Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Sikorová (* 1953)

• narozena jako Wawrzaczová 6. září 1953 v Hrčavě v Těšínských Beskydech

• vyrůstala v chalupě nedaleko přísně střežené hranice s Polskem

• otec pracoval na dráze a s ženou se staral o menší hospodářství

• matka se zapojila do pašování lihu z Polska

• Jarmila i její sourozenci pomáhali matce roznášet alkohol odběratelům

• vystudovala střední školu veřejného stravování v Opavě

• pracovala mimo jiné jako vedoucí školní jídelny v Mostech u Jablunkova

• v roce 2023 žila v Hrčavě

Jarmile Sikorové přirostla rodná Hrčava k srdci nejen kvůli beskydské přírodě a prostému životu v horách. Uvědomuje si výjimečnost umístění vesnice na východě republiky, kde se přímo stýká česká, slovenská a polská hranice, a je hrdá na dobré vztahy mezi obyčejnými lidmi žijícími v tomto prostoru. S radostí přivítala, když v roce 2007 vstoupily všechny tři státy do schengenského prostoru a hranice zůstaly jen na mapě. „Češi, Slováci a Poláci teď sedávají v naší hospodě u jednoho stolu a rozumí si. To je skvělé. A platit můžou různými měnami,“ popisuje pamětnice v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023.

Pamatuje ale dobu komunistické totality, kdy Polsko, byť také patřilo do socialistického bloku, bylo od Československé socialistické republiky odděleno vysokými drátěnými ploty. Vojáci museli podél hranice pravidelně zorávat široké pásy půdy, aby poznali, když tam někdo ilegálně přešel. Černý obchod na hranici zažíval rozkvět mezi světovými válkami a hodně se mu dařilo i v padesátých letech. Pašeráci si vždycky nějak poradili. Zboží přes hranici přehazovali, přestříhávali drátěné ploty, případně se s vojáky za úplatek domluvili.

Mnohé rodiny z Hrčavy si pašováním vydělaly na stavební materiál na dům. Jarmile připadalo normální, že i její matka pašovala. „Dělaly to tenkrát všechny ženy z Hrčavy, aby přilepšily rodině,“ říká. Vzpomíná si na černou tašku se zipem, do které jí matka nabalila šest půllitrových lahví lihu z Polska. Flašky nosila odběratelům do Bukovce, Bystřice, Lomné nebo do Jablunkova. Matku za to nikdy neodsuzovala, ale s odstupem let si říkala, že měla odvahu, když nechala děti chodit samotné s kontrabandem po horách.

Když přijel první autobus, byla to velká sláva

Jarmila Sikorová se narodila jako Wawrzaczová 6. září 1953 na Hrčavě. Na svět přišla v chalupě prarodičů. Jak slyšela od matky, porod byl velmi dramatický. Dvě porodní báby si nevěděly rady a hrozilo, že zemře matka i dítě. Museli poslat koňský povoz na Slovensko pro doktora. Lékař na poslední chvíli odmotal pupeční šňůru, kterou měla Jarmila kolem krku.

Otec Josef pocházel z Hrčavy, matka Marie z Bukovce. Jarmila byla nejstarší z jejích čtyř dětí. Žili zpočátku v jedné místnosti v dřevěnici prarodičů. Jarmilina matka vzpomínala, jak tchyně šílela, když si maminka prosadila, aby ve světnici položili na dřevěnou podlahu linoleum. V primitivní chaloupce začalo být mladým manželům brzy těsno, a tak si kousek od prarodičů postavili nový, modernější dům.

Hrčava byla tehdy díky své poloze hodně odloučená od okolního světa a jeho vymožeností. Elektřinu tam zavedli až v polovině padesátých let. „Prý jsem skákala radostí, když jsme začali svítit,“ vypráví pamětnice. Silnici z Mostů u Jablunkova do Hrčavy postavili v roce 1965, teprve poté tam začal zajíždět autobus. „Byla to tenkrát velká sláva. Zpočátku se nám ale dělalo v autobuse špatně, protože jsme na jízdu nebyli zvyklí,“ dodává Jarmila Sikorová. Na vlak chodili obyvatelé Hrčavy asi tři kilometry stezkou do slovenské obce Čierné v okrese Čadca.

