Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Pavel Šmíd (* 1952  †︎ 2021)

• narodil se 25. ledna 1952 v Pardubicích

• neúspěšně se hlásil na Univerzitu Karlovu

• v letech 1971–1975 studoval na pedagogické fakultě v Hradci Králové

• těsně před státnicemi z politických důvodů vyloučen

• tvůrčím způsobem se podílel na činnosti komunity Starého Města v Pardubicích

• spoluzaložil a vydával literární samizdatový časopis Bedna

• působil též jako písničkář a člen hudební skupiny Adaptace

• zapojil se do dění v disentu

• často vyslýchán Statní bezpečností, která na něj vedla tři obsáhlé spisy

• od počátku sametové revoluce se účastnil demonstrací v Pardubicích

• spoluzakládal Občanské fórum v Pardubicích

• působil jako první volební manažer Občanského fóra v Pardubicích

• jako novinář a fotograf pracoval v jím spoluzaložených periodikách Aféra a Regional

• mezi lety 1994–2010 vydával pro Ministerstvo zahraničních věcí časopis Welcome to the Heart of Europe

• zemřel v březnu roku 2021

Pavel Šmíd chtěl původně studovat žurnalistiku, ale nepřející doba normalizace jej odvála mimo humanitní vědy. Rozhodl se tedy obejít systém přes sport, ale i studium tělesné výchovy na Univerzitě Karlově mu bylo odepřeno. Po ročním intermezzu na dělnické pozici v pardubické Tesle se zkusil přihlásit na nově otevíraný obor Vychovatelství, a tentokrát to vyšlo. Pedagogická fakulta v Hradci Králové se mu od roku 1971 stala na čtyři roky útočištěm. Domovem a hlavní inspirací mu však zůstali lidé ze Starého Města v Pardubicích. „Jejich životní příběhy a postoje nás formovaly podstatně víc a rychleji než nějaké okolí. V mém případě třeba té pedagogické fakulty,“ dodává Pavel Šmíd.

Osazenstvo kultovní hospody U Čápa, „kam všechny máničky a všichni lidi ze Starého Města docházeli“, jak Pavel Šmíd vzpomíná, mu nejenom významně pomohlo utvořit jeho postoj ke světu, ale opětovně v něm rozdmýchalo i touhu po psaní. Jedním z výstupů se stal i samizdatový časopis Bedna, který začal s několika přáteli v polovině sedmdesátých let vydávat. „Bedna samozřejmě přilákala Státní bezpečnost, to bylo okamžitě.“ Pavel Šmíd byl na jaře 1976 zatčen a více jak 11 hodin vyslýchán Státní bezpečností. I když nedošlo k uvěznění, zájem politické policie nebyl bez následků. Přes velmi dobrý prospěch byl krátce před státnicemi na pedagogické fakultě vyloučen ze studia.

Přes všechno zněl život jako báseň

Jeho život byl vlastně spíš takový jeden velký epos – chvílemi hrdinský, chvílemi čekající na příležitost, ale vždy prožívaný, vždy procházený se vztyčenou hlavou a hlavně básní. Příběh Pavla Šmída se začal psát v Pardubicích 25. ledna 1952, ale na to, jak chutná život, začal přicházet zejména u svých prarodičů v Sebečicích: „Tam jsem si užíval toho opravdového venkovského života, do kterého nezasáhlo skoro nic, protože ta vesnička byla hrozně malinká. Dokonce tam končila silnice a měnila se už v prašnou cestu do lesa. Neměla ani hřbitov, neměla kostelík, neměla kapličku – bylo to úžasné místo.“

Nezahálel ani v Pardubicích, zvláště když mu osud s novou školou přihrál skvělého přítele Jaroslava Benyho Beránka. Spolu se propracovali nejenom k pravidelným dvojkám z chování, ale i k muzicírování. Aby se nemuseli účastnit formálních akcí Pionýru, založili spolu ‚Raketovou posádku‘, se kterou třeba prováděli ornitologická pozorování. Asi nejvíce si však oficiální organizaci drželi od těla díky svým sportovním výkonům. Aktivní a úspěšná reprezentace školy, zejména v orientačním běhu, přinesla nejenom kýženou svobodu, ale vytvořila i lásku ke sportu, která se později ukázala být důležitým prostředkem životního úniku. I když se s Benym rozešli na jiné střední školy, jejich přátelství to spíše utužilo. Složitá rodinná situace u Šmídů provázená volnější výchovou jim dokonce umožnila sestěhovat se na konci šedesátých let do jednoho pokoje na Starém Městě v Pardubicích.

Touha psát se přelila od novinařiny k samizdatu

Pavel Šmíd zamířil na Střední všeobecně vzdělávací školu zejména díky své lásce k literatuře, ale až profesorka češtiny v něm probudila touhu stát se novinářem. Nahrávalo tomu i svobodomyslné pražské jaro, které však záhy zaškrtily sovětské tanky. „Už ve třeťáku jsem tak věděl, že žurnalistika nebude pro mě, protože jsem věděl, že kolaborace s režimem v rámci novinařiny pro mne nebude možná,“ dodává pamětník. Záhy se tedy zaměřil na své sportovní aktivity, ale na univerzitu nebyl přijat a stáhl se na Staré Město.

