Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rabín Karol Sidon (* 1942)

• narozen 9. 8. 1942 v Praze ve smíšené rodině

• otec žid, matka křesťanka

• otec na podzim 1944 zatčen gestapem a popraven v terezínské Malé pevnosti

• jaro 1945 skrývání s matkou před deportací

• 1960 maturita

• 1960-1964 studium scénáristiky a dramaturgie na FAMU

• zaměstnání v rozhlase, redaktor Literárních listů

• píše knihy, divadelní hry, scénáře k filmům

• po roce 1970 zákaz publikování

• 1977 podpis prohlášení Charty 77

• 1978 konverze k judaismu

• 1983 emigrace do SRN

• 1984-1990 studium judaistiky v Heidelbergu

• 1990-1992 rabínské studium v Jeruzalémě

• od 1992 vrchní zemský a pražský rabín

• překlady liturgické a biblické, literární tvorba pod pseudonymem

• rozvedený, žije v Praze

Jméno rabína Karola Sidona mohli zaznamenat v posledních dvou letech i ti, kdo se zajímají víc o literaturu než judaismus. Po několika desetiletích, kdy se díky své funkci věnoval především překladům z hebrejštiny a rabínským výkladům, v roce 2014 vydal románovou tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc, kterou publikoval pod literárním pseudonymem Chajim Cigan. Rozvířil tak vody českého literárního rybníku, ale podstatnější je, že se vrátil jako výborný spisovatel.

Kterého tatínka si vybrat

Narodil se v roce 1942 v Praze do rodiny smíšené národnostně, nábožensky i jazykově. Tatínek Alexander Sidon pocházel ze židovské rodiny, mluvil líp maďarsky a německy než česky, maminka byla Češka a křesťanka. Karol Sidon mluví o svém dětství jako o totální amnézii, tvrdí, že jeho vzpomínky vycházejí pouze z toho, co slyšel od maminky. Navíc, protože je spisovatel, je přesvědčený, že „… když se vzpomínky napíšou, jakoby se z hlavy vymazaly.“ Určující pro jeho dětská léta bylo otcovo zatčení na podzim 1944 a jeho poprava v terezínské Malé pevnosti, snad kvůli odbojové činnosti, nebo kvůli přestupku, který se mu jako židovi stal osudným. V posledních měsících války se Karol s matkou skrývali u strýce u Mníšku pod Brdy před hrozící deportací do Terezína.

Matka se několik let po válce znovu provdala. I druhý tatínek Karola Sidona pocházel ze židovské rodiny a měl za sebou nedobrovolně dobrodružná válečná léta – utekl z Terezína a později ze sovětského gulagu. I tento vztah byl pro něj důležitý, zároveň Karol Sidon přiznává: „Nevěděl jsem, kterého tatínka si vybrat. Nechtěl jsem zklamat toho opravdového, kterého jsem neznal. Proto jsem často utíkal z domova.“ O svém vztahu k otcům, matce a manželce psal v autobiografických knihách Sen o mém otci a Sen o mně, které vyšly v letech 1968 a 1970.

Neblbni, všichni jdou od toho

Po maturitě nastoupil do nultého ročníku dramaturgie a scénáristiky na FAMU. Tam se díky učitelům a spolužákům „obyčejný kluk z Pankráce“ seznamoval s literaturou, učil se psát i jinak číst. Podstatnější pro jeho osobní rozvoj ale byla přátelství, která navázal při práci redaktora Literárních novin na konci 60. let – stýkal se s Ludvíkem Vaculíkem, Ivanem Klímou, Petrem Pithartem a dalšími. Díky oběma otcům vnímal své židovství. Tvrdí, že klíčový pro jeho osobní postoj a uvědomění byla srpnová invaze roku 1968: „Tehdy jsem si uvědomil, že dějiny nejdou tak, jak by si člověk přál. V uších mi zněla slova proroka Jeremiáše o pustém Jeruzalémě a naplno jsem pocítil příslušnost k židovskému národu. Srpen byl pro mě osobně velký impuls, jakési prozření,“ vysvětluje Karol Sidon.

