Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Slezák (* 1961)

• narozen 13. dubna 1961 v Litomyšli

• po maturitě v roce 1980 absolvoval náhradní vojenskou službu u Vojsk ministerstva vnitra

• absolvoval výcvik u Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti ČSR

• roku 1982 vstoupil do KSČ

• zůstal u pohotovostního pluku ve funkci zástupce velitele čety

• v srpnu 1988 absolvoval první ostrý zásah proti demonstrantům na pražském Václavském náměstí

• další zásahy během tzv. Palachova týdne v lednu 1989, v srpnu a v říjnu 1989

• 17. listopadu 1989 aktivně nezasahoval, jeho jednotka byla na školení

• po pádu režimu vystoupil z KSČ a vstoupil do ČSSD

• z pohotovostního pluku se stala Střední policejní škola, zůstal ve funkci zástupce velitele ročníku

• v roce 1996 odchod do civilu v hodnosti kapitána

• v letech 1998 - 2002 starostou v pražské městské části Újezd nad Lesy

• v letech 2002-2004 radním pro oblast školství na pražském zastupitelstvu

• v zastupitelstvech strávil 20 let, 10 let byl předsedou obvodní organizace ČSSD v Praze 14

• v politických funkcích úplně skončil v roce 2018, stále členem ČSSD

Tanky na hranicích a otrávené bonbóny

Jan Slezák se narodil 13. dubna 1961 v Litomyšli. Oba rodiče pracovali u dráhy, otec Jan jako elektrikář, matka Marie (roz. Sobotová) jako kuchařka. Rodina žila v České Třebové, část dětství trávil u prarodičů z matčiny strany ve Vysoké u Nových Hradů, kde měli statek a kde si oblíbil zemědělská zvířata a práci s nimi. Dědeček vstoupil do Jednotného zemědělského družstva poměrně pozdě, podle slov pamětníka až v 70. letech, babička byla silně věřící. Pamětníkův otec byl bezpartijní, matka později vstoupila do KSČ, prý aby mohli Jan a jeho dva sourozenci bez problémů studovat. Janova výchova probíhala zejména pod babiččiným vlivem v katolickém duchu – byl pokřtěn, biřmován, chodil do kostela a příležitostně ministroval. Od náboženství se odklonil po smrti babičky, zhruba ve svých dvanácti letech.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil pamětník jako sedmiletý. Těsně před ní se se strýcem vraceli z dovolené u moře v NDR. „Cestou jsme míjeli řady tanků a obrněných transportérů stojících na hranicích s Československem. Strašně dlouho jsme tam čekali.“ Další vzpomínka se týká průjezdu okupačních vojsk přes Vysokou. „Bylo to během sklizně, babička nás děti schovávala za hromady obilí. Rusové nám házeli balené bonbóny a babička je sbírala a házela do žumpy. Bála se, že jsou otrávené. My jsme je ale tajně jedli.“ Rodiče byli v tu dobu na dovolené v Jugoslávii s dalšími příbuznými. „Vrátili se až o dva týdny později. Jugoslávci je přemlouvali, ať tam zůstanou, že přes Červený kříž zařídí, abychom se já a sestra dostali za nimi. Maminka to rezolutně odmítla, nechtěla tam být bez nás. Otec by tehdy býval rád zůstal v Rakousku,“ vypráví Jan Slezák. 

Politika ale jinak do jeho dětství nepronikala vůbec, doma se o ní nikdy nemluvilo. Jana ostatně zajímaly především obvyklé klukoviny – tajné projížďky na malém motocyklu nebo aktivity v rámci tanečního souboru místní pedagogické legendy Marie Skálové, která děti učila lyžovat i sekat kosou. Byl členem pionýrské organizace, ovšem nevzpomíná si na konkrétní činnost, podobně jako později u Socialistického svazu mládeže nebo turistického oddílu, který vedl. Vybavuje si ale, jak mu otec vynadal, když ho načapal, jak si ze zahraniční rozhlasové stanice Radio Luxembourg tajně na kazetu nahrává písničky. „Řekl, že se to nesmí a že by nás za to mohli vyhodit ze školy.“

V roce 1976 nastoupil na obor mechanik elektronik na odborné učiliště při Tesle Lanškroun. „Já chtěl na zemědělku, ale rodiče mě donutili jít sem, protože strýc tam byl ředitelem. Táta mi řekl, že utírat kravám zadky nemá budoucnost. Já to obrečel, nebavilo mě to a tu školu jsem flákal, jak to šlo,“ říká dnes pamětník. 

