Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Škulavík (* 1958)

• narozen 12. září 1958 v Karlových Varech

• matka Anna Scheertlová byla německého původu, otec Štefan Škulavík přišel ze Slovenska se Svobodovou armádou

• od dětství orientován na hudbu

• vystudoval Střední průmyslovou školu výroby hudebních nástrojů v Kraslicích

• 1980 založil kapelu Zkrat

• 1982 založil kapelu Benefice

• 1983 po policejním zásahu na koncertě Benefice kapela přejmenována na Barock

• 1988 se Barock zúčastnil Festivalu politické písně Sokolov

• 1988 policejní zásah na koncertě Barocku

• 1989 Štefan Škulavík kapelu opustil

• v listopadu 1989 zvukařem demonstrací v Karlových Varech

• okolo roku 2000 provozovatelem divadélka Točna v Ostrově nad Ohří, organizátorem mnoha místních kulturních aktivit

• živí se jako nezávislý zvukař

První kapelu si Štefan Škulavík založil jako teenager v sedmdesátých letech, na začátku let osmdesátých potom začal pronikat do světa západočeského bigbítu v kapelách Benefice a Barock. „My muzikanti jsme žili ve své komunitě, okolí jsme se snažili nevnímat,“ říká. Jenže pro normalizační režim nezůstala jeho kapela neviditelná. Stejně jako každé uskupení, které chtělo v době normalizace oficiálně veřejně vystupovat, čelila i jeho kapela požadavkům na úlitby režimu. V některých případech jim ustoupila, jindy se dostala do přímého konfliktu s policií. 

Předkové z Německa i ze Slovenska

Štefan Škulavík se narodil 12. září 1958 v Karlových Varech. Jeho matka Anna, rozená Scheertlová, pocházela z německého Wernbergu. Na Karlovarsko se dostala se svými rodiči po okupaci Sudet hitlerovským Německem v roce 1938, kdy přišli jako dosídlenci do nově získaných německých oblastí. Mluvila nicméně dobře česky, a tak se po válce uplatnila v karlovarském lázeňství. Pracovala jako zdravotní sestra, servírka a nakonec jako recepčí v lázeňském domě Astoria. 

Otec Štefan Škulavík starší přišel do Čech ze Slovenska s armádou Ludvíka Svobody. Za války se na Slovensku účastnil partyzánského hnutí: „V jeho vesnici se dala dohromady parta chlapů, utekli do hor a pak se přidali ke Svobodově armádě.“ Za války byl raněn a po válce vyznamenán. Štefan Škulavík však zdůrazňuje, že jeho otec odmítal veškerá pozvání na besedy ve školách. „Nikdy o tom nechtěl mluvit. Zřejmě tam docházelo k nějakému rabování. Nebylo to nic, co by se hodilo na besedy se žáky a studenty.“ 

Po válce se Štefan Škulavík se svou manželkou Annou usadili v obci Všeborovice, která se později stala součástí města Karlovy Vary. Pracoval jako zedník, účastnil se i brigád v Akci Z, při nichž si obyvatelé Všeborovic postavili místní obchod. 

Rodina měla příbuzné na Západě, z otcovy strany v USA, z matčiny strany v Západním Německu. Navštěvovat je však nemohli. „My jsme ani pořádně nevěděli, co se děje venku. Žili jsme v téhle socialistické louži a brali jsme to, jak to je,“ konstatuje Štefan Škulavík. 

Kulometem proti dětským pistolkám

Hned na začátku docházky do základní školy v Dalovicích narazil Štefan Škulavík na problém kvůli původu svých rodičů. Doma se mluvilo směsí češtiny, slovenštiny a němčiny, takže jeho mluva neodpovídala školním standardům, občas používal německá slova. „Ředitel školy mi napsal do žákovské knížky, že si nepřeje, aby se v naší rodině mluvilo německy. Vystresoval celou naši rodinu tak, že potom jsme se snažili mluvit už jenom česky,“ vypráví Štefan Škulavík. 

Před Vánoci 1967 mohl devítiletý Štefan s bratrem a rodiči poprvé navštívit matčiny příbuzné v západním Německu. Sestra ale musela zůstat v Československu jako pojistka, že rodina neemigruje. 

