Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. CSc. Věněk Šilhán (* 1927  †︎ 2009)

Já jsem zažil dobu neuvěřitelný hrdosti na tento národ

  • ekonom, v letech 1957–1970 a 1990–1992 působil na Vysoké škole ekonomické v Praze, byl zde mj. prorektorem pro badatelskou činnost a v porevolučním období jejím rektorem
  • v polovině 50. let pobýval na dvouletém studijním pobytu (aspirantura) v Petrohradu
  • významně se angažoval v období tzv. pražského jara; jako delegát mimořádného (tzv. vysočanského) XIV. sjezdu KSČ byl zvolen do funkce zastupujícího tajemníka ÚV KSČ za Alexandra Dubčeka
  • po srpnových událostech byl nucen odejít z veřejného života, pracoval v dělnických profesích
  • signatář Charty 77, jeho manželka Libuše byla v letech 1987–1988 mluvčí Charty 77 (spolu s Janem Litomiským a Josefem Vohryzkem)
  • byl jedním ze sedmnácti zakladatelů Občanského fóra
  • předsedou představenstva Nadace Preciosa, dříve byl předsedou správní rady podniku Preciosa
  • zemřel 9. května 2009

U moci i u krumpáče – příběh muže, který byl na chvíli nejmocnějším mužem ve státě

Rodina, rodinné prostředí a výchova

Věněk Šilhán se narodil 12. února 1927 jako nejstarší ze tří synů strážmistra u četnictva Josefa Šilhána a jeho manželky Marie. V útlém dětství se s rodiči přestěhoval ze svého rodiště v Kněževsi u Loun do Broum na Křivoklátsku. „Můj táta byl legionář. Jako mladej kluk vstoupil do legií v Rusku. Byl v zajateckým táboře Dárnice. Táta o tom mnoho nemluvil. Nevím proč, ale to byl velmi skromnej člověk, v tomto ohledu. Pro tátu takové autority jako Masaryk, Beneš, Štefánik, to byli prostě lidé, který on neuvěřitelně ctil.“ V otcově knihovně bylo velké množství Masarykových spisů, které Věněk Šilhán odjakživa četl a tomuto mysliteli zůstal věrný po celý život. „I to jsem si zamiloval a začal jsem je číst. Později samozřejmě i porozumět tomu, co bylo napsáno.“ Kromě toho knihovna obsahovala i ruskou literaturu. „Táta byl tak trochu rusofil. Myslím si, protože on měl dost velkou knihovnu a v ní měl např. Dostojevského, Kuprina, Tolstého... Tuhletu literaturu táta miloval. On v sobě to rusofilství měl. Jestli to bylo potom překrytý tím vztahem k Sovětskému svazu... Myslím, že částečně ano.“ Jeho otec byl všestranný, věnoval se mj. ochotnickému divadlo a velmi intenzivně se věnoval výchově svých synů Věňka, Rudolfa a Vladka: „Měl jsem v sobě něco, co do mě a do mejch bratrů vložil táta: prostě nějakou pravdu, nějakou úctu... Táta mě vzal do Prahy jako malýho kluka ... a odvedl mě tady do Památníku osvobození na Žižkově. Tam se byl táta poklonit. Já si jenom vzpomínám, že to bylo před pozůstatky plukovníka Švece. Táta považoval za důležitý nás o tom uvědomovat. Moc toho nenavyprávěl, ale přeci jenom byly okamžiky, kdy to řekl.“ Rodiče byli vlastenecky založení, uvítali vznik Československé republiky a ke stejným hodnotám se snažili vést i své děti. „Do Sokola jsem chodil, jako žák. Dokonce jsem byl na posledním, X. všesokolském sletu. Tam jsem dokonce cvičil, na Strahově. Před záborem republiky.“

Mnichovská krize

Víra v mladou demokracii a její spojence byla v obecném povědomí silná, o to větším šokem byla politika ústupků Hitlerovým požadavkům, zpečetěná podpisem mnichovské dohody. „Táta v té době, kdy se tady tohle stalo, nebyl doma. Byl na hranicích se svým oddílem. Jednoho dne přijel, to bylo těsně po Mnichovu, a říkal: ,Musíte pryč. Zradili nás.‘ Táta přijel v takovým malinkým náklaďáčku. Maminka rychle něco sbalila, nevím proč, ale vzala s sebou rádio, petrolejovej vařič, potom nějaký věci a táta nás odvezl přes ten železný most z Litoměřic do Terezína. Terezín byl prázdný, protože tam sídlila jedna vojenská divize a ta byla na hranicích. Ta byla v poli. Kasárna byla prázdná a my žili několik týdnů s maminkou v jedný takový kasárenský ratejně, tam někde v rohu, tam jsme žili na podlaze a maminka na tom vařiči vařila jídlo. Nikde nikdo. Žádnej kamarád. To byla obec, kterou jsme neznali.“ Do Terezína v té době mířilo více utečenců ze Sudet, protože Litoměřice ležely již za hranicemi okleštěného Československa. „Táta potom zase odjel, zase jsme ho celý měsíce neviděli, protože prostě sloužil ... po vlastech českých. Byl také na Slovensku jeden čas, když se tam odtud vrátil, to bylo poprvé, kdy jsem ho viděl brečet.“ V souvislosti s podpisem mnichovské dohody „... táta mluvil o zradě, o Francii a Anglii, nemluvil o nich s úctou, potom ne opravoval, ale doplňoval svůj postoj, když pokračovala válka a on velmi pozorně sledoval, co se děje na těch frontách. Samozřejmě, napravovali ti Francouzi i Angličani svoji reputaci... To samozřejmě táta dokázal ocenit, vysoce ocenit, to hrdinství, jak francouzskýho odboje, tak prostě jejich vojenský úspěchy, to bezpochyby.“ Kvůli těmto událostem existovalo silné národní trauma a pocit, „že to vše musí být jednou napraveno“. „My věděli jednu věc: že ten Mnichov musí být odčiněn. U nás v rodině nikdy nebyla beznaděj. Táta, já nevím proč, i když o tom moc nemluvil, bylo mu naprosto jasné, že věci se změní, že to není napořád, že nakonec to, pro co táta se stal legionářem, nebude ztraceno.“ Dnes je možné jen spekulovat o tom, jak a zda-li vůbec se takovéto momenty promítají do kolektivní historické paměti. „Myslím, že dneska už trauma roku 1938 neexistuje výslovně, ale myslím, že existuje v podvědomí, protože to jsou přeci jenom události, které v tom národním organismu, v tom myšlení, prostě nějakou roli hrají. Je to jakási, bych řekl, sraženina v krevním oběhu, která může dokonce ohrozit organismus, když přijdou situace, kdy se dá do pohybu. Tohleto si myslím, že v nás je. Řada lidí po osmatřicátém... ta přizpůsobivost tohoto malého národa někdy hraničí se zradou. To není jenom zbabělost, to je hledání prospěchu za každou cenu.“

Okupace a počátek války

V Terezíně pobyli Šilhánovi několik týdnů a pak se přestěhovali k příbuzným, sourozencům matky, do Prahy. „Tady byli dvě tety a jeden strejc, a protože jsme byli tři kluci, tak každej byl u někoho. Já jsem byl u jedné tety, říkali jsme jí teta Fanda. Měli takovej malej krámeček na Bojišti. Tam jsem chodil do školy, do gymnázia do Voršilský ulice. Maminka byla ve Vršovicích. Takhle jsme v Praze žili několik měsíců. Když se táta vrátil, tak jsme se přestěhovali do té Kněževsi.“ Na počátku 2. světové války byl otec Věňka Šilhána propuštěn od četnictva a musel si najít jinou práci. Se svou rodinou se přestěhoval do Kněževsi na Rakovnicku, odkud pocházela jeho manželka a kde v malém hospodářství žili její rodiče. Otec zde byl zaměstnán jako pracovník obecního úřadu. Věněk Šilhán studoval na rakovnickém reálném gymnáziu. „Já jsem skončil v kvartě. Začal jsem studovat s vyznamenáním, ale pak jsem se zhoršil. Nemohl z nižšího gymnázia do vyššího ten, kdo měl čtyřku z němčiny. A já tu čtyřku z němčiny měl.“ Po odchodu z gymnázia nastoupil v Kněževsi do učení jako zámečnický tovaryš.

