Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Slovák (* 1957)

• narozen v Gottwaldově v roce 1957, vyrůstal v osadě Pradlisko

• dětství strávil v prostředí vícegenerační katolické rodiny, která vlastnila drobné hospodářství

• navštěvoval jednotřídní školu v Řetechově, od šesté třídy dojížděl do školy v Luhačovicích

• v letech 1972–1976 studoval na gymnáziu v Gottwaldově

• studoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• studium nedokončil v řádném termínu, po dvouletém odkladu studium uzavřel

• koncem 70. let se začal věnovat výtvarné tvorbě (linoryt, práce se dřevem, malba)

• 12 let pracoval jako topič v kotelně na Strahově, kde se ve volných chvílích věnoval výtvarné a literární činnosti

• po roce 1989 žil ve Zlíně, učil anglický jazyk, historii a občanskou výchovu na střední zdravotnické škole

• s manželkou Marií vychoval tři děti, dlouhodobě se věnoval výtvarné tvorbě

Jak se žije mezi polem, kostelem, univerzitou a prací v kotelně? Jan Slovák vyrůstal v malé osadě Pradlisko nedaleko Gottwaldova, odkud vedla jeho cesta přes jednotřídku v Řetechově na gymnázium, pražskou filozofickou fakultu a nakonec do olejové kotelny v době normalizace. Právě tam vznikal prostor pro jeho výtvarnou práci, četbu a setkávání s lidmi, kteří stáli mimo oficiální struktury. Jeho vyprávění přibližuje nenápadnou, ale vytrvalou snahu žít podle vlastních představ v prostředí, které tomu příliš nepřálo.

Dětství a rodinné zázemí v Pradlisku

Jan Slovák se narodil 18. prosince 1957 v Gottwaldově, ale za své skutečné rodiště považuje Pradlisko, malou osadu o zhruba dvaceti domech, která tehdy patřila k obci Řetechov a dnes je součástí Ludkovic. „Narodil jsem se sice ve Zlíně v porodnici, ale jako místo svého rodiště uvádím Pradlisko,“ vypráví pamětník. Pradlisko bylo místem, kde se po generace odehrával každodenní život jeho rodiny a které zásadně formovalo jeho vztah ke krajině, práci, víře i času. Vyrůstal v domě číslo popisné tři, zvaném „U Palů“. Původně patřil rodině Palových, k nimž se jeho babička Anežka Žmolíková (nar. 1901) dostala jako dítě do pěstounské péče. Po první světové válce se provdala za Jana Slováka (nar. 1897) z Provodova, který se na Pradlisko přiženil. Měli čtyři děti, z nichž druhým byl Janův otec Josef Slovák, narozený roku 1925. V domě tak spolu po dlouhou dobu žily tři generace.

Otec Josef pracoval po válce krátce v kamenolomu, absolvoval vojenskou službu jako řidič a po roce 1948 byl zaměstnán u firmy Baťa, respektive ve Svitu. V souvislosti s politickými tlaky z tohoto zaměstnání odešel a po většinu života pracoval v textilním skladu. Byl zvyklý na těžkou fyzickou práci, byl spíše tichý, zdrženlivý a pevně zakotvený v prostředí venkova a hospodářství. Politice se vyhýbal, ale změny po roce 1948 vnímal citlivě a s nedůvěrou.

Matka se jmenovala Františka Slováková, rozená Sedlářová (nar. 1928), pocházela z Řetechova. Za války se vyučila kadeřnicí v Luhačovicích. Do manželství s Josefem Slovákem vstupovala jako mladá vdova se dvěma dětmi z prvního manželství. V rodině sehrála výraznou organizační a praktickou roli. Byla citlivá, vnímavá ke krajině a kulturním podnětům, zároveň však velmi rozhodná v každodenních otázkách chodu domácnosti. Právě ona měla zásadní podíl na postupném rozšiřování domu, který byl původně velmi stísněný. „Na začátku rodiče i prarodiče žili v jedné místnosti. Dodnes nechápu, jak je možné, že jsem se vůbec narodil,“ konstatuje Jan Slovák. Rodičům se narodili ještě tři chlapci Josef (1954), Jan (1957) a Vojtěch (1959).

Práce na malém hospodářství

Rodina žila prací na malém hospodářství. Pradlisko bylo obklopeno lesy, loukami a drobnými políčky, která se vzhledem k terénu nikdy plně nehodila ke kolektivizaci. Chovali krávy, prasata, drůbež, později ovce a kozy. Pole byla rozesetá po okolních kopcích a k mnoha z nich se muselo jezdit s povozem. Děti byly od útlého věku zapojeny do práce. „Pokud to šlo, museli jsme na poli pomáhat. Pásli jsme krávy, sekali trávu kosou, pomáhali při žních a mlácení obilí, při sběru zemáků,“ vzpomíná Jan Slovák. 

