Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Slanina (* 1952)

Nechtěla jsem umřít za ostnatým drátem

  • narozena jako Anna Slaninová 23. května 1952 na Hlučínsku, v rodině s česko-německými kořeny

  • otec sloužil za války v německé armádě, ke konci války dezertoval

  • mnoho příbuzných žilo v Německu a v Rakousku

  • vystudovala Střední školu společného stravování, pracovala jako zaměstnankyně hotelů

  • večerně vystudovala výtvarnou školu v Ostravě, současně pracovala v propagaci

  • v únoru 1985 emigrovala do Německa během návratu z lyžařského zájezdu do Rakouska

  • v hotelu pro uprchlíky se seznámila s Václavem Horou, majitelem exilového knihkupectví dialog

  • v letech 1985–1989 pomáhala Václavu Horovi s provozem knihkupectví, pracovala v reklamních agenturách

  • Československo znovu navštívila v srpnu 1989

  • od roku 1989 žije střídavě v Čechách a v Německu

Hlučínsko, odkud Anna Slanina pochází, je kraj už po stalení rozkročený mezi českou a německou historií: od osmnáctého století patřilo k Prusku a německému království, v roce 1920 se stalo součástí Československa, po mnichovském diktátu bylo připojeno k nacistické Třetí říši a po válce opět k Československu. Česko-německé kořeny měla také rodina Slaninových, v níž se Anna narodila 23. května 1952. Její otec Jan (křtěný Johann) Slanina pracoval jako zámečník, maminka Hildegarda, rozená Behovská, pracovala v JZD. 

“Byla jsem vychovávaná v českém duchu, ale rodiče uměli velice dobře německy a když nechtěli, abychom my děti něčemu rozuměli, říkali si to v němčině,” vzpomíná Anna Slanina. Hlučíňané, přezdívaní trochu hanlivě “Prajzáci”, představovali podle jejích slov velmi specifickou skupinu obyvatel: většina z nich měla příbuzné v Německu, muži za války museli narukovat do wehrmachtu a pokud padli, jejich vdovy i v období komunismu dostávaly z Německa finanční podporu. Také Annin otec byl za války odveden do německé armády, bojoval ve Francii a v Rusku, kde mu omrzly nohy a potom byl nasazen jako zámečník do dolů ve Wroclavi. Odsud potom ke konci války dezertoval a jeho matka ho nějakou dobu ukrývala ve sklepě. 

 

Vše bylo podemleté strachem

“Pořád se mluvilo o válce, ta stále visela ve vzduchu, vše bylo podemleté strachem. Zahlédla jsem třeba na obloze letadlo a říkala jsem si, jestli to není bombardér,” konstatuje Anna Slanina, když hovoří o svém dětství v padesátých letech. Její otec sice v roce 1945 vstoupil do KSČ, už zhruba po měsíci ale zase vystoupil a od té doby, jak říká Anna Slanina “s komunisty nechtěl nic mít”. 

Když Anna chodila v rodné vsi do čtvrté třídy, učitel přinesl do školy štos ruských knih a pohlednic, které si děti mohly objednat: “Vybrala jsem si knížku s obrázkem holčiček, tančících do kruhu, a pohlednici Leningradu s krásnou zlatou věží. Přinesla jsem to domů a měla jsem do školy donést 12,70 Kčs. Táta se úplně rozzuřil: ,Ty mně budeš nosit domů ruské knížky? Víš, co jsem tam na frontě zažil?’”

Malá Anna vyrůstala v typickém rozpolcení: chodila do pionýra i do prvomájových průvodů, ale také do hodin náboženství. A když si s kamarádem ze sousedství hrála na válku, nevěděla, jestli “naši” znamená Němci nebo Rusové. 

Annini odiče o emigraci neuvažovali, hned několik jejich příbuzných se však odstěhovalo do Německa, kde se mohli při žádosti o občanství dovolávat své německé národnosti. V roce 1965 je Slaninovi poprvé mohli na Západě navštívit. 