Otec se během války podílel na nejrůznějších ilegálních akcích, jejichž pestrost je dnes asi již nepostižitelná. „Já jsem věděl, že táta furt něco dělá. Táta např. spoluorganizoval ilegální Národní výbor, ale i Okresní národní výbor... To byla jednak materiální pomoc, pokud mohl zprostředkovat, to byly potraviny a takovéhle věci... Vím, že to byla i ochrana některých lidí, kteří do něčeho spadli, tak on, nějakým svým vlivem působil, aby bylo buďto zastaveno stíhání... A pak to byla ta ilegální činnost. To, že se běžně poslouchal zahraniční rozhlas, to bylo samozřejmý, že se šířily informace, to bylo samozřejmý. ... On hodně pomáhal utéct řadě lidí do zahraničí. V Rakovníku, tam končila jeho četnická činnost, tam byla jeden čásek škola mladých četníků a táta právě řadě z nich pomáhal utéct do zahraničí. Takovejch věcí bylo víc. Také o tom nikdy nemluvil – jednak proto, že to bylo nebezpečný tady o těch věcech mluvit, a pak, táta už byl takovej, že o svejch zásluhách nikdy kór moc nepovídal.“

Setkání s vlasovci

Věněk Šilhán se svými kamarády ze vsi v průběhu války shromažďoval potají náboje, např. z havarovaného německého letadla, v naději, že jednou přijde den, kdy se budou hodit. Nakonec se dočkali. „Tam se v tom prostoru Lužná-Lišany shromáždila Vlasovova armáda a tam odsud potom táhla, mezi Lužnou, Lišany a Rakovníkem, dolů na jih. My jsme věděli, že ti vlasovci by nám mohli prodat nějaký zbraně. Tak jsme tam s klukama jeli, že si nějakou tu pušku přivezeme. Teď přijedeme tam a začneme jakoby kšeftovat. No ale ti vlasovci po nás chtěli kolo, ale to jsme jim nechtěli dát. My jsme prostě chtěli za tu pušku dát nějakej peníz nebo cigarety nebo něco takového.“ Chlapci se kola nechtěli vzdát, jednak proto, že nechtěli cestu zpět jít pěšky, ale také proto, že by kolo mohli začít postrádat rodiče a těm by se dost špatně vysvětlovala výměna za pušku. „Tam jsem poznal generála Vlasova. Najednou přijel černej otevřenej mercedes, tam vysokej brejlatej chlap, měl červený klopy, ... a teď začal k těm vojákům mluvit a jeden voják říká: ,Eto Vlasov.‘ Já věděl, kdo je Vlasov, já věděl, že už táhne s fašistama atd. Tak jsem na něj koukal a říkám: ,Bože můj, co já tady budu teď dělat?‘ Ty pušky jsme nedostali, abychom je využili při osvobozování.“ 1

Na pomoc bojující Praze

I když se Věňku Šilhánovi a jeho přátelům nepodařilo získat zbraně od ruských vojáků, nedali se zviklat ve své touze zapojit se do otevřeného boje s okupanty. Když v Praze vypuklo povstání, bylo samozřejmé, že u toho nemohou chybět. „Můj první kontakt s Rusy, to bylo v těch dnech květnovýho povstání. Já jsem se rozhodl, spolu s kamarádem Karlem Mutínským, že půjdeme na pomoc Praze. Tak jsem ukradl tátovi pistolku, on ji měl schovanou celou válku. Já jsem se opásal tou pistolí, vzal jsem asi dva zásobníky a vydali jsme se na cestu do Prahy. Doma jsem nechal lístek, že když večer nebudu doma, tak že jsem v Praze. Samozřejmě, že jsem to nikomu neřekl, protože jsem se bál, že by mi to táta zakázal, že by mně to překazil. Nepřekazil, poněvadž to nevěděl. My jsme přišli do Prahy, utahaný neuvěřitelně, k smrti utahaný. Polovičku cesty jsme jeli na nějakých vozech, ale víc jak polovičku cesty jsme šli pěšky. Hrůza. A přijdeme přes Ruzyň na Letenskou pláň, sejdem dolů ke Klárovu, přejdeme most na bejvalý Náměstí Krásnoarmějců (dnes Náměstí Jana Palacha – pozn. aut.], to je před filozofickou fakultou. A víte, proč se jmenovalo Náměstí Krásnoarmějců? Já u toho byl: my tam přišli s tím Karlem a na schodech Rudolfina stála obrovská skupina ruskejch vojáků, byly tam mezi tím ženy-vojačky a před nima byly desítky rakví. Oni je pochovávali v tom parčíku a já u toho byl. Samozřejmě ten dojem byl obrovskej. Já tam viděl plačící lidi u toho všeho. My jsme přišli na pomoc tý Praze a přišli jsme už pozdě. Už bylo dobojováno.“ Z centra se vydali za Karlovou sestrou do Vršovic, u níž také přečkali noc. Cestou překročili několik barikád v pražských ulicích.

Konec války, bude mír

Po skončení války se otec Věňka Šilhána vrátil k četnictvu (SNB) a stal se okresním velitelem v Podbořanech v Karlovarském kraji. (Komunisté v Košickém vládním programu prosadili zrušení četnictva a celého policejního aparátu a jeho nahrazení jednotnou organizací – Sborem národní bezpečnosti. – pozn. aut.) „Pak byl zase znovu penzionován, byl penzionovanej, taky jako legionář, jako člověk, který němá důvěru.“ Věněk Šilhán se stal kvalifikovaným dělníkem, dostal tovaryšský list a našel si práci. „Já už jsem stál na vlastních nohou jako dělník v Manesmance v Chomutově (Chomutovské železárny koupila v roce 1887 německá firma Mannesmann z Remscheidu, která zde zbudovala závod na výrobu bezešvých trub. – pozn. aut.). Já už jsem se živil sám, svejma rukama, tzn. já jsem musel spojovat studium ještě s prací a s výdělkem. V té továrně jsem pracoval od pětačtyřicátého roku. Jednoho krásnýho dne jsem se sebral a jel jsem se podívat do světa.“ V Chomutově si našel skromný podnájem. Ještě s jedním mládencem sdílel pokoj asi o deseti metrech čtverečních. „Kromě toho, že jsem byl montérem a opravářem, tak jsem se stal taky členem závodní rady v Manesmance, za mládež. Začal jsem dělat odborovou práci. To mě naučilo rozumět, respektive snažit se pochopit ekonomiku. Ta fabrika, to byla obrovská škola. Tam bylo zaměstnáno přes čtyři tisíce Němců, kteří byli po válce evakuováni, odešli od nás z republiky, a tam bylo strašně málo lidí, nedostatek lidí. Ten generální ředitel Leitner tehdy odjel do Itálie, tam byla obrovská nezaměstnanost a tam sjednal příjezd několika set Italů. Byla tam i spousta Jugoslávců, byla tam spousta lidí, kteří neměli co dělat s ocelí, natož aby ji vyráběli, natož aby dělali tak složitý věci jako Mannesmannovy trubky...“

Znovu ve škole

Věněk Šilhán si v Chomutově chtěl dokončit středoškolské vzdělání, ale tehdy ještě neexistovala možnost studovat při zaměstnání. Nakonec se dozvěděl, že existuje jediná vysoká škola, kam je možné nastoupit bez maturity, kde stačí pouze splnění podmínek přijímacího řízení. Tou školou byla Vysoká škola politická a sociální.2 Rodiče měli z jeho rozhodnutí jít dále studovat radost, ale nemohli ho na studiích finančně podporovat, a tak se živil sám. Ke studiu nastoupil na podzim roku 1948. Chodil na různé brigády a asi po roce studia dostal stipendium a stal se pomocnou vědeckou silou. „Jedním z mých učitelů byl Pavel Hrubý, ten potom byl zatčenej jako trockista a seděl v kriminále. Byl to ekonom, kterej mě jaksi přivedl k ekonomii, k teoretické práci. Byl tam prof. Voska, sociální demokrat, kterej emigroval a zahynul někde v Německu. Byla tam spousta mladejch kluků, se kterejma jsem studoval: Vlastík Petrovský, filozof Srovnal, profesor Červinka... Byla tam spousta mladejch lidí, se kterejma jsem se přátelil, kamarádil.“ Volba studijního oboru nebyla ovšem dána jen skutečností, že k němu není potřeba mít maturitu. „Mě přitahoval ten obor, poněvadž já jsem věděl, že se tam studuje ekonomie, a mě v tý fabrice, v tý Manesmance, ta ekonomie, o který jsem měl ještě malý představy, strašně přitahovala, protože organizovat několik tisíc lidí v takový fabrice, to nebyla žádná legrace, to nebylo malý dílo.“ Na škole panovala výborná atmosféra, „...to byla atmosféra dost taková zajímavá, byla to atmosféra, řekl bych, sporů. Tam byla sice převaha lidí, kteří inklinovali ke komunistické straně, ale byla tam velká část z těchto lidí neuvěřitelně kritickejch, přemejšlivejch lidí, tvořivejch lidí.“ Se spolužáky vedli četné diskuse a polemiky, nejen proto, že se studovaný obor velmi těsně dotýkal aktuálního dění. „Úroveň znalostí u nás u všech byla strašně nízká. Když to vezmu např. z dnešního hlediska. Zaprvé bylo málo literatury. Za rok prostudujete a promyslíte jen několik málo knížek, ne mnoho, a když, tak povrchně. Ale čím jsme se hodně zabývali, to bylo diskusí, meditovali jsme, mnoho jsme povídali o tom, i když s malými znalostmi, tak neustále jsme kultivovali tu svoji řeč a argumentaci. To nebyla ještě kritická analýza, to nebylo kritické studium, nám se totiž ten svět vůbec líbil, to, co chceme – že jako chceme vybudovat novou, beztřídní společnost, společnost, která prostě bude kulturní, společnost spravedlivá a mnoho takovýchhle věcí. To jsme moc nahlas neříkali, ale bylo to v nás, v těch mladejch lidech, protože v těch mladejch lidech, kterejm bylo devatenáct, dvacet let, tam nebyly kariérní ctižádosti. My jsme o tom světě tý kariéry ani moc nevěděli. Co nás zajímalo, to bylo to studium, ať už to bylo právo nebo to byla ekonomie nebo to byla sociologie... Tenkrát vycházela celá řada politické literatury. Já miluju Čapka, Ferdinanda Peroutku, to jsem měl všechno v tátově knihovně, Budování státu...“