Práce byla fyzicky náročná a probíhala podle rytmu roku – senoseče, žně, mlácení, sklizeň brambor, zabijačky. Tyto činnosti formovaly vztah k práci jako samozřejmé součásti života, nikoli jako něčemu oddělenému od volného času. „Komu se podaří, že musí asistovat u telení krávy...? Když se objeví ty nožky, tak se uvázal na ně takový speciální provaz a vytáhne se to tele ven. To je zase pro kluka úžasné. A když to tele pak roste a olizuje vám ruku, tak ten jazyk toho telátka, jakou má takovou jakousi zvláštní drsnost. Potom samozřejmě prase a zabijačky...,“ vypráví Jan Slovák. Vedle práce byl důležitý i sociální rozměr života na Pradlisku. Sousedé si navzájem pomáhali, chodilo se na výpomoc při žních nebo zabijačkách, roznášely se výslužky. Existovala zde silná sousedská kontrola i soudržnost – „všichni o sobě všechno věděli“. Pro dítě to znamenalo pocit bezpečí i omezení, ale zároveň jasně vymezený svět. 

Víra a náboženský život rodiny

Rodina byla silně katolická. Víra byla přirozenou součástí každodenního života, nikoli nějakým deklarovaným postojem. „Byli jsme věřící rodina, chodilo se pravidelně do kostela,“ vzpomíná pamětník. Účastnili se poutí na Malenisko, chodili na roráty do Pozlovic, na květnové modlitby i tradiční velikonoční obřady. „Co si vzpomínám, co je spojené s tou zakotvenou vírou, že se tam v květnu každý večer modlil růženec, na dědině, v tom středu, tam je takový kříž. Tam se ta dědina scházela a modlili jsme se všichni růženec.“ Náboženský život vytvářel rytmus roku a poskytoval hodnotový rámec, který přetrvával i v období politických tlaků. „Jedna z věcí, která se pravidelně u nás dělala, na Zelený čtvrtek jsme chodívali hrkat, to si myslím, že se dodržuje do dneška, ale pak byla druhá věc, že na Velký pátek jsme se museli ráno umývat vodou v potoku, potoční vodou – a u toho jsme se nesměli utřít. Takže vlastně ta mokrá voda na obličeji, když tak postupně usychala, tak ono to v tom březnu, dubnu tak zvláštně lechtá, a to člověk musel vydržet,“ vzpomíná Jan Slovák. 

Jednotřídka na Řetechově a druhý stupeň v Luhačovicích

Základní školní docházku začal Jan Slovák v jednotřídní škole v Řetechově. Do školy chodil s ostatními dětmi denně pěšky. Škola byla malá, s osobním přístupem, ale s omezenými možnostmi. Výuka probíhala v jednom prostoru pro více ročníků současně, což vedlo k větší samostatnosti. Nechodil do mateřské školy, dětství trávil doma nebo s prarodiči. Brzy si zvykl na samostatnost i na dlouhé chvíle strávené o samotě, často při pasení dobytka, nebo na pastvu s „dědáčkem, s ochočenou kozou“. Od šesté třídy začal dojíždět do školy v Luhačovicích. Přechod do lázeňského města pro něj znamenal výraznou změnu prostředí. „Z kotárů jsem se dostal do lázeňského města,“ vzpomíná. Zde se prohloubil jeho vztah ke čtení a knihám. Na pastvu si nosil knihy, především dobrodružnou literaturu. Čtení se stalo únikem i způsobem, jak si vytvářet vlastní vnitřní svět.

Zlínské gymnázium

V roce 1972 nastoupil na gymnázium v Gottwaldově. Studoval v období nastupující normalizace. Ve škole byly patrné ideologické tlaky, zejména v povinných marxistických předmětech. „Byla tam celkem silná politická atmosféra, některé věci se musely papouškovat,“ říká. Do Pionýra nikdy nevstoupil, pocházel z věřící rodiny, což se promítalo do oficiálních posudků. V posledním z nich, který nakonec napsala chápající učitelka, stálo: „Náboženský problém je v rodině vyřešen.“ Atmosféru doby si plně uvědomil ve chvíli, kdy se jeho mladší bratr, navzdory výbornému prospěchu, kvůli udání souseda z vesnice na gymnázium nedostal. Vedle ideologických tlaků však gymnázium představovalo i prostor skutečného vzdělávání. Významnou roli sehráli učitelé literatury, dějepisu a jazyků, kteří dokázali i v omezených podmínkách probouzet zájem o kulturu a myšlení. Právě zde se definitivně utvrdil v rozhodnutí studovat historii. Gymnázium pro něj znamenalo první systematický kontakt s dějinami, literaturou a jazykem.

