Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Škarda (* 1928)

• narodil se 9. července 1928 na samotě Hájka u Lubence v Sudetech

• v roce 1940 Škardovi opustili rodinný statek a přestěhovali se do protektorátu

• většinu války prožili na velkostatku v Baldově u Domažlic

• od dubna 1945 na statku skrývali 32 maďarských Židovek a sestřelené piloty

• po válce se vrátili do Lubence, kde dostali jiný statek

• v roce 1947 pamětník odmaturoval na plzeňské rolnické střední škole

• na vysokou školu zemědělskou ho nepřijali z třídních důvodů

• v roce 1951 jim komunisté vzali statek a otci zakázali pracovat v zemědělství

• odmítl nabídku vstoupit do KSČ

• v letech 1950–1953 prodělal základní vojenskou službu u PTP v kladenských dolech

• celý život ho pronásledoval špatný kádrový posudek

• pracoval jako agronom, pomocný dělník a mechanizátor

Otec ho varoval, aby se nedával ke komunistům, protože jak se jim dostane do drápů, donutí ho dělat svinstvo, nebo ho zničí. Františku Škardovi bylo dvaadvacet let, když se rozhodoval, co se životem. Na jedné straně byla možnost vystudovat vysokou školu a získat šéfovský post, ovšem pod podmínkou vstupu do KSČ, na straně druhé ke komunistům nevstoupit. Pamětník vyslechl radu svého otce a první možnost zavrhl. Teprve pak ale poznal, co je totalitní režim zač...

Ze Sudet do protektorátu

František Škarda se narodil 9. července 1928 na samotě Hájka poblíž Lubence v západních Čechách, kde jeho otec Šimon v roce 1925 koupil statek a začal od píky hospodařit.

V Lubenci žilo převážně německé obyvatelstvo, a tak když se tam v roce 1932 otevírala první česká škola, byla to velká sláva. Tehdy panoval nepsaný zákon, že by se Češi měli co nejvíce zapojovat do života české menšiny, a tehdy pětiletého Františka rodiče přihlásili do české školky. Do Lubence do školy pak chodíval tři kilometry pěšky.

V roce 1938, když se německé nacionalistické síly v pohraničí radikalizovaly, rodiče odvezli desetiletého Františka k babičce do Pavlíkova u Rakovníka, kde pak vychodil pátou třídu. Promyšlený a poměrně velkorysý pokus německé říše učinit z co nejvíce osob okupované Evropy Němce umožňoval tzv. Deutsche Volksliste, německý národnostní soupis. „Rodiče ho odmítli podepsat, a tak se museli v červenci 1940 z Hájky, která už spadala do Sudet, vystěhovat do protektorátu,“ říká pamětník.

Otec dostal místo správce na velkostatku v Olšanech u Kralovic, kde František Škarda dochodil měšťanku, a pak se rodina přestěhovala na velkostatek Baldov u Domažlic, kde zůstala do konce války. Pamětník začal navštěvovat střední rolnickou školu v Plzni, kde bydlel na privátu, a za rodiči jezdil na víkendy.

Němec, který nenáviděl Hitlera

Statek Baldov byl občasným cílem různých kontrol, ale blížící se nebezpečí Škardovi vždy odvrátili díky jednomu německému finančnímu úředníkovi z celnice v Týnském Háji, poblíž polí velkostatku, kudy procházela hranice. „V civilu to byl lesník, toho času ale povolaný německou armádou do služby. Hitlera nenáviděl. O gestapu a SS si myslel, že jsou to gauneři, a tátu varoval, že kdybychom se jim dostali do pazourů, byli by schopni nás utlouct. Otce vždy informoval o pohybu německých útvarů a kdy hrozí nějaká jejich návštěva. Nebyl zkrátka Němec jako Němec,“ vzpomíná František Škarda.

Na statku ukryli 32 Židovek i sestřelené letce

V dubnu 1945 se v blízké rokli začali objevovat různí běženci, kterým se podařilo prchnout z totálního nasazení v říši či z transportů. Když jich bylo více, Šimon Škarda se o ně snažil postarat. „Otec nechal uvařit bramborovou polívku a lidi se na ně skládali potravinami. Dali například tuk a co mohli. Melta s mlíkem byla samozřejmost. Pomáhali mu také jeho dobří známí z Domažlic – pekař, mlynář a lékař,“ upřesňuje pamětník.

Když se na Domažlicko dostalo z transportu dvaatřicet maďarských Židovek, v noci je Škardovi známí přivedli na statek. Šimon Škarda s adjunktem je ubytovali v seníku, sehnali přikrývky, vařili jim polévky, na toaletu musel postačit kýbl. „Přes den tam musel být naprostý klid, protože každou chvíli tam přijel nějaký německý voják na motorce. Někdy byli i od SS. Teprve po třech týdnech, po osvobození, mohly ženy vyjít ven,“ říká František Škarda a vzpomíná, že k překvapení všech se nakonec ukázalo, že jeho otec ukrýval a jídlem zásoboval další tři osoby – sestřelené piloty – Američany a Angličana. Za několik dní po osvobození všechny uprchlíky odvezli do Domažlic, odkud byli rozváženi do jejich domovských států.

