Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Šímová, roz. Deimlová (* 1928)

Jakmile jsem viděla, že i táta a děda pláčou, tak jsem velice znejistěla

  • narozena 19. 3. 1928 v Praze

  • Wintonovo dítě

  • internátní škola a Československá škola ve Velké Británii

  • rodiče i sestra zahynuli v koncentračním táboře

  • v roce 1949 vyloučena z vysoké školy

  • pracovala na dráze a později v ČTK

Vzpomínky na dětství

Dagmar Šímová, narozená 19. března 1928 jako Deimlová, přišla na svět v Praze, ale prakticky celé své dětství až do odjezdu ze země strávila ve Strakonicích. S rodiči a mladší sestrou Milenou bydlela u soutoku Volyňky s Otavou. Její otec byl ve Strakonicích váženým lékařem. V blízkosti se nacházela strakonická synagoga, kde se bylo možné scházet s dalšími strakonickými Židy. Dagmar Šímová vzpomíná, že se její rodiče hodně kamarádili s Ehrmannovými[1], Schermerovými, ale i s dalšími rodinami. „Já jsem hodně kamarádila s Milenou Luftovou a ta se bohužel z táborů nevrátila.“

Na nádraží jsem strašně znejistěla

Malá Dagmar se v roce 1939 dostala do transportu, který organizoval dnes velice známý Nicolas Winton. Tento tehdy mladý Angličan viděl rozrůstající se hrozbu nacismu a dobře si uvědomoval jeho dopad na židovské obyvatele bývalého Československa. Zorganizoval dětské transporty do Anglie a do jednoho z nich se dostala také Dagmar: „Já jsem vlastně jela do Anglie k mým strýčkům a jejich rodinám, protože maminka měla v té době v Anglii dva bratry. Jeden tam byl s rodinou delší dobu a druhý se tam dostal šťastnou náhodou těsně přede mnou. Takže já jsem se vlastně těšila na prázdniny u strýčků, u bratrance a sestřenic, které jsem měla moc ráda.“

Odjezd byl silným emotivním zážitkem pro děti, ale také pro jejich rodiče. Zatímco děti si situaci neuvědomovaly, rodiče opouštěli své děti v přesvědčení, že je již možná nikdy neuvidí: „Na nádraží mě doprovázela maminka, tatínek a dědeček. Babička s námi nebyla, ta neměla odvahu na nádraží jít. Stáli jsme u okýnek naložení ve vlaku a maminka plakala, ale to mě nějak nepřekvapilo, protože maminka plakala, i když mě posílala na čtrnáct dní k babičce. Jakmile jsem viděla, že i táta a děda, takoví dva chlapi, pláčou, tak jsem velice znejistěla, to mi bylo divné. Se mnou jely v kupé dvě sestry a jejich sestřenice. Sestry byly desetileté a pětileté, jejich sestřenice dvouletá. Dále s námi jela další dvě děvčata. My jsme se všechny chytly za ruce, tiskly jsme se a pořád jsme si říkaly, že nebudeme brečet. Tak jsme zamávaly a vyrazily jsme.“

Transport bohužel neproběhl bezproblémově. Hned na hranicích protektorátu a Německa, respektive Sudet se zdržel kvůli zapomenutým dokladům. Oním místem, na kterém vlak stál tři hodiny, byl Terezín. „Na hranici nás bez dokladů dál nepustili a my jsme tam tři hodiny čekali, než se obstaraly doklady z Prahy. To byly hrozné tři hodiny, protože jsme měli dávno být v Holandsku, kde nás čekalo první občerstvení, a za celou dobu jsme měli jenom jídlo od rodičů. Takže jsme všichni měli hrozný hlad a žízeň. Báli jsme se, protože jsme byli zamčení ve vlaku, nesměli jsme se hnout a po peronu chodili němečtí vojáci s bajonety. Nevím, proč se báli malých dětí, ale my jsme se báli jich.“

V Holandsku dostaly děti bílý chléb, který malé Dagmar vůbec nechutnal. To ještě nevěděla, že v Anglii je podobný chleba běžný. Přes Holandsko se dále dostaly do Hoek van Holland a lodí přes kanál La Manche do Harwich. „Byla jsem strašně zklamaná, protože jsme jeli přes noc. Nikdy jsem moře neviděla a hrozně jsem se těšila, až ho uvidím, a zase jsem ho neviděla. Z Harwich jsme jeli do Londýna a tam byla obrovská hala přeplněná lidmi a strašný zmatek. Přijelo tam tři sta dětí a ke každému museli najít anglickou rodinu, k níž bude přidělen, a řádně ho předat. Já jsem viděla mého strýčka[2], chtěla jsem k němu utíkat, ale nepustili mě. Musela jsem si počkat, až strýček podepsal mé převzetí. Tak se hala začala pomalu vyprazdňovat. Strašně mně bylo líto dětí, které neuměly slovo anglicky, šly do cizích rodin a třásly se strachy. Nevěděla jsem, jestli je ještě někdy uvidím.“

