Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gustav Singer (* 1914  †︎ 2015)

• narodil se 21. ledna 1914 v židovské rodině ve Lvově

• rodina utekla před frontou do Grazu v Rakousku

• v Grazu zůstali i po skončení války

• vystudoval lékařskou fakultu

• v roce 1932 se ukázalo, že si otec pana Singera nevyřídil po válce rakouské občanství, a protože byl původem ze západního Slovenska, získala celá rodina občanství československé

• v roce 1938, po anšlusu Rakouska, odešel p. Singer s manželkou do Prahy

• po okupaci plánovali odjet přes Polsko do Anglie

• s manželkou žili v uprchlickém táboře v Katovicích

• po začátku války utíkali směrem na východ, dostali se do sovětského záboru Polska

• usadili se v Kamenci Podolském

• po napadení SSSR Německem odešli dále na východ do Ufy

• společně s manželkou vstoupil do budované čs. vojenské jednotky v SSSR

• p. Singer působil jako polní lékař, nejprve u praporu, později na brigádě

• účastnil se bitev u Sokolova a Kyjeva, dukelské operace, osvobozování Slovenska

• po válce odešel z armády, působil na oční klinice

• v roce 1951 povolán zpátky do služby, vedl oční oddělení ve vojenské nemocnici v Plzni

• posléze přeložen na oční oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde pracoval až do roku 1976

• v roce 1960 odjel v rámci čs. rozvojové pomoci na rok do severního Vietnamu

• má hodnost plukovníka v. v.

• zemřel 10. října 2015

Absurdita politických rozhodnutí dokáže někdy pořádně zamíchat lidskými osudy. Své o tom ví i Gustav Singer, lékař, jenž mnohdy viděl více, než chtěl. Narodil se ve Lvově do židovské rodiny dne 14. ledna 1914, avšak v důsledku bojů první světové války v Haliči nasedla rodina na vlak, jenž mířil do Štýrského Hradce. V malém bytě s jedním pokojem a kuchyní žili také jeho prarodiče, maminka se svou sestrou a ukrajinská žena, která rodině pomáhala. Otec bojoval na ruské frontě, do Rakouska dorazil až tři měsíce po válce, ale kontakt s příbuznými udržoval přes Červený kříž.

Náhodné občanství

Velké překvapení jej čekalo v roce 1932, kdy si na štýrské policii žádal o pas, aby mohl vycestovat do francouzské Bretaně. Ani on, ani jeho otec, jehož původ byl pro získání občanství určující, žádný takový doklad nevlastnili. Rozhodovala tedy domovská obec otce, kterou byla Veľká Bytča na západním Slovensku. Gustav, jenž až doposud hlásil na školách občanství rakouské a česky vůbec neuměl, tak dostal na konzulátu ve Vídni potvrzení o československém občanství a pas: „Na policii v Grazu se mi snažili vyjít vstříc a dali mi takzvaný Fridtjof Nansenův pas. Ten ale francouzská vláda neuznávala, a tak jsme místo Bretaně strávili s kamarádem šest týdnů v Itálii,“ zmiňuje Gustav příhodu dokumentující vliv administrativních rozhodnutí na lidské osudy.[1] Mohl totiž se svojí ženou v roce 1938 snáze odejít do Prahy a po druhé světové válce se tam trvale usadit.

