Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Šiklová (* 1935  †︎ 2021)

Stálo za to, nechat se zavřít

  • narodila se 17. června 1935 v Praze

  • v roce 1953 odmaturovala na gymnáziu

  • v letech 1953 – 1958 studovala historii a filosofii na FFUK

  • v roce 1956, po 20. sjezdu KSSS, vstoupila do KSČ, věřila v liberalizaci strany

  • v polovině 60. let spoluzakládala Katedru sociologie FFUK

  • v roce 1968 se na fakultě aktivně angažovala v KSČ, aby podpořila reformní tendence

  • v listopadu 1969 podporovala studenty při okupační stávce

  • v roce 1969 ze strany vystoupila a byla vyhozena z fakulty

  • pracovala jako uklízečka a jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice

  • podílela se na výzkumech bez možnosti publikovat pod svým jménem

  • s Petrem Pithartem spolupracovala při pašování samizdatu do zahraničí

  • v roce 1977 po Petru Pithartovi organizaci distribuce samizdatu převzala

  • v roce 1981 ji zatka StB a byla obviněna z podvracení republiky

  • po propuštění z vězení v roce 1982 pašování literatury obnovila spolu s V. Prečanem a V. Scheurem

  • po revoluci 1989 začala opět přednášet

  • iniciovala založení Katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou vedla do roku 2000

  • založila knihovnu Gender Studies v Praze

  • zemřela 22. května 2021

Holčička s knihou

Celý život Jiřiny Šiklové, roz. Heroldové, je spjat s bytem v Klimentské ulici, kde se 17. června 1935 narodila. Její otec byl lékař, matka, původně učitelka, zůstala po svatbě v domácnosti. Rodina na tom byla finančně celkem dobře, ani příchod druhé světové války se na její životní úrovni příliš nepodepsal. Ačkoli byla Jiřina ještě malá, na válku si pamatuje dobře: „Dítě vnímá spoustu věcí jinak. Například se přiznám, že když k nám do třídy přišel školník, mlátil na takovou železnou tyč a říkal: ,Luftwaffe!‘ , tak já jsem věděla, že skončí vyučování a že můžeme jít domů.“ Jiřina již od dětství hodně četla, i to ji posléze zřejmě nasměrovalo k jejímu oboru.

Studia

Brzy po skončení války přišel komunistický převrat. „Nástup Klementa Gottwalda v roce 1948 jsem prožívala dosti zajímavě, neboť jsme byli na horách a naši kantoři samozřejmě poslouchali z takových malinkých rádií, co se děje v Praze. My jsme měli volno a mohli jsme v té chatě v Peci naprosto blbnout a nikdo nás nekontroloval.“ V té době již Jiřina chodila na Gymnázium Charlotty Masarykové. Po maturitě nad volbou vysoké školy dlouho váhat nemusela, dávno jí bylo jasné, že půjde na filozofickou fakultu studovat historii. Na svůj vysněný obor se dostala a v roce 1953 začala studovat. Během prvního ročníku jí byl již podruhé nabídnut vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) a Jiřina přijala (poprvé, ještě na gymnáziu, vstoupit odmítla). Ve straně však dlouho nebyla aktivní, a to až do roku 1968.

Od tabule k hadru

Později působila na fakultě jako odborná asistentka, během svého postgraduálního studia přešla na nově vzniklou katedru sociologie. V době pražského jara se začala politicky angažovat, stala se dokonce vedoucí fakultního výboru komunistické strany. Po sovětské invazi a začátku normalizace v roce 1969 ovšem ze strany vystoupila a brzy nato byla z fakulty propuštěna. V následujících letech nemohla z politických důvodů sehnat jinou kvalifikovanou práci, proto nejprve nastoupila jako uklízečka na filozofické fakultě a v Klementinu. Později získala místo sociální pracovnice v Thomayerově nemocnici, kde se dokonce podílela na výzkumu pod záštitou primáře Trojana.

Literatura načerno

Začátkem sedmdesátých let publikovala pod různými pseudonymy, za knihu Žena v dnešní rodině, kterou vydala pod jménem své známé, Niny Matulové, dokonce dostala cenu. Zároveň se začala podílet, spolu s Petrem Pithartem, na převážení tuzemských zakázaných textů do zahraničí, kde byly knihy vydávány a opět stejným kanálem dodávány do Československa. „Pro naše lidi to bylo velmi zajímavé, když věděli, že můžou psát a že se to pak nějakým způsobem (jak, to už nesledovali, ani nemohli) dostane do zahraničí, kde to bude vydáno. Pak se o těch knihách mluvilo na Radio Free Europe, Voice of America, Deutsche Welle, BBC a dalších rozhlasových stanicích a občas se ty knihy dostávaly i sem. Jeden čas byly přiváženy přes Palach Press v Londýně kamionem, později je víceméně vozili diplomaté.“

Do vězení a zase zpátky

Jako organizátorka ilegálního převozu knih působila Jiřina téměř deset let. Nakonec byla síť prozrazena jedním z lidí zajišťujících dodávku knih. „Ta chyba, když se na ten kamion přišlo, se mohla stát již dávno, dávno předtím.“ Roku 1981 byla Jiřina obviněna z organizovaného podvracení republiky ve spojení s cizími mocnostmi, za což byl trest až deset let. Naštěstí se z vězení vrátila už v roce 1982, a to bez soudu, k čemuž zřejmě dopomohl tlak ze zahraničí, kde byl případ medializován. Po návratu z vězení se pustila do obnovy přerušeného styku se zahraničím a dále pašovala texty přes hranice. Po roce 1989 se vrátila na filozofickou fakultu, kde později založila katedru sociální práce. Rovněž iniciovala vznik společnosti Gender Studies. V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy. Žije v Praze, má dvě dospělé děti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů