Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milena Slavická (* 1949  )

Vyrůstala jsem v jakémsi závětří

  • narozena 1949 v Karviné

  • kvůli otcově zaměstnání do 6 let v Maďarsku

  • ZŠ Praha Sázavská, pak Gymnázium Wilhelma Piecka

  • na FF UK dějiny umění a dějepis

  • 1969 vycestování do Anglie, návrat na přání rodičů

  • 1971 svatba s prvním manželem

  • 1975–1989 zaměstnána v Národní galerii

  • na konci 70. let poprvé v SSSR, kde se seznámila se svým druhým manželem Viktorem Pivovarovem (svatba 1981)

  • 1990–1996 šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění

  • pedagožka na AVU

  • prózy Povídky jamrtálské (2010) a Hagibor (2014)

Žije v České republice, ale část dětství strávila v Maďarsku, chtěla se usadit ve Velké Británii a podruhé se vdávala v Sovětském svazu. Vychována byla katolicky, ovlivnila ji ovšem indická filozofie. Díky zaměstnání v Národní galerii poznala svět neoficiálního umění před rokem 1989.

Výchova v katolictví a proti komunistům

Milena Slavická se narodila 28. března 1949 v Karviné jako páté dítě manželů Ratayových. Otec tehdy pracoval ve vedení dolů. Dostal však nabídku práce energetika na stavbě elektráren v Maďarsku, kam s ním celá rodina odjela. Milena žila v Budapešti do šesti let, ale otec v Maďarsku pobýval ještě během protestů v roce 1956.

Rodina v Maďarsku mluvila česky, ale Milena pochytila některá maďarská slova, která používali i doma, takže si vzpomíná, že po návratu do vlasti například nevěděla, co znamená citron.

Jelikož se prý otec znal s lidmi spojenými s maďarskou revolucí, musel z vůle režimu pracovat v Blansku, zatímco rodina žila v Praze. O výchovu se tudíž starala pouze matka. Ta byla svými rodiči vychována přísně katolicky a katolictví aplikovala i na své děti. Doma se modlili, chodili do kostela, účastnili se církevních slavností. Matka byla navíc proti komunistům, potomci proto například nechodili do Pionýra. „Běžný život, který žili moji spolužáci, se mě příliš netýkal,“ říká pamětnice. Navštěvovala například fotografický kroužek, ale byla z něj vyhozena, protože byl navázán právě na Pionýra. Ve škole byly dokonce vyvěšeny fotografie Ratayovic dětí jakožto nepionýrů. Matka ani nechodila na třídní schůzky, i když jednu dobu na základní školu v pražské Sázavské ulici docházely čtyři její děti zároveň. „Vyrůstala jsem v jakémsi závětří,“ komentuje své dětství.

Dva matčini bratři byli politickými vězni. Nejmladší Alois prý někde „příliš mluvil“. Vykládal o operaci Dukla a Slovenském národním povstání, které údajně organizovali sovětští důstojníci. Bratr František byl kněz, církevním jménem páter Inocenc, a režim ho odsoudil v rámci takzvané akce K, tedy bartolomějské noci řeholníků, zaměřené na likvidaci klášterů na území Československa.

Když jednou matka dostala povolení k návštěvě Františka, vzala Milenu s sebou. Ta měla za úkol podstrčit strýčkovi malý kalich (šlo o hračku), aby mohl tajně sloužit mše. Z vězení si Milena zapamatovala dlouhé stoly. Vězni museli stát, u každého z nich bachař. Na konci setkání k strýci mohly přijít a políbit ho. To byla příležitost k předání kalichu. „Od té doby byl pro mě oficiální svět světem, do kterého nepatřím,“ komentuje Milena Slavická.

Oba matčini bratři byli propuštěni v roce 1960 díky amnestii prezidenta Novotného. O politických procesech se doma mluvilo, ona má ovšem pořádné vzpomínky až od doby po amnestii. Neznala konkrétní jména, ale věděla, že jde o velké zlo: „Já jsem prostě věděla, že tady jsou zavíraní lidi zlýma komunistama.“

Potulky místo gymnázia

V deváté třídě se Milena hlásila na vyhlášené vinohradské Gymnázium Wihelma Piecka. Otázky u ústních přijímacích zkoušek byly až podezřele jednoduché. Přijali ji. Od třídního profesora se až později dozvěděla, že ze základní školy v Sázavské dorazil dopis vyjadřující se proti jejímu přijetí. Krok, který měl Mileně uškodit, jí v pedagogickém kolektivu gymnázia paradoxně zajistil sympatie.

