Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Božena Šimanská (* 1926  †︎ 2020)

• narozena v roce 1926 v Kozlovicích

• sestřenice Růžena Stoklasová popravena 10. června 1942 v Kounicových kolejích v Brně

• bombardování Přerova

• JZD Kozlovice

• kolektivizace venkova

• bratři Josef a Jan Nevtípilovi v PTP

• soudní proces v Městském domě v Přerově v roce 1955

• bratr Josef Nevtípil mladší dostal osm let v nápravně-pracovních táborech u uranových dolů

• otec Josef Nevtípil starší zemřel 12. dubna 1959 v Leopoldově

• otec Josef Nevtípil dodnes pohřben v Leopoldově

• rodina vyhnána z hospodářství

• pamětnice v současnosti žije v Přerově

• zemřela 2. listopadu 2020

Božena Šimanská, rodným příjmením Nevtípilová, se narodila v roce 1926 v malé obci Kozlovice u Přerova. Obec leží na úrodné půdě hanácké roviny a Nevtípilovi v ní vlastnili největší hospodářství. Po převzetí moci komunistickou stranou a jí řízenou kolektivizací venkova byl na rodinu vyvíjen velký nátlak ke vstupu do JZD. Museli odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských produktů, pole jim měnili za horší a vzdálenější. Oba bratři pamětnice byli posláni do PTP, starší Josef v těchto pracovních jednotkách dokonce strávil nezákonně čtyři roky. Otci nakonec nezbylo nic jiného než do JZD vstoupit, ale po třech letech, v roce 1955, společně se synem Josefem, zetěm Aloisem Jemelkou a dalšími čtyřmi hospodáři z družstva vystoupili. Již v srpnu 1955 byli všichni pro výstrahu ostatním ve veřejném procesu v Přerově odsouzeni k několikaletým trestům vězení. Otec i bratr pamětnice k dvanácti letům a propadnutí veškerého majetku. Otci přitom bylo v té době již šedesát sedm let. Po jeho uvěznění byla rodina vystěhována ze svého rodového hospodářství. Po čtyřech letech věznění otec Josef Nevtípil zemřel v Leopoldově. Rodina se snažila o převoz jeho těla do Kozlovic, což jí nebylo umožněno. Až po velkém úsilí dcery Boženy Šimanské se mohli alespoň tajně zúčastnit vězeňského pohřbu. Když jim pak v roce 1973 konečně povolili převézt otcovy ostatky, zjistili, že vězeňský hřbitov byl zrušen. Na blízké skládce našli jen cedulku s otcovým jménem a číslem 4174. V roce 1975 zemřela maminka pamětnice Anežka Nevtípilová a rodina do jejího hrobu cedulku vložila.

Na hospodářství

Otec byl se svými jedenadvaceti hektary největším hospodářem v obci. Zemědělskou usedlost zdědil po svém otci a dále ji rozšířil a zmodernizoval. I když nevystudoval žádnou zemědělskou školu, zajímal se o nové metody v zemědělství a ty pak na svém hospodářství zaváděl. „Tatínek byl v agrární straně. Věnoval se chovu koní a byl v jakési radě, která zřídila mlékárnu v nedalekých Radslavicích. Často jezdil na exkurze do mlékáren. (…) Hospodářství úplně přestavěl. Bylo vzorové a dobře stavěné. Než bratr zemřel, tak jsme uvažovali, že ho dáme památkářům, aby se vědělo, jak ty statky vypadaly,“ vypráví Božena Šimanská.

Udržet takové hospodářství ale obnášelo hlavně hodně práce, do které se museli zapojit všichni členové rodiny. Pro otce to bylo o to těžší, že si z bojišť v první světové válce přinesl chronickou úplavici. „Tatínek si přinesl stálé průjmy. Strašně s tím trpěl. Moc se s tím nedalo dělat, jen se dietně živit. Přitom vykonával veškeré práce.“ Přesto otci nebyl lhostejný ani život v obci a nejen, že byl místním hasičem a členem mysliveckého spolku, ale v té nejtěžší době ­– v období druhé světové války – zastával funkci starosty.