Útěk přes půl Evropy

Ve Štýrském Hradci Gustav vyrostl a vystudoval medicínu, avšak v důsledku rozšiřujícího se vlivu nacismu na rakouských univerzitách byl jako neárijec promován v samostatné místnosti. Spolu s manželkou se angažoval v socialistickém svazu studentů, Židé navíc po anšlusu Rakouska nemohli vykonávat lékařskou praxi, a tak uvítal, když jej jeho učitel, nositel Nobelovy ceny Otto Löwi, doporučil svému známému v Praze. Tam však bylo bezpečněji jen do březnové okupace v roce 1939, a tak spolu s manželkou a dalšími překročil u Opavy ilegálně hranice do Polska. Ve sběrném táboře v Katovicích si zažádali o britské vízum, jež jim mělo být předáno 8. září v Gdaňsku. Britské úředníky však o pouhý týden předběhli nacisté a Gustav tak místo plavby připravenou lodí prchal v důsledku napadení Polska do města Kielce. Ženy a děti tam z Katovic jely jedním z posledních vlaků: „ale Němci s tanky a letadly je přinutili, aby pokračovaly dál na východ, neznámo kam. Říkal jsem si, že pokud přežiju, mohu manželku hledat přes Červený kříž, ale byl jsem smířený s tím, že ji už neuvidím,“ vypráví pamětník o dramatických událostech začátku druhé světové války.

Gustav, jenž měl spolu s ostatními namířeno do Lvova, změnil po vpádu slovenských vojáků do Polska trasu a směřoval k tehdy polskému Kovlu. Tam narazil na přátele z 500 km vzdálených Katovic, kteří mu pověděli o pobytu jeho ženy v onom městě. Po náhodném setkání odtud společně s prchajícími Poláky cestovali vlakem pro dobytek do Ruska. Při přechodu hranice je zadržel ruský důstojník, jenž Gustava s manželkou však nenechal zavřít, nýbrž ho jako lékaře umístil do nemocnice v ukrajinském Kamenci Podolském. „Nikdo z nás na výslechu neuměl rusky, ale důstojník měl spásnou myšlenku, zda neovládáme jidiš. Babička s dědečkem mě to v pěti letech naučili, jinou řeč neuměli, a ty moje znalosti na to stačily,“ zmiňuje Gustav další z řady nevšedních zážitků.

V Kamenci se během dvouletého působení narodila manželům Singerovým holčička, ta však musela po zahájení útoku na Rusko cestovat spolu s rodiči více než 1800 km do severokavkazského Georgijevsku: „Bydleli jsme tam u selské rodiny, ale onemocnělo nám dítě. Mělo asi jen dětskou nemoc, ale veškeré nemocnice byly obsazené utečenci, a holka nám tam zemřela,“ vypráví o těžké chvíli pan Singer.

Jako ve filmu MASH

Cestou po Volze do Ufy se v roce 1942 setkali na československém konzulátu v Kujbyšově s (později popraveným) generálem Heliodorem Píkou a přidali se ke vznikající československé armádní jednotce v uralském Buzuluku.[2] Po roční přípravě pod vedením budoucího československého prezidenta Ludvíka Svobody se téměř tisícičlenný prapor vydal na dlouhou cestu do ukrajinského Sokolova nedaleko Rusy čerstvě dobitého Charkova. Jako příslušník roty Jana Kuliče měl Gustav pomáhat bránit úsek, kde by se Rusové údajně sami neubránili německému náporu. Sokolovo sice čeští vojáci udržet nedokázali, „ale Němci nemohli splnit svůj plán jít přímo přes řeku ze Sokolova na Charkov. Rusové byli překvapení, že náš prapor splnil důležitý úkol, když dosáhl řeky Mža,“ vysvětluje pamětník působení jednotky v rámci takzvané třetí bitvy o Charkov.

Po nařízeném ústupu byla v ruském Novochapjorsku doplněním o československé občany z ruských koncentračních táborů utvořena Svobodova motorizovaná brigáda. Pod vedením Víta Nejedlého se zde vytvořil také pěvecký sbor. „Ten se za námi pohyboval ve zvláštním autobusu a v situaci, kdy nás mohla kdykoliv zasáhnout kulka nepřítele, jsme díky němu mohli přijít na jiné myšlenky. Nejvíce si pamatuji na píseň ,Přes spáleniště, přes krvavé řekyʻ,“ vypráví Gustav o každodenním životě. V té době se v nedalekém Kursku odehrála tanková bitva, jež podle Gustava znamenala začátek vítězného postupu Rudé armády. 

