 1934 ve slovenském Hlohovci

  • za druhé světové války se rodina přestěhovala do Brna

  • střední školu pamětník dokončil v Jihlavě

  • v Brně vystudoval stavební fakultu

  • na studiích vstoupil do folklorního souboru Vlajka mládí

  • s manželkou se věnoval sběru lidových písní

  • ve Veselí nad Moravou založil a vedl několik folklorních souborů

  • během studií vstoupil do komunistické strany

  • v roce 1968 po srpnové okupaci vystoupil z KSČ

  • následně profesně degradován

  • nadále se věnoval folkloru

  • zemřel 5. ledna 2022

Jaroslav Smutný se narodil na Slovensku, kam se také krátce po ukončení vysoké školy vrátil. Většinu života nicméně strávil na Moravě. Od vysoké školy se věnoval folklorní hudbě, ať již jako hudebník, vedoucí různých souborů, nebo sběratel lidové hudby. Na všech těchto činnostech se s ním podílela také jeho manželka.

Jaroslav Smutný vnímá lidové písně jako záznam životních osudů a hodnot. Sám takto přistupoval k tvorbě vlastních písní. Přál by si, aby se lidé více aktivně věnovali hudbě a podobně jako naši předci do ní vkládali své osudy.

K hudbě se dostal díky matce

Hudebník a sběratel lidových písní Jaroslav Smutný se narodil 27. března 1934 ve slovenském Hlohovci. Prvních šest let svého života vyrůstal na Slovensku. Po vzniku samostatné Slovenské republiky za druhé světové války se rodina přestěhovala do Brna, kde pamětník strávil následujících deset let života.

Navzdory obtížným poměrům válečných a poválečných let vzpomíná Jaroslav Smutný na krásné dětství, které jemu a jeho sourozencům rodiče, povoláním učitelé, zajistili. Otec sice k hudbě vztah neměl, ale matka byla zpěvačka a podle pamětníka milovala lidové písně. Tuto lásku předala také jemu. Byla to ona, kdo ho dal ještě v Brně učit hře na klavír.

Když bylo pamětníkovi šestnáct let, dostal otec nové místo učitele v Jihlavě, a rodina se proto přestěhovala. Jaroslav Smutný dokončil střední školu v Jihlavě a během ní se naučil hrát na harmoniku, na niž hrál lidové písně. Po maturitě se vrátil do Brna. Chtěl se stát architektem, ale prý mu tehdy ujel vlak, přišel pozdě na přijímací zkoušky a místo architektury vystudoval stavební fakultu.

S manželkou si slíbili, že budou sbírat lidové písně

Během studia se již uplatnil coby hudebník. Stal se kontrabasistou cimbálového souboru Vlajka mládí a díky tomuto souboru se dostal především k valašskému folkloru. V souboru se rovněž seznámil se svou budoucí manželkou Vlastou: „Řekli jsme si, že když jsme se u těch písní seznámili a stali se manželi, tak že je budeme sbírat celý život a soubory, které založíme, založíme také pro naše děti. To jsme si slíbili a také dodrželi.“ Vlajka mládí původně vznikla jako čistě agitační soubor, který měl propagovat komunismus. Později se transformovala v lidový soubor písní a tanců.

Podle Jaroslava Smutného je v lidových písních zachována jediná kultura, která žila na vesnicích. Viděl, že komunisté potřebují lidi jako spolupracovníky, a proto vzali folklor za svůj a paralelně vytvářeli agitační písně, které ale podle pamětníka žily spíše vedle sebe. Jedno byla propagace a druhé životní potřeba. Obojí bylo po nějakou dobu v sousedství, ale hranice byla jasná a zřetelná.

Po vysoké škole zamířil s manželkou na Slovensko

Po absolvování vysoké školy dostal pamětník umístěnku i s bydlením do slovenské Handlové, kam v roce 1957 nastoupil jako stavbyvedoucí. V té době už měl se svou ženou syna Jana. S manželkou se drželi svého slibu a v rámci možností objížděli okolní vesnice a pátrali po tamním folkloru. Nasbírali takto 180 lidových písní. Po třech letech na Slovensku se odstěhovali do Veselí nad Moravou, kde zůstali po zbytek života, během něhož shromáždili tisíce lidových písní.