Tam se vydával pěšky i Jarmilin otec do práce. Dělal na dráze pomocníka strojvedoucího. Když v zimě napadly dva metry sněhu, byla to cesta velmi dlouhá a vysilující. Se ženou se také staral o hospodářství. Měli koně, dvě krávy, prasata, drůbež, králíky. Obdělávali dva hektary polí. Když otec přišel z noční služby, musel jít často kosit louku nebo kopat brambory. Matka se starala o děti a domácnost, pracovala na poli, pečovala o zvířata, zpracovávala mléko, zavařovala. A vedle pašování také vařila na svatbách.

Líh jsem někdy musela roznést ještě před vyučováním

I děti musely odmalička pracovat. „Přišli jsme ze školy, něco jsme snědli a hned jsme vyfasovali krávu, kterou bylo třeba pást,“ vzpomíná pamětnice. K jejím povinnostem patřilo oloupat brambory na večeři, které jedli denně. Myla nádobí, vytírala podlahu. V létě pomáhala sklízet a sušit seno. „Volno jsme dostali jen v neděli odpoledne,“ říká Jarmila.

Chodila také s kvitem, jak se říkalo tamním nářečím lihu z Polska, který měl alespoň devadesát pět procent alkoholu. S jakým ziskem matka lihoviny prodávala, si už Jarmila přesně nepamatuje, ale na půllitrové láhvi vydělala desítky korun. Kontraband se soustřeďoval v jednom domě na Hrčavě. „Maminka nás vzbudila a šli jsme tam s ní pro zboží, které odnesla v pytli na zádech domů. Pak nás posílala, abychom to roznesli. Někdy jsem to musela zvládnout ještě před vyučováním,“ říká pamětnice. Do školy tehdy chodila do Bukovce pět kilometrů pěšky.

Zvláště když rodiče stavěli, potřebovali alkohol i pro pomocníky. Peníze za práci nechtěli. Lidé si na stavbách vypomáhali vzájemně jen za dobré pohoštění. Špiritus z Polska ředili v různém poměru s vodou. Přidávali ingredience jako karamel z cukru, med, hřebíček či vanilku nebo malinovou šťávu vlastní výroby z ovoce posbíraného na hrčavských stráních. „Někdo přidával do alkoholu prasečí žluč, potom měl nahořklou chuť jako třeba fernet. Na svatby se dělala vařonka,“ vypráví Jarmila Sikorová.

Přes hranici létaly chlupaté čepice a dederonové košile

Češi kupovali i klobásy, salámy, ale také koně nebo krávy. „K pašování zvířat se využívaly zemědělské propustky vydávané lidem, kteří měli na druhé straně hranice pole. Mohli vodit do ciziny i krávy na pastvu. Když se jedno tele nevrátilo, pohraničníci si toho nevšimli, anebo to neřešili,“ vysvětluje. Poláci měli v době jejího dětství zájem například o chlupaté čepice, punčocháče anebo dederonové košile, které se, na rozdíl od Polska, daly v Československu běžně koupit. Dederon byl v té době módní materiál ze syntetického vlákna. Výhodou bylo, že se tato umělá látka nemusela, ba ani se nedala žehlit.

Matka kvůli dederonovým košilím, které vyměňovala za líh, málem skončila ve vězení. Jarmile bylo asi deset let, když příslušníci Veřejné bezpečnosti přišli hledat pašované zboží. Ženy rychle naházely košile do křoví. Policisté skrýš objevili a zboží zabavili. „Ještěže se doma nenašlo nic, takže chyběl přímý důkaz. Maminka to stejně odnesla, protože košile byly schované na našem pozemku. Musela k soudu a dostala podmínku,“ říká Jarmila Sikorová.

Její mladší sestra utrpěla psychické trauma, když zažila na hranici střelbu. Vojáci je přistihli při přehazování zboží do Polska a začali střílet. Prý to nebylo neobvyklé. „Sestra z toho šoku onemocněla. Rodiče k ní pak museli zavolat doktora,“ říká. Vystrašený otec, kterému bylo pašování proti srsti a neúčastnil se ho, rozhazoval kolem domu pepř, aby pátrací psi vojáků ztratili stopu.

V zimě se lidé na Hrčavě neobešli bez lyží, zvláště když nefungovala veřejná doprava. Jarmila ještě používala ručně vyřezávaná prkna. „Vázání jsem měla přidělané zavařovací gumou. A jezdilo se v teplácích. Když jsme přišli večer domů, tepláky byly tak zmrzlé, že stály v pozoru,“ směje se pamětnice.