 

Výlohy plné vepřových konzerv

Po základní škole šla Anna studovat střední školu společného stravování, takzvanou “knedlíkárnu”.   Zde také prožila rok 1968, který ji velmi zasáhl - jak nadějí z jarního uvolnění politických poměrů, tak invazí okupačních vojsk 21. srpna. “Lidi jako by rozkvetli, ctíila jsem spoustu nadšení. Scházeli jsme se ve škole v aule, chodili na besedy, dobrovolně sledovali televizní zprávy, četli noviny,” popisuje atmosféru Pražského jara. “V srpnu 1968 jsem pak měla pocit, jako by se mi zhroutil svět.” Někteří učitelé k nim zůstali otevření i v době počínající normalizace. “Profesorka ruštiny nás v roce 1969 varovala, ať si dáme pozor, že to, co nás teď budou učit, nemusí být pravda,” konstatuje. 

Po dokončení střední školy v roce 1971 rok pracovala v ostravském hotelu Imperial, potom nějaký čas pracovala v hotelu Vlčina ve Frenštátu pod Radhoštěm, který byl oblíbeným místem výjezdních setkání ostravských papalášů. Anna se snažila odtamtud co nejrychleji dostat a nakonec si našla práci jako technická kreslička ve Vítkovických železárnách. Zároveň začala večerně studovat výtvarnou školu. 

“Nemohla jsem vůbec poslouchat zprávy, zvedal se mi z nich žaludek,” popisuje atmosféru normalizace sedmdesátých let. “S kamarádkou jsme v mém bytě v Ostravě poslouchaly Kryla a přemítaly o tom, jestli se to u nás někdy změní. Vnímala jsem každý závan svobody zvenku. Když jsem na festivalu Ekofilm v ostravské Porubě viděla dokumentární film o Grand Canyonu, bylo to jako zjevení. Ale nebyla jsem tak odvážná, abych se zapojiila do nějaké opoziční činnosti.” 

Z Vítkovic se pracovně přesunula do propagačního oddělení kulturního domu a nakonec roku 1983 do sítě obchodů s potravinami. “Mým úkolem bylo vytvářet výzdobu pro výlohy obchodů. Bylo to dost těžké, protože například v masně se nedalo vystavit nic než vepřové konzervy. Vždy jsme se snažili vymyslet něco veselého, barevného, ale produkt se nemohl propagovat nikdy,” říká. 

 

Bránit vám nebudu

“Říkala jsem si, že i hloupý Honza šel do světa. Nechtěla jsem umřít za ostnatým drátem,” popisuje Anna Slanina důvody, proč se v osmdesátých letech rozhodla emigrovat. 

V roce 1980 znovu navštívila své příbuzné v Německu, ale k odchodu ze země se odhodlala teprve roku 1985 - čekala totiž, až její bratr dostuduje, aby kvůli ní neměl ve škole problémy. 

Emigraci naplánovala společně s kamarádkou Eliškou Adamíkovou, která přes cestovní kancelář Rekrea sehnala lyžařský zájezd do rakouských Alp. Anna za zájezd utratila část úspor, které jí rodiče ukládali na prémiové spoření mladých. Odjely v únoru 1985. 

Týden strávily v Rakousku na horách, samotnou emigraci uskutečnily na zpáteční cestě autobusem, který po cestě z Rakouska do Československa projížděl přes cíp německého území. “Eliška měla v Německu známého, který náš autobus sledoval ve svém autě. Když autobus v Německu zastavil na odpočívadle, zastavil tam také a přestoupily jsme k němu do auta,” popisuje Anna Slanina. Celá akce byla velmi jednoduchá, vedoucí zájezdu jim dokonce vrátil jejich pasy, které jim po přejezdu hranic zabavili. “Bránit vám nebudu,” řekl. “Ale jak si to později v Československu zodpověděl před svými nadřízenými, to nevím,” dodává Anna Slanina. Z celého zájezdu prý totiž emigrovalo celkem sedmnáct lidí, někteří zůstali už v Rakousku, další vystoupili v Německu. 

