Evženie Šiková

* 1921  

  • „Jak vzpomínáte na ten červen 1941, když přišli Němci. Jak to bylo s vámi, když jste viděla poprvé ty německý vojáky? Jaký to na vás dělalo dojem?“ „Tak oni tam ani moc nestáli. Jednou tam začali střílet a tatínek říkal, abych já se sestrou, s tou mladší, ta starší byla v Boratíně, abysme šly do Sklíně. To bylo asi dvanáct kilometrů nebo patnáct. Do druhý vesnice. Tam ještě fronta nebyla a tatínek tam měl strejdu. Bareš se jmenoval. Tak abysme šly ke strejdovi, než se to v Ozeranech uklidní. A takhle stál Němec a poslouchal, jak tatínek mluví. On mluvil polsky a říkal tatínkovi, abysme nikam nechodily, že za chvíli to tam může bejt horší než u nás. No tak jsme zůstaly doma. A taky že opravdu jo. Tam na tý Sklíni to stálo snad asi tři měsíce. A k nám se přistěhovaly tři rodiny. Mlejnkovi, dva bratři a Kelnerovi. Byli u nás asi tři měsíce. Měli s sebou krávy, koně. Dali si to tam do stodoly a spali na půdě. Babička v kuchyni. My jsme, všechny holky, spaly na půdě. Tatínek nás vždycky zamkl. A tak u nás byli dlouho. Protože tam dlouho stála ta fronta.“

  • „Takže s těma Polákama a Ukrajincema. Jestli tam zabili nějaký Poláky?“ „Dvanáct jich tam je pohřbenejch hned u nás za stodolou. Takhle, strejda měl plot a za tím strejdovým plotem. To byli dva bratři. Jmenovali se Bernadský. A oni bydleli, ta obec se jmenovala Niesviče, tam jsme chodili na nádraží na vlak, a oni tam bydleli. Oni to byli takový strašně hodný lidi. Těm Ukrajincům chudejm dávali mouku a obilí, když měli bídu a tak. A oni jim potom strašně věřili. A pak, když to začalo, ty banderovci, tak oni jim dali takový potvrzení a že ať se nebojí a nikam se nestěhujou, že jim nikdo nesmí ublížit, že byli jako hodný. A tak oni nikam neutekli do města a zůstali tam. Pořád na tom svém hospodářství. Měli pěkný hospodářství. Byli to sedláci. Ale asi jim musel někdo něco říct. Bylo to takhle ráno. Najednou přijeli s dvouma žebřiňákama, ty Bernadský, strejdovi na dvůr. Naložený věci. Plný žebřiňáky. Takový krásný koně měli. A strejda byl na poli, rozhazoval hnůj. Nebyl doma. Tak ten jeden, ten pan Bernadský s patnáctiletým synem šli za ním na to pole. No a tak se strejda sebral a šli domů. Přišli domů a oni už je měli všechny ve stodole, tamty, ono jich bylo dvanáct, tak deset jich tam už bylo, a ten, jak šel za strejdou s tím synem, tak jich bylo dvanáct. Tak se museli všichni svlíknout a oni je pobodali. Ale ten, když šli z toho pole... Tak ten patnáctiletej chlapec, ten asi něco cejtil, že je zle, a tak začal utíkat. A teď asi jeden ho viděl, jak utíká, tak ho zastřelil. Tak akorát toho jednoho zastřelili a tamty všechny pobodali. No. Tenkrát dělal starostu nějakej Dragoun, tak šli za ním, aby je hned pohřbili. No tak ten Dragoun musel sehnat lidi, a tak tam kopali na zahradě hrob. A tam je pohřbili. Já je pořád viděla. To bylo hrozný.“ „A oni ti Ukrajinci jim byli v patách a dohnali je tam u vás...?“ „No oni se to asi dozvěděli, že je tam honem našli. Protože oni sotva přišli a za chvíli už tam byli za nima. Chvíli to trvalo. Ten jeden šel za strejdou na to pole a přišli a oni už tam byli ty banderovci. Jenom dva tam byli. Ty je pobodali. Ale potom říkali, že jich tam bylo plno po příkopech. U nás byly takový příkopy, protože když byla povodeň někdy, když tál hodně sníh, tak tam musely být příkopy. Takže jich tam bylo hodně, že když by se bránili nebo něco, nebo Češi je bránili, tak jich tam bylo hodně, že by začali střílet. Asi.“