Jak jsem se stal komunistou

„Jednou, to bylo u nás v dílně – to byla obrovská hala, opravářská hala – jsem takhle šel ven a potkal jsem Beldíka, to byl dělník, který říká: ,Jak to, že nejseš na schůzi?‘ “ Následně ho tento jeho kolega vyzval, aby ho následoval do mistrovy dílny, kde právě probíhala schůze místní buňky KSČ. „Tam bylo asi dvacet lidí ... a jeden z nich řekl: ,Je mezi náma někdo, kdo sem nepatří? Kdo není naším členem?‘ Já nevěděl, o co jde. Tak říkám: ,No, to jsem já!‘ Pak jsem se tam dozvěděl, že to je komunistická buňka, ale ty chlapi nemluvili o politice, ty chlapi mluvili jenom o výrobě, že támhleto není, tuhleto není... Tak jsem si řekl: ,Sakra, tady ty lidi se mi líbí! ‘ Protože bylo nutné rozhejbat tu fabriku, to si možná neumíte představit, co to znamená, znova rozjet výrobu, kterou předtím dělalo čtyři tisíce lidí, a dokázat ji dělat kvalitně. To byla složitá fabrika, která měla svoji plynárnu, plynem se vytápěly pece, tam se ohřívaly ingoty... Mně se to líbilo, mně se ta technologie líbila, poněvadž to bylo veliký tajemství. A k tomu se vám potom připojí ti lidi, kteří tomu šéfujou. ... Já jsem byl prostě evidovanej, protože to už jsem měl legitimaci komunistické strany... Občas jsem byl na nějaký schůzi a to bylo všechno.“ Vstup do komunistické strany byl ovšem motivován nejen prací v továrně a osobní účastí na řešení tamějších problémů. „Musím vám říct jednu věc, která byla pro mě velmi důležitá v životě: v té fabrice, v té Manesmance, jsem začal spoluorganizovat takové věci jako brigády na venkov. My jsme měli řemeslo, znali jsme řemeslo a byli jsme schopný opravovat zemědělský stroje. Ve dvě hodiny končila směna, ta byla od šesti do dvou, a my jsme sedli do auťáků, ne osobních, ale nákladních a jeli někam na vesnici, kde už měli připravený mašiny, který jsme spravovali. Spravovali jsme za kousek chleba namazanej sádlem, za nic jinýho. Musím vám říct, že jsem tam prakticky nikdy neviděl příslušníky jinejch politickejch stran (tj. jiných než KSČ – pozn. aut.). To mě strašně překvapilo. Například národní socialisti, s výjimkou toho Krejčího, o kterém jsem hovořil, toho šéfa těch vrtnejch trubek, kterej pro mě byl velkou lidskou autoritou. ... Ale u těch mladejch, který se hlásili do tý mládeže, ty jsem nikdy neviděl u práce. Nikdy. To byla věc, která mně byla dost odporná, protože postavit tu republiku ... My jsme se dost ztotožnili s tím, jak by se řeklo, budovatelské úsilí – to byly fráze, ale my to mysleli skutečně tak, že je to třeba dělat.“ Komunistická strana měla v poválečném Československu, hlavně v českých zemích, relativně velkou podporu, což vynikne hlavně ve srovnání se sousedními státy. Komunisté se snažili, zvláště v prvních poválečných volbách v roce 1946, navodit zdání normální politické soutěže o voliče. „Pro mě to (únor 1948) nebyl puč. Pro mě to byl určitej zápas, kterej měl jakési oprávnění, tak, jak já jsem viděl tady ty věci. Protože, to už se dneska nebude tak povídat, ale já jsem například viděl plakáty s nápisy: Ještě dva sjezdy a hvězdy půjdou ke zdi. Jestli se nemejlim, tak to byl lidoveckej plakát. Ten zápas politickej, ten nebyl zrovna nejčistší. Byl špinavej, neuvěřitelně špinavej. Vzpomínám si, že tehdy, u voleb v roce 1946, jsem měl problém, já sám osobně, koho volit, protože vás oslovovaly plakáty, ale ještě ne realita – ty postoje, reálný postoje.“ (Z dnešní perspektivy je ale zřetelné, že o žádnou „normální politickou soutěž“ nešlo. – pozn. aut.) „Mně byla celá ta komunistická agitace velmi protivná. Já mluvil jiným jazykem, s jinými argumenty. Nebo možná se stejnými, ale jinak. Prostě já neměl rád ty placatý, pitomý, prázdný nebo poloprázdný hesla. To nemám rád do dneška, a taky jich je! Ten život je o něčem jiným než o heslech. To je prostě zneuctění citovýho světa lidí. Jsou to útoky na city. Jenom plochost.“

Náš velký bratr

Zprávy o gulazích v Sovětském svazu byly Věňku Šilhánovi v poválečném období neznámé: „To slovo ‚gulag‘ neexistovalo v tý době. Neexistovalo. To existovalo až po Chruščovově projevu na tom XX. sjezdu (KSSS v roce 1956 – pozn. aut.). Oni to slovo nepoužívali předtím. Gulag, to bylo slovo, které se narodilo později. ... Já jsem studoval aspiranturu v Rusku, ale to slovo ‚gulag‘ jsem předtím neslyšel. Já jsem se první zprávu o tom dozvěděl od jedný ruštinářky, která byla dcerou jednoho profesora ruštiny, emigranta. A která mně vyprávěla historii svého strýce, kterého Rusové odvezli tady odsud do Ruska a ona ho našla někde na Sibiři. Podařilo se jí ho vypátrat. To bylo poprvé, kdy jsem se já tuhlety věci potom dozvěděl.“ O politických vězních měl jisté povědomí, ale „... všechno to bylo zahaleno do ideologického hávu nepřátel, že to byli ti lidé, kteří nechtěli toho Stalina a nové pořádky. Pak jsem se seznamoval s lidmi, u kterých bylo naprosto jasné, že jsou nevinní: Mejerchold, divadelník, a spousta lidí, kteří končili v tom gulagu a přitom představovali obrovské autority. 3 Postupně se dozvíte, že takoví lidé jako třeba konstruktéři letadel, že to byli lidé, kteří kreslili tady ty věci ve vězeních. Kdo mně toho hodně napovídal a řekl a vysvětlil, to byli moji kolegové v aspirantuře, ale to už bylo v Rusku.“ (Pojem gulag je daleko starší, než jak uvádí pamětník. – pozn. aut.)

V zemi, kde zítra znamená včera

Po ukončení vysokoškolských studií pracoval na „své“ fakultě jako asistent a pak byl vybrán, aby si v Sovětském svazu udělal aspiranturu. V té době již byl ženatý a měl tři děti – v roce 1952 se narodil syn Věněk a o rok později dvojčata Kateřina a Jitka. Přesto odjel na dva roky do Petrohradu, studovat ekonomickou aspiranturu (obdoba dnešního postgraduálního studia – pozn. aut.). „Tam ti ruští hoši a děvčata mě začali poučovat. Taky jsem tam chodil na školy, vyprávět něco o Československu. Věděli toho hrozně málo. Ta nevědomost o tom světě byla kolosální. Vzpomínám si na jednu otázku, kterou mně kladla taková pionýrka, hezká holčička. Říká: ,A ty, ďaďa, ty kulaka viděl?‘ Jestli jsem viděl živého kulaka! Já teď nevěděl, co jí mám říct, tak jsem kejvnul a říkám: ,No, viděl.‘ A ona říká: ,Kakoj ty šťastlivý!‘ Jako kdybych viděl čerta. Ta naivita, ta dětská naivita, ta mě úplně porážela.“ Aspirantské studium bylo organizováno jako samostudium pod vedením přiděleného profesora-školitele. „Já jsem tam dost studoval a taky pozoroval život. Proto například já myslím, že líp než kdokoliv jinej znám ruské poměry a ruskou duši, ruskou literaturu, ruskej kumšt. Tam jsem se naučil cenit něco, čeho si vždycky cenil i Masaryk...“ S Masarykem se shoduje v názoru, že humanismus je Slovanstvu vlastní: „... je naprosto jasné, že jenom slavjanofilství, když se dostalo do rukou politické moci, tak se mohlo stávat zneužívaným, ale bylo to něco jinýho než germanismus. Velké rozdíly. Já jsem hluboce přesvědčenej o tom, že humanitní ideály, že jsou vlastní povaze slovanskejch národů. To je zajímavý, když se například zamyslíte nad ruskou literaturou, ta nešíří nenávist.“ Poměry v sovětském Rusku byly dosti odlišné od našich – závratné byly rozdíly v životní úrovni obyvatel, v zásobovanosti obchodů a v jiných, na první pohled zjevných oblastech každodenního, běžného života. „Já nebyl ničím překvapenej. Já tam nejel s iluzí, proto jsem taky nebyl disgustovanej. Odborně mně to taky dalo dost, ale už i ve sporu. Já jsem byl dost kritickej, celej život jsem byl dost kritickej. Neustále jsem měl tendenci pochybovat. Já jsem si nedělal iluze. Jel jsem tam pár let po válce.“ Uvědomoval si, že vzhledem k válečným ztrátám Sovětského svazu během 2. světové války existují sociální problémy, které bude možné vyřešit až v delší časové perspektivě. Jedním z takovýchto problémů bylo množství bezprizorních dětí, ze kterých se stávaly kriminální živly. „Člověk najednou viděl, že je to normální. Copak bys chtěl jinýho?! Vždyť to je evidentní, že to takhle muselo bejt. Já jsem tam nejel s iluzema, já jsem tyto věci věděl. Je to zajímavý – to jsem věděl tady odsud.“ Debaty s ruskými spolužáky byly velice otevřené a panu Šilhánovi pomohly nahlédnout do skutečného života místních lidí. „Já měl ve škole režim svobodnej. Já jsem chodil, do které jsem chtěl knihovny. Já měl volnej čas. Já měl pouze svého školitele, já jsem nechodil na nic jinýho než jenom na ruštinu. A když jsem chtěl, tak jsem mohl jít na ten či onen seminář, ale jinak ... Já jsem prožíval ty věci v knihovně, v kabinetech, v diskusích s jinejma. ... Tenkrát vycházela celá řada politické literatury.“