Známý Anniny kamarádky Elišky je zavezl na policejní stanici, kde měly podle jeho rady požádat o azyl. Odtud je nasměrovali do hotelu Vaterland v Kasselu a po víkendu se přesunuly do utečeneckého lágru ve Schwalbachu u Frankfurtu nad Mohanem. “Byli tam lidé z celého světa, z Íránu, z Afriky. Africké ženy si praly prádlo v podřepu ve sprše namísto v umyvadle,” popisuje Anna Slanina etnickou rozmanitost, s níž se setkala poprvé v životě. Zde ale strávily jenom šestnáct dní a potom se přestěhovaly do hotelového domu pro azylanty. 

Anna Slanina sice v den svého příchodu do Německa požádala o politický azyl, později si ale vyřizovala německé občanství na základě svého původu z Hlučínska a odvolávala se tedy na německý původ svých předků. “Na německých úřadech na mě vždy byli velice slušní a laskaví, nikdo se na mě nedíval spatra. To jsem za pětatřicet let v Německu nezažila,” popisuje vztah Němců k uprchlíkům. 

 

Knihkupectví českého exilu

V dubnu 1985, dva měsíce poté, co přišla do Německa, potkala Anna Slanina svého budoucího životního partnera. Do hotelového domu pro uprchlíky totiž přišli dva Češi, kteří v té době už žili a pracovali ve Frankfrutu - Václav Hora a Václav Kopecký. Václav Hora provozoval ve Frankfurtu české exilové knihkupectví Dialog a hledal české emigranty, kteří by mu pomohli s administrativou. 

Anna Slanina se přihlásila a jejich pracovní vztah brzy přerostl ve vztah partnerský. Po čase se 

natrvalo přestěhovalo do Frankfurtu a pomáhala mu při práci v knihkupectví: “Psala jsem různé seznamy adresátů pro rozesílku, řadila katalogy podle abecedy, vyráběla pozvánky na akce Dialogu, vyřizovala korespondenci,” popisuje svou práci. 

Dialog bylo knihkupectví, zaměřené především na českou komunitu v Německu. Prodávala se zde literatura z exilových nakladatelství, exilové noviny časopisy, jako například Svědectví, bylo tu ale i oddělení filmové literatury, judaismu, slavistiky či historie.  “Nejvíc se prodávalo všechno z nakladatelství 68 Publishers od Škvoreckých, české pohádky i knihy Milana Kundery,” říká Anna Slanina. Dialog pořádal během frankfurtského knižního veletrhu besedy s českými exilovými spisovateli i herci (například Lídou Baarovou) a promítání trezorových českých filmů, případně i filmů z oficiální československé produkce, které emigranti jinak neměli šanci vidět - jako například Vesničky mé, střediskové nebo Tří oříšků pro Popelku. Na plesy pořádané Dialogem přijížděli hudebníci, kteří vystupovali i v Československu - Yvetta Simonová, Karel Hála či Antonín Gondolán.

V bytech nad knihkupectvím často přebývali Češi, kteří projížděli Frankfurtem. Často se tu stavovali emigranti z USA, kteří cestovali do Československa přes frankfurtské letiště. V jednom z bytů několik let žil písničkář Vlasta Třešňák. Ale Václav Hora coby “domácí” mu nakonec musel dát výpověď, protože nájem, který platil, nestačil na pokrytí nákladů: “Nerozešli se v dobrém a Vlasta Třešňák to zachytil ve svých prózách. I po letech to Václavovi zazlíval. Bylo to celé nedorozumění, Vlasta je bohém, ty hospodářské věci moc nechápal, zatímco Hora musel řešit, jak zaplatí nájem celého domu,” vysvětluje Anna Slanina. 

