Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Pavel Sivko (* 1948)

• narodil se 24. ledna 1948 v Praze

• jeho otec Václav Sivko byl malíř, grafik a ilustrátor

• rodinným přítelem byl fotograf Josef Sudek

• v roce 1967 pamětník absolvoval výtvarnou školu na Hollarově náměstí

• Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval v roce 1974

• otec Václav Sivko se po podpisu Dvou tisíc slov a vystoupení z KSČ v roce 1968 nemohl umělecky uplatnit

• z kádrových důvodů pamětník musel narukovat k pracovnímu praporu v Chebu

• po vojně našel uplatnění jako knižní ilustrátor a grafik

• v roce 1977 podlehl nátlaku a podepsal tzv. antichartu

• listopad 1989 prožil na demonstracích

• v Mánesu pomáhal v tiskovém centru s výrobou letáků a plakátů

• po revoluci pracoval ve výtvarném oddělení v nakladatelství Mladá fronta

• v letech 1997 až 2020 byl profesorem na Střední výtvarné škole Václava Hollara v Praze

Pavel Sivko se narodil 24. ledna 1948 v Praze. Otec Václav Sivko byl malíř, grafik a ilustrátor, maminka Libuše byla v domácnosti. Pavel má o dva roky mladší sestru.

Dědeček, krejčí z Břevnova

Pavel prožil krásné dětství. Vzpomíná na dědečka-krejčího, kterého tatínek často kreslil v jeho dílně. Byl to svérázný pracovitý muž, pocházel ze Slovenska, vyučil se ve Vídni a pak šel za lepším do Prahy. Bydlel v Břevnově, což byla ve dvacátých letech vlastně periferie, a zařídil si tam krejčovskou dílnu. „V Břevnově ale žila chudá klientela, a tak šil a přešíval věci pro chudinu a také vedl poměrně chudý život. Jeho sen o salonu na Václavském náměstí se mu nesplnil, ale nakonec dostal třípokojový byt v Rybné ulici a zřídil si salon tam. Byla tam už lepší klientela, střední vrstva. Ale děda stejně neuměl vydělat peníze, byl na to příliš poctivý. Kalhoty, co mi ušil, vzbuzovaly obdiv pro velice precizní provedení ještě v šedesátých letech. Takhle kvalitně se šilo jen za první republiky,“ potvrzovali mi pamětníci. Dědečka Štefana ale o vytoužený salon po roce 1948 připravili komunisti. Pracoval sice stále ve své „dílně“, ale již ne na sebe, nýbrž pro družstvo.

Tátu před totálním nasazením zachránil fotograf Sudek

Válku prožil Pavlův otec v Celetné ulici, kde bydleli v domě U Černého slunce. Tam měl také půdní ateliér. V době Pražského povstání na konci války v roce 1945 v této ulici vyhořelo mnoho domů včetně toho jejich. Sivkovi přežili ve sklepě. „Němci se dobývali do sklepa a tři muže, kteří jim přišli otevřít, sebrali a už je nikdo neviděl. Strýce Bedřicha, který byl mezi nimi, našla rodina až v márnici,“ vypráví pamětník. S domem shořel jejich byt i otcův ateliér a v něm jeho práce. Ještě že měl druhý, malinký ateliér, tak se něco zachovalo. Po vyhoření Sivkovi dostali náhradní byt v Rybné ulici.

Otec za války studoval uměleckoprůmyslovou školu (dnes Vysoká škola uměleckoprůmyslová, VŠUP nebo též UMPRUM), která v té době ještě neměla status vysoké školy, a proto po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 nahradila Akademii výtvarných umění. Václava Sivka však ze školy po roce vyhodili. Porušil totiž tehdejší pravidlo, že studenti školy nesmějí vystavovat, a on prezentoval své práce pod pseudonymem. Někdo ho udal a ze školy musel odejít. Jako ročník 1923 ho nečekalo nic jiného než totální nasazení. V té době se už ale znal s fotografem Josefem Sudkem, který Václava zachránil před totálním nasazením tím, že ho přijal do učení.