Po návratu domů nastoupil jako učitel na vysokou školu, habilitoval se a později zde získal i profesuru. „To byla ekonomie, která si myslela, že to je ekonomie jiného světa. Stála o to diskutovat – ti lidé jsou živí a každej živej člověk, inteligentní člověk, je způsobilej pochybovat. My, protože jsme byli mladí a věřili jsme si, že leccos umíme, a to co neumíme, že zvládneme, tak jsme byli taky dost hádaví.“

Kritika přichází zevnitř

Během 60. let se Věněk Šilhán zabýval vědeckou prací v oboru ekonomie průmyslu, byl ředitelem Výzkumného ústavu ekonomie průmyslu při VŠE. Snažil se na stávající problémy nahlížet kriticky, pokoušel se je v teoretické rovině sladit se soudobým moderním ekonomickým myšlením. I tyto diskuse přispívaly k dnes poněkud idealizovanému „tvůrčímu ovzduší šedesátých let“. „Tam ve mně narostla veliká kritika těch poměrů, já je nechtěl. A pokud se objevovaly jejich zárodky, tak jsem se stal dost velkým kritikem tady těch věcí. Byly to možná vzpoury na kolenou, ale když jsme se pak postavili, z těch kolenou jsme se přeci jen dostali na ty nohy a říkali jsme: ,Tak, to ne. Tohlecto nechceme.‘ Ta ekonomie je trošku analytická práce, ta se bez rozborů a bez kritické analýzy neobejde. Když chcete vytvářet jakousi představu budoucnosti a vývoje, to znamená, chcete-li změnu, tak musíte vědět proč, musíte vědět s kým, jak to dlouho může trvat a kolik energie do toho můžete vložit. To je svým způsobem velikej podnik, kterej chtěl rekonstruovat. Nás to nutilo líp poznávat, a kritičtěji poznávat. Proto ta ekonomická fronta byla tak kritická. Vedle ní byla filozofická, samozřejmě umělecká, která cítila jakási pouta... a říkali: ,My chceme tvůrčí svobodu.‘ Také se ty proudy slejvaly v kritický ovzduší. A to kritický ovzduší, to bylo taky sebekritický. To byla obrovská sebereflexe. Při zachování některejch hodnot, které přinášela ta doba. A to je zase složitější: dneska socialismus a socialista a socan je nadávka. Je to nadávka blbejch lidí, tupců. To je můj soud. Prostě, bez toho socialistickýho hnutí by dneska Evropa nebyla tím, čím je. Myslím její kvalitu. To se nevidí, tuhlety věci.“ Ke konci 60. let založil Věněk Šilhán výzkumný ústav při Vysoké škole ekonomické, který spojoval vědecké bádání s výukou. „Byli tam mladí, chytří, talentovaní lidé, kteří byli již mentálně způsobilí ke kritickejm analýzám. Jim se spousta věcí nelíbila, teď to museli dát dohromady, ale k tomu, abyste dala svůj určitej názor, aby byl konzistentní, tak musíte toho hodně znát. Musíte mít nějakou teorii, nějakou představu. A to ti lidé měli a získávali a prohlubovali tuhle představu. To byli všechno strašně tvořiví lidi.“

Jarní politika

Na jaře roku 1968 byl pan Šilhán na vysokoškolské konferenci zvolen delegátem pro chystaný XIV. sjezd KSČ, který byl plánován na září téhož roku. Sjezd měl mj. rozhodnout o dalším směřování československé politiky, tzn. vyjádřit se buď pro reformní kurs, anebo proti němu. „Já jsem byl členem vysokoškolského výboru a rezignoval jsem po těch Strahovskejch událostech4, protože tehdy nepřijali můj názor, aby se ministr vnitra omluvil. Tak jsem řekl, že já tady nebudu. A odešel jsem. Pak jsem ale byl pozvanej na vysokoškolskou konferenci a tam jsem měl jakési vystoupení a oni mě zvolili do pražského městského výboru (KSČ), jako zástupce vysokých škol. To bylo dost důležité, protože to byly přeci jenom mocenské instituce, které měly vliv na vysokoškolskou a jinou politiku, i personální atd. Tak jsem se k tomu vrátil a stal jsem se tím delegátem.“

Když přišla vojska

„To je ještě nutné zdůraznit, že Sověti, když se rozhodli sem vstoupit, tak museli totiž ještě vstoupit před zahájením slovenského sjezdu, ten jednadvacátej srpen není nahodilej, protože kdyby vstoupili v průběhu, tak to pro ně bylo ještě mnohem horší, protože ta usnesení, která by byla přijata, ta už by byla kategorická, co se týče reformních snah. Oni, aby tomu zabránili, aby zabránili i personálním změnám, ke kterejm by došlo, tak museli prostě vstoupit daleko dřív. A museli vstoupit přes slovenský území. ... Když přišly armády, já nebyl v Praze. To bylo v noci na jednadvacátého. Měl jsem seminář v Přerově a ráno se probudím v hotelu, jdu si koupit noviny, tam najdu svůj článek a přijdu nazpátek do hotelu a tam je obrovské pozdvižení. Panoval strach z toho, že bude válka. Tak jsem se zaposlouchal, vidím na obrazovce Kamilu Moučkovou, jak mluví o přepadení rozhlasu a o tom, že jsou tady cizí armády. Tam jsem se to dozvěděl. Seminář se nekonal, já jsem poprosil ředitele, aby mi umožnil cestu do Prahy. Do Prahy jsem se dostal odpoledne. Doma jsem už měl několik vzkazů, kam mám přijít. První schůzka byla schůzka delegátů toho budoucího sjezdu, kterej měl být v září. Ta schůzka pražskejch a středočeskejch delegátů byla na Vysoké škole ekonomické. Tak jsem tam zašel a od tý doby to začalo. Tam byla jasně usnesena jedna věc: že se mají delegáti sejít, protože už bylo známo, že jsou zatčeni lidé z politbyra, Dubček, Smrkovský, Černík atd., a že se chtějí chopit moci lidé, kteří se skrejvají za ten požadavek dělnicko-rolnické vlády. Kdo jim v tom mohl zabránit? Jenom veliká spontánní autorita. Tou autoritou už nebyl ten ÚV, nebylo politbyro, který zpočátku sice prohlásilo, že ta invaze pěti států Varšavské smlouvy byl protiprávní akt...“ Toto prohlášení vedení strany a státu k vpádu vojsk spřátelených států bylo vydáno ještě onu noc. „To prohlášení je výborný, samo o sobě. To je signál, kterej má všechno, co v tom okamžiku může mít. Tam se neříká, co dělat zítra a jak to dělat, tam se ještě mluví o tom, že zůstávají ve svých funkcích, ale to psali v době, kdy ještě nebyli zatčeni. Za několik hodin poté už byli v Ruzyni nakládáni do letadel a odváženi mimo území republiky. Teď tady zůstali akorát ti, kteří byli skutečnými ‚zvateli‘, to je Indrové, Biľakové atd., kteří přišli k prezidentovi republiky několik hodin po zatčení těchto lidí s žádostí, aby ustavil novou, dělnicko-rolnickou vládu. Prezident tehdy tuhletu věc odmítl, a to ještě za podpory šéfa kanceláře. Poznamenal, že to je ústavní záležitost, že to musí dostat parlament... My toho jednadvacátého se scházíme na té Vysoké ekonomické a celou noc se organizuje sjezd na druhý den. To se všechno dělalo u mě v ústavu. Tam odtud se začaly organizovat věci. Tam jsme přespali, vlastně jsme nespali, celou noc jsme pracovali na těch organizačních a jiných věcech a druhý den ráno jsme se objevili v ČKD.“