  • „A jak to bylo s těmi banderovci?“ „O těch ani nevzpomínejte. My jsme byli dost daleko od města, tak to tam bylo pořád u nás nasazený. Večer najednou zabouchali a muselo se jim dát najíst a nějaký oblečení, kapesníky a všechno možný. Jednou přišli a chtěli boty. Tatínek dal mamince a sobě udělat boty a schoval je do obilí, do špejcharu. A oni že chtěj, čo? Boty. Tatínek říkal: ,Nemám.‘ ,Ale máte.‘ No tak musel jít a přinést je a dát jim je.“ „Oni věděli, že si nechal udělat ty boty?“ „No, nevěděli, ale mysleli si to asi.“ „Jestli jim to neřekl ten švec?“ „Hm.“

  • „Tam u vás se schovávali nějací Židi, třeba v obci, za války, u někoho?“ „K nám tam chodil nějakej, jmenoval se taky Šik, Žid, on tam právě pracoval v tom mlýně. A jednou k nám přišel a říkal tatínkovi, jak jsem vám říkala. Jak zemřela ta sestra, tak oni jí naši udělali hrobku, vyzdili to, a on přišel jednou k nám v noci a říká tatínkovi, jestli by nemohl jít na ten hřbitov. Do tý hrobky. A tatínek říkal, že se bojí, že by nás mohli všechny postřílet. A potom říkali, že prý si tam někde, až na konci vsi bydleli nějaký Šotolovi, ono jich tam bylo víc, bratranci a bratři ti Šotolové, a oni mu říkali u Šotolů Bubeníčku. On bubnoval na buben, tak mu říkali Šotola-Bubeníček. Tak že prý byl schovanej v psí boudě, jak byli pro psy ty boudy. A že prej ho tam měli Němci zastřelit. Tohle jsme slyšeli.“ „Našli ho tam.“ „No.“ „A to byl tedy jediný Žid, který přišel s vámi do kontaktu během okupace?“ „No, s maminkou jsme olámaly mák a tahaly jsme. A druhý den jsme šly vytahat tu makovinu a tam leželo dvanáct Židů. No a my jsme říkaly, my to musíme vytahat, tak musíte odtud pryč. A tak do rána zmizli.“ „A to byly i nějaký děti?“ „Jenom dospělí tam byli.“

  • „Vy jste viděla ty Rusáky, když přicházeli, ty sovětský vojáky. Jak vypadali?“ „No jak. Špatně. Proti německejm to byli žebráci. Ty koně... dejte pokoj.“ „Jak to vypadalo, ty koně?“ „Takový hubený, mizerný, a ti vojáci taky. Hlavy dolů a nesměli si nikdy nic vzít. Měli to zakázaný. Pak jim tam uvařili kotel velkejch krup a ony byly ztuchlý, tak to tam vysypali u nás na dvoře. A ani nevím, kam jsme to dali, protože to bylo ztuchlý. To nemohli jíst.“ „Ani prasata to nejedly?“ „Nikdo.“ „Jak tam dlouho u vás byli ti vojáci...?“ „No tak oni tam nebyli. To pořád. Couvli, pak zase přišli Němci a za chvíli zase přišli Rusáci. A tak se to střídalo.“ „A to bylo všechno v tom září... Pak se to tedy ustálilo a zůstali tam Rusáci na dva roky“ „No. Tam byli dlouho. Nejdřív tam, když to začalo, tak nám hned sebrali koně, nechali nám dvě krávy a sebrali nám půl baráku. Tam udělali místní národní výbor. Potom, když už postupovala ta fronta, tak tam u nás bylo 5000 raněnejch. Tak nám sebrali ještě tu jednu místnost. Tam leželi důstojníci, a vojáci ve stodole. Ty důstojníci si tam natloukli takový skoby a pověsili si tam karabiny. A já jsem brečela. My jsme měli takovou olejovou barvou nabarvený zdi a já jsem brečela, že to tam rozbijou. A oni řekli: ,My bojujem a vy si sedíte, spíte v kravati a my bojujem.‘ “ „A teď mi řekněte, to bylo až později, když bojovali s Němcema?“ „No, když už bojovali s Němcema, když už postupovali.“ „Zpátky jako na Němce?“ „No. V roce 1944...“

  • „Tak přijel domů, najedl se a lehl si v kuchyni. A jen se sešeřilo, už tatínek šel zamknout a někdo bouchá - a oni Banderovci. Už věděli, že je doma. Byl asi dvě hodiny doma a už to věděli. Tak přišli k němu a sedli si na kanape a povídají: 'skidaj štany. Nehněvaj sa a skidaj štany.' Rozumíte tomu, doufám?" "Ne." "Aby se nezlobil a sundal si kalhoty. Tak si sundal kalhoty, měl takovou tu anglickou blůzu a vojenské kalhoty, a oni říkají: 'A šineru!', plášť. On jim povídá, že jak byl raněný, tak měl ten plášť samou krev. Ale měl ho s sebou, protože to bylo v dubnu, byla zima a v nemocnici tím byl přikrytý. Dali mu jen takovou slabou deku, tak se s tím pláštěm ještě přikryl. Tak jim dal ten plášť a šli. Týden byl doma a řekl: 'Dejte mi pokoj s Banderovcema, já jedu do Čech. Budu tam někde něco hlídat a jdu. Doma nebudu!'"