Sestřenici popravili v Kounicových kolejích

Od útlého dětství musela v hospodářství pomáhat také pamětnice. Přestože neměla příliš času na učení, ve škole procházela s velmi dobrým prospěchem. „Chodila jsem se učit k rybníku pod jednu vrbu. Nebo jsem chodila k Bečvě. Byla jsem první vysokoškolačka v Kozlovicích,“ vzpomíná Božena Šimanská, která po obecní škole v Kozlovicích nastoupila do I. dívčí měšťanské školy Karoliny Světlé v Přerově. Jednou z učitelek tam byla i sestřenice pamětnice Růžena Stoklasová, která zásadně změnila její budoucnost. „Byla to schopná ženská a ona vlastně tatínka umluvila. Jinak by mě čekal stejný osud jako moje sestry, ale že když se dobře učím, ať mě dá na gymnázium. Prakticky to byla její zásluha. Tatínek chtěl, abych byla učitelkou jako Růžena, protože ona byla opravdu vzorová učitelka. Sešlo z toho a já jsem ráda, že z toho sešlo, protože komunisté by mě tu školu nenechali studovat, protože bych prý ve škole kazila děti. A tím, že jsem se dostala na medicínu, tak kozlovští komunisté proti tomu nic neměli. Ale kdybych dělala, co chtěl tatínek, to znamená filozofii a pedagogiku, tak to by mně nedovolili.“

V roce 1940 tedy Božena Šimanská nastoupila na přerovské gymnázium. To už ale bylo v době druhé světové války a okupace Čech a Moravy nacistickým Německem. Jednou z osob, které se s tímto stavem nemínily smířit, byla právě sestřenice Růžena Stoklasová. Spolu s Karlem Smělíkem vedla v Přerově odbojovou organizaci PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme), která především rozšiřovala ilegální letáky, pomáhala rodinám zatčených a popravených, organizovala přechody přes hranice a zpravodajskou činnost ve městě. V prosinci 1941 byla Růžena Stoklasová zatčena a po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha 10. června 1942 popravena v Kounicových kolejích v Brně.

Válečné události zasáhly i do chodu Gymnázia Jakuba Škody v Přerově, kde pamětnice studovala. Výuka probíhala v náhradní budově, protože gymnázium bylo přeměněno na kasárny německých vojáků. S blížícím se koncem války byli spolužáci Boženy Šimanské asi na rok posláni s organizací Technische Nothilfe na práci do Ostravy. Na samém konci války byl popraven jeden z profesorů gymnázia, Jan Machovec, který stál v čele národního výboru v Přerově. Dne 1. května 1945 se totiž po Přerově rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Následkem toho občané začali vyvěšovat československé vlajky a stavět barikády. Povstání bylo nakonec potlačeno a dvacet jedna lidí bylo zatčeno a 2. května 1945 popraveno v Olomouci-Lazcích. Mezi nimi i Jan Machovec.

Z válečného období si Božena Šimanská také vzpomíná, jak z hospodářství na kole tajně vozila potraviny příbuzným do Zlína, nebo na bombardování z 20. listopadu 1944, kdy na Přerov podnikly nálet bombardéry 15. letecké americké armády. „Bylo to blízko Kozlovic. Vím, že jsme se vždycky zavírali do sklepa. Zavírali jsme okna a tlačili jsme se k sobě.“

Přerov i okolní obce byly vojáky sovětské armády osvobozeny 8. května 1945. Božena Šimanská vzpomíná, že jim sovětští vojáci tenkrát sebrali koně, mezi nimiž byla i jejich chlouba Furián, který na výstavách vyhrál několik cen. „Rusové jezdili a ledacos nám zabrali. Chtěli nás obdařit hodinkami a za to chtěli různé věci. Dovolovali si na holky a my jsme byly mladá děvčata. Tak to jsme se schovávaly. Tím, že tatínek byl starosta, tak si tak netroufali. Sebrali nám koně a skončil u nich i ten náš výstavní Furián,“ vzpomíná na osvobozující vojska Božena Šimanská.

Všem pro výstrahu

Po válce dál rodina pracovala na svém hospodářství. Situace se ale razantně změnila po převzetí moci komunistickým režimem a jím přesně podle pokynů z Moskvy řízené kolektivizaci venkova. Na otce jakožto na největšího hospodáře v Kozlovicích byl vyvíjen velký nátlak ke vstupu do JZD. Božena Šimanská, která v té době studovala vysokou školu v Olomouci, vzpomíná, že otec musel odevzdávat neúměrně velké dodávky zemědělských produktů, pole mu vyměňovali za horší a vzdálenější a nakonec museli oba synové narukovat do PTP (Pomocných technických praporů), kam byly umísťovány tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše se jednalo o pracovní čety než o vojáky československé armády. Bratr pamětnice Josef nakonec v těchto pracovních jednotkách strávil prací v ostravských dolech nezákonně čtyři roky, protože komunističtí funkcionáři z Kozlovic po dvou letech napsali do složek PTP, že je v obci nežádoucí.

Otci nakonec nezbylo nic jiného než do JZD vstoupit. Po návratu z PTP ho do JZD následoval i jeho syn Josef. V roce 1955 ale otec i syn spolu se zetěm Aloisem Jemelkou a hospodáři Evženem Jemelkou, Františkem Vyplelem, Bohumilem Koldou a Františkem Štěpánkem z JZD vystoupili. Takto to dnes vypráví Božena Šimanská: „Vím, že tatínek do družstva vstoupit nechtěl, ale potom vstoupil. To družstvo vedl nějaký pan Hradil, který pocházel z Čechyně a prý tomu vůbec nerozuměl. Potom se to JZD založilo a fungovalo, ale za nějaký čas bylo přerušeno výstupem sedláků, poněvadž vedení družstva chtělo postavit kravín a sedláci byli proti tomu. Že je přece dost místa v jednotlivých gruntech. I když těch gruntů nebylo moc, na tu malou obec to stačilo. A krávy mohou být umístěny v těch jednotlivých chlívech, v jednotlivých statcích.“

Krátce nato, v dubnu 1955, byli všichni tito muži zatčeni a uvězněni. Otec pamětnice měl v té době již šedesát sedm let, a tak byl v květnu téhož roku pro svůj pokročilý věk amnestován a bylo s ním zastaveno trestní řízení. Došlo ale k výměně soudce i prokurátora, a tak byl 3. srpna 1955 znovu zatčen. „Ten prokurátor se jmenoval Ptáček (Josef Ptáček – pozn. autora), nařídil znovu začlenit tatínka a pak byl teprve proces.“ Pro výstrahu ostatním hospodářům proběhl 27. srpna 1955 se sedmi bývalými členy JZD Kozlovice soudní proces v Městském domě v Přerově. Zúčastnila se ho i tehdy sedmadvacetiletá Božena Šimanská. „To byl monstrproces tady v městském domě. Byl to proces výstražný pro všechny, co se jim stane, když vystoupí z JZD. Vím, že jsem děcka dala tady k tetě, která bydlela tady u porodnice. Ta hlídala děti a já jsem na ten proces šla. Takže to vidím, jak je všechny vedou jako nějaké vrahy do Městského domu v Přerově, do nejhonosnější budovy Přerova, a tam ten proces veřejně probíhal. To jste měl slyšet ty komunisty.“

Nejvyšší trest třináct let vězení dostal švagr pamětnice Alois Jemelka. Otec i bratr byli za sabotáž odsouzeni ke dvanácti letům vězení, k propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanství a otci byl po dobu deseti let zakázán pobyt v Kozlovicích. I ostatní dostali několikaleté tresty, které po odvolání potvrdil i Nejvyšší soud v Praze.