Vysočany

Podle názoru Věňka Šilhána bylo každému soudnému a prozíravému člověku tehdy jasné, že proti okupaci není možné zakročit vojenskou silou, protože by to byl příliš velký hazard s mnoha životy. Bylo nutné zaujmout jasné politické stanovisko. „My už jsme věděli odpoledne nebo k večeru, že je zatčena část toho politbyra, a to ta nejreprezentativnější z hlediska reformy a budoucnosti. To je ta, která představovala v podstatě tu změnu, ke které mělo dojít na tom budoucím sjezdu, kterej měl bejt v září. Nám bylo jasné, že tento národ, tam, kde je celá země zaplavena tanky cizí moci, v tom okamžiku to pro nás byla nepřátelská moc, tomuto národu bylo nutné vystavět novou, velikou autoritu. Protože určitou roli hrály nejenom parlament, vláda, prezident, ale celý to ÚV bylo rozbitý – část z nich představovala potenciální nebezpečí té dělnicko-rolnické vlády, část představovala reformátory, a nemohli se dohodnout. Řekli jsme: ,Ne!‘ Tady jsme teda my a my vezmeme tuhletu odpovědnost na sebe a svolali jsme delegáty jako poradu s tím, že tato porada vysloví cosi, podle čeho se bude orientovat jak vláda, tak parlament, tak prezident, tak i ten zbytek toho ÚV.“ Proto byli do Prahy sezváni delegáti připravovaného sjezdu KSČ.

Již od samého rána dne 21. srpna přicházeli ve velkých zástupech na místo schůzky. Věci fungovaly navzdory okolnímu chaosu za jisté nutné míry improvizace. „Ovšem, věci se vyvíjely dost dramaticky, protože nám se podařilo sezvat ty delegáty, kteří už byli dávno předtím zvoleni na těch krajskejch a jinejch konferencích. To se vědělo, kteří to jsou, protože už byly seznamy těch lidí, takže teď to dostalo i veřejnou odezvu, protože i když obsadili Rusové rozhlas, tak začaly existovat a fungovat regionální rozhlasy a i my jsme si vystavěli svoji vlastní vysílačku, ale to až den poté. Začaly fungovat úplně jiné informační kanály a v éteru se objevily jiné povely, jiné nápady. Tohleto všechno sehrálo svojí specifickou roli: ten národ, kterej je najednou zbavenej náčelstva, zůstal tu akorát prezident, kterej... nebyla jistota, co a jak udělá, tak byl bezradnej. Nechat ho toulat se po ulicích, vzít do ruky nejbližší hůl a začít podle svých představ protestovat – tak jsme řekli: ,Tak to ne.‘ Proto ten svět byl překvapenej tím, že za tu noc jsme mohli dát dohromady víc než tisíc delegátů! Oni snad někteří z nich přijeli i na kole, pěšky, dostávali se do té Prahy všemožným způsobem, ze Slovenska, z Košic a odjinud. To jim trvalo celý den, přijeli až v noci, ale říkali: ,My jsme tady!‘ Já jsem byl zvolen do toho předsednictva sjezdu, ale zahájilo se to dost chaoticky. A pak si kdosi vzpomněl, že bych to měl vzít do ruky. Udělal jsem jednu věc – řekl jsem: ,Ano, já to budu řídit, ale vy mě budete poslouchat.‘ “ Tento požadavek byl takto ostře formulován vlivem momentální situace. Nikdo nevěděl, jak dlouho bude zasedání sjezdu moci trvat, zda nehrozí jeho rozehnání apod. Řečníci byli ve svých příspěvcích disciplinovaní, dodržovali předepsanou délku promluvy, neskákali si do řeči, ani se neopakovali. „Za ten den byl zvolenej novej výbor, bylo přijato několik prohlášení, stanovisek... Mezitím byla i praktická jednání se členy vlády, tam byla celá řada členů vlády a parlamentních osob... To byl reprezentativní sjezd v pravém slova smyslu. Protože začínal jako schůzka delegátů, tak se v průběhu jednání prohlásil sjezdem. Prohlásil se mimořádným sjezdem a vzal na sebe kompetence sjezdu. Tu kompetenci, tu nám nikdo nesvěřil, tu jsme si vzali! Protože jsme měli pocit odpovědnosti a měnit personální složení ÚV mohl jenom řádný sjezd svou autoritou, tak jsme se jím prohlásili. Proto jsme vyhnali ty Biľaky a Indry tady z těch orgánů a vytvořili jsme prostor pro ty, kteří jsou ochotni v těch reformách pokračovat a reformy dělat, a navíc, postavit se na odpor tady té síle.“ Atmosféra na sjezdu byla podle slov Věňka Šilhána vynikající, přítomní lidé si uvědomovali závažnost situace a snad v tu chvíli měli i společný cíl. „Pak se samozřejmě sešel novej ústřední výbor a teď byl problém – když jsou zatčeni Dubček a tihleti, tak koho tam zvolit jinýho? Kdo to bude šéfovat.“ Protože Věněk Šilhán řídil celé zasedání sjezdu, padla volba na něj. Byl zvolen prvním zastupujícím tajemníkem KSČ. „Ty ohlasy byly velmi sympatický. Najednou jsem dostával vzkazy tohoto znění: ,To je dobře, že to děláš.‘ Myslím, že jsem získal velkou důvěru toho bezprostředního okolí.“ Jak známo, krátce po konání sjezdu byl tento prohlášen za neplatný, ale pro většinu veřejnosti byly jeho závěry sympatické, protože svým zněním završovaly a stvrzovaly předcházející obrodný proces. „Husák nám vyčítal, že jsme jednali proti stanovám. Zem zaplaví tanky, statisíce tanků, statisíce vojáků... Vy proti tomu protestujete a on vám řekne, že jste jednali proti stanovám! Něco tak odpornýho jsem už dávno neslyšel. A proto ta kompetence, tu jsme si vzali jako odpovědní lidé do svejch vlastních rukou. My jsme to vzali jako přesvědčení o tom, že pravda je na naší straně, že mravnost a právo jsou na naší straně, a proto máme právo jednat. Kompetence není žádná svěřená věc od Pána Boha nebo od kohokoliv jiného, ale kompetence je prostě schopnost chovat se odpovědně v situacích, ve kterých se jiní chovat odpovědně nemohou.“ Ihned po vysočanském sjezdu začaly nejrůznější noviny přinášet prohlášení občanů, kteří se ztotožňovali se závěry tohoto jednání. „Vyhlášení toho odporu bylo vyhlášení, které mělo obrovskou politickou, občanskou kulturu. Ono sjednocovalo ty lidi v názorech.“ Nové předsednictvo zřetelně pociťovalo důvěru veřejnosti. Soudržná atmosféra ve společnosti vydržela ještě nějaký čas po invazi, ale postupně se drobila, a o rok později, ve výroční den vpádu vojsk, kdy došlo k násilnému potlačení demonstrace, bylo zjevné, že nastává „nová doba“. Do té doby žila ještě jistá naděje, že je možné zachovat něco z reformního vzepětí.

Řeč XIV. sjezdu

Vysočanský sjezd vydal k okupaci prohlášení, které zaznělo z úst Věňka Šilhána v rozhlasovém vysílání. „To, co jste teďka slyšela, bylo velikým překvapením pro mnoho jinejch lidí, ale už ne zas tak velikým, protože ten proces týhletý demokratizace už začal dávno před tím srpnem, to znamená, že už si lidé ne troufali... ale viděli všechny ty problémy tý demokratizace vývoje své země už trochu jinak, z jinýho zornýho pole. Ty slova, který jste tady slyšela, to už byly slova, který mířily do veliké budoucnosti. Už jsme samostatným státem a budeme samostatným státem. Já jsem v těch dvanáct hodin toho pátku, to bylo v době, kdy už Svoboda byl v Moskvě, jsem dojel na takovým nákladním auťáčku do hloubětínský Tesly, dokodrcal jsem se tam do místnosti, kde šéfoval ten ředitel, tam byl Richard Honzovič a Kamila Moučková, mediální hvězdy té doby, abych tak řekl. A oni mě právě uvedli k tomu povídání. Já jsem vyhlašoval generální stávku.“ Text prohlášení jasně říká, že je Československo suverénním státem a nenechá si líbit takovéto porušování svých práv. Poměrně ostrý tón byl jednomyslným stanoviskem vysočanského sjezdu, i když se objevilo pár nesouhlasných hlasů, ale jednalo se pouze o jednotlivé, individuální protesty.