Pamětník začal Josefa Sudka vnímat od svých sedmi osmi let. Chodil k nim často do rodiny, o svátcích, na Vánoce, o prázdninách. „Jako malí jsme na něj byli zvědaví, co je to za pána bez ruky. Máma mu musela krájet jídlo a mně říkal ‚fešáku‘ a sestře ‚fešando‘. Sám děti neměl a pro nás děti byl exot. Nosil takové ošuntělé manšestráky, a vždycky když přišel k nám, tak aby si dodal lesku, vzal si sako, tzv. hvězdný prach. Rozmluva s ním ale byla úžasná, byl vzdělaný, ale zároveň svůj, jeho názory byly svérázné, ale přesné a jeho rozhovory s otcem jsem velmi rád poslouchal, vždyť to byly moje první debaty o umění. Později jsem se do nich také zapojoval a v době mého dospívání jsem se na jeho návštěvy vyloženě těšil. Odkryl mi úplně jiný svět a způsob myšlení,“ vzpomíná Pavel Sivko a vzápětí dodává: 

„Sudkovým pohledem je každá krajina hezká, vždy je možné v ní něco nalézt, jen je nutné se umět dívat. Když pozorujete jeho dílo, vidíte, že on vidí nově svým pohledem, je v tom celé výtvarné umění, není to hledání nové formy, ale nového pohledu, a on nachází detaily, přes které vás naučí se dívat. Byl jsem mu za to vděčný. On fotografoval reálné krajiny, které byly objevné, já kreslím krajiny, které jsem si objevil ve svých představách, ale zase musím říct, že jsou reálné v tom, že z reality vzešly. Já sice nevím, zda existují, ale když vidím, co příroda dovede, tak si říkám, že to možná někde takové bude.“

Pavlův tatínek Václav byl komunista. Jak ale pamětník říká, kdyby byli komunisté jako jeho otec, nikdy by nedošlo k tomu, co se dělo v padesátých letech. „Bylo u něj silné sociální cítění a touha pomoci lidem. Nesnášel chudobu a když někdo někoho utiskoval. Celý život lidem pomáhal,“ vypráví Pavel o svém otci, který odmítal i různé výhody. Odmítl například titul zasloužilého umělce. „Bral své poslání jako službu a nebyl to žádný agitátor.“

Když Václav Sivko v roce 1968 podepsal Dva tisíce slov a vystoupil ze strany, komunisté ho odstřihli od jeho celoživotní vášně – nesměl dělat ani ilustrovat knihy, což pro něj byla zdrcující rána.

Chtěl jsem být umělcem, být svobodný

Pavel prožil dětství v Masné ulici 21, kde otec objevil po válce prázdný třípokojový byt a načerno ho obsadil. Nacházel se v tíživé situaci, čekal rodinu a neměli kde bydlet. Vyběhal si dekret a Sivkovi už tam zůstali celých osmadvacet let.

Pamětníka v dětství lákala architektura a archeologie, což se nakonec v mnohém promítlo i do jeho výtvarné tvorby – kreslí stromy, domy a hledá v zemi různé tvary. Vždy obdivoval otcův umělecký životní styl, do značné míry vlastně svobodný. Líbilo se mu, že táta je svým pánem a chodí do práce do svého ateliéru. Rozhodl se, že se také stane malířem.

„Když jsem to řekl otci, tak se zděsil, protože jsem skoro nekreslil. Maloval jsem si svoje fantazie, ale zachytit na papír reálnou hrušku, to jsem moc neuměl. Začal jsem tedy chodit do intenzivního kurzu a učil jsem se různé techniky,“ říká Pavel. Měl prý velké štěstí, že se na Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí dostal. Tehdy, na rozdíl od současnosti, to byla jediná výběrová škola, kam se hlásili uchazeči z celého Československa. „Hollarku“ absolvoval v roce 1967 a pak se hlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V té době měl již vážnou známost s Jitkou Walterovou, svojí budoucí ženou.