Vyhnali je z domova

Tím to ale neskončilo a matka, mladší bratr pamětnice a její sestra byli z JZD vyloučeni a museli hospodařit samostatně. Opět odevzdávali neúměrně velké dodávky zemědělských produktů, ale peníze, které za ně měli dostat, nikdy neviděli. Nakonec byli z hospodářství vyhnáni. „Všechno jim zabavili. Zabavené věci se daly do bazaru a v tom bazaru byla nějaká paní Vaculíková, které jsem za mnohé vděčná, protože tam bylo naše rádio, oblečení. Protože oni to posbírali, aby tatínek, až se vrátí z vězení, se neměl do čeho obléct. Já jsem tam kupovala od paní Vaculíkové i bratrovy věci. To jsem zařizovala já. Během vystěhování prý nějaký, myslím Řvava, skákal metr dvacet, jestli nebudeme do tehdy a tehdy vystěhovaní. Naši dostali umístěnku v takovém domku v Kozlovicích, tak se tam přestěhovala maminka s bratrem a sestrou,“ vzpomíná Božena Šimanská, která v té době měla již vystudovanou medicínu a bydlela s manželem a dětmi v Přerově. I když ji kupodivu nechali komunisté vystudovat, po nástupu do zaměstnání měla být kvůli otcovu uvěznění přeložena do Velkých Losin. Přestože nakonec zůstala v Přerově, neměla to jednoduché. „Bylo to náročné. Vdala jsem se a měla jsem hned dvě děti. Se dvěma dětmi jsem promovala. Druhý chlapec se narodil právě v den, kdy jsem měla jít na poslední zkoušku. Nakonec jsem musela jít až za půl roku. Musela jsem se dělit o rodinu a medicínu. Musela jsem dát přednost dětem, aby z rodiny něco bylo, protože jsem taky neměla moc dobrého muže. (...) Musela jsem jít do práce, protože nám kvůli měnové reformě propadly všechny peníze, co jsem ještě od našich dostala. Musela jsem tedy jít do práce, a proto jsem se nastěhovala do nemocničního bytu v Přerově. Měla jsem tam jen postele a nic víc, a to byly děti se mnou. (...) Ráno jsem jezdila na kole do strojíren, potom na polikliniku a odpoledne do nemocnice a takhle jsem pendlovala jenom na kole. Byli jsme tenkrát v Přerově jen dva ušní. Dnes je jich šest. Začínala jsem s platem, že k nám chodili učni z Meopty na prohlídku, tak měli větší plat než já.“

Již navždy v Leopoldově

Otec byl po soudu poslán do věznice Mírov, kam za ním Božena Šimanská přijela na návštěvu. „Byla jsem s dětmi jednou na návštěvě u tatínka na Mírově. Nejhůř člověk nesl to, že jsem měla dvě děti na klíně, které nemohly dát dědovi ani čokoládu. My jsme mu kolikrát vezli jahody, ale nešlo mu to dát.“