Za projev souhlasu široké veřejnosti s prohlášením XIV. sjezdu je možné považovat právě generální stávku. „Já jsem o tom hluboce přesvědčený, protože já jsem prožíval a prociťoval v té době atmosféru, kterou jsem nikdy předtím necítil.“ Tato stávka je důkazem souhlasu se stanoviskem vysočanského sjezdu. „To byl důkaz. Já jsem v těch hodinách pobýval na ulici, poslouchal jsem reakce lidí. Nikdo nevěděl, kdo jsem, já jsem byl jedním z občanů. A měl jsem ohromnej pocit.“

Přes tento poměrně ostrý tón však byl po návratu československé delegace z Moskvy přijat tzv. moskevský protokol, jako jediné východisko ze stávající situace. „Nám se podařilo dát dohromady všechny ty reformní prvky pod jednu myšlenku. Pod myšlenku odporu. K tomu jsme se přihlásili krátkou dobu poté, co se sešlo víc jak tisíc delegátů zvolených na ten sjezd, který měl být v září, a řekli jsme prostě to svoje jednoduché ne! My to nemohli prodlužovat na celé dny, protože jsme nevěděli, jestli dožijeme ve zdraví večera. Prezident Svoboda, myslím, že on má dost velký podíl na tady tom vývoji (neuznání vysočanského sjezdu atd. – pozn. aut.), na tom nedobrém vývoji. My jsme samozřejmě věděli, že musí dojít k jednání mezi těmi, kteří vstoupili na naše území s vojsky, a námi, tzn. s českou a slovenskou stranou. O tom jsme byli přesvědčeni. Ale chtěli jsme, aby se jednalo ne v Moskvě, ale aby se jednalo u nás. Aby prostě ti, kteří byli odpovědní za vyslání vojsk na naše teritorium, přijeli sem. To se nestalo.“ Stanovisko nebylo akceptováno, ale přesto to Věněk Šilhán nepovažuje za svoji osobní prohru. „Tohleto nebyla otázka osobní prohry, člověk má určitou sílu, může uplatnit určitou míru vlivu, i když pracuje s plným nasazením a s plným přesvědčením, jsou síly, které jsou mocnější. My podlehli tomuto druhu síly. My nepodlehli ani morálně, ani z hlediska pravdy, práva. My podlehli hrubé moci, neměli jsme tolik moci, abychom mohli zvrátit situaci, neměli jsme k dispozici takové síly, které by zamezily nebo zlikvidovaly, donutily všechny, aby stáhli své armády. To už nebylo možné.“

Celej ten náš obrodnej proces byl taky zničenej svejma...

Mezitím probíhala v Moskvě jednání mezi sovětským vedením a československou delegací, která sem byla dopravena nedobrovolně. Věněk Šilhán a ostatní získávali informace o tom, co se v Moskvě děje, prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí. „My jsme nesouhlasili s tou ekipou, kterou si tam odvezl prezident Svoboda. Nikdo z představitelů toho vysočanského sjezdu s prezidentem Svobodou nejednal. Tehdy měl ještě Svoboda naši důvěru, ale postupně ji ztrácel, protože do ekipy do Moskvy vzal proti vůli vlády, proti vůli naší i parlamentu Indru a Biľaka. To udělat neměl! On totiž udělal přesně to, co si přáli Rusové. Rusové oddalovali setkání a nechtěli s prezidentem hovořit v naději, že mezitím bude ustavena dělnicko-rolnická vláda, která bude pro ně partnerem. To se nestalo, protože ta překážka pro dělnicko-rolnickou vládu, ta vznikla v těch Vysočanech. Ta hlavní překážka. Oni museli ‚odtroubit‘ tuhletu strategii té dělnicko-rolnické vlády, oni ji odtroubili, ale co teď?“ Vzhledem k domácímu vývoji událostí byl prezident Ludvík Svoboda povolán do Moskvy. Vzal si s sebou doprovod, v němž byli lidé, s jejichž účastí nesouhlasili lidé z nově zvoleného ÚV. Podle Věňka Šilhána i tímto přispěl Ludvík Svoboda k tomu, že namísto chystané strategie tzv. revoluční dělnicko-rolnické vlády, která propadla, byla přijata nová varianta – jednat se starým vedením a s jejich souhlasem vstup vojsk legalizovat.

Sovětské vedení neuznalo mimořádný XIV. sjezd za právoplatný a jeho závěry nebyly brány jako relevantní. „To byly ty problémy, který začínaly tady, u nás: kromě Mlynáře, kterej byl námi poslán, protože byl členem starého sekretariátu, proto byl jmenován a pozván i do té Moskvy... On jedinej měl tento druh kontaktů s aktuálním vývojem v Československu. A legitimuje to Svoboda. My mu píšeme v pátek dopis: Pane prezidente, dáváme ve Vaši úvahu, abyste k sobě pozval mimořádnou skupinu poradců, ... dáváme Vám v úvahu, zda nemáte přerušit to jednání a vrátit se do Prahy. Ten, kdo trošku rozumí diplomatický řeči, tak pochopí, jakou výzvu my jsme mu tam posílali, do tý Moskvy. To bylo poselství naše, našeho orgánu, našeho představenstva, našeho předsednictva. Ten dopis jsme zveřejnili, zveřejnili jsme ho přes tu hloubětínskou Teslu. Štrougal mně protestoval do telefonu: ,Jak to, že jste takovouhle věc zveřejnili?!‘ Ten dopis prezidentovi je akt veřejnej, je to dopis podepsanej sice naším jménem, ale je to hlas národa! Byl to spor se Štrougalem.“

Všeobecný odpor

Ihned po začátku okupace se v ulicích začaly objevovat nápisy, hesla a jiné projevy „lidové tvořivosti“, lidé diskutovali s vojáky, snažili se je přesvědčit, že u nás není žádná kontrarevoluce a že se mohou klidně vrátit tam, odkud přišli. „Já jsem zažil dobu neuvěřitelný hrdosti na tento národ. Ten pátek, když prezident Svoboda odjel do Moskvy, my jsme v poledne vyhlásili generální stávku.5Já ji vyhlašoval v rádiu, tedy po rozhlase, kterej byl vybudovanej ilegálně v Tesle Hloubětín. Přišla tam tehdy Kamila Moučková a Richard Honzovič, oni to byli, kteří hlásali. to byl vysílač náš, toho sjezdu (tj. tzv. vysočanského sjezdu KSČ – pozn. aut.). Já jsem tam přišel a vyhlašoval jsem generální stávku v celý republice. A v těch dvanáct hodin se zastavilo všechno. Nebyla to stávka za chleba. Byla to stávka za svobodu, a tu neznal svět! A jako by to nebylo. Jak to, že nekultivujeme tyhlety stránky národní paměti?“

Návrat „poddaných“

„Ještě ten den, kdy přijeli, to bylo k ránu, tak jsem tu zprávu (o návratu čs. vedení z Moskvy) dostal ve Vysočanech a dostal jsem i pozvání na Hrad. To bylo, jestli se nemýlím, v pondělí 27. srpna. Bylo to už v době, kdy měl být zahájen sjezd slovenské Komunistické strany. ... Já jsem přijel na Hrad a setkal jsem se s předsedou Národní fronty Krieglem. Ten chodil s rukama za zády pod tím balkonem na druhém nádvoří... Říkám: ,Buď zdráv, Františku. Jak to vypadalo?‘ On říká: ,Bylo to špatný.‘ “ Po krátké rozmluvě s Františkem Krieglem bylo nepochybné, že se moskevská jednání nejen potvrdila, a legitimizovala tak přítomnost cizích armád na našem území, ale také znamenala definitivní tečku za reformními snahami. Věněk Šilhán se postupně setkal s ostatními členy vedení: „Tam jsem se setkal se Smrkovským a první slova Smrkovskýho byla: ,Co myslíš, Věňku, zradili jsme?‘ Já mu tehdy odpověděl: ,Josefe, na tohleto ti neodpovím, to se ukáže až zejtra, tzn. v příštích dnech, co budete dělat. Zda jste zradili, jste měkcí, nebo ne.‘ Když mě pak seznámili s obsahem všech těch dohod, to bylo strašné. První byla likvidace toho sjezdu, znehodnocení sjezdu. To trvalo hodně dlouho. To nebylo jenom podpisem smlouvy v Moskvě, to bylo za několik měsíců, kdy byly odvolávány všechny ty dokumenty, prohlášeny oficiálně za scestné, pravičácké, za kontrarevoluční... To bylo celý ten rok až do toho vojenského zásahu při prvním výročí jednadvacátého srpna. Během té doby už se jakoby vyčistilo pole. ... Husák měl namířeno z Moskvy do Bratislavy s velkým pověřením: Musíš to tam zpacifikovat. Protože Husák procházel před zraky ruskejch generálů a šéfů velikou zkouškou politické dospělosti. V jejich očích. Proto jejich názor na Gustáva Husáka se měnil pod dojmem jeho vystupování a jeho nejrůznějších návrhů. To byl člověk, který byl předtím jakoby všemi deseti pro reformy, no, a potom je všechny zradil.“ Sjezd slovenské komunistické strany se ve svém prohlášení z 30. srpna přihlásil k závěrům mimořádného sjezdu.