Osvobození americkou armádou jako na dlani

Na konci války bylo pamětníkovi sedmnáct let a jako každý tehdejší kluk toužil po zbrani. Nemohl ji mít, a tak se alespoň živě zajímal o postup fronty. Od Baldova pozoroval, jak americká fronta táhla po silnicích. „Američané si nejdříve udělali prostor, když postupovali na Čerchov a Klenčí a na Domažlice. Aby měli co nejmenší ztráty, třikrát se vrátili a dělostřeleckou palbou si uvolňovali cestu z německé strany. Tvrdě se tam bojovalo,“ popisuje.

Jednoho dne spatřil na severní straně od jejich velkostatku kouř od postupující fronty. „Náhle se na cestě objevilo asi dvacet německých vojáků, měli vozík a přišli k nám na dvůr. Od otce si žádali horkou vodu na meltu. Na statku byla mlékárna a kotle, a tak se otec, který uměl perfektně německy, chystal, že jim nechá meltu udělat. Nebyli jsme ozbrojení a nemělo smysl odporovat.

Najednou z lesíka od Luženic na Třebnice vyjel tank a za ním druhý. Měly bílou hvězdu a bylo mi jasné, že jsou to Američani. Pak vyrazily tanky, džípy a pancéřový vůz s velkým červeným křížem. Kolem tanku šli v příkopech vojáci, až dorazili k Baldovu. Běžel jsem do kanceláře, kde zatím otec o něčem mluvil s německým velitelem, a řekl jsem, že se blíží Američané. Německý velitel okamžitě vyskočil na verandu, podíval se dalekohledem a dal svým vojákům povel k odchodu. Žádná káva už se nemusela vařit, Němci utekli na druhou stranu, směrem k Domažlicím. Dali se směrem na východ, ale tam už postupovala druhá část americké armády a Němci padli do zajetí.“

Jak zničit kulaky

Po osvobození v květnu 1945 se Škardovi přijeli podívat na svůj statek do Hájky u Lubence, který museli opustit v roce 1940. Naskytl se jim zoufalý pohled. Statek sloužil jako koňský lazaret, našli tam nejen zraněné, ale i mrtvé koně a vše bylo zdevastované. Šimon Škarda se do statku odmítl vrátit a ředitel pozemkového úřadu na něj podal trestní oznámení, že sabotuje osidlování pohraničí. Komise ale nakonec uznala, že statek je neobyvatelný, a mohl si vybrat jiný objekt v Lubenci po vystěhovaných Němcích. „Otec ale odmítl. Znal původní obyvatele a neměl by čisté svědomí, kdyby jim vzal majetek. Nakonec nám přidělili statek 102 v Lubenci. Jenže tam měla zase velitelství sovětská armáda a museli jsme čekat do září, až odejdou. Ti, co to vyklízeli, museli mít roušku přes obličej, jaký tam po sobě nechali bordel,“ říká František Škarda. Zpět do Lubence se rodina přestěhovala v listopadu 1945. Ještě netušili, že i z tohoto statku se budou muset nedobrovolně vystěhovat, a to v roce 1951, v době násilné zemědělské kolektivizace.

„Otec se dozvěděl, na co se komunisté chystají, a našel si včas jiný domek. Nejen že přišel o hospodářství, ale aby se mu za jeho ‚kulactví‘ náležitě pomstili, zakázali mu pracovat v zemědělství. Dali mu umístěnku do dolů v Mostě! Jenže táta byl válečný invalida z první světový války, a proto v dolech pracovat nemusel. Nakonec dostal práci pomocného dělníka v továrně obráběcích strojů. I tak ale těžce onemocněl a za rok zemřel na rakovinu.“

Neperspektivní pro socialistické zemědělství

František Škarda v roce 1947 zakončil maturitou studium na střední škole rolnické v Plzni a počítal s tím, že bude pokračovat na Vysoké škole zemědělské. Rolníky však v ten rok zaskočilo ničivé sucho a otec potřeboval syna v hospodářství; museli například redukovat dobytek, pro který by neměli krmivo. Do konce roku pamětník pracoval ve Strojní a traktorové stanici (STS) jako traktorista; kvůli suchu se tehdy oralo až do prosince. Byli s ním spokojeni, a nabídli mu proto místo provozního technika. Ze sto dvaceti zaměstnanců byl jediný, který měl maturitu.

Následující rok se přihlásil na vysokou školu, ale mezitím převzali do rukou moc komunisté a rolnický syn se kvůli svému kulackému původu stal neperspektivním. „Přišla mi zamítavá odpověď se slovy, že nevyhovuji podmínkám socialistického zemědělství, a takzvaně jsem utřel hubu,“ říká lakonicky pamětník.