Ve Veselí společně založili soubor Lučina, poté soubor Prespolan 2 a v roce 1970 se ujali dětského sboru Radošov, který fungoval v rámci tehdejší Československé strany lidové. Jaroslav Smutný také během svého života hrál s cimbálovými soubory Jožky Kubíka nebo Martina Hrbáče.

Pamětníkův otec byl členem Komunistické strany Československa (KSČ) a svého syna k tomu také vedl. Přišlo mu proto přirozené, že do strany ještě během studií vstoupil, a upřímně věřil, že díky ní čeká naši zemi lepší budoucnost. V dalších letech se ale od strany postupně vzdaloval a definitivní zlom přišel během srpnové okupace. Komunismus se podle Jaroslava Smutného vzpírá přírodě, a proto k němu postupně zaujal kritický a později negativní vztah. Podobně vnímal také víru v boha a křesťanství.

Srpnová okupace byla zlomem

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa cítil pamětník především stud. Se stranou se vnitřně rozešel již dávno, nicméně formálně byl stále jejím členem. Po srpnové invazi tak učinil formálně a veřejně: „Vrátil jsem legitimaci a stal jsem se nepřítelem toho zřízení. Ti mě za to poškozovali, kádrovali a ničili mou rodinu.“

Zaslal komunistické straně dopis, v němž shrnul své důvody pro ukončení členství. Tím hlavním bylo neakceptovatelné jednání s Československem ze strany Sovětského svazu. Jaroslav Smutný v dopise nesouhlasil s tím, aby nás hlídalo a kontrolovalo cizí vojsko. Spolu s dopisem poslal také svoji stranickou legitimaci. Nebyl to ale jeho jediný vzdor vůči okupaci.

Zúčastnil se fašanku, kde na pódiu přednesl několik svých textů, ve kterých varoval před okupací: „Varoval jsem, že nás teď budou vysídlovat na Sibiř.“ A tak se zařadil mezi ty, kteří se postavili okupaci. Režim se mu pak mstil třeba tím, že bránil jeho čtyřem dětem ve studiu na vysokých školách. Nejvíce to postihlo jeho dceru Hanu, kterou ke studiu sice přijali, ale po třech měsících docházky ji z kádrových důvodů vyhodili.

Jaroslava Smutného pak degradovali v práci, kdy byl zbaven funkce vedoucího stavebního oddělení, kde měl v té době šest podřízených, a snížili mu plat. Dál vykonával práci na řadové pozici. Protože měl problém ze svého platu uživit početnou rodinu, přivydělával si tím, že lidem z okolí projektoval domy. K tomu však potřeboval souhlas podniku, který mu začal dělat problémy. Manželku pak v železárnách degradovali z úřednické pozice mezi dělnice.

Musíme se stát tvůrci svého života

Kritiku režimu vložil Jaroslav Smutný také do některých svých autorských písní. Přistupoval k tvorbě stejně jako jeho předci – promítal a vkládal do ní vlastní život a své postoje: „Když to dělal můj pradědeček, tak jsem si řekl, proč bych to nemohl dělat já. Vytvářel jsem tak písně o svém životě, a protože se mého života dotýkala také politika, napsal jsem asi tři nebo čtyři písně, které se týkaly politiky.“

Agitační písně však nikdy nedělal a o autorech podobných textů si myslí, že to dělali kvůli kariéře, pro kterou přisluhovali režimu. Pamětník by chtěl, aby se také v současnosti lidé věnovali hudbě a vkládali do ní pravdivě svůj život, podobně jako naši předkové. Aby nebyli jen posluchači: „Musíme se stát tvůrci svého života.“

Jaroslav Smutný zemřel 5. ledna 2022 ve Veselí nad Moravou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Stanislav Biler)