Také 1. čs. samostatná brigáda se vydala vlakem na západ s cílem dobít Kyjev. Vlak s dělostřelci, kde byl i jeden lékař, byl však v noci bombardován a zmíněného lékaře museli odvézt do nemocnice: „My jsme ho navštěvovali, ale oni v nemocnici neměli léky, tak zemřel na poranění granátem z letadla. Lidem, co to nezažili, to nemohu vysvětlit jinak, než jak je to ve filmu MASH. Granáty padaly a člověk si říkal, je to náhoda, že jsi ještě na minutu na živu, ale není známo, jak to bude v minutě další.“ V roce 1944 byl Gustav s manželkou přidělen ke 2. čs. paradesantní brigádě do Jefremova složené převážně ze slovenských vojáků, kteří přešli na ruskou stranu. Několik týdnů se připravovali na to, jak skákat z letadla či jak skládat padák: „Ke druhému skoku mě už ale nepustili, protože jsem měl zranění z předválečné doby a padák se mi tam mohl dostat,“ vzpomíná Gustav na své dvouměsíční působení u druhé brigády.

S československým armádním sborem, jenž se tehdy ve Volyni vytvořil nárůstem o dobrovolníky ze zakarpatské Ukrajiny a Volyně, pokračoval přes dukelský průsmyk Slovenskem. Když válka skončila, nacházel se už na Moravě: „Jakmile vojáci slyšeli, že Němci kapitulovali, měli takovou radost, že vystříleli všechny náboje - až se jeden z nich zranil,“ popisuje Gustav nadšení z konce bojů.

Návrat do reality?

V Praze pak brigáda slavnostně pochodovala u příležitosti příjezdu Edwarda Beneše, pan Singer však zjistil, že jeho rodiče, kteří před začátkem války přijeli do Prahy, byli odvezeni do Terezína a z následného transportu se již nevrátili. Na Smíchově jako důstojník dostal byt a po červnové demobilizaci se stal lékařem na oční klinice Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Jelikož se podle něj Komunistická strana Československa prezentovala jako antisemitská, stal se jejím členem, v padesátých letech však v souvislosti s politickými procesy, jejichž obětmi byli zejména Židé, však zažil velké zklamání, které se o několik let později opakovalo: „S Dubčekem sice přišla naděje, že by se socialismus mohl opravdu uskutečnit, po následné okupaci jsem však z komunistické strany vystoupil,“ dokumentuje Gustav své přetrvávající sociální cítění.

S koncem války však Gustavovy cestovatelské zážitky neskončily. Vzhledem k tehdejším zákonům byl roku 1951 téměř na rok opět povolán do armády jako vedoucí plzeňského očního oddělení.[3] V té době již vychovával dva syny, a netušil, že je bude muset opustit ještě jednou. Koncem padesátých let byl osloven s nabídkou pomáhat jako lékař v severovietnamském městě Hai Phong, s níž nakonec souhlasil. S manželkou si mohl jen psát, letadlo s dopisy přilétalo navíc jen jednou za měsíc. Jelikož se tam nacházel v roce 1959, v období mezi indočínskou a vietnamskou válkou, mohl se scházet na konferencích se zahraničními lékaři a volně se pohybovat. Zatímco cestu v letadle zvládl do Asie za dva dny, při zpáteční měsíc trvající trase projel vlakem velkou část Číny a Sovětského svazu.

Práce lékaře se nevzdal ani po odchodu z nemocnice do předpokládaného důchodu v roce 1976 a hned druhý den nastoupil na následujících pět let na klinice v pražském Radotíně. Energie se mu dostává i v pokročilém věku, neboť v nadsázce poznamenává: „Já doporučuju každému, komu se blíží stovka, aby někam odjel, protože ono je to trochu unavující. Ale samozřejmě jsem za to byl vždy rád.“

[1] Nansenův pas - Mezinárodní cestovní dokument a doklad totožnosti vydávaný v meziválečné době uprchlíkům (pozn. ed).

[2] Kujbyšov – dnes Samara (pozn. ed).

[3]  Zákon o zdravotnických povoláních 170/1950 Sb (pozn. ed).