O třičtvrtě roku později Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy. Štefan si z těch dnů odnesl poměrně traumatický dětský zážitek. S několika kamarády si hrál na mostě s dětskými pistolkami. „Seděli jsme na zábradlí a najednou přijel obrněný transportér. Projel okolo nás, ale potom zacouval a sovětský voják na nás namířil z okénka kulometem. My jsme zahodili ty pistolky a seděli jsme na zábradlí s rukama vzhůru. Potom transportér pokračoval v cestě,“ říká Štefan Škulavík. „Měli jsme opravdu hrozný strach. Dodnes z toho mám špatný pocit.“ 

Od dětství trpěl žaludečními vředy a na konci základní školy ho lékař upozornil, že by neměl vykonávat manuální práci. Protože neměl nejlepší prospěch, při výběru povolání se zaměřil na střední odborné školy s maturitou. Štefan už v té době hrál na kytaru a třídní učitel mu doporučil Střední školu výroby hudebních nástrojů v Kraslicích. 

Do školy se jel podívat i s rodiči. Když vstoupili do kanceláře ředitele, dostalo se jim překvapivého uvítání: „Aniž k nám zvedl oči, vypadla z něj věta: ,Jste ve straně?’ Táta řekl, že ne, otočil se, chytil mě i maminku za ruku a vystřelili jsme z té ředitelny.“ Ředitel je ale na chodbě dohnal a pozval je zpátky. Štefan udělal přijímací zkoušky a na školu se dostal, ale, jak uvádí: „Celé čtyři roky mi ten člověk dělal peklo.“ 

Škola mu ovšem podle jeho slov dala základy v akustice a dobré východisko pro budoucí profesi zvukaře. 

Dětství uprostřed hudby 

V prostředí plném hudby vyrůstal Štefan Škulavík odmalička. Jeho rodiče zpívali ve Všeborovicích v místním pěveckém sboru, jeho bratr vystupoval s jazzrockovou kapelou J4. Štefan s bratrem navštívil například festival Slánské jazzové dny a jako patnáctiletý s ním na Silvestra zažil také koncert Plastic People na statku poblíž Kadaně. 

Jako středoškolák si s kamarády ze Všeborovic založil kapelu Zkrat. Kromě kytary, kterou měl od rodičů, si vyrobil také baskytaru a vlastní reprobedny. Hráii převážně převzaté skladby, například od Petra Nováka a Karla Kahovce. Působení kapely Zkrat skončilo nástupem Štefana Škulavíka na základní vojenskou službu roku 1980. 

Narukoval do Zvolena, později působil v Brně a v Chlumci nad Cidlinou. Z vojny si odnesl dosti negativní zkušenosti: „Záměr té mašinérie byl postavit lidi do latě, dostat je tam, kam chtějí.“ Vzpomíná na potupnou šikanu, když byli vojáci povyšováni ze „zobáků“ na „ptáky“. „To si člověk musel lehnout, drželi ho a štípali ho kleštěmi do zadku, jako že mu trhají ,péra’.“ Jindy se obětí šikany stal starší voják, který předtím sám šikanoval jiné. „V noci před odchodem do civilu na něj hodili mokrou deku a zřezali ho. A protože už si nechal narůst vlasy, vymačkali mu do nich lepidlo kanagom, takže se musel nechat ostříhat dohola.“ 

Komisi vadily „americké akordy“

Po návratu z vojny roku 1982 založil Štefan Škulavík s přáteli kapelu Benefice. Každá veřejně účinkující hudební skupina musela mít svého zřizovatele, například státní podnik, organizaci SSM, dům kultury a podobně. Pro Benefici se jím stala Osvětová beseda Počerny, která jim také propůjčila prostory bývalé školy jako zkušebnu. Jedinou povinností kapely vůči zřizovateli bylo dvakrát do roka pro něj zdarma zahrát na jeho akcích, například oslavách MDŽ a podobně. 

Nad kapelami současně bdělo Okresní kulturní středisko v Karlových Varech. Jeho pracovnice Jindřiška Pánková byla podle Štefana Škulavíka „muzikantská babička“, která hudebníkům v rámci možností pomáhala a snažila se žehlit jejich případné průšvihy. 