V Československé škole ve Velké Británii

V Anglii chodila do internátní školy, kde si udělala maturitu. Seznámila se také s Jenny, s Angličankou, kterou doposud považuje za svou nejlepší kamarádku. Rok před koncem války odešla malá Dagmar do Československé školy ve Velké Británii, kde se shledala s dalšími Wintonovými dětmi:„Konec války se blížil, to bylo všem jasné, a strýčkové rozhodli, že půjdu do českého gymnázia ve Walesu[3]. V roce 1941 se otevřela česká škola a anglickým rodinám, které měly ubytované české děti, se nabídla možnost je tam bezplatně nechat studovat. Polovina žáků tam tedy byla od začátku a hodně nás tam přišlo z anglických škol na poslední rok. Tak jsme se všichni sešli na poslední válečný školní rok v české škole ve Walesu, kde jsem se sešla se všemi starými známými z transportu. Byli jsme hrozně rádi za shledání, strašně nás to semklo a dodnes spolu držíme.“

Otec přežil holocaust?

Ke konci války se objevily seznamy Červeného kříže obsahující jména přeživších lidí z koncentračních táborů, ale také jména zavražděných. Tzv. Wintonovy děti se tak dozvídaly o osudu svých příbuzných a zejména rodičů. Někomu zemřel jeden z nich, někomu oba. Dagmar Šímová se dozvěděla, že otec přežil: „Každý si hledal v seznamech své příbuzné a tak jsem věděla, že maminka zemřela v Terezíně na tyfus. Ovšem tatínek byl na seznamu živých a to byl důvod, proč jsem se vrátila do Prahy. Strýček, který byl v Anglii už dříve a založil filiálku dědečkovy firmy, chtěl, abych tam zůstala. Já jsem mu říkala: ,To já nemůžu udělat, aby mě táta nenašel, pokud se vrátí.‘ V říjnu 1945 strýček s rodinou odjel, protože byl velvyslancem v Bělehradě, a já jsem se dostala k pratětě, ke švagrové mé babičky, devadesátileté paní, kterou jsem v životě neviděla. Pořád jsem si myslela, že tatínek je v nějaké nemocnici, a čekala jsem, že se vrátí. Samozřejmě, že jsem po celých Strakonicích své adresy nechávala pro tátu, často jsem se stěhovala a tohle bylo jediné možné spojení. Až v roce 1946 jsem se dozvěděla, že nežije. To byly hrozné zmatky, nikdo nevěděl, co se děje. Seznamy Červeného kříže byly velice nepřesné.“

Z celé židovské komunity se do Strakonic vrátilo pouze několik lidí. Dagmar Deimlová tak věděla, že se nevrátil ani její otec, ani matka a dokonce ani mladší sestra. Všichni zemřeli v koncentračním táboře[4]. Pro Dagmar Šímovou je smrt mladší sestry, jak sama říká, třináctou komnatou, kterou nedokáže rodičům odpustit. Z koncentračního tábora se ovšem vrátila známá rodiny Deimlových: „Na seznamu živých od Červeného kříže byla také maminčina nejlepší přítelkyně, paní Schermerová, a její muž se synem byli na seznamu mrtvých. Tak jsem ještě měla radost, že teta a já se sejdeme a snad si mě vezme k sobě. Bohužel jsme se nesešly. Když zjistila, že se jí nikdo nevrátil, tak spáchala sebevraždu.“