Informace o Chartě 77 k němu nepronikly. S rodiči se o dění ve společnosti nebavili a přiznává, že jeho i spolužáky zajímaly hlavně dívky. Totalitu podle svých slov vůbec nepociťoval, konflikty s autoritami neměl.

Esenbákem tátovi natruc

V maturitním ročníku studenty navštěvovali náboráři, kteří mladé muže lanařili do armády nebo k policii. Jan Slezák se – prý hlavně proto, aby se ulil z výuky – přihlásil alespoň na kurz radiolokátora. Po maturitě v roce 1980 krátce pracoval v lanškrounské Tesle, ale pak se přece jen rozhodl (svou roli sehrála i hospodská sázka s kamarády) pro dráhu u Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Otec, který policajty neměl rád a bál se jich, mi řekl, že nic takového mi nepodepíše. Já mu odpověděl, že už mi bylo osmnáct, takže jeho podpis nepotřebuju. Z mé strany to byl určitě i šprajc vůči němu za to, že mi nedovolil studovat zemědělku.“

Nastoupil na pětiměsíční náhradní službu u Vojsk ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku. „Byla to trošku ulejvárna. Měli jsme trochu problém s šikanou, ale protože 90 % z nás pokračovalo k SNB, nenechali jsme si nic líbit. Že se něco děje, jsme si uvědomili v prosinci 1980, když nám řekli, že je v Polsku revoluce, a my jsme spolu s vojáky tři dny leželi na hranicích s Polskem a nevěděli, co se bude dít,“ vzpomíná pamětník na tzv. akci Krkonoše, kdy na příkaz Moskvy málem došlo k vojenskému potlačení polské revolty proti komunistické straně. Po několika dnech ale Sověti akci maskovanou jako vojenské cvičení armád několika zemí Varšavské smlouvy odvolali a k zásahu v Polsku se neodhodlali.

V únoru 1981 pokračoval osmnáctiměsíčním výcvikem u pohotovostního pluku v Praze-Hrdlořezích, který sloužil jako policejní škola. Plánoval, že po jejím absolvování nastoupí ke kriminální službě. Během praxe ale zjistil, že ho nebaví například celé dny hlídat různé objekty, což by nástupu ke kriminálce po několik let předcházelo. Takže když po výcviku dostal nabídku u pohotovostního pluku zůstat natrvalo, přijal ji. V té době také pragmaticky podal přihlášku do KSČ. „Neexistovalo, aby byl u pohotováku někdo nestraník. Bylo to prostě potřeba, neměl jsem důvod klást si otázky. Měl jsem za to další dva body, které jsem sbíral kvůli tomu, abych získal byt a další výhody. Ideologicky jsem to neřešil.“

Pro pamětníka, který v té době zakládal rodinu, nebyly ekonomické výhody nepodstatné – příslušníkům Sboru národní bezpečnosti se přednostně přidělovaly byty, měli také výrazně nadprůměrný plat (5 - 6.000,- Kčs plus příplatek ve výši 2.500,- Kčs za zásah).

Žiju v socialismu, tečka

Ve funkci zástupce velitele čety s hodností podpraporčíka pak Jan Slezák dohlížel na vzdělávání a výcvik adeptů, který byl zaměřen na zásahy proti demonstrantům a teroristům, na uzavření a evakuaci oblastí a podobně. Rok nato byl pověřen velením čety, jako odměnu za dobrý výkon záhy získal důstojnickou hodnost podporučíka. O existenci všech složek policie včetně StB věděl, ale informace o tom, čím se ve skutečnosti zabývají, podle svých slov neměl. 