Aby mohla kapela veřejně vystupovat, musela absolvovat takzvané přehrávky před komisí složenou z hudebníků, svazáků a představitelů národního výboru. Komise měla oficiálně posuzovat profesní úroveň hudebních skupin, ve skutečnosti však prověřovala spíše jejich loajalitu k režimu: kontrolovala, zda hudebníci nezpívají anglicky, zda nemají dlouhé vlasy, kladla jim politicky zabarvené otázky, posuzovala nezávadnost jejich textů. Na základě těchto skutečností pak rozhodla, zda smí kapela vůbec vystupovat, jestli může vystupovat pouze zdarma nebo za honorář a v jaké honorářové třídě. 

Kapela Benefice absolvovala přehrávky v prostorách své zkušebny. „Uprostřed byl dlouhý stůl, na němž byly pro přehrávkovou komisi připraveny dvě až tři lahve Pražského výběru, chlebíčky, káva a zákusky. Museli jsme jim předložit seznam skladeb a z něho si vybrali, co máme zahrát.“ Jediným hudebníkem v přehrávkové komisi byl jistý pan Mrštík, vedoucí vojenské hudby v Karlových Varech. „A teď si představte, že vás má hodnotit člověk, který hraje dechovku,“ konstatuje Štefan Škulavík. 

Komise vyslechla skladbu, kterou si vybrala, a pan Mrštík konstatoval: „Chlapci, máte to hezký, ale neměli byste hrát ty americký akordy.” „A nastalo ticho,“ pokračuje Štefan Škulavík. „Nikdo nevěděl, co tím vlastně myslí. Ale všichni jsme to odkývali, takže jsme prošli.“ 

Kapela dostala souhlas k veřejnému vystupování a vyfasovala takzvaný blok, kam zapisovali, kde a pro koho hrají a za jaký honorář. Tím ovšem cenzorní dohled neskončil: „Oni museli o všem vědět. Stávalo se, že nás chodili sledovat na vystoupení. Najednou se tam objevil člověk, který tam na první pohled nepatřil. A začal sledovat, co hrajeme, jak to hrajeme. Prostě, ta doba byla taková, že?“ 

Konec Benefice, začátek Barocku

S dalšími problémy cenzury se kapela potýkala, když si chtěla nechat vytisknout plakát. „Všechno, co se tisklo v tiskárně, muselo mít souhlas národního výboru. Na odboru kultury byl takový úředník, kterému se nelíbilo, že plakát je černobílý. ,Neexistuje,’ řekl a celé mi to škrtl. ,Ten plakát musí být veselý, je to přece pro mladé lidi,’“ vypráví Štefan Škulavík. 

Po celou dobu existence kapelu provázely i drobné problémy s policií. „Jednou na mě uhodili, že se v nemocnici ztratily majáky ze starých sanitek. A my jsme tenkrát podobné majáky používali na koncertech. Takže jsme byli obviněni, že jsme je ukradli.“ 

Kapela Benefice vystupovala převážně na různých regionálních zábavách. K prvnímu střetu s policií došlo během koncertu v Počernách. „Rozletěly se dveře do sálu a tam stál policajt se psem. Začali kontrolovat občanské průkazy.“ Tehdejší kapelník Karel Hrabák poznamenal, že se chovají stejně jako fašisti. „Neskutečný fofr, neskutečný otáčky to vzalo,“ popisuje Štefan Škulavík. „Seřezali ho a naložili ho do antonu. Všechny nás odvezli na policii. Karel byl snad dokonce odsouzen za slovní napadení veřejného činitele, dostal pokutu, tříměsíční srážky z platu.“ 

Kapela Benefice měla s veřejným vystupováním amen. Osvětová beseda s nimi rozvázala spolupráci, bez zřizovatele oficiálně koncertovat nemohli. Hráče tak napadlo kapelu přejmenovat a pod novým názvem, Barock, získali i nového zřizovatele, Dům kultury v Ostrově. Kromě zpěvačky Evy Volfové s nimi začal vystupovat i zpěvák Béďa Ziegler ze skupiny Atomic. Znovu úspěšně absolvovali přehrávky a často vystupovali společně se západočeskou skupinou Coda. Ta v té době měla dočasný zákaz činnosti, takže si ji zvali na koncerty jako neoficiálního hosta. 