Karlova univerzita

Po maturitě byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie a filozofie. Studium v Praze probíhalo v plně normalizovaném prostředí. Součástí byly povinné ideologické předměty, omezený přístup k literatuře a opatrná atmosféra mezi studenty i pedagogy. „Přišel jsem z pastvy rovnou na filozofickou fakultu,“ hodnotí svůj pobyt na univerzitě s odstupem. Univerzitní prostředí na něj působilo protichůdně – na jedné straně inspirativně, na druhé straně odcizeně. Na fakultě se setkal s řadou výrazných osobností mezi pedagogy i spolužáky. Vedle oficiální výuky existoval neformální svět četby, debat a také sdílení zakázaných textů. Přesto se postupně dostával do rozporu s univerzitním režimem. Studium neprobíhalo plynule a v řádném termínu jej nedokončil. Stále více se orientoval na vlastní četbu, výtvarnou práci a způsob života mimo institucionální struktury.

Uhranut výtvarnou tvorbou

Koncem 70. let se začal intenzivně věnovat výtvarné tvorbě, především linorytu, později práci se dřevem a malbě. „Úplně mě to uhranulo, tak jsem se na to vrhnul,“ říká. Výtvarná práce byla úzce propojena s literaturou – jeho grafiky často doprovázely básně a literární texty. 

Topič

Po odchodu z fakulty, kdy studium přerušil, nastoupil do práce v kotelně na Strahově. Volba tohoto zaměstnání byla vědomá. „Ta práce byla placená a já jsem se mohl věnovat knihám, grafice a dalším věcem,“ vysvětluje. Práce topiče nevyžadovala politickou angažovanost ani formální loajalitu k režimu. „Tím, že jsem byl v kotelně, nemusel jsem se s režimem domlouvat.“ Kotelna se stala specifickým sociálním prostorem. Pracovali zde lidé různých generací a osudů – bývalí studenti, intelektuálové bez možnosti uplatnění, dělníci i lidé vytlačení na okraj společnosti. Vznikalo zde prostředí sdílení knih, informací a zkušeností. Jan Slovák tam četl, tvořil a ryl grafiky. Politicky se aktivně neangažoval, ale byl součástí širšího neoficiálního kulturního prostředí. V osmdesátém osmém roce prodělal výslech na služebně StB v Bartolomějské ulici v Praze, kde stroze odmítl nařčení z rozšiřování dokumentů Charty 77 a další literatury. Byl veden jako prověřovaná osoba.

Po převratu

Události 17. listopadu 1989 ho zastihly během běžné pracovní směny. Změny si uvědomoval postupně, bez euforie. V kotelně zůstal pracovat 12 let. Studium vysoké školy formálně uzavřel v roce 1983, kdy dokončil potřebné práce a zkoušky. Po roce 1989 se otevřela možnost cestovat. Od jara roku 1993 do léta 1995 pobýval se svou manželkou Marií ve Spojených státech amerických. Pobyt v USA pro něj znamenal konfrontaci s jiným tempem života, pracovním režimem i kulturním prostředím.  

Po návratu do České republiky se usadil nejdříve ve Štítné nad Vláří a později v Provodově. Založil rodinu a vychoval tři děti. Rodinný život se stal důležitou součástí jeho identity a přinesl jiný druh odpovědnosti i zakotvení. Vedle rodiny se zapojil do pedagogické činnosti. Učil anglický jazyk, historii a občanskou výchovu na Střední zdravotnické škole ve Zlíně. Pedagogickou práci chápal jako praktické navázání na své vzdělání a zkušenosti, nikoli jako kariérní ambici.

Výtvarné tvorbě se věnoval i nadále. Vystavoval grafiky, práce ze dřeva i malby. První výraznější výstavy proběhly již na počátku 90. let, další následovaly po návratu ze zahraničí. Výtvarná práce pro něj byla kontinuální činností, která začala nenápadně v období normalizace a přirozeně pokračovala i po roce 1989.

Když se Jan Slovák ohlíží za svým životem, hodnotí jej bez patosu. „Já jsem se vždycky snažil si to zařídit tak, abych mohl dělat to, co mě zajímá,“ říká. Práci na poli, studium, kotelnu, výtvarnou tvorbu, rodinný život i pedagogickou práci vnímá jako součást jednoho souvislého životního postoje – hledání prostoru, kde bylo možné žít smysluplně a bez nutnosti dělat kompromisy, které by považoval za podstatné.

V době natáčení v prosinci 2025 žil Jan Slovák v Provodově a učil ve Zlíně.