 

Klid před bouří

Kromě práce pro Dialog pracovala Anna Slanina také jako grafička v malých reklamních agenturách, ale situace na trhu práce nebyla v Německu osmdesátých let právě ideální. 

V Československu byla mezitím odsouzena ke čtrnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu za nedovolené opuštění republiky, niméně přesto se mohla vídat s rodinou: s rodiči se hned v roce 1985 sešla ve Vídni, následující rok za ní matka přijela do Frankfurtu, v roce 1988 ji navštívila sestra s manželem i dětmi. 

Československé úřady ji nicméně upozorňovaly, aby si “vyřídila vztahy” s ČSSR. V praxi to znamenalo zaplatit asi sedm tisíc zápodoněmeckých marek za vzdělání, kterého se jí v Československu dostalo. “Nebuď hloupá, nech to být a uvidíš, co se stane,” radila jí kamarádka Šárka Pašková. “Nejde jim o nic jiného než o ty peníze.”  I na německé poměry šlo o značně vysokou částku, Anna Slanina v té době vydělávala 1300 marek měsíčně, a tak se rozhodla vyčkávat. 

V srpnu 1989 onemocněl její otec rakovinou a Anna zažádala o povolení, aby ho mohla navštívit v Československu. Dostala pouze třídenní vízum, takže do Ostravy cestovala přes Prahu letecky, aby neztrácela čas cestováním přes celou zemi. Její dojem z příjezdu do Prahy po čtyřech letech byl značně tísnivý: “Měsíční město, všechno bylo šedé,” popisuje svůj dojem z okamžiku, kdy letadlo přistávalo v hlavním městě. “V Praze jsem měla dojem jakéhosi klidu před bouří,” dodává. 

Přestože zde byla odsouzena k nepodmíněnému trestu, jako německá občanka se nebála vstoupit na československou půdu: “Na německé občany si nedovolili.” Při zpáteční cestě jí na letišti nicméně celník málem zabavil fotoaparát, protože ji podezíral, že si ho koupila v Čechách a nenahlásila v celním prohlášení. 

 

Společnost je stále velmi odlišná

“Pořád jsme čekali, kdy už to praskne,” hovoří Anna Slanina o napjatém očekávání, které provázelo měsíce před listopadem 1989. “Všude se něco dělo, jenom v Československu pořád nic.” 

Když potom o víkendu po 17. listopadu 1989 telefonovala bratrovi, že v Praze je revoluce, doma na Hlučínsku ještě o ničem nevěděli. Nicméně již Boží hod vánoční oslavila s rodiči. “Svoje rodiče jsem ještě nikdy neviděla tak šťastné, jako když jsme tenkrát přijeli na návštěvu,” říká. “Přijeli jsme mikrobusem a Vašek všude rozdával knihy a Krylovy desky, lidi mu je rvali z rukou.” 

Knihkupectví Dialog nicméně již v té době nefungovalo - Václav Hora musel už začátkem roku 1989 z finančních důvodů prodejnu zavřít a knihy prodával pouze ze skladu. Po listopadu 1989 navíc exilové knihkupectví jako takové ztratilo smysl, protože v Československu bylo vše dostupné bez omezení. 

Václav Hora svou rozsáhlou knihovnu přestěhoval do jedné školy na Českomoravské vysočině a posléze do mlýna v Davli. Odsud se část knihovny okolo roku 2013 přesunula do knihovny Opavské univerzity, další část do památníku protifašistického odboje v Panenských Břežanech. 

“Mám dojem, že životní úroveň v současném Česku se oproti minulosti velmi zlepšila, ale společnost je stále velmi odlišná od té v Německu,” uvažuje Anna Slanina. “Taková míra úpadku politiky, k jaké nyní dochází v Česku, by v Německu nebyla možná. Ostatně, podobně veliký rozdíl pozoruji také mezi bývalou NDR a západním Německem. Myšlení těch lidí je úplně jiné. Stále zůstávaní poznamenaní érou komunismu.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)