Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Slobodová (* 1934)

• narozena 5. dubna 1934 v Malých Žernosekách na Litoměřicku

• zažila nevraživost německých dětí vůči českým v pohraničí před rokem 1938

• válku prožila v Berouně, přežila jeho bombardování

• její rodina přišla v roce 1952 o rodinný statek

• v roce 1968 vyjela do jižní Francie

• s druhým manželem procestovala autem Evropu

Gymnaziální jedničkářka se chystala na maturitu. Snila o profesi učitelky. Jenže se psal rok 1952. Její rodina přišla o statek, který si před druhou světovou válkou pořídili. Tatínek ve svých 52 letech míří na vojenské cvičení k PTP. Tento útvar tehdejší československé armády měl za cíl převychovat takzvaně politicky nespolehlivé muže. Takže jako dcera kulaka sice odmaturovat mohla, ale bez vyznamenání i vidiny dalšího studia.

Jdu tě bránit, holčičko

Bohuslava Slobodová, rozená Hnátová, se narodila 5. dubna 1934 v Malých Žernosekách. Její otec Bohumil Hnát (narozen 17. listopadu 1899) a maminka Marie Hnátová, rozená Holubová (narozena 8. května 1903), v tu dobu vlastnili statek, který zakoupili společně s rodiči od rodu Schwarzenbergů při rozprodeji jejich panství. Bohuslava Slobodová měla ještě mladšího bratra Bohouše. Jméno mu takto úředně zapsal německý kněz.

Malé Žernoseky leží poblíž Litoměřic v oblasti, kde bylo před druhou světovou válkou německé i české obyvatelstvo. Češi pracovali zejména u železnice nebo u labské plavby. Přestože na rivalitu mezi německým a českým obyvatelstvem si u dospělých nepamatuje, zažila od německých dětí několikero krutých útoků. Krom nadávek málem němečtí výrostci vážně ublížili jejímu dvouletému bráškovi, kterého pustili po zamrzlém kopci. Nebýt  toho, že rybník, kam přistál, byl v té době zamrzlý, bůh ví, jak by to dopadlo. Byly jí teprve čtyři roky, když byla v září roku 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace. Dodnes si Bohuslava Slobodová živě pamatuje, jak viděla tatínka oblékat uniformu a chystat se k odchodu. Na otázku, kam jde, jí tehdy odpověděl: „Jdu tě bránit, holčičko.“

Na samotě nad Berounem

Protože se rodina ocitla bez otce a protože malé Bohunce hrozilo, že by musela povinně chodit do německé školky, rozhodla se maminka poslat ji za svými sestrami učitelkami do Berouna. Za rodiči jezdila jen na svátky a na prázdniny. Musela s tetami nejprve dojet do Terezína. Odtud šly pěšky k závoře na silnici, za ní už obvykle čekal soused, který ji dopravil za rodinou. Do školy chodila v Berouně tam, kde tety právě učily. V lednu 1942 byl statek rodiny zabrán, měli ale možnost rozprodat dobytek. Posléze se přestěhovali k tetám do Berouna. Všichni se nějaký čas tísnili jen ve dvou místnostech.

Tatínek ale brzo získal místo jako správce pastviny pro hříbata na samotě Na Veselé nad Berounem. „Pro vodu jsme chodili skoro kilometr do studánky,“ přibližuje tehdejší životní podmínky Bohuslava Slobodová. Za statkem měli menší políčko, voly, kozu, drůbež. „Byli jsme samoživitelé, tak jsme neměli ani přídělové lístky,“ dokresluje. Sama se mezitím ze 4. třídy obecné školy dostala v roce 1944 na gymnázium. Školní prostory pro české děti v Berouně byly tehdy velmi stísněné. Budovu berounského gymnázia zabralo gestapo, školní budovu nejblíže Královu Dvoru zase Hitlerjugend. Učilo se na etapy.

Bombardování Berouna

Koncem dubna 1945 už přes Beroun začali Němci prchat na západ a objevovaly se spojenecké bombardéry. Škola tehdy pro Bohuslavu Slobodovou byla jen v pondělí v restauraci v dnešním Talichově údolí. „Když zahoukal nálet, tak jsme se utíkali schovat do lesa. Spolužačka Jiřka úplně trnula hrůzou, nemohli jsme ji uklidnit. Plazili jsme se tam v mlází pod smrčky,“ popisuje, jak byla výuka narušena. Když se vracela domů, zastavila se na místě současného golfového hřiště, sedla si na mez a na nebi pozorovala hloubkaře. „A v úterý přišlo bombardování Berouna. A představte si to, že na to místo, ze kterého jsem na ty hloubkaře koukala, spadly dvě bomby. Přesně na to místo,“ tiší se jí hlas při vyprávění.