Ve Skautu jsme poprvé zažili, že se nám někdo věnoval

Život v odlehlé vesničce v horách měl výhody v tom, že si tam lidé mohli dovolit věci, které by jinde za vlády komunistů neprošly. Jarmila tvrdí, že tam už kolem roku 1966 vznikl skautský oddíl, byť druhá obnova Junáka oficiálně začala až v době pražského jara v roce 1968. „Sama se divím, že nám to tolerovali,“ říká. Není si ale jistá, jestli nešlo o tajnou aktivitu anebo jestli jejich oddíl nebyl zpočátku schovaný pod jinou organizací. „Našly se naše kroniky, které by to měly objasnit. Mám je slíbené,“ doplňuje.

Oddíl vedl pater Oldřich Prachař z farnosti v Jablunkově, který asi od roku 1965 učil i v Hrčavě náboženství. Nosil rifle, v létě kraťasy, hrál s kluky fotbal a měl prý mnohem odvážnější kázání než ostatní faráři. „Jednou se zeptal rodičů, jestli může na Hrčavě založit skautský oddíl. Nikdo mu nebránil. Úžasné bylo, že se nám věnoval. Na to jsme nebyli zvyklí. Měli jsme i klubovnu v chaloupce naší stařenky. Lovili jsme bobříky, zpívali, chodili jsme na výlety, pořádali táboráky, snažili jsme se dělat dobré skutky,“ vypráví Jarmila Sikorová. Měla přezdívku Holubice a pro oddíl složila hymnu. Milovanému vedoucímu skauti říkali bratr Orel.

Velkým zážitkem pro ni byl výstup na beskydskou mohylu na Ivančeně pod Lysou horou v roce 1970. Skauti tam začali po válce nosit kameny k uctění kamarádů popravených nacisty. „Byli jsme pyšní, že máme svůj prapor, košile s liliemi, hnědé šátky. Naše kameny, které jsme přinesli z Hrčavy, tam ještě někde jsou,“ říká pamětnice. S počátkem normalizace komunisté skauting opět zakázali a zanikl i oddíl na Hrčavě.

Kolektivizace dorazila do Hrčavy se zpožděním

Také kolektivizace zemědělství měla podle pamětnice v Hrčavě mírný průběh. Jednotné zemědělské družstvo se sídlem v Bukovci, pod které Hrčava patřila, vzniklo prý až kolem roku 1970. Jinde komunisté nutili sedláky vzdát se svých majetků ve prospěch družstva už od začátku padesátých let. Odpůrce takzvané socializace vesnice zavírali do vězení. „My jsme byli snad poslední dědina, kde se družstvo zakládalo. Asi i proto se to obešlo bez velkých dramat. Rodiče přijali výminek a zůstala jim kráva. Akorát nám dali horší kus pole, než bylo naše,“ říká. Po zániku družstva dostali rodiče zpět původní půdu.

Když Jarmila končila v Mostech u Jablunkova základní školu, Československo zažívalo pohnutou dobu. V srpnu roku 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Komunisté, kteří v období pražského jara prosadili demokratizační reformy, museli opustit posty v čele strany. Režim pod vedením Gustáva Husáka přitvrdil. Pamětnice se to však nějak citelně nedotklo. Rodiče žili na Hrčavě tak jako dříve, ona prožívala šťastné studentské období. Přijali ji na střední školu veřejného stravování v Opavě. Poprvé se dostala z domu. Bydlela na internátu v bývalém klášteru, kde jí to připadalo jako na zámku. Chodila do kin a do divadla.

Po maturitě pracovala v hotelu Slezský dům v Českém Těšíně jako účetní. Když jí bylo dvacet roků, vzala si Miroslava Sikoru z Mostů u Jablunkova. Na svatební hostině nechyběl alkohol z Polska a menu vylepšilo pašované tele. Pár let bydleli v Mostech u manželových rodičů. Narodil se jim syn a pak dvě dcery. Táhlo je to ale na Hrčavu. Manžel si tam nejprve založil včelín, pak si tam postavili dům. Jarmila pracovala jako vedoucí školní jídelny v Mostech, později se starala o stravování dětí v hrčavské škole v přírodě. Pracovní kariéru ukončila, když jí bylo čtyřicet šest let. Dvacet let pečovala o těžce nemocnou matku.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se Jarmila Sikorová začala více zajímat o historii Hrčavy a shromažďovat fotografické i písemné dokumenty z minulosti této vesnice na trojmezí. Paměť národa natočila v roce 2016 rozhovor s jejím mladším bratrem Josefem Wawrzaczem, který také vzpomínal, jak v dětství pomáhal matce distribuovat pašovaný líh.