Před válkou spokojenou dcerou váženého doktora, po válce sirotkem

Dagmar Deimlová dostávala pravidelný sirotčí důchod 600 korun. Jakmile si nostrifikovala vysvědčení a zapsala se na vysokou školu, zvýšil se díky stipendiu její příjem na 1500 korun. S tím už se dalo žít. Ovšem po roce 1948 byla z vysoké školy vyhozena, nedostávala ani původních 600 korun a k tomu nemohla sehnat práci. Její hlavní předností byla znalost anglického jazyka: „Všude byli nadšení, že angličtinářku potřebují, ale jakmile jsem vyplnila kádrový dotazník, tak slušnější řekli, že je místo obsazené, a druzí řekli, že lidi jako já brát nemohou. Byla jsem na tom hrozně zle. Nebyla jsem ještě plnoletá a strýček, můj poručník, utekl do Ameriky a já si nemohla zařídit vůbec nic. Pak jsme se s mužem vzali a on promoval v roce 1950. O peníze jsem už nouzi neměla, protože jsem už mohla dávat hodiny v angličtině. Tenkrát ještě fungovala anglická škola a děti potřebovaly konverzaci.“

Dagmar Šímová neustále sháněla práci, až se jí naskytla možnost zapisovat vagony pro Československé státní dráhy na vršovickém nádraží. Díky maturitě absolvovala šestitýdenní kurz na účetní a v roce 1953 odešla na mateřskou dovolenou. „Můj muž byl u PTP, pracoval v dolech, na pile a v lese a po povinných dvou letech služby je nechtěli pustit domů! Pustili ho, až když podepsal práci na vojenských stavbách. Jeho sestřenice pletla na stroji, tenkrát teprve začínaly, a poradila mi, abych si obstarala pletací stroj. Takže jsem až do roku 1967 pletla jako domácí dělnice. Ona pocházela z milionářské rodiny a vystěhovali ji z Prahy. Potom se režim uvolnil a v ČTK se překládaly zprávy a sháněli lidi. Dva moji kamarádi z Československé školy [ve Velké Británii] se o tom dozvěděli, šli tam a zařídili mi, že jsem mohla dělat přijímací zkoušku. Tam jsem vydržela až do penze v roce 1988, ale já i můj muž jsme oba zůstali přesluhovat.“

Shledání s Nicolasem Wintonem

„My jsme vůbec neměli tušení, kdo transporty vymyslel a kdo je organizuje. To byla šílená práce pro každé dítě najít anglickou rodinu, která by navíc mohla složit padesát liber na repatriaci dítěte. Ta práce, kterou Nicolas Winton udělal, je naprosto nepředstavitelná.“

Dnes je již známo, že Nicolas Winton, zachránce 669 dětí z okupovaného Československa, neřekl o svém činu ani své manželce. Ta až po dlouhých letech našla na půdě seznamy zachráněných dětí s patřičnými dokumenty. O Nicolasi Wintonovi se dozvěděli v Anglii a po sametové revoluci také v Československu: „Když Nicolas Winton přijel poprvé k nám, tak jsme ho všichni šli na letiště vítat a každý z nás měl v ruce růži. To bylo strašně dojemné, protože mu každý dal svou růži a řekl mu své číslo, které jsme měli v transportu. Moje číslo bylo 298.“

V roce 2010 natočil a v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka

[1] Z tohoto rodu pocházel mj. Petr Ehrmann i Lote Ehrmannová (Bendová), jejichž vzpomínky jsou na stránkách Paměti národa.

[2] Paní Dagmar Šímová je příbuzná s bývalou americkou ministryní Madeleine Albrightovou. Zmiňovaný strýc je její tatínek.

[3] Celý název zněl Československá škola ve Velké Británii.

[4] Rodiče Dagmar Šímové Rudolf (*1889) a Markéta (*1903) Deimlovi byli s dcerou Milenou (*1932) dne 26. listopadu 1942 transportováni do Terezína (Jaroslav Marčal, Josef Samec, Josef Sichinger, Oběti fašistické okupace v okrese Strakonice. 1985 s. 38). V roce 1940 vrchní komisař dr. Bayer odňal MUDr. Rudolfu Deimlovi na základě výnosu ministerstva sociální a zdravotní správy ze dne 29.4.1940 č. 1138 právo k výkonu praxe s účinností od 24.7.1940, čímž došlo i k jeho vyloučení z lékařské komory (Simona Kotlárová, Strakoničtí Židé, in: Vlastivědný sborník Strakonice 1. Kapitoly z historie, Strakonice 2002, s. 121.). Následně byla celá rodina vystěhována z bytu v Zátkově ulici. Do transportu Rudolfa, Markéty a Mileny Deimlových se o rodinu staral Němec, který bydlel ve stejném domě. Za pomoc nebyl po válce zásahem strýce Dagmar Šímové odsunut do Německa a vrátil se zpět do svého strakonického bytu. Rudolf, Markéta i Milena Deimlovi zemřeli v koncentračním táboře.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Luděk Jirka)