Ráno 5. května se otec Bohuslavy Slobodové vydal do Berouna. Jakmile do města dorazil, dozvěděl se, co se děje v Praze. Hned tedy běžel zpátky za rodinou, neměli na samotě ani rádio. „Děti, je konec války. V Praze je povstání. V Berouně už vyvěšují československé vlajky,“ sdělil tehdy rodině. Za pár dní pozorovali, jak z Hostomic jedou hlavnímu městu na pomoc vlasovci. Po válce pak byla svědkyní hrubého chování sovětských vojáků vůči členům této Ruské osvobozenecké armády. „Kopali je a mlátili,“ do dalších detailů při rozhovoru nezabíhá.

Statek obsazený Rudou armádou

S koncem války sedl tatínek Bohuslavy Svobodové na kolo a vydal se hned se známým do jejich statku v Malých Žernosekách. Dorazili tam za dva dny – a to už se ve stavení usídlili vojáci Rudé armády. Ti sice byli brzo převeleni jinam, ale vystřídal je zadní voj. Tito Sověti ze statku odešli až 23. prosince 1945. Když na Štědrý večer rodina seděla pospolu u prvního poválečného stromečku, ozvalo se zabouchání na vrata. Předseda národního výboru hledal ubytování pro další Rusy. Tatínek to odmítl. „Říkal: ‚Víš, co jsem si tady zažil od toho května, tak já tady žádný nechci,‘“ vypráví Bohuslava Slobodová. Důstojníky pak musela ubytovat místní Němka, která ještě v Žernosekách zůstala. „Ti ji tam sekýrovali, komandovali, ale snad se jí nic nestalo,“ odhaduje pamětnice.

Ona sama po válce zůstala opět bez rodiny u tet v Berouně, studovala gymnázium a z Žernosek by to do nejbližšího ústavu v Litoměřicích měla daleko. „Nás v sekundě z šestačtyřiceti zbylo dvacet dva. Ten zbytek se odstěhoval do pohraničí,“ ilustruje poválečnou dobu a navazuje: „Do toho roku 48 to bylo v pohodě.“ S celospolečenskou změnou, kterou přinesl komunistický puč, se změnila jak situace rodiny, tak i budoucnost Bohuslavy Slobodové.

Dcera kulaka nemá nárok na vyznamenání

Na jejího otce přišlo udání, že je kulak. V Malých Žernosekách zaměstnával několik žen a podle slov Bohuslavy Slobodové k nim rády chodily pracovat, protože měly dobré pracovní podmínky a výplatu včas. Nicméně v roce 1952 přišla rodina o hospodářství. „Když nám zabírali statek, tak nám vykradli i špajzku,“ vypráví zkušenost své rodiny s vyvlastněním majetku. V roce 1970 dostala rodina veškerou dokumentaci k zabírání majetku. Byl toho plný kufr. Statek rodině oficiálně stále patřil, byl ale určen k užívání místnímu JZD. Maminka Bohuslavy Slobodové celý život nabádala bratra, aby šetřil peníze, až jim sídlo vrátí. Bude potřebovat opravit. Ještě předtím, v den tatínkových 52. narozenin, obdržel povolávací rozkaz k vojenskému cvičení u PTP. Aby byl co nejdále od rodiny, sloužil na Slovensku. U převýchovných oddílů československé armády zůstal až do jara 1954. Jednotlivé prapory PTP byly postupně rušeny, až byly k 31. květnu 1954 oficiálně zrušeny zcela. 

Mladá Bohuslava se blížila k maturitě, byla jedničkářka. Ráda by dál studovala, měla sen stát se učitelkou. Berounské gymnázium ale před zkouškou z dospělosti poptával úřady v litoměřickém okrese. A protože byla dcera kulaka, nedostala z maturitní zkoušky vyznamenání, přestože při zkoušce excelovala. „Předseda komise nevěděl, jak mi má zdůvodnit dvojky, co jsem dostala,“ vypráví pamětnice. Jedinou jedničku pro ni uhájil ruštinář. „Já to těm kantorům nemám za zlé, že podlehli. Protože ten padesátý druhý rok byl skutečně nejhorší. To probíhaly politické procesy,“ nachází po letech pochopení. V této atmosféře ani nepřicházelo v úvahu, aby se jako dcera kulaka hlásila na vysokou školu. Hned při maturitní zkoušce dostala od přísedícího komise za KČS pana Síse nabídku práce v Průmstavu. Teta už jí ale mezitím vyjednala místo v místní nemocnici. Po krátkém působení v účtárně se pro svou znalost latiny dostala k primáři interny jako sekretářka. „Tam mě to bavilo. Chodila jsem zapisovat na rentgeny, do regresní komise, vedla jsem archiv.“

V Maďarsku po roce 1956

V roce 1954 se vdala a s manželem se přestěhovala do Prahy. Pracovala v pokladně katedry ruštiny, která sídlila naproti pokladně Národního divadla. Viděla tak vždy, když začal předprodej vstupenek, a často chodila za kulturou. O dva roky později čekala dceru a s manželem se přestěhovali nejprve k jeho rodičům, pak si koupili dům v Králově Dvoře. V roce 1957 jeli na dovolenou do Maďarska. „Byli jsme týden v Budapešti a tam jsme viděli rozstřílené domy,“ popisuje svou zkušenost.