Barock na Planetě míru

V roce 1988 byla kapela Barock vyzvána, aby se zúčastnila Festivalu politické písně Sokolov. „Zřejmě každý okres musel někoho vyslat a udělat si čárku,“ konstatuje Štefan Škulavík. Hudebníci si uvědomovali, že jde o silně prorežimní politickou akci, ale podle slov pamětníka to současně chápali jako „příležitost zahrát si a prezentovat se na veřejnosti“. Zřejmě jim i lichotilo, že na festivalu každoročně vystupují celostátně známí muzikanti. 

Samotnému finále v Sokolově předcházelo okresní, krajské a celostátní kolo. Na krajském kole v Plzni kapela Barock sice nevyhrála, ale porotce Zdeněk Kovařík si ji vybral jako svou „divokou kartu“ a poslal ji do celostátního kola v Praze. 

Pražská porota se poté rozhodla poslat kapelu Barock do Sokolova. Navíc vybrala její píseň Dostihy a sázky na dlouhohrající desku Planeta míru, která se měla v Sokolově prodávat. „Tak jsme se dostali do nahrávacího studia Supraphonu, což byl pro nás obrovský zážitek,“ říká Štefan Škulavík. Kapela měla poprvé možnost pracovat s profesionální aparaturou a zvukaři ve špičkově vybaveném studiu. Při nahrávání je navíc navštívil Petr Janda z kapely Olympic a naznačil, že by jim mohl pomoci v další hudební kariéře (to se ovšem později neuskutečnilo). 

Tím vším byli mladí rockeři tak okouzleni, že o svém angažmá na Festivalu politické písně Sokolov zřejmě nepřemýšleli jako o jistém ústupku či selhání. „Tady v tom malém rybníčku to byl určitý úspěch. Vždyť v té zemi žádné jiné velké festivaly nebyly,“ říká po letech Štefan Škulavík. 

Do Sokolova přijeli na tři dny, během nichž byli uvolněni ze zaměstnání a festival jim zajistil refundaci mzdy. Ubytovali je v hotelu a měli možnost účastnit se večírků a rautů. Přímo na místě se prodávala deska Planeta míru, na níž se objevila i jejich píseň. Ještě před vystoupením na galavečeru je ovšem čekalo setkání s další politickou komisí. 

„Byl tam zase dlouhatánský stůl, kde seděli nějací svazáci a komunisti. Zvali si tam jednotlivé kapely a diskutovali o jejich textech,” popisuje Štefan Škulavík. Ale když přišla řada na kapelu Barock a porotci se začetli do textu jejich písničky Dostihy a sázky, jeden z členů komise se ozval: „Kdo sem poslal tuhle kapelu? Vždyť to vůbec není politický text!“ 

„A tak jsme zjistili, že tam vlastně nemáme co dělat,” uzavírá Štefan Škulavík. Na závěrečném galavečeru Festivalu politické písně kapela Barock zahrát nesměla. Dostali možnost vystoupit pouze na generálce, která galavečeru předcházela. 

Štefan Škulavík i dnes vnímá vystoupení Barocku na Festivalu politické písně spíše jako snahu prezentovat se a posunout se na vyšší úroveň, než jako ústupek režimu. Podle jeho slov jim to nikdo z kamarádů hudebníků nikdy nevyčítal. 

Když porovnává hudbu Barocku s hudbou undergroundových kapel, zdůrazňuje především rozdíly v profesionalitě: „My jsme chtěli, aby to bylo super precizní, aby to hrálo perfektně,“ kdežto undergroundová hudba podle něj byla „takové… nechci říct zpívánky, ale prostě takové sešlosti lidí, co si hrají jenom pro sebe“.  

Z jeho slov vyplývá, že poměry v normalizačním Československu považoval za nezměnitelné a nepokládal za možné se jim jakkoli vzepřít: „Lidi tady v Československu byli tak nějak zpracovaní režimem. Brali to, že prostě žijeme, jak žijeme, a že to tak asi má být. A my jsme dělali bigbít a co je okolo, to nás nezajímalo,“ uvažuje Štefan Škulavík. 

Koncert Europe ukončil éru Barocku

Přesto se ani Barock nakonec nedokázal vyhnout střetu s komunistickou mocí. 

Krátce po Festivalu politické písně Sokolov měl Barock hrát na zábavě v Lomnici u Sokolova. V rámci tažení proti alkoholismu mládeže se tehdy režim rozhodl pořádat zábavy, na nichž bylo plošně zakázáno pití alkoholu (nesměl se podávat ani plnoletým). 