  • „Vrátili se ty rodinný příslušníci z té Sibiře?“ „Kdepak, ti tam umřeli hlady. Oni už byli starší lidi a měli tam strašnou bídu. Ta maminka asi dvakrát poslala dopis. My jsme jim posílali balíky. Vždycky nějakou luštěninu, mouku. Ale ani jeden ten balík nedostali. Ani jeden.“ „A to, že tam potom zemřeli hlady, jste se dozvěděli od někoho...“ „Protože přestali psát. A víc jsme se nedozvěděli. Víc nevíme.“ „To je hrozný. Takže tam byli oba rodiče prvního manžela. A kdo ještě?“ „Bratr.“ „Jeho bratr.“ „Osmnáctiletej. Všichni tam zůstali.“

  • „Němci tam vůbec nechodili k vám?“ „Ne, u nás si schovali nějaký Vjeřvovský, to byli Poláci, on to byl exekutor, měli dvě děti. A oni si k nám dali na půdu, do plev, si schovali nějaký věci. Nějaký deky tam měli a prádlo. A on potom, k nám přišli a schovali se u nás. Byli pár dní v sušárně schovaní. Ti Poláci. Naši jim tam nosili jídlo a tatínek říkal: ,Přece tady nemůžete pořád bejt. Na tý sušárně. A když vás tady najdou, tak nás všechny postřílí.‘ No tak oni, že aby odešli do Lucka. Tak teda v noci šli. A ještě potom do toho obilí jim tatínek nosil jídlo. No ale přeci se potom do toho města dostali. Potom nám poslali dopis, že jsou v Lucku. Ona tam měla rodiče, ta paní Vjeřvovská. A potom on si vzal asi čtyři Němci a německý koně, vůz, a přijel si k nám pro ty věci. Tak to naložili všechno na ten vůz a jeli. A takhle byla Ozeran..., potom, jak byla škola, tak byla cesta do toho Lavrova, do tý ukrajinský vesnice, a tam hned za tou školou kousek jsme měli hřbitov. A za tím hřbitovem měl strejc, ten tatínka bratr, Karel, kousek lesa, asi dva hektary nebo hektar a půl. A oni přijeli k tomu lesu a tam vylezli banderovci a začali po těch Němcích střílet. A oni utekli, ten Vjeřvovský s těma Němcema. Utekli do polí. Bylo to přede žněma. Tam se někde schovali. A ty banderovci, asi jim šlo o ty věci. Ty věci jim sebrali. Ty koně a všechno jim sebrali. A oni přišli domu s holýma rukama.“ „A teď se Vás zeptám, před kým on se schovával, ten Polák…“ „Oni potom banderovci přeci stříleli taky Poláky.“ „Takže on se neschovával před Němcema?“ „Ne. On se schovával před banderovcema.“ „A on si s sebou přivedl uniformovaný Němce?“ „No. Ale bylo jich málo. Byli čtyři.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litoměřice, 20.09.2008

    (audio)
    délka: 01:35:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak jsme dorazili na nádraží, přijel vlak a z vagonů vylezli lidé ze Zakarpatské Ukrajiny Říkali, že jdou na naše místa Ale tam už byli Ukrajinci z bývalého Polska Tak nevím, jak se tam dohodli

Evženie Šiková 1940s.jpg (historic)
Evženie Šiková
zdroj: foto: Lukáš Krákora

Evženie Šiková se narodila 11. listopadu roku 1921 v obci České Ozerany na Volyni jako Evženie Kopecká. Jejími rodiči byli Vladimír Kopecký a Antonie, rozená Chudobová, kteří vlastnili 14hektarové hospodářství. Evženie spolu se čtyřmi dalšími sourozenci musela při pracích na rozlehlém hospodářství pomáhat. Na Volyni Evženie vychodila pět tříd obecné školy a poté pracovala na rodinném hospodářství až do roku 1947, kdy se všichni odstěhovali do Čech. Od roku 1939 čelila na Volyni spolu s rodinou útlaku ze strany Rusů, později Němců a banderovců. Během svého života se dvakrát vdala. První manžel padl při bojích na Dukle. Druhý muž po letech léčení podlehl následkům zranění při práci v JZD. Obě manželství byla bezdětná. V Čechách žila Evženie na několika místech. Nejprve na Litoměřicku, později na Žatecku, kde žila se svým druhým mužem a pracovala zde spolu s ním v zemědělství. Po čase se opět vrátila na Litoměřicko, kde žije dodnes.