Ideologickou průpravu bral jako nutné zlo, k režimu byl loajální. „Žádný kritický názor jsem neměl. Bral jsem to tak, že žiju v socialismu – a tečka. Byl jsem v tom vychovaný, žil jsem v tom. Svou práci jsem bral jako každé jiné povolání – jako nádražák, jako učitel, kdokoli jiný.“

V té době vycestoval pouze do dalších socialistických zemí – Německé demokratické republiky, Maďarska, Sovětského svazu. Tamní (především ekonomické) poměry se mu ovšem příliš nelíbily. O Západu měl vědomost pouze minimální, informace čerpal z oficiálních médií. 

Otázky si pamětník nekladl ani ohledně konkrétní náplně své práce, své potenciální nasazení, pro které byl vycvičen, nijak zvlášť nepromýšlel. „Zákonem bylo jasně specifikováno, že demonstrace je buď povolená, nebo nepovolená. Kdo se účastnil nepovolené demonstrace, neměl tam co dělat. Tím to pro mě končilo.“

Vážení občané, rozejděte se!

První skutečný zákrok jeho jednotky proti demonstrantům přišel až v srpnu 1988 na pražském Václavském náměstí. „Na to si vzpomínám jako dneska. Když nám řekli, že to není cvičení, byla v nás malá dušička,“ říká Jan Slezák, který byl tehdy ve funkci velitele čety pověřeného velením roty. „Rozkaz byl vyklidit náměstí, lidi měli odejít uličkou dole pod ním. Ostatní roty jely na Václavák, my jsme vedle v Hybernské ulici drželi kordón. Trvalo to strašně dlouho, několik hodin.“

Rozhánění lidí na Václavském náměstí pokračovalo během tzv. Palachova týdne v lednu 1989. „Jezdil jsem v UAZu a vyhlašoval amplionem: ‚Vážení občané, rozejděte se, vaše shromáždění je nezákonné. V případě, že se nerozejdete, bude použito dalších prostředků.‘“ Následující zákrok už v něm vzbudil jisté pochybnosti. „Museli jsme znovu vyklidit Václavák, kde ale skoro nikdo nebyl. To jsme nepochopili a ptali jsme se, proč to děláme. Byli tam jen turisti a lidi, co šli nakoupit,“ vzpomíná.

Přesto nepochyboval, že zkrátka hájí socialistické zřízení proti demonstrantům, kteří ho chtěli svrhnout: „Policista se musí řídit zákony a rozkazy. Vím, že to říkali i gestapáci, ale my jsme nikoho nezabíjeli. Ani Růžičku alias Zifčáka 17. listopadu.“

Pohotovostní pluk podle pamětníka zasahoval v kordónu. Policisté v bílých přilbách s ochrannými štíty a dlouhými bílými obušky měli za úkol demonstrující vytlačit z nějakého prostoru jinam. Zatýkání podle něj prováděli většinou policisté z místních oddělení, rozeznatelní podle jiné výzbroje, například krátkých černých obušků. Pohotovostní pluk byl vybaven i pistolemi a ostrou municí, cvičeni k jejich použití proti demonstrantům prý ale jeho příslušníci nikdy nebyli. Před 17. listopadem 1989 byla jeho rota v akci ještě několikrát – v srpnu a říjnu. Pak její příslušníci odjeli na plánované školení.

17. listopad 1989

Z toho důvodu také Jan Slezák osobně nezasahoval proti demonstraci 17. listopadu, i když byl v záloze v nedaleké Hybernské ulici. Když bylo v dalších dnech zřejmé, že dochází k výrazné společenské a politické změně, vnímal to zejména z praktického hlediska. „Došlo mi, že to je konec. Končím u policie, budu si muset najít novou práci,“ vypráví. Měl také obavy o bezpečnost svou i své rodiny. „Dítě jsem odvezl k rodičům, nechtěl jsem ho ohrozit. Bydleli jsme na policejním sídlišti v Újezdu nad Lesy, místní nás neměli rádi, na Vánoce nám vypínali vodu. Nevěděli jsme, co bude. Na pluku byla vyhlášená pohotovost, nevěděli jsme, jestli nás nebudou chtít oběsit. Pak začala politická jednání a situace se pomalu uklidňovala.“ Po 17. listopadu podle pamětníka ještě některé roty vyjely, ale už nezasahovaly. 