Trvalo dalších deset let, během nichž se učil hebrejsky, docházel na židovskou obec a do synagogy, než se plně připravil na konverzi k judaismu. Se smíchem vzpomíná: „Když jsem o svém rozhodnutí řekl otci, varoval mě: ‚Karlíku, neblbni, všichni jdou od toho.‘ V tom spočívala jeho moudrost, vlastně mi tím chtěl říci, že Bůh je jeden.“ Konvertoval v roce 1978. Tehdy už měl za sebou poměrně úspěšnou dráhu spisovatele, dramatika a scénáristy – od konce šedesátých let pracoval jako rozhlasový a literární redaktor, vydával knihy, psal a režíroval divadelní hry, spolupracoval na filmech Juraje Jakubiska. Tu ale poměrně brzy a rychle ukončila nastupující normalizace. Karol Sidon vysvětluje: „Možná si mě původně vybrali jako mladého a nadějného autora. Vycházely mi knihy, režíroval jsem své hry, psal scénáře. To bylo jako návnada, na kterou se má rybka chytit. Pak nastal nějaký problém se scénářem, který mi dlouho nechtěli schválit. Pozval si mě ředitel oddělení dramatické tvorby v televizi a řekl mi: ´Když nebudete psát tak, jak to chceme my, nebudete psát vůbec.´ Přijal jsem to a vlastně se mi ulevilo, jiným totiž psaní zatrhli už mnohem dřív.“

Chartista a sionista

Od začátku sedmdesátých let, kdy nemohl veřejně publikovat, měl až do podpisu prohlášení Charty 77 relativní klid v porovnání s tím, co následovalo. Pracoval v manuálních profesích, živil se jako trafikant a zaměstnanec Vodních zdrojů, a paradoxně podle svých slov psal víc, než předtím. Změna přístupu režimu nastala ovšem po jeho podpisu Charty. Tak jako jiné signatáře a disidenty jej sledovala Státní bezpečnost, pravidelně jej zatýkala a zadržovala na maximální povolenou dobu, tedy dvakrát 24 hodin.

Karol Sidon tvrdí, že ho sledovala StB ze dvou důvodů: „Estébáky jsem měl dva, jednoho kvůli Chartě a druhého kvůli židovství, protože komunistický režim byl nepokrytě antisionistický a antisemitský.“ Vytrvalé sledování, které zesílilo v akci StB zvané Pavouk namířené proti československým židům, a časté zatýkání ho vedlo k úvahám o emigraci. Díky tehdejšímu předsedovi Rady židovských obcí v ČSSR Dezideru Galskému dostal možnost získat stipendium na univerzitě v německém Heidelbergu. V roce 1983 tak požádal o vystěhovalecký pas a spolu s rodinou (s druhou manželkou a synem, další syn se narodil v Německu, dvě dcery z prvního manželství zůstaly s matkou v Praze), odešel do Německa.

Až Karol bude rabínem…

Podle svých slov chtěl dobu emigrace smysluplně využít, aby mohl znalosti získané univerzitním studiem judaistiky předávat v Praze, po které se mu venku stýskalo. Nepředpokládal, že bude rabínem, spíš myslel na povolání židovského učitele a synagogálního kantora, ale pražské židovské obci rabín scházel víc. Studium judaistiky v Heidelbergu ukončil po šesti letech v roce 1990 a pokračoval v rabínském studiu v Jeruzalémě. Po dvou letech získal rabínskou ordinaci a do Prahy se vrátil jako vrchní pražský a zemský rabín. Obnovil pražskou židovskou obec, která zvlášť na počátku 90. let zažila velký zájem ze strany mladých lidí, které přilákal Sidonův ortodoxní přístup. Nečekaně se tak splnilo to, čemu se tak smál koncem 70. let, kdy se s přítelem Jiřím Daníčkem bavili o tehdejší židovské obci: „Až Karol bude rabínem a Jiří předsedou obce…“