Z Mírova otce převezli do Leopoldova, kde 12. dubna 1959 ve svých jedenasedmdesáti letech zemřel na zánět žil. Rodina se potom snažila o povolení k převozu těla do Kozlovic, což jí nebylo umožněno. Až po velkém úsilí Boženy Šimanské se alespoň mohli tajně zúčastnit vězeňského pohřbu. Když jim bylo v roce 1973 konečně povoleno převézt otcovy ostatky, zjistili, že vězeňský hřbitov byl zrušen. Na blízké skládce našli jen cedulku s otcovým jménem a číslem 4174. Takto to dnes popisuje Božena Šimanská: „Esenbáci přišli k nám a řekli nám, že tatínek zemřel. Já jsem celý večer telefonovala, protože jsem chtěla, abychom tatínka mohli převézt sem. Samozřejmě to nešlo. Ač jsem volala na SNB a různá místa, která jsem si myslela, že jsou důležitá, nešlo to. Při těch telefonátech jsem několikrát volala do Leopoldova. Nesměla jsem vědět, kdy ten pohřeb bude. Ale v Leopoldově byl nějaký chlápek, který mně to řekl. Dozvěděla jsem se, že ten pohřeb je dne... už nevím přesně, který to byl den. Zorganizovali jsme dvě auta a jako rodina jsme se vypravili na pohřeb do Leopoldova. Přijedeme k věznici a tam nám řekli, co tam chceme? Já jsem řekla, co chceme, ale oni odpověděli, že nemáme právo, abychom tam byli. Že můžeme jenom vědět, kdy zemřel, ale kde bude pochován, to ne. Tehdy jsem měla dost dobrou vyřídilku, a tak jsem od nich vymohla, že jsme odešli z věznice a v určitou dobu jsme přišli na místo, kde byl vězeňský hřbitov, a tam jsme tatínka pochovali. Přijelo nákladní auto, ale nebylo vidět žádného vězně, nikoho. Jenom psi tam byli. Byla jsem z toho vyplašená, ale potom jsem viděla, že dva vězni vyskočili a tatínka z toho auta snesli k hrobu. Tatínek měl ten vlnitý papír pod hlavou. Byl zarostlý a vypadal špatně. A tak jsme ho položili do hrobu. Ptala jsem se jich, jestli se můžeme pomodlit a rozloučit. Že jo, tak jsme se pomodlili a rozloučili a tatínka jsme dali do země. A potom jsme jeli domů. Když mi po několika letech povolili převoz do Přerova, tak jsme se znovu vypravili do Leopoldova. Přijedeme tam – a hřbitov zplanýrovaný. Mezi tou dobou jsme jezdili do Leopoldova na každou mši svatou. Protože tam bylo těch hrobů několik a vždycky jsme tam dali kytku a svíčku. Když jsme přijeli a chtěli ho odvézt, tak jsme zjistili, že ten hřbitov je zplanýrovaný. Tak jsem řekla: ,Jak si ho můžeme odvézt, když přesně nevíme místo, kde je pohřbený?‘ (…) Tak jsme šli na smetiště a tam jsem našla plechový štítek se jménem a číslem, které měl u hrobu. Vzala jsem ho a potom, když zemřela maminka, tak jsem jí ho dala do rakve.“

Bratr Josef strávil osm let v nápravně-pracovních táborech u uranových dolů. Hospodářství mezitím sloužilo pro potřeby JZD, které s ním nakládalo velmi nešetrným způsobem. O jeho opravu se postaral právě až bratr Josef Nevtípil, který do něj ještě za komunismu, kdy bylo pořád v majetku družstva, investoval nemalé finanční prostředky a spoustu práce. „Když bratr přišel z vězení, bydlel s maminkou v tom domku, kam byli vystěhováni. Podmínkou bratrova propuštění bylo, že bude pracovat v JZD, ze kterého ho předtím vyhodili. Později se oženil a bydlel v jiné vesnici a dojížděl a pak spravil grunt a nastěhoval se do něj. (…) Všechno dával nové. Dlažbu, okna, přestavoval to. JZD shořela stodola a dodnes to, myslím, nezaplatilo.“

Božena Šimanská pracovala až do penze jako ušní, nosní, krční lékařka v Přerově. V devadesátých letech minulého století podala spolu s bratrem podnět k trestnímu stíhání komunistických funkcionářů a justičních orgánů zodpovědných za vystěhování rodiny a odsouzení bratra a otce. Případ byl ale jako naprostá většina jemu podobných pro uplynutí promlčecí lhůty odložen. Dnes žije pamětnice stále v Přerově, a když jsem se jí ptal, jak hodnotí současný stav naší společnosti, odpověděla: „Chybí úcta člověka k člověku, a kdyby tu byla, tak by se nemohlo dít, co se děje.“