Samizdatový časopis Bedna vznikl z popudu Pavla Šmída a Jaroslava Beránka, které jako kmenoví autoři doplňovali Petr Dubský, Hana Kodedová a Zdeněk Stehno. Jeden z nich měl vždy na starosti vydání konkrétního čísla, kdy zodpovídal za jeho obsah, včetně připuštění příspěvků i od nečlenů redakce, i jeho fyzické vydání. Obsah byl však čistě literární a obsahoval zejména poezii či kratší prozaické texty. Jak však Pavel Šmíd připomíná: „Texty nepodléhaly žádné cenzuře, to znamená kdo co dodal, to tam šlo. Vydávalo se to řádově v deseti dvanácti kopiích. Pět jsme si vzali my jako autoři a zbytek se rozdistribuoval v uvozovkách přátelům.“

Časopis Bedna byl přirozeným vyústěním Šmídových aktivit, ale zřejmě i pomyslnou poslední kapkou pro zásah Státní bezpečnosti. Nebyl to první výslech a ani poslední, ke kterému byl Pavel Šmíd odveden, jak o tom bohatě svědčí dochované agenturní materiály, ale zdaleka nejvíce se týkal přímo jeho osoby, a zejména měl pro něj určitě nejhorší následky. „V sedmdesátém šestém, kdy mne vyhodili těsně před Chartou, to zase nebylo tak obvyklé – vylučovat studenty ze studií. Byl jsem tehdy jeden z mála, kdo vyletěl z politických důvodů ze školy,“ přemítá pamětník bez nostalgie a dodává: „Mě to vyhození ze školy strašně osvobodilo.“

Vstupem na to Staré Město jako by byl v mém životě střih

Staré Město bylo v Pardubicích na konci šedesátých let podobně vybydlené jako jiná jádra historických měst. Neztrácelo tím ale svůj genius loci a lákalo mnoho režimem nechtěných osobností, kterým poskytlo útočiště před sílící normalizací. „Staré Město byl útěk na okraj, ale bylo to místo mnohem bohémštější než za vodou, jak jsme my říkali zbytku Pardubic.“ Umělci, literáti, hudebníci a často i disidenti v jedné osobě přirozeně lákali svobodomyslně smýšlející mladé lidi, mezi které patřil i Pavel Šmíd. Vedle mnohých osobností, jako byli literáti Slávek Kudláček, Marcella Hrabincová či Jiří Červenka, umělecký kovář Josef Břichnáč, památkář Ivan Šenk či výtvarníci ze skupiny Staří psi a mnoha dalších, se nejvíce spřátelil s básníkem Petrem Kabešem. Ten mu také zprostředkoval kontakt s mnoha dalšími osobnostmi především pražského disentu. Přes něj se dostal k textu Charty 77, pod kterou sháněl podpisy po Pardubicích. Právě Kabeš mu obstaral mnoho samizdatové literatury a přes něj i rozšířil jím opsanou Pithartovu Esej o pecce. Byl to on, kdo mu vyjednal vydání některých jeho povídek v samizdatových časopisech Obsah či Listy.

„Těžiště našich rozhovorů byla daleko víc poezie, daleko víc literatura, daleko víc muzika než třeba politika. Ale pokud jsme se dostali na tu politiku, tak jsme ji definovali velmi jednoznačně: s tímhle režimem nebudeme mít nic společného, pokud to půjde a pokud nás do něčeho nebudou zatahovat,“ říká Pavel Šmíd. Přirozeným aktivátorem a výrazným spojujícím faktorem Starého Města tak byla také hudba. Zejména se jednalo o lidi okolo jedné z prvních pardubických rockových skupin Adaptace, ve které dva roky zpíval i Pavel Šmíd. Vedle toho se běžně chodilo i na koncerty celorepublikově proslulejších interpretů, jako byl Jaroslav Hutka.

Pavel Šmíd se zejména profiloval jako písničkář, když vystupoval hlavně v pardubické vinárně Tatran. Do povědomí se také výrazně zapsal komponovaným večerem svých písní a básní Václava Hraběte, který v roce 1988 připravil pardubický režisér Michael Tarant. Významnou hudební osobností, a jak se později ukázalo i pilným agentem Státní bezpečnosti, byl František Horáček alias Jim Čert, který svým nezaměnitelným hudebním projevem a hrou na tahací harmoniku budil obdiv nejenom ve východních Čechách. „Horáček byl vlastně pardubickým objevem,“ vzpomíná Pavel Šmíd a pokračuje: „Byli jsme velcí přátelé. Bydlel u mne. Dnes je mi jen líto, že takovýhle člověk se zhroutí do takové kreatury udavače. Je mi líto toho talentu a toho člověka, protože on vlastně ze své podstaty znehodnotil spoustu věcí, které udělal a které byly jinak strašně zajímavé.“