Jaro skončilo v srpnu

Na konci srpna (31.) zasedalo předsednictvo ÚV KSČ doplněné i o členy zvolené vysočanským sjezdem. Zde byly schváleny tzv. moskevské protokoly, tedy závěry jednání československé delegace se sovětským vedením, jako jediné možné východisko ze stávající situace. „To bylo jednání především o tom, jak vytvořit předpoklady dalšího postupu, kterej u celé řady lidí neopouštěl ty základní myšlenky politické reformy v Československu.“ Zpočátku se zde řešily personální otázky, protože podle znění moskevských protokolů neměli být ani A. Indra ani V. Biľak propuštěni ze svých funkcí, tito lidé byli ovšem nepřijatelní pro předsednictvo zvolené ve Vysočanech. Kompromisem bylo rozšíření předsednictva ÚV o lidi, kteří byli aktivní i ve Vysočanech. Těchto nových lidí bylo sedmdesát. Bylo zvoleno nové předsednictvo ÚV KSČ.

Podle názoru Věňka Šilhána byla invaze do Československa součástí rozsáhlejších vojenských plánů SSSR. Pražské jaro a obrodný proces byly jen záminkou, jak docílit umístění sovětských vojsk na našem území. Nejednalo se jen o interní záležitost východního bloku, ale první krok velkolepějšího sovětského vojenského plánu.

Co zbylo z jara

„Přišli Rusové, z toho bylo dvacet let okupace. Ale během toho desítky tisíc a možná, že stovky tisíc lidí, neřekly: ,My jsme byli pomýlení.‘ Dnešní ekipa to má nerada připomenout, že vedle ní a před ní byli statečnější a čestnější lidi, než byli oni. Tisíce lidí neřekly: ,Byli jsme pomýlení.‘ Šli k lopatám. Od nás ze školy odešlo sto padesát lidí – profesorů, docentů, asistentů i úředníků, protože řekli: ,Ne!‘ Neřekli: ,Byli jsem pomýlení.‘ Trvali na tom, co zastávali dříve. Rádo se to zapomíná. Jenže zapomínají to ti, kteří to neudělali!“ Podle mínění Věňka Šilhána existuje dnes okolo pražského jara spousta spekulací a pochybných mýtů. Vzpomínky na tyto události jsou stále plné emocí. Vadí mu zejména přirovnávání obrodného procesu k pokusu o „kvadraturu kruhu“, zdůrazňování, že šlo jen o vnitropolitický boj jednotlivých frakcí v politbyru apod.

Věněk Šilhán se domnívá, že do pozdějších, „normalizovaných let“ přežil jakýsi étos pražského jara. „Z té komunistické strany bylo vyloučeno několik set tisíc lidí. Řada z nich byla zbavena svého zaměstnání. Někteří lidé šli k lopatě. Já jsem taky šel k lopatě, moji kamarádi šli k lopatě, a co je strašně důležitý a v čem spočívá ten étos: ten odpor se dál projevoval. Ten odpor žil. Étos zůstal až do toho listopadu roku 1989, až do těch převratových dnů. A to je dobře. On byl živen disentem, byl živen konkrétním odporem, prostě těmi lidmi, kteří si šli sednout do žaláře, lidmi, kteří vydávali ilegální tiskoviny a informovali veřejnost o jiných stanoviscích než jenom těch oficiálních... To všechno tady bylo. Já si myslím, že se to nesmí zapomínat, protože to je paměť, to je naše národní paměť, a ti, kteří ji křiví nebo na ni zapomínají, neslouží tady tomu národu. Ten národ potřebuje něco, na co může být hrdý. A na tohle může být hrdý.“ Podle jeho názoru je třeba z normalizačního dvacetiletí připomínat zejména opozici. „To je ta naše živá minulost. Na ní je možné stavět. Na tý druhý ne, na oportunistický nemůžete stavět.“ Étos roku 1968 se nevztahoval pouze na bývalé reformní komunisty, ale byla to univerzální hodnota.

Obnovení pořádku

Ihned po srpnových událostech byl Věněk Šilhán propuštěn z funkce ředitele Výzkumného ústavu ekonomiky průmyslu. „Výzkumný ústav se likvidoval na přímý rozkaz ministra školství. Z Vysoké školy ekonomické odešlo sto padesát lidí: profesorů, asistentů, ale i zaměstnanců vysoké školy, kteří byli prostě vyhozeni.“ Hledal si zaměstnání u různých průmyslových podniků na pozici odpovídající jeho odborné kvalifikaci, ale nikde ho nechtěli přijmout. Nakonec si našel práci u státního podniku Rybářství, který se mj. zabýval rekultivací rybníků a vodních toků, stavbou stok apod. Přišel sem s několika kolegy z vysoké školy a vydržel zde řadu let. „My jsme cestovali, dali jsme do pořádku maringotky, já jsem spravoval maringotku nějakejch čtrnáct dní se svým přítelem, to byl docent Král. My jsme měli partu dvou lidí, dostali jsme starou maringotku, tu jsme vyčistili, abychom mohli vyjet do světa.“ Změnu povolání nebral Věněk Šilhán nijak úkorně. „My měli sportovního ducha v tomto ohledu. My věděli, že ten boj nekončí, to věděl každej rozumnej člověk. My přece jenom trošku koukali dopředu, tzn. že tuhleten svět se musí změnit, to je nenormální. My jsme chtěli změnu klidnou cestou reforem... A že se to změní, nám bylo všem jasné. Já nepochyboval ani na vteřinu, že se to musí změnit. To jsem samozřejmě nevěděl, kdy.“ Kromě vyhazovu ze zaměstnání byl také vyhozen ze strany. „Hned vzápětí jsem byl vyloučenej z KSČ, začátkem roku 1969. Mě zavolali do jedné komise, bylo to na městském výboru a tý komisi předsedal člověk, kterej tehdy dělal generálního ředitele ČKD. Ten pohovor vypadal, jako když vás pozve inkvizice a vynese rozsudek: Budete upálen. No, tak tady se už neupalovalo v tý době. Já jsem nevystoupil ze strany. Já jsem říkal: ,Ne, vy mě musíte vyhodit. To je daleko lepší, když mě vyhodíte, protože já se budu bránit.‘ Ne proto, že bych toužil po tom tam zůstat, ale proto, že to je otázka cti, příležitost obhajovat myšlenku. Tak mě vyhodili.“

Disent

„Já nerad používám slovíčko disent. Ten disent je prostě morální záležitost. Ale morálka, to nejsou výkřiky. To není hazard, to je strašně velký svědomí, odpovědnost a znalosti. Disent, když už použiju tohoto slova, to byli lidé, kteří toho hodně znali, kteří dovedli analyzovat dobu, znali její problematiku, uměli věci pojmenovat, jak se patří, a uměli najít své místo v tom chaosu společenskejch a jinejch organizací, tendencí a názorů. To je disent. To je racionální věc, samozřejmě se silnou dávkou morálky. Ta morálka, to není morálka charity, to je morálka odporu, to je morálka cti. Tam to spolehnutí jeden na druhého, tam zase začalo platit slovo, zase začalo platit kamarádství a přátelství až za hrob. To je strašně důležitý v tom disentu. Disent, to není jenom sbírka názorů, to není jenom sbírka statí a článků a ilegálních tiskovin. Ne. To je prostě skutečně otázka cti a morálky. V disentu, to byli všechno vzdělaní lidé. A pokud tam byli lidé jiných profesí než inteligence, dělníci, tak to byli vzdělaní lidé.“ Charta 77 je podle Věňka Šilhána „... společenství lidí, kteří pocházejí z nejrůznějších oblastí: byli tam přesvědčení katolíci, byli tam duchovní nejrůznějších církví, byli tam exkomunisté, byli tam liberálové, byla tam spousta lidí, kteří našli jednu důležitou platformu racionálního odporu proti režimu.“ Věněk Šilhán i jeho manželka Libuše podepsali Chartu 77 ještě koncem roku 1976. Jejich podpisové kartičky nesou prosincové datum (28. 12. 1976 – pozn. aut.). „Já jsem se o Chartě dozvěděl dřív, než byla vyhlášená. Jednoho dne přišel za mnou Zdeněk Mlynář, to bylo někdy v listopadu nebo v prosinci, a říká: ,Co tomu říkáš?‘ Já říkám: ,To už dozrál čas, Zdeňku. To když dáme dohromady x lidí, kteří podepíšou prohlášení, řeknou tedy, čí jsou, co chtějí a jak to chtějí, tak to už je nejvyšší čas...‘ Samozřejmě jsem ji hned podepsal.“ Po podpisu oslovil i několik svých známých a seznámil je s touto iniciativou. Byl mezi nimi i generál Vilém Sacher.6