„Chtěli jsme jít do ateliéru k Antonínu Strnadelovi. Ona se k němu dostala, ale já ne, byť jsem byl třetí v pořadí a měli přijmout tři uchazeče. Profesor Strnadel se kvůli své nemoci rozhodl vzít jen dva. Zkoušky na školu jsem udělal, ale na pohovor si mě do svého ateliéru pozval Karel Svolinský, který mě k sobě do ateliéru chtěl, ale já jsem si postavil hlavu, já jsem chtěl být se svou milou. Proto mě na školu nepřijali. Tehdy se táta svěřil svému kamarádovi Mirkovi Vášovi, ten byl spolužákem rektora školy, a tak promluvil o mém trucu s rektorem Janem Simotou a nakonec mě přijali. Paradoxem toho všeho je, že jsme nakonec ke Strnadelovi nenastoupili, protože ten pro nemoc odstoupil.“

Naučit se „hezky kreslit“, to byla cesta do pekel

Do VŠUP vstupoval v roce 1967 ke Strnadelovi, nejdříve ale musel absolvovat přípravný ročník v ateliéru ve Vodičkově ulici, který vedl Josef Novák. „To bylo taky kuriózní. Přišel jsem tam ze střední školy a kreslil jsem hodně expresivně. Bylo to hodně začerněné. Miloval jsem kresby Vincenta van Gogha. Ale pan asistent Havlík, když to viděl, tak říkal: ‚Co je to za kominíka!?‘ A začal mi vnucovat světelnou hranu a takový ten klasický způsob kresby, jako by to kreslil Ingres. Myslím, že mě výtvarně zničil. Naučil jsem se to – hezky kreslit, podle jejich představ, ale byla to cesta do pekel. Nemám mu to za zlé, byla to moje chyba, neměl jsem podlehnout,“ říká pamětník.

Bouřlivý rok 1968 zamával nejen politickou scénou, ale i personálním obsazením ve škole. Antonín Strnadel a další profesoři zlaté éry z VŠUP odešli. „Rektor oslovil Jiřího Trnku, který po delším přemýšlení nastoupil na školu v roce 1968. Trnka mě fascinoval, ale bohužel jsem ho zažil jen rok. Dne 30. prosince 1969 zemřel. Byl pořád takový smutný z té celkové společenské, ale hlavně politické situace,“ říká Pavel.

Po jeho smrti se ateliéru ujal Zdeněk Sklenář. „Nebyl to typ takového toho suverénního malíře, svoje obrazy si opravdu vyseděl, vydřel. Myslím, že to, k čemu v malířství vlastní a dost tvrdou cestou došel, neměl pak chuť moc předávat dál – oproti Trnkovi, který byl takový renesanční člověk a všechno uměl. Kreslil, maloval, dělal grafiku, uměl vyřezávat, modelovat, šil si kostýmy na loutky a další,“ vypráví pamětník.

Díky Zdeňku Sklenářovi ale prý studenti nepocítili normalizační tlaky. Nechával jim prostor a klid pro tvorbu. Do školy na začátku normalizace přišli noví profesoři a ti, co tam už byli, podle Pavlových vzpomínek byli kádrováni a pak se kádrovalo dál. Někteří se snažili zachránit, co se dalo, ale opět začal převládat strach. „Neříkám, že to tak nebylo někdy předtím, ale už tenkrát to bylo hodně formální. Lidi se za to začali stydět. A teď se opět zasedalo kvůli tomu, že nějaký student někde strhl ruskou vlajku, a už ho vylučovali. Také vznikl nový Svaz mládeže (SSM) a podobně. My jsme dříve na střední škole byli v ČSM, ale využívali jsme ho k tomu, že jsme dělali výstavy,“ vzpomíná Pavel.

Knihy s otcovými ilustracemi šly do stoupy

Jak pamětník říká, tanky a vojska z ulic po 21. srpnu 1968 sice rychle zmizely a život šel dál, zdánlivě jako by se nic nestalo. „Nejhorší bylo to, jak se po srpnové invazi začali lidé rychle měnit. Jak se najednou začali někteří chovat podle rčení ‚bližší košile než kabát‘. Někteří lidé, jakmile měli možnost dostat se k nějakým postům, tak se rychle přizpůsobili. To mě překvapilo, jak se společnost ze svého nadšení rychle stáhla a zatáhla ocas a nastalo trapné, zlověstné ticho. Bylo to dost děsivé.“

Pavlův otec Václav vystoupil z KSČ a za to byl potrestán odstavením od umělecké práce. Dokonce i knihy, které už byly hotové, šly do stoupy. „On při tom těmi knížkami a ilustracemi žil. Najednou mu to sebrali. Naučil se dělat keramiku a začal tvořit něco úplně jiného – co mu zakázat nemohli. Živil se výrobou keramických kachlů, kterými se mohly obkládat stěny, nebo to byly autorské artefakty. Jasně, že si i doma kreslil a dělal litografii, ale to už bylo náhle na vedlejší koleji,“ vypráví pamětník. Jeho otec zemřel předčasně ve svých padesáti letech v roce 1974.