Do šatny za muzikanty ale přišel bývalý člen kapely Karel Hrabák, který slavil narozeniny a byl už notně opilý. Přinesl dvě láhve vína. Zanedlouho se ale rozletěly dveře a do šatny vtrhli dva nebo tři policisté. „Zábava se ruší, protože se tady pije alkohol,” oznámili. Štefan Škulavík se snažil jim vysvětlit, že kamarád slaví narozeniny. „Karel už měl umakartové čelo, ležel obličejem na stole. Jeden z těch policistů vzal Karla za jeho dlouhé vlasy, zvedl ho a žádal občanský průkaz.“ Opilý Karel Hrabák zamumla: „Od dvanácti do dvanácti třiceti.“ A znovu padl čelem na stůl. 

Jeden z policistů vylezl na pódium, ohlásil zrušení zábavy a kontrolu občanských průkazů. „Jeden policajt se psem stál u vchodu, další obcházeli stoly a kontrolovali občanky. Kdo občanku neměl, toho vyvedli ven a všechny tyhle lidi vedli do Sokolova na policii. Ty, které měli dlouhé vlasy, taky ostříhali.“ 

V šatně byl ve chvíli policejního zásahu přítomen také Daniel Krob z kapely Ferat. Ten celou událost tajně nahrál na kazetový magnetofon, ukrytý v tašce. Kazetu se záznamem předal Štefanu Škulavíkovi. 

„V pondělí ráno jsem měl horký telefonát do práce. Volala Jindřiška Pánková z Okresního kulturního střediska a říkala: ,Štefane? Co jste to udělali? Mám tady zprávu od policajtů ze Sokolova.’“

Štefan Škulavík se i s nahrávkou vypravil do její kanceláře a popsal jí, co se stalo. Záznam události jí přehrál. „Ona úplně ztuhla, zmodrala a řekla: ,Tak to neexistuje. To musíš ihned zničit.’“ Obávala se, že existence nahrávky by mohla průšvih kapely Barock jedině zhoršit. Štefan u ní kazetu nechal a Jindřiška Pánková mu později sdělila, že ji zlikvidovala: „Byla přesvědčena, že kdybychom ji zveřejnili, nikdo z nás si už ani nebrnkne.“ 

Brzy poté, roku 1989, ovšem osud kapely i Štefana Škulavíka osobně změnilo něco zcela jiného. Podařilo se mu získat devizový příslib a vycestovat do západního Německa. V Mnichově tam měl možnost zhlédnout koncert kapely Europe v Olympiaparku. „Pro mě to byla úplně science fiction. Dvě hodiny jsem seděl jako přikovaný. Ještě půl hodiny po skončení jsem seděl na svém místě, úplně vyřízený.“ Velkolepost koncertu a profesionalita celého vystoupení ho tak omráčila, že se do Čech vrátil s jasným rozhodnutím: buď se kapela posune na výrazně vyšší úroveň, nebo z ní raději odejde. „Nakonec jsem dospěl k závěru, že už v kapele nemůžu být. Ten koncert v Německu byla taková nálož, že jsem to neustál. Úplně jsem na muziku zanevřel.“ 

17. listopad na osobním rozcestí

V roce 1989 pracoval Štefan Škulavík na internátu v karlovarské čtvrti Drahovice. Místní aktivista Jiří Kotek tam uskutečnil promítání trezorového filmu Skřivánci na niti a při té příležitosti dal zaměstnancům internátu podepsat petici Několik vět. 

Bezprostředně po 17. listopadu 1989 Jiří Kotek organizoval první karlovarské protirežimní demonstrace na prostranství u Hlavní pošty. Štefan Škulavík byl na první z těchto akcí také pozván. „Šel jsem okolo Thermalu z kopce dolů k poště. A tam jsem se ocitl na takovém osobním rozcestí. Viděl jsem u pošty dav lidí a další lidé se hemžili na střechách. Rozmisťovali tam stojany s kamerami. Kladl jsem si otázku: ,Mám tam jít nebo nemám?’ Měl jsem rodinu, dvě děti, takže jsem váhal. Ale nakonec jsem si řekl, že právě kvůli těm dětem tam musím jít.“ 