V té době se začala přátelit s žáky z výtvarné školy na Hollarově náměstí. Říká, že byli mládež až trochu na hraně, a přiznává, že chodila často za školu. Alkohol, toulání po Praze, několik lidí se dokonce pokusilo o sebevraždu. Některé toulky byly spojeny s kreslením zátiší. „Nejraději jsem kreslila v kostele, poněvadž lidi seděli a nehýbali se mi,“ vysvětluje. Ráda chodila na Olšanské hřbitovy.

Mládež z jejího okruhu psala vlastní texty a také opisovala jiné. Milena opsala Ginsbergovo Kvílení nebo Bhagavadgítu, jednu z nejvýznamnějších knih indické filozofie. Jakožto dívka z katolické rodiny se tak dostávala do jiného duchovního světa a myslí si, že proto se s rodinou odcizila.

Po gymnáziu, ukončeném na jaře 1967, mířila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Chtěla studovat dvouoborově dějiny umění a historii, ale jelikož se na dějiny umění dalo hlásit jen jednou za dva roky, rozhodla se přechodně pro ruštinu. U přijímacích zkoušek ji zachránila znalost ruské literatury, do jejíchž tajů pronikla už dříve díky rodinné knihovně jedné spolužačky.

Srpen 1968 na filozofické fakultě

V srpnu 1968 pobývala i s rodiči v Raspenavě na Liberecku. Dne 21. srpna se šla brzy ráno projít. „Viděla jsem u cesty sedět dva české vojáky. Byli to pohraničáři, kteří odešli z pohraničí, protože tam už se valily tanky. Od nich jsem se to dozvěděla. Ale nevěděla jsem ještě, oč se přesně jedná. Běžela jsem zpátky, pustila jsem si rádio, kde o tom vysílali. Jenže potom vysílání zmlklo a já jsem se okamžitě rozhodla, že jedu do Prahy,“ vypráví. S několika přestupy dorazila do metropole a cestou z Hlavního nádraží musela projít kolem budovy Československého rozhlasu. „Tam to na mě působilo, že začala válka. Myslela jsem si, že hoří snad celá Praha.“

Sama v pražském bytě strávila noc plnou strachu a druhý den se vypravila k filozofické fakultě a na Staroměstské náměstí. „Vojáci na tancích seděli a mlčeli. Úplně zařezaně mlčeli. Neodpovídali,“ vybavuje si Milena. S dalšími studenty vstoupila do stávky, na fakultu se zvali různí hosté, včetně například tehdejšího předsedy Národního shromáždění ČSSR Josefa Smrkovského. Studenti pobývali v posledním patře fakulty, kam na ně občas hlavní zamířil tank stojící na mostě přes Vltavu. Přejít na druhou stranu řeky si Milena troufla snad jen jednou a zdůrazňuje, že se tehdy cítila opravdu špatně.

S jednou librou do Anglie

O emigraci nicméně začala uvažovat až v lednu 1969, když se upálil Jan Palach. Zařídila si individuální studium a zfalšovala pozvání do Anglie, jež potřebovala, aby získala vízum. S jednou librou, kterou dostala, vycestovala do cizí země. Anglicky prý tehdy vůbec neuměla. Začala si hledat zaměstnání jako au pair, aby s prací získala i bydlení.

Pak se dostala do továrny, kde měla u pásu na starosti rtěnky, a sháněla zaměstnání také po různých restauracích. Anglicky se už dokázala na nejzákladnější úrovni domluvit. Až přišlo září. Zprávy z československého velvyslanectví, kam se vydala prodloužit si pobyt, byly jednoznačné: buď se vrátí do republiky, nebo v Británii zůstane natrvalo.

„Telefonovala jsem z budky domů a říkala jsem, že tu chci zůstat. Ale obě moje sestry byly v té době v zahraničí a očekávalo se, že tam zůstanou, tak se otec proti mému rozhodnutí strašně postavil. V podstatě mi to zakázal. Naznačil mi, že jestli zůstanu, tak se se mnou už nebude nikdo bavit. Dodnes nevím, jestli to byla tak velká starost o mě, anebo politická situace. Myslím si, že to byla především starost o mě,“ vypráví Milena, které tehdy bylo dvacet let.

Až v Praze na letišti si plně uvědomila, že se vrátit nechtěla.

Indologie

V roce 1971 se vdala. Prý rychle a neuváženě. Chtěla se totiž dostat od rodičů, kteří ji – alespoň v jejích očích – k návratu donutili. Jedna ze sester se i se dvěma dětmi navíc vrátila z emigrace a neměla kde bydlet. „Takže se to takříkajíc i hodilo, abych už odešla,“ vysvětluje Milena Slavická.