Manželství se zakrátko začalo hroutit, rozvodu se ale bránila. Byla to pro ni osobně nejhorší doba, jak sama říká. V roce 1960 už se jí chýlila ke konci mateřská dovolená a dostala nabídku práce na národním výboru v Králově Dvoře. Začala tam pracovat v účtárně. Práce ji pohltila a bavila. Tři roky nato se seznámila s jistým vedoucím autodopravy z Teplic, nadšeným automobilistou Karlem Slobodou. V roce 1965 se vzali. „A žili jsme spolu krásně až do roku 2015, kdy mi odešel,“ s láskou v hlase říká Bohuslava Slobodová.

Jih Francie v létě 1968

Život s druhým manželem naplnilo cestování a automotoklub, často jezdili do zahraničí. Při první cestě po Jugoslávii se seznámili s mladými Dány. Ti v roce 1967 jeli přes Československo a u Slobodových se na nějaký čas ubytovali. Jak pamětnice zjistila až později, tou dobou se na jejich návštěvu poptávali tajní. Přímou konfrontaci ale nezažila. Dánská rodina se přestěhovala do Francie, tak na oplátku pozvali Slobodovy k nim. Vyjeli tam v červnu roku 1968. „Byli jsme s dcerou tři a dostali jsme osm a půl dolaru na celou cestu. To nestačilo ani na benzín ze Strasbourgu do Lannemézan,“ přibližuje realitu cestování za železnou oponu.

Nedostatek peněz tak vyřešili nákupem českého skla a desek s vážnou hudbou. „To byl naprosto jiný svět. To se vůbec nedalo srovnat. Jenom jsme třeštili oči,“ odpovídá na otázku, jaké to bylo vyjet na Západ. Hostitelská rodina jim do Strasbourgu poslala peníze na cestu po Francii. Už když tam byli, tak jim francouzská spřátelená rodina nabízela, ať už do Československa nejezdí. Vrátili se po třech týdnech 4. července. V témže roce se Bohuslava Slobodová stala na národním výboru v Králově Dvoře vedoucí hospodářského odboru.

Cestování a auta

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila na československé území vojska Varšavské smlouvy. „Abych vám řekla pravdu, tam u nás se celkem nic nedělo,“ přiznává královodvorská obyvatelka. Sledovali hlavně, co se děje v Praze. „Já jsem řekla, že se mi to sice nelíbí, ale co s tím můžu dělat,“ přibližuje, jak sdělovala svůj postoj k okupaci. „Co jsem mohla říct jiného? Předseda partaje byl rozumný, takže mě nevyhodili,“ dokresluje Bohuslava Slobodová svou zkušenost.

V roce 1975 vyjeli s mužem na další ze zahraničních dovolených do Oděsy. Seznámili se při cestě s jednou rodinou z Kyjeva. Bohuslava Slobodová si vybavuje, jak jejich auto z Kišiněva do dalšího kempu sledovalo auto tajných. S rodinou Skripakových z Kyjeva se také přátelili dlouhou dobu. Když Saša Skripak přijel v roce 1987 na návštěvu, slzely mu neustále oči jakožto následek radiace po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl z roku 1986.

Statek se vrátil

Bohuslava Slobodová se v roce 1977 stala vedoucí účtárny na okresním národním výboru v Berouně. Po sametové revoluci pomáhala bratrovi získat zpět rodinný statek v Malých Žernosekách. „To byla naprostá ruina. Ze stodol JZD udělalo chlévy, něco zbourali, hlavní obytný dům byl zruinovaný a trošku vhodný k bydlení byl jen výminek,“ popisuje stav, v jakém se rodině po čtyřiceti letech majetek rodině vrátil. Bratr Bohuslavy Slobodové statek opravoval, hospodařil na něm do roku 1994. Pole posléze pronajal, až nakonec celé hospodářství prodali. „Tím jsme tuto epochu našeho života ukončili,“ uzavírá Bohuslava Slobodová příběh rodinného statku.

Sama šla do důchodu v roce 1990. Následně si zřídila živnostenský list a jako účetní působila pro různé firmy až do roku 2024. Činná byla ještě v roce 2025 v Klubu Zvonek, který se věnuje společenskému a kulturnímu životu zdravotně postižených, a to nejen onkologicky nemocných.