Sešel dolů a připojil se k houfu lidí u Hlavní pošty. Zničehonic se k němu přitočil spolužák ze základní školy a oslovil ho: „Hele, víš co, vyprdni se na to. Vypadni odsud. My tady všechno natáčíme a bude se zavírat.“ Štefan Škulavík si teprve v tu chvíli uvědomil, že jeho spolužák je pracovníkem Státní bezpečnosti. „Poslal jsem ho do patřičných míst a zůstal jsem tam. On zmizel v davu.“ 

Na prvních demonstracích hovořili mluvčí pouze s pomocí megafonu, na těch dalších, které se konaly na prostranství před Thermalem, už ale Štefan Škulavík zajišťoval profesionální ozvučení. Zdůrazňuje, že to dělal bez nároku na honorář: „Dělal jsem to sám pro sebe, abych sám sobě mohl říct, že jsem něco udělal pro to, aby to tady konečně skončilo.“ 

Z Ameriky do ostrovského Domu kultury

„Otevřel se nám svět,“ popisuje Štefan Škulavík období následující po 17. listopadu 1989. On sám s kamarády vycestoval za prací do Ameriky, aby si vydělal na profesionální aparaturu, protože se chtěl v budoucnu živit jako zvukař. V USA pracovali na opravách dřevostaveb, odlétali v listopadu 1990, vraceli se v květnu 1991. Další tři roky poté jezdil za prací do Německa. 

S Miroslavem Vrbou, spolužákem z kraslické průmyslovky hudebních nástrojů, se Štefan Škulavík v devadesátých letech pustil do oprav píšťalových varhan na Karlovarsku. Opravovali například varhany v Grandhotelu Pupp, v kostele sv. Máří Magdalény, v Lokti nebo v Chebu. Později se věnoval také výrobě elektrofonických kytar. 

Za obdobím devadesátých let se ohlíží jako za dobou velkých možností, ale zejména pro lidi, kteří měli kontakty a ostré lokty. Po návratu z USA se mu jeden známý vysmál: „Vy jste teď odletěli do Ameriky? To jste úplně blbý, vždyť tady byl výprodej Český republiky.“ 

„V devadesátkách prostě šlo o to – co urvu, to mám,“ shrnuje Štefan Škulavík. 

Později okolo roku 2000 si zřídil nahrávací studio v ostrovském Domě kultury, kde také provozoval klub v místním divadélku Točna. Na organizaci klubu se podíleli studenti z ostrovského gymnázia, v divadélku se konaly koncerty, představení a další kulturní akce. Štefan Škulavík zde dával prostor například žákům ostrovské ZUŠ, kteří zde pořádali divadelní přehlídku Soukání. Na místním hřišti pořádal festival Rock Kolotoč, spolupracoval také s organizací nevidomých a vydával pro ně časopis v podobě audionahrávky. Podílel se také na festivalech zdravotně postižených s názvem Souznění. 

Spolupráce s ostrovským Domem kultury ovšem postupně začala skřípat. „Dokonce si někdo vymyslel, že tam mladistvým prodávám drogy a že je napájím alkoholem. Udělali tam šťáru, kdy doslova vytahali ty mladíky ven za vlasy. To jsem si opravdu vzpomněl na éru socialismu,“ říká Štefan Škulavík. 

Domu kultury ve skutečnosti zřejmě bylo trnem v oku, že zvukařské studio a divadélko Točna funguje samostatně, nezávisle na něm. Projekt rekonstrukce prostoru, kterou Štefan Škulavík předložil, skončila v šuplíku. Studio musel nakonec zavřít a spolupráci ukončil.

I nadále ovšem působí jako zvukař v karlovarském regionu. 

Cílevědomost i slušnost

Roku 2022 Štefana Škulavíka silně zasáhla ruská invaze na Ukrajině. Probudila v něm vzpomínky na invazi vojsk Varšavském smlouvy do Československa roku 1968. „Když se ráno člověk probudí a najednou vidí, že rodiče brečí, že bude válka, tak to nějak ve vás zůstane. Řekl jsem si, že musím něco udělat.“ V karlovarském Lidovém domě uspořádal koncert pro Ukrajinu, na němž zahrálo 5-6 kapel a vybralo se několik desítek tisíc korun. 

„Jít si za svým cílem, ale nebýt přitom bezohledný,“ shrnuje Štefan Škulavík své motto a zdůrazňuje, že vedle vlastních ambicí by člověk neměl zapomínat také na toleranci a slušnost.