Do toho pokračovala ve studiu. Ve druhém ročníku si jako třetí obor přidala indologii, na kterou se jinak nebylo možné dostat, ostatně ani neměla samostatnou katedru. Působil tu Jaroslav Vacek, který Milenu velmi ovlivnil. Vzpomíná třeba, jak si půjčovala knihy v oborové knihovně na Maltézském náměstí. Ze všeho nejvíc ji zajímala indická filozofie. Vacek jí dokonce nabídl, aby šla obor studovat do východního Berlína. Jenže to už čekala první dítě. A v Praze byla indologie z moci vyšších míst nakonec zakázána.

Indická filozofie však Milenu provázela i později. Například se seznámila s lidmi, kteří se zabývali zenovým buddhismem. S nimi se vydala do Polska, kde na předměstí Varšavy navštívili meditační sál; v Polsku navíc přijala buddhistické jméno. Aktivity probíhaly rovněž u ní na chalupě nedaleko Kutné Hory, kde z jedné místnosti zřídili zenové centrum. Po roce 1989 byla založena buddhistická společnost. Fungovala sice jen krátce, ale díky ní se setkala s dalajlámou, když poprvé navštívil Prahu.

V Národní galerii

V časech vysokoškolských studií pracovali Milena s manželem jako domovníci u československé církve, do toho on ještě dělal řidiče biskupa a ona si přivydělávala mytím oken. Školu dokončila v roce 1974 a poté začala pracovat v Národní galerii. Nejprve vykonávala jako externí pracovnice průvodcovskou službu v lektorském oddělení. Jenže čekala první dítě. Hrozilo, že ho nebude schopna uživit. Vedoucí oddělení jí proto pomohla a personalistu galerie přesvědčila, aby Milenu zaměstnal jako interní pracovnici. Za rok – bez ohledu na dítě – musela nastoupit na zkrácený úvazek. „Já jsem se tam dostala zadním schodištěm,“ říká k tomu. „Národní galerie byla prestižní organizace, kde byli vynikající lidi. Ale říkala jsem tomu komunistický biedermeier.“

S péčí o dítě Mileně nemohla pomoct její matka, která byla plně vytížená starostí o čtyři děti Mileniny sestry. Milena se proto o dcerku musela starat sama a do toho pracovala. Někdy v roce 1979 navíc definitivně opustila manžela.

Nejprve pracovala ve Šternberském paláci a poté přešla do knihovny NG, kde podle jejích slov vznikla „úžasná zašívárna“, zkrátka opět určité „závětří“. Chodila do depozitáře, kde pracovali Jiří Kovanda a Karel Miler. Miler ji seznámil s dalšími osobnostmi tehdejší „neoficiální“ kultury – Petrem Štemberou a Janem Mlčochem.

„Žila jsem ve skrýši před režimem a před normálním životem. Nebyla jsem vystavovaná tolik tomu, čemu byli vystavováni jiní lidé,“ popisuje pamětnice.

Umělecké vztahy Prahy s Moskvou

Jako zaměstnankyně Národní galerie měla právo pracovně vycestovat. Kdo byl v komunistické straně nebo ve svazu mládeže, mohl na Západ, ostatní směli pouze do socialistických zemí. A tak zamířila do Moskvy, kam se dřív nedostala, ačkoliv psala diplomovou i rigorózní práci o ruské avantgardě. Chtěla poznat svět moskevského neoficiálního umění, měla několik adres, kam se vydat. Věděla, že kdyby se ocitla u výslechu, nemá cenu tvrdit, že si adresy opsala z telefonního seznamu – ty totiž v Moskvě nebyly.

V sovětské metropoli se vydávala na různé návštěvy, šlo prý o „intenzivní slalom po ateliérech“. Kromě dalších lidí tu poznala i svého budoucího manžela Viktora Pivovarova. Pak se vydala ještě do Petrohradu.

S Jindřichem Chalupeckým, od kterého zmíněný soupis adres pocházel, se nicméně seznámila až po návratu do Prahy. Neuměl rusky a zdravotní stav mu už nedovoloval cestu do SSSR, proto se mu hodil někdo další. Mileně předestřel plán, že by se do Prahy zvali moskevští neoficiální umělci. Tak se i stalo.

Kvůli jedné takové akci se dokonce ocitla u výslechu v Bartolomějské. Nabídka na spolupráci se Státní bezpečností ovšem nikdy nebyla vyřčena. Pamětnice uznává, že měla strach, ale podotýká, že se chovala značně nepřátelsky. Myslí si, že proto nabídku nikdy nedostala.