Nedávej se ke komunistům, donutí tě dělat svinstvo...

Zůstal tedy v STS, když mu kádrovák soudruh Rákosník učinil ďábelskou nabídku. „Bylo to asi v roce 1950, když za mnou přišel kádrovák s tím, že by mě potřebovali jako kádrovou rezervu. Prý bych si mohl udělat vysokou školu, a až půjde ředitel v Sokolově za dva roky do penze, mohl bych to po něm převzít. Zatím bych prý mohl být jeho náměstkem. Musel bych ale vstoupit do strany.“

František Škarda nepopírá, že to tehdy pro něj byla lákavá nabídka. Byl mladý a stále neměl představu, co komunismus znamená. „Přišel jsem domů a řekl to otci. Ten mi to ale vysvětlil. Říkal: ‚Nedávej se ke komunistům, protože jak se jim dostaneš do drápů, donutí tě dělat svinstvo, nebo tě zničí.‘ Já jsem ho poslechl a nabídku jsem slušně odmítl.“

Na podzim roku 1950 pamětník pochopil, že otec měl pravdu. Komunismus ukázal svou temnou tvář...

Ničili je psychicky

Jakožto politicky nespolehlivý potomek kulaka musel František Škarda narukovat k Pomocným technickým praporům (PTP) a v kladenských dolech otročit následující tři roky. Vojíni vyfasovali uniformy německé armády, z nichž si museli strhnout nášivky, a nastoupili do třísměnného provozu, kde spolu s profesionálními havíři rubali uhlí v třicetistupňových vedrech.

„Staří havíři si rádi brali nás vojáky, protože jsme byli mladí a silní a kluci ze statku uměli pracovat. Měli v nás dobré parťáky,“ vzpomíná. Za směnu museli naložit kolem pětadvaceti vozíků po sedmi metrácích, tedy kolem 175 metráků.

Na rozdíl od starých havířů, kteří si mohli po práci doma odpočinout a trávit čas s rodinami a přáteli, je však většinou čekala další směna, kdy museli chodit jako přidavači na stavby činžáků vojenských důstojníků. Mnohdy nedostali vycházky celý měsíc a vojenská služba se stávala psychicky neúnosnou.

Nepustili ho ani za umírajícím tátou

Když František Škarda v roce 1952 obdržel dopis, že jeho otec umírá v nemocnici na rakovinu, nepustili ho za ním. Pamětník i jeho kamarád naštěstí dostali vycházky, a tak podnikli riskantní cestu na motorce do sedmdesát kilometrů vzdálené nemocnice. Svého otce tehdy skutečně viděl naposledy, měsíc nato zemřel.

„Byl to asi můj nejhorší okamžik. Otec zemřel a maminka s bratrem, který byl ještě na škole, zůstali bez prostředků, protože maminka, která celý život sedlačila, neměla nárok ani na důchod. Živitelem rodiny jsem se stal já, ale živit jsem ji nemohl, protože jsem byl na vojně. Až když matka na národním výboru pohrozila, že jí nezbude než sebe i syna otrávit, dali jí důchod 180 korun.“

Dřeli stejně jako horníci, ale vrátili se s almužnou

V roce 1952, kdy pamětníkovi zemřel otec, byl u PTP už dva roky a všichni předpokládali, že půjdou do civilu. Jenže se tak nestalo.

„Domů jsme měli jít 1. října 1952. Předtím nás ale jednoho odpoledne zavolali na kulturák. Byla to divná situace. Viděli jsme tam staršinu s pistolí na zadku, tu nikdy nenosil, a byli tam i cizí vojáci. Na kulturáku nám přečetli, že v případě naší neposlušnosti mohou použít i zbraně, pak přišel šéf nadporučík a přečetl nám rozkaz, že máme výjimečné vojenské cvičení na neurčito. Spadly nám uši... S klukama jsme řešili, co to znamená na neurčito, doufali jsme, že nás pustí do konce roku. Trvalo to však dlouhý jeden a čtvrt roku.“

František Škarda sice vykonával plnohodnotnou práci horníka, přesto se do civilu vrátil s almužnou. Za tři roky těžké dřiny si odnesl 2739 korun, a to nejen kvůli nejrůznějším srážkám, například za ubytování a stravu, ale také kvůli měnové reformě v roce 1953.

Jednoduchý život neměl ani po návratu z vojny. Pracoval jako agronom, po dvou letech ho však z kádrových důvodů na hodinu vyhodili. Nikdy se netajil tím, že je synem bývalého statkáře, což mu znesnadňovalo uplatnění. Pracoval deset let jako dělník v Karose, kde ho nevhodné zařazení ubíjelo. V roce 1968 ho přijali do JZD Zámrsk jako mechanizátora. Po celý život byl věřící, i za totality chodil do kostela. S manželkou vychovali dvě své a tři adoptované romské děti.