Klub za demokratickou přestavbu Obroda

V roce 1988 založila skupina lidí spojených s obrodným procesem roku 1968 uskupení Obroda. „My jsme začali přemejšlet o proměnách toho, co už bylo, tzn. toho normalizovaného režimu, zda-li jsou zde síly, které by ho mohly měnit.“ Tento klub se pokusil získat úřední registraci od ministerstva vnitra – tímto pokračovalo jistým způsobem v legalistické tradici, ke kterému patřila mj. i Charta 77. (Pokud je mi známo, je Obroda jediným seskupením, které se o něco podobného pokusilo. Nikdy ale registraci nedostalo, a tím pádem nebylo legalizováno. – pozn. aut.) „Ta pestrost toho disentu, ta byla strašně důležitá. Ono to vzniklo nejenom jako Obroda, ona vznikla celá řada disentskejch aktivit. ... To je naprosto disidentská aktivita, takhle byla orientovaná. Obroda měla tu kvalifikaci, kterou neměli někteří jiní, tzn. ona se skládala převážně z bývalých členů komunistické strany a ona si mohla troufnout, poněvadž to byli známí lidé, to byli lidé, kteří psali, kteří přednášeli atd. A byli to známí lidé z veřejného života, tzn. oni se mohli svou autoritou, kterou nepozbyli, obracet dál.“ Členové klubu napsali např. dopis stranickému vedení, které činili zodpovědným za normalizační vývoj a apelovali na něj, aby se pokusilo vývoj vést jiným směrem. „Pro nás byla perestrojka sympatická, že vůbec vznikla, že se vůbec objevila kritika uvnitř Sovětského svazu, a věděli jsme jednu věc: že není dobře přijímána šéfy naší politické strany, té husákovské komunistické strany. Ale věděli jsme, že když to takhle půjde dál, tak že oni, tedy Biľak a spol. nemohou setrvat na těch tvrdejch pozicích toho režimu. Prostě, že se ten režim musí měnit. Nikdo pořádně nevěděl a nemohl vědět, po jakých cestách ta změna půjde.“ Mnoho článků pocházejících z tohoto okruhu se zabývalo ekonomickou situací a její možnou přeměnou.

Duchovno na cépézetce

Na konci 80. let byla v bytě pana Šilhána provedena domovní prohlídka, on i jeho manželka byli zatčeni a odvezeni do cely předběžného zadržení (lidově cépézetka). Zde se sešlo více signatářů Charty 77. V cele tohoto typu mohl být člověk vězněn maximálně 48 hodin bez sdělení obvinění. Běžnou praxí ovšem bylo, že jakmile si člověk tuto dobu odseděl a byl propuštěn, byl před vraty věznice opět zadržen a odveden do cépézetky. To se stalo i Věňku Šilhánovi. V cele nebyl sám, a tak se mohl uskutečnit rozhovor, na který pan Šilhán dodnes vzpomíná. „Já jsem měl jeden rozhovor, bylo to v kriminále, a ten rozhovor byl s panem páterem Mádrem. Seděli jsme spolu v jedný cele v Ruzyni a neměli jsme co dělat. Seděl tam taky Václav Havel, bývalej ministr zahraničí Jiří Hájek a tak. A neměli jsme co dělat, tak jsme si vyprávěli. S tím panem Mádrem jsem se dostal do takový diskuse o lidské víře. Já ji charakterizoval jako od nejistoty k jistotě. A že je to vlastní tomu člověku, kterej pořád riskuje. Prostě zkoumá, furt jde dál a dál a dál. Uváděl jsem mu příklad: Když Mojžíš vyvádí Izraelity z egyptského zajetí, od jistot, skoro bych řekl plných hrnců, k nejistotě země zaslíbené, kterou nikdo neznal, do neznáma. Tak to vyprávím, já to vidím jako určité přesvědčení, vlastní lidským bytostem, že to je to, co je odlišuje od jiného světa, od živého světa, to je ta jeho fantazie, to podnikání, od jistoty k nejistotě... Takhle jsem ty věci charakterizoval a jako příklad jsem uvedl toho Mojžíše – od jistoty plných hrnců, ale v nesvobodě, otroctví, k zemi zaslíbené, tedy ke svobodě, ale nikdo neví, jestli budou plný hrnce. Páter Mádr na to pokejval hlavou a říkal: ,Ale pane kolego, vy jste na jednu věc zapomněl.‘ Já říkám: ,Na co jsem zapomněl?‘ On říká: ,Na to, že to Mojžíšovi přikázal Pán Bůh u toho hořícího keře.‘ Já jsem se zarazil, když mi tuhletu věc připomněl a říkám: ,To já vím, ale já se bez toho vobejdu, bez toho příkazu Božího. Já to vidím jako lidskou vlastnost.‘ No, a pak jsme pokračovali v povídání.Tuhle na ten rozhovor nemůžu zapomenout, protože víra je pro mě vyjádřením něčeho, co je záležitostí bytostně člověčí.“

Využít všech zákonných prostředků

„Zjara roku 1989, kdy koncem roku měl z postu prezidenta republiky odejít Husák, tak jsme přemýšleli, zda-li by disent, tedy ta široká opozice, jestli by neměla vystavit svého prezidentského kandidáta. To jsme přeci udělat mohli. To bylo naše občanské právo, předložit ho parlamentu. To by bejvala byla veliká akce, která by ukázala světu, že tento malej českej svět, že nezapomněl na svoji minulost a že ji vidí takhle! To se narodilo u nás (tj. v Obrodě), tato myšlenka. Já jsem byl tehdy pověřenej, spolu s Milošem Hájkem, jednat s představiteli jinejch disidentskejch skupin, zda-li by naši kandidaturu Dubčeka podpořili. První, s kým jsme mluvili, byl Václav Havel. O něm nikdo neuvažoval jako o prezidentovi. Ta Dubčekova osobnost nebyla zapomenuta. Postavit ho po Husákovi znamenalo obrovskou naději i pro ty změny v tom národě. Takhle když se podíváte na ten kritickej život a na tu politickou scénu, tak najednou uvidíte, že v tom je kus racionality.“ Dubček měl během normalizace zajímavé postavení: „... ani nebyl členem Obrody, ani nepodepsal Chartu, ale byl to samostatnej běžec, abych tak řekl. Spoléhal na kontakty, které měl ještě z dřívějšího politického života, ale on dost silně počítal s podporou i některejch reformních sil z toho Ruska. On si ‚pouštěl pusu na špacír‘, to je všechno pravda, a to velmi významně, např. když dostával doctor honoris causa v Bologni, tak charakterizoval naše poměry velmi dobře, on v tomto ohledu nebyl špatnej, ale kontakty s námi měl velmi malé.“ (Právě tato Dubčekova pasivita je mu často vyčítána, na rozdíl od jiných veřejně známých a dříve významně politicky angažovaných lidí se nikdy ani slovem nezastal nespravedlivě pronásledovaných, ač o to byl několikrát požádán. – pozn. aut.)

Epilog

„Ta změna (listopad 1989) je zajímavá věc. Já jsem ji prožíval velmi silně, já byl jeden z těch sedmnácti lidí, který podepsali prohlášení Občanského fóra. ... Já to dodneška vidím: sedíme na pódiu, tam nabitej sál. A slyšíte tam rozumné řeči, oponenturu tomu režimu, i způsoby, co dělat a jak to dělat.“

1 Vlasovci neboli Ruská osvobozenecká armáda, byly vojenské jednotky složené z ruských válečných zajatců, kteří chtěli na straně nacistického Německa dobrovolně bojovat proti stalinistickému Sovětskému svazu. Generál Vlasov ke konci války navázal kontakty s českým odbojem a také se západními zpravodajskými službami. Tyto jednotky se v květnových dnech zúčastnily Pražského povstání. Prahu opustily 8. května 1945 a vydaly se na jih, do oblastí obsazených Američany.

2 Tato vysoká škola vznikla dekretem prezidenta republiky ze dne 26. října 1945 na místo prvorepublikové Vysoké školy obchodní spadající pod ČVUT. Později byla přeměněna na Vysokou školu politických a hospodářských věd. Hospodářská fakulta této školy se v roce 1953 stala základem pro VŠE.

3 Vsevolod Emiljevič Mejerchold (1874–1940) je považován za zakladatele socialistického divadla. V roce 1938 byl během stalinských čistek zatčen a o dva roky později odsouzen k trestu smrti zastřelením. Roku 1955 byl rehabilitován.

4 Jedná se o studentskou stávku ze 31. října 1967 – studenti ze Strahovských vysokoškolských kolejí protestovali proti opakovaným výpadkům elektrického proudu. Toho dne uspořádali průvod se svíčkami, který byl příslušníky VB brutálně rozehnán.

5 23. srpna – V tento den nejenže odcestoval prezident republiky do Moskvy a byla vyhlášena generální stávka, ale také vystoupil ministr zahraničních věcí Jiří Hájek v Radě bezpečnosti OSN v New Yorku s prohlášením k okupaci. Text prohlášení přikládám ve formátu .pdf. – pozn. aut.

6 Vilém Sacher – Tento jediný generál mezi chartisty se narodil roku 1907 a zemřel v roce 1987. Vystudoval Vysokou školu válečnou, po začátku německé okupace se zapojil do činnosti ilegální organizace Obrana národa, ale brzy odešel za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko a Blízký východ se dostal do Francie, po jejíž porážce trávil nějaký čas ve Velké Británii. V roce 1943 byl převelen do Sovětského svazu. Prošel karpatsko-dukelskou operací a se Svobodovou armádou se dostal na Moravu. Po válce vstoupil do KSČ, ale v roce 1951 byl při čistkách v armádě vyhozen. Pracoval jako lesní dělník, později i v dalších nekvalifikovaných zaměstnáních. Publikoval několik knih, před listopadem 1989 ovšem v samizdatu nebo v exilu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století