Blbá, hloupá, nudná vojna

Pavel Sivko absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a poté šel na rok na vojnu. Jako všichni absolventi vysokých výtvarných škol měl nastoupit do Armádního výtvarného studia (AVS). „Jenže bohužel na VŠUP jsme měli takového kvestora, jmenoval se Hrubý a byl to estébák non plus ultra, nešťastný a nenávistný člověk. Ten se postaral o to, že jsem do AVS nešel. Dostali tam dopis z mé školy, že neručí za můj politický profil, protože jsem se zúčastnil protiokupačních stávek v roce 1968 a 1969,“ vypráví Pavel.

Na vojnu šel tedy do Chebu k pracovnímu praporu, kde ho určili velitelem házenkářského družstva Dukla Cheb. „Bylo to absurdní, protože s házenou jsem neměl nikdy nic společného. Ale všichni mi to záviděli, že budu jezdit s házenkáři po republice. Nakonec jsem nikam nejezdil, nechtěli mě s házenkáři pustit, a dělal jsem nástěnky. Byla to úplně blbá, hloupá, nudná vojna,“ říká pamětník.

Normalizace byla plíživá a dusivá, ale co se týká práce, nemohl jsem si stěžovat

Po vojně hledal práci. Se svým portfoliem obcházel nakladatelství. Chtěl si vydělávat ilustrováním knížek. „Něco jsem dostal, ale nebylo to nic moc. Ta doba byla taková, že zpočátku nevěděli, zda mohou dávat práci mladým. Pak se to ale obrátilo. K práci se dostali spíše mladí lidé, kteří ještě nestihli nic protirežimního provést. Byli nepopsaným listem. Takže jak normalizace přituhovala, práce přibývalo, a to na úkor těch, kterým práci sebrali. Normalizace byla plíživá a dusivá, ale co se týká práce, nemohl jsem si stěžovat, měl jsem jí dost, a to kupodivu docela slušnou, bez politických témat,“ říká Pavel.

Vysvětluje paradox, že tehdy se kolem knih pohybovali lidé vzdělaní, kteří věděli něco o umění. Ti, kteří nemohli malovat a vystavovat, se živili mnohdy právě knižní ilustrací a grafikou či návrhy filmových plakátů. „Výstava být nemohla, ale na knize obrázek být mohl. V té době pořád byla touha dělat hezké knihy, i když byly vytištěné na příšerném papíře. Dnes jsou papír i tiskárny vynikající, ale to, co se tiskne, nestojí za nic. Z pětadevadesáti procent jsou to jen komerční šunty, jde jen o to vydělat peníze, ne dělat hezké knihy,“ říká Pavel.

Pracoval na volné voze, aniž by musel být ve Svazu výtvarníků, byl jen evidován při fondu. Jeho žena Jitka pracovala na animovaných filmech s Jiřím Brdečkou a ti Pavla také přizvali ke spolupráci. Po otci měl litografickou dílnu, v níž dělal litografie, nejvíce ho ale bavila kresba. Politicky tematizované věci neilustroval, s výjimkou snad jednoho plakátu k Prvnímu máji, který ale udělal tak osobitě, že ho soudruzi stejně neschválili.

Od svých patnácti let sbíral známky a zaměřil se na známkové rytiny, které byly miniaturními výtvarnými díly. K tvorbě známek se kupodivu dostal přes politická témata, ale komise nikdy jeho návrhy neschválila. Teprve po listopadu 1989 se konečně mohl věnovat zadaným úkolům na známkovém poli.