Druhý manžel

Viktora Pivovarova si vzala na Nový rok 1981 v Sovětském svazu. Manžel musel řešit vystěhování ze své vlasti. K tomu potřeboval doložit, že má kde bydlet a pracovat. Marie přitom žila načerno v bytě Františka Janoucha, jenž emigroval z Československa. Získala tak „sociální bydlení“ 1+1 v pražských Nuslích. Znamenalo to studenou vodu a kamna na uhlí, ale také získání trvalé adresy pro Viktora. Zbývalo sehnat mu potvrzení o práci, což se také podařilo. V Československu začal Viktor Pivovarov žít od roku 1982.

Milena vzpomíná, jak lidé z uměleckých kruhů jejího manžela dobře přijali. Doba 80. let je pro ni spojena s různými neoficiálními výstavami v neoficiálních prostorech. „Všichni na tom byli stejně. O žádné peníze se nejednalo, o galeristy se nejednalo, o slávu se nejednalo. Lidé mohli být přátelští a upřímní,“ vzpomíná Milena Slavická. Krom toho se v Národní galerii občas podařilo přijmout už hotovou zahraniční výstavu. Pamětnice měla na starosti třeba výstavu polského symbolismu nebo indického umění.

V jejich malém bytě začalo žít šest lidí: narodilo se jim dítě a ze Sovětského svazu přijela Viktorova matka a syn z dřívějšího vztahu. Večer proto museli rozkládat lehátka, aby se všichni vešli. Mileně se však podařilo zajistit oficiální povolení k probourání zdi do vedlejší prázdné garsonky, takže získali další místnost. Koncem 80. let si navíc na půdě zřídili ateliér. „Nebyl to dotažený ateliér, ale dalo se tam pracovat a tam taky přicházela spousta umělců,“ říká. Nová přátelství vznikla rovněž díky založení uměleckého sdružení Tvrdohlaví.

Šéfredaktorkou, pedagožkou i prozaičkou

Když přišel listopad 1989, účastnila se různých demonstrací. Raději však vždy zajistila hlídání pro své děti. „Počítala jsem s tím, že se třeba nevrátím,“ říká k tomu. Ocitla se také na schůzi, na níž se probírala budoucnost časopisu Výtvarná kultura. Padl mimo jiné návrh, že by ho mohla vést právě ona. Ostatní navržení pracovali, zatímco ona zhruba v polovině roku 1989 přišla o místo v Národní galerii kvůli podpisům protirežimních petic. Někdy sice přispěla do samizdatu, ale s publikováním časopisu neměla žádné zkušenosti. „Nevěděla jsem, co je korektura, ani co je faktura,“ přiznává. Nabídku nicméně přijala a za chodu se učila. Časopis vycházel jako dvouměsíčník a byl s odkazem na periodikum ze 60. let přejmenován na Výtvarné umění. František Janouch pomohl se zaváděním počítačů. Financování magazínu se ovšem komplikovalo, Milena musela řešit různé spory a problémy, až v roce 1996 Výtvarné umění zaniklo.

Další etapu v jejím životě znamenala pedagogická kariéra. Nejprve učila dějiny umění na liberecké architektuře a poté se přihlásila na výběrové řízení na pražskou Akademii výtvarného umění v časech, kdy zde jako rektor působil Milan Knížák. Říká, že ji práce bavila. Vedla seminář zaměřený na psychologii kreativity a mohla se více než za časů šéfredaktorování věnovat svým dětem. Myslí si, že to pro ni byla možná nejlepší profese. „Já jsem člověk, který potřebuje značnou míru svobody a neřízenosti,“ přiznává a doplňuje, že AVU – kde zůstala někdy do přelomu milénia – pro ni byla podobně jako Národní galerie zašívárna.

Od sametové revoluce uspořádala několik výstav, z nichž za možná nejpozoruhodnější považuje Létat, odejít, zmizet, zaměřenou na moskevské konceptuální umění.

K jejím odborným textům přibyly dvě beletristické knihy – Povídky jamrtálské (2010) a Hagibor (2014). O své autorské tvorbě říká: „Poprvé – a poměrně pozdě – jsem si uvědomila, v jaké situaci umělec je. Dříve jsem si neuvědomila, že umělec často tone ve tmách, když něco dělá. A neví nejen obsah, kterému nepříliš rozumí, ale ani neví, jestli je to dobré, nebo špatné. Kdybych tuhle zkušenost měla dřív, tak jsem možná s umělci zacházela s ještě větší úctou.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy umělců v komunistickém Československu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu (Juan Zamora)