Příslušníci pohotovostního pluku těžce nesli obvinění, že právě oni jsou odpovědní za brutální bití demonstrantů na Národní třídě. „Pak jsme to začali říkat nahlas: ‚my jsme lidi neřezali do krve‘. Uličku, kterou museli demonstranti procházet, udělaly ‚červené barety‘, tedy Útvar rychlého nasazení. Někomu se hodilo to svést na pohotovák, ale že tam zakročili kluci z místních oddělení a URNA, to už se nikde nepsalo. Chtěli jsme, aby se to začalo vyšetřovat. A taky, aby se vyšetřilo, kdo vydal rozkaz k zásahu,“ vzpomíná Jan Slezák a popírá, že by někdy někoho osobně bil. „Ano, říkali nám ‚mlátičky‘. Ale já měl přezdívek… Pohotovák byl takhle vnímán. Přestože když docházelo k brutálním zákrokům, byli to stáťáci v civilu nebo kluci z místních oddělení, ti s černými obušky.“ Odpovědnost za své podřízené odmítá: „Velitel nevidí každého z nich, je nějakých 50 - 100 metrů za kordónem, zákrok řídí amplionem.“ Povel k bití prý při zásazích nikdy nevydal, použití násilí bylo vždy na individuální úvaze konkrétního policisty, ale sáhli po něm podle něj pouze v případě, když je někdo z demonstrantů fyzicky napadl. 

Z příslušníka policistou, odborářem a politikem

Nejistota trvala podle vzpomínek pamětníka zhruba půl roku, příslušníci SNB procházeli odbornými a občanskými prověrkami, zda mohou u sboru zůstat. Jan Slezák byl shledán schopným pokračovat ve službě, vystoupil z KSČ a prakticky zůstal na stejné pozici. „Pohotovostní pluk se přejmenoval na Střední policejní školu, z praporů se staly ročníky. Škola už neučila zákroky, ale věci, které souvisejí s výkonem policejní služby. Já jsem povýšil, stal jsem se zástupcem velitele ročníku.“

Angažoval se při vzniku policejních odborů, stal se jejich předsedou na škole a v roce 1993 celorepublikovým místopředsedou. V roce 1994 policejní školu opustil a pracoval pouze v odborech, nedlouho poté přestoupil k Ochranné službě Policie ČR a působil na starém ruzyňském letišti v Praze. Na konci roku 1995 v hodnosti kapitána odešel do civilu.

Původně na přechodnou dobu se nechal zaměstnat v bezpečnostní agentuře Indus vlivné postavy ČSSD Petra Hulinského. Na doporučení z firmy vstoupil do ČSSD a tehdy začala jeho politická kariéra. 

Krátce pracoval jako Hulinského asistent v Poslanecké sněmovně, pak založil místní stranickou organizaci v Újezdu nad Lesy a v letech 1998 - 2002 byl zvolen starostou této okrajové pražské městské části. Následující dva roky byl radním na pražském zastupitelstvu, kde se věnoval oblasti školství. V roce 2004 z funkce odešel v souvislosti s aférou, kdy sociálnědemokratický premiér Stanislav Gross jmenoval šéfem Úřadu vlády Pavla Přibyla, který rovněž působil u pohotovostního pluku. Politicky aktivní nicméně Jan Slezák zůstal, na zastupitelstvech a ve stranických organizacích se pohyboval až do roku 2018, kdy složil všechny funkce a zůstal pouze řadovým členem ČSSD.

Své předlistopadové minulosti dnes nelituje, morální hodnocení relativizuje, výčitky nemá: „Žili jsme v tom, že ten režim je správný, dobrý. Všichni nás to učili. Z dnešního hlediska to asi bylo špatně, ale to můžu říct dneska. Tehdy jsem to takhle hodnotit nemohl, nevěděl jsem, co bude. Kdybych tehdy věděl, co přijde, asi bych toho litoval. Ale já to nevěděl. Soudit lidi za to, co dělali podle tehdy platných zákonů, podle mě není správné.“