Kdo to nepodepíše, už nedostane práci

Za normalizace se pamětník v politice nijak neangažoval a jeho styk s disentem se omezoval na samizdaty, které se k němu občas dostaly přes kamarády, kteří opisovali zakázanou literaturu. Věnoval se především práci a rodině. V roce 1977 však podlehl nátlaku rodiny a podepsal tzv. antichartu. „Když jsem viděl, jací to podepisují lidé, jakého formátu, tak jsem si říkal, že já jsem jen nevýznamný ilustrátor a grafik, tak proč by mělo někomu záležet na mém podpisu. Ale dobří přátelé mého otce mě přesvědčovali, že to podepsat mám. Že prý ti lidé, kteří to nepodepíší, už nedostanou práci. Doba byla taková, že stačilo pár telefonátů a tu práci jste dostat opravdu nemuseli. Takže vznikla zvláštní situace, kdy mě začali přesvědčovat mí nejbližší. Moje žena Jitka byla v jiném stavu a její rodina na mě začala tlačit, že jsem jediný živitel rodiny a musím pro to něco udělat. Bylo to v takové té poslední vlně. Jména signatářů anticharty zveřejňovali v Rudém právu, ale pak už jich byly mraky, a tak jsem si myslel, že se v tom ztratím. Dodnes to cítím jako svou určitou osobní prohru,“ říká pamětník zcela upřímně.

Cesty na Západ

Těsně před revolucí v roce 1989 pobýval Pavel několik dní u kamaráda v Norimberku. Poprvé byl na Západě v roce 1984, a to v Paříži, kam se toužil podívat kvůli galeriím a umění. Výjezdní doložky se tehdy dočkal až po deseti letech žádostí. „Byl jsem naivní, nechtěl jsem nikoho podmáznout, a proto jsem čekal tak dlouho,“ říká pamětník. Podruhé se tedy dostal do Německa, kam odjel se ženou, syna museli nechat doma jako „zástavu“. „Byli jsme tam deset dní, ale já jsem si to moc neužil. Byl jsem z příprav na cestu, ale hlavně přechodem přes hranice tak vystresovaný, že jsem tam dostal žlučníkový záchvat a bylo mi zle. Cítil jsem velké ponížení. Byli jsme normálně pracující, a přesto jsme tam byli za úplné chudáky,“ říká Pavel.

Tři dny před návratem mu žena navrhla emigraci. „Bylo to bláznivé. Neudělali jsme pro to vůbec nic. Neuměli jsme německy. A pak jsme doma měli syna. Žena uznala, že takhle to nejde,“ říká Pavel. Zpět do Čech odjížděli pár dní před 17. listopadem 1989 s pocitem, že se vracejí do pekla, ale brzy nato propukla v zemi euforická nálada a pamětník s manželkou na demonstracích uvěřili v trvalou změnu. Pavel pomáhal v tiskovém centru v Mánesu s tvorbou letáků a plakátů. „V Mánesu se vytvořilo tiskové centrum, kam lidi začali svážet papíry, malovaly se tam plakáty a dělalo se na směny. Člověk dělal, dokud mohl, a pak ho zase další vystřídal. Tím se ale nijak nechlubím, byla tam fůra jiných lidí,“ říká pamětník.

Na Hollarku se mi nechtělo, ale zůstal jsem tam přes dvacet let

Revoluce v roce 1989 přinesla nejen svobodu, ale pro mnoho lidí také silné existenční nejistoty. Rychlá změna poměrů se dotýkala všech sfér života a pro každého nebylo snadné se s ní vyrovnat. U manželů Sivkových společenské změny zesílily manželskou krizi a ta vedla k rozvodu. „Manželka začala mít strach, že ztratí práci. Sice začala rychle vznikat nová nakladatelství, ale úroveň knih rapidně klesala. Neviděla tady perspektivu. Nakonec se provdala do Kanady, od které čekala změnu k lepšímu,“ říká Pavel, který její existenční obavy nesdílel. Věřil, že něco umí a uživí se. Rozchod nesl těžce.

Po osmnácti letech na volné noze začal chodit do práce – v nakladatelství Mladá fronta ve výtvarném oddělení působil šest let. V roce 1997 přijal nabídku učit na Střední výtvarné škole na Hollarově náměstí, na níž kdysi sám studoval. „Zpočátku se mi příliš nechtělo, ale zůstal jsem tam přes dvacet let. Když jsem tam nastupoval, byla to stále ještě výběrová škola, bylo tam mnoho nadaných studentů, ale jak začalo rapidně přibývat uměleckých škol, kvalita studentů klesla,“ říká Pavel Sivko. V roce 2019, v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa, ze školy odešel s touhou věnovat se výhradně volné tvorbě.