Od poloviny sedmdesátých let stačil nuceně vystřídat mnoho zaměstnání, vzhledem ke kádrovému profilu samozřejmě hlavně dělnických profesí. Stačil se v roce 1975 oženit s Janou Chudobovou, která mu o rok později povila syna Jakuba, jehož vychovávali společně i s její dcerou z předchozího manželství. Na svou ženu vzpomíná Pavel Šmíd s obdivným respektem: „Manželka nekladla jedinou vyčítavou větu, nepadlo jediné slovo: ‚Tohle bys dělat neměl, tohle by nám mohlo škodit.‘“ V roce 1986 se mohl podívat za bratrem - emigrantem do Vídně. Díky kontaktům se mu podařilo pobyt o tři týdny prodloužit a tuto dobu využil pro návštěvu Spojených států amerických. V opojném ovzduší rodiny i uměleckého undergroundu se v druhé polovině osmdesátých let připojil k několika iniciativám, jako bylo Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa nebo provolání Několik vět. „Od návratu ze Spojených států jsem měl pocit, že už mne nemůže ohrozit nic.“

Začala revoluce

Sametová revoluce na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat a Pavel Šmíd se velmi rychle zapojil do revolučního dění. Po první tiché demonstraci učitele gymnázia a jeho žáků následovalo několik demonstrací před divadlem a již v prvním týdnu po 17. listopadu bylo i v Pardubicích založeno Občanské fórum (OF). „Vzniká v jednom bytě nad divadlem. Organizuje to Jarmila Stibicová, Olda Bašta, Franta Vít, což byl v tu dobu sice člen komunistické strany, ale byl to ředitel Pardubické galerie, stejně mladý kluk, který se k tomu okamžitě přidal. Já se přidávám,“ vzpomíná Pavel Šmíd. Následně se účastnil i prvních jednání s pardubickými komunisty a byl velice aktivní při organizování protestních akcí i propagace Občanského fóra. Svým zápalem a schopnostmi si vysloužil i post prvního volebního manažera OF v Pardubicích. Volebním vítězstvím v červnových volbách ale jeho politické angažmá skončilo a se stejným zápalem se vrhl do vod žurnalistiky.

Konečně se stal vytouženým novinářem

Hned v roce 1990 se Pavel Šmíd domohl obnovení studia, záhy složil státní zkoušku a po 15 letech tak úspěšně zakončil snahu o získání vysokoškolského titulu. Spolu s bývalým souputníkem z Bedny Zdeňkem Stehnem a Jarmilou Kudláčkovou založili ještě téhož roku noviny Aféra, které však významně sponzorovaly a de facto vlastnily dvě soukromé firmy. Významné regionální noviny se brzy staly jedním z nejčtenějších periodik. „Spolu s Respektem jsme jako jediní v republice dostali za tento náš projekt benefit od mezinárodní organizace, v našem případě kopírku.“ Nebáli se i velmi ožehavých témat, jako byl vývoz bílého masa do Itálie. Článek byl však majiteli novin před vydáním rozmetán a noviny byly vytištěny s bílou stránkou. Jiří X. Doležal o tom v Reflexu psal jako o první české porevoluční cenzuře.

Po dvou letech z novin odešel a založil vlastní reklamní noviny Regional, které byly opět velice úspěšné. Svědčila o tom i výzva ministerstva zahraničí z roku 1993 k účasti na konkursu na vydávání časopisu reprezentujícího Českou republiku v zahraničí. „Zavřeli jsme se na týden s grafikem Karlem Nedvědem v redakci Regionalu a výsledkem bylo nulté číslo Welcome to the Heart of Europe.“ Konkurs vyhráli a časopis vydávali 16 let až v pěti jazykových mutacích.

Práce na časopisu mu umožnila cestovat po celém světě, poznat mnoho nových přátel i inspirujících osobností včetně Václava Havla. Umožnila mu také věnovat se hlouběji reportážní fotografii a vůbec fotografování, kterému se aktivně věnoval i po ukončení vydávání časopisu v roce 2010. Svobodu tvořit a svobodně diskutovat ve veřejném prostoru by za nic nevyměnil. K polistopadovému vývoji se ale Pavel Šmíd v mnoha ohledech vyjadřoval kriticky. „Na nových poměrech mne trápí to spiknutí průměrnosti. Ztráta dědictví lidí, na které se dalo navazovat v disentu. Jak morálka, tak svědomí, tak sebereflexe, povědomí o tom, co jsme prožívali a co prožíváme teď, ta materializace společnosti.“ Přes kritičnost ale rozhodně nezahořkl. Ještě v roce 2020 pracoval a užíval života v České Rybné. Bohužel v březnu roku 2021, krátce po zpracování tohoto textu k nám doputovala zpráva, že Pavel Šmíd zemřel.