Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Květuše Sgallová (* 1929  )

Vadí mi, že slovo už nemá takovou váhu jako dříve

  • narozena 10. srpna 1929 v Kolíně
  • v roce 1952 ukončila studium bohemistiky a literární vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity
  • pracovala tam jako odborná asistentka
  • její specializací byla versologie
  • v době normalizace donucena z fakulty odejít
  • od roku 1975 pracovala jako knihovnice
  • za totality vyučovala tajně na seminářích a večerní univerzitě bohemistiky

Květuše Sgallová se narodila 10. srpna 1929 v Kolíně, kde její otec Alois Hofbauer působil jako advokát, a matka byla v domácnosti. Měla o čtyři roky staršího bratra Břetislava. Pamatuje si, jak se v Kolíně změnilo chování lidí za protektorátu, když byl vyhlášen zákaz stýkání se s židovskými obyvateli. Těch žilo právě v tomto městě hodně. Celý život ji provází vzpomínka na situaci, kdy s rodiči na ulici potkala židovské manžele označené žlutou hvězdou. Její rodiče je pozdravili. „Já si ve své dětské naivitě myslela, že to, co je nařízeno, se musí dělat. Tak jsem se ptala rodičů, jak to, že se s nimi zdraví, když se to nesmí. Otec mně tehdy vysvětlil, že to je otázka slušnosti a tento příkaz je neslušný. To si od té doby přesně pamatuju. Byl to pro mě důležitý moment,“ vysvětluje. 
Jako dítě bývala často nemocná. Měla vrozenou deformaci kyčlí a málo jedla. V šesti letech dostala tak silný zápal plic, až lékař řekl rodičům, že se mají připravit na nejhorší. Ale pamětnice se pomalu uzdravovala, a přestože ve škole často slýchala, že by kvůli zdravotním potížím už dál neměla studovat, maminka trvala na tom, že by měla mít co nejvyšší vzdělání. Otec naopak vzdělání pro dívku nepovažoval za důležité, ale její matka si v tomto směru prosadila své názory. „Celý život jsem jí za to vděčná,“ podotýká pamětnice.

Nešli jsme do hloubky

Rodina Hofbauerových válku přežila. Bratr byl sice totálně nasazený, ale nemusel jezdit daleko, protože pracoval v Kolíně. Zachránili se i před častým bombardováním, protože se chodili schovávat do hlubokého sklepení k sousedům. Bratr po válce začal studovat vysokou školu v Praze, Květuše Sgallová maturovala v roce 1948. Hned poté složila přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Začala studovat bohemistiku a literární vědu. Do života jí však silně začaly zasahovat politické změny ve společnosti. „Otec nebyl jako advokát příliš úspěšný, a tak v roce 1948 zavřel svou kancelář a nastoupil jako právník v továrně v Kolíně. Byl sociální demokrat, a najednou byl sloučen s komunisty. Komunistou pak zůstal až do smrti,“ říká. Popisuje ho jako zvláštního, autoritářského člověka, se kterým si příliš nerozuměla, protože odmítal jakoukoli diskusi. Na vysoké škole začínalo být po roce 1948 silně znát, že moc v zemi převzali komunisté. Jenže většině studentů to nevadilo. „Byli jsme hloupí,“ konstatuje pamětnice. „Rodina nám nedávala pevné zázemí v tom smyslu, abychom se dívali nejen po povrchu, ale šli do hloubky. Mně se tehdy zdálo, že je třeba především pracovat. Protože jsem neměla velký okruh kamarádů, bylo pro mě důležité také někam patřit. A to znamenalo být ve Svazu mládeže a pak i ve straně. Dnes tomu nikdo neuvěří, že to nebyla snaha dělat kariéru. Ale my jsme opravdu měli pocit, že budujeme něco nového. Že nás Západ zradil a tady se nabízelo něco nového. Na to, že to bylo úplně jinak, jsme přišli v podstatě až v padesátých letech. To si vyčítám nejvíc, že jsme o těchto věcech málo uvažovali. Vzpomínám si, jak kolega z vyššího ročníku vyprávěl, že v Sovětském svazu je hladomor. Já mu to nevěřila. Připadalo mi, že to přece není možné. Měli jsme po válce více přemýšlet. A pak už to šlo ráz na ráz. Už jsme viděli, že se něco jiného říká a něco jiného je. Ale to naši vinu neomlouvá.“

Napiš o Gottwaldovi, řekli

Květuše Sgallová cítila, že do jejího studia čím dál více proniká komunistická ideologie. Na fakultě docházelo k personálním změnám. Studenti si už nemohli například sami vybírat témata disertačních prací, ale dostávali je přidělena. Chtěla psát práci na téma Bedřich Václavek a jeho kritické studie v třicátých letech. Profesoři jí však řekli, že takové téma není potřebné, a dostala jiné: Klement Gottwald a literatura. Zhostila se ho se ctí, téma rozpracovala pečlivě, ale cítila, že takovým způsobem studovat nechce. „Byla to jen slohová práce,“ shrnuje. 
Po ukončení studií chtěla jít pracovat do Ústavu pro jazyk český, který tehdy vznikal. Ale profesoři jí řekli, že potřebnější bude, když zůstane na filozofické fakultě jako odborná asistentka. Sdělili jí, že má dobrý vztah ke studentům a že s nimi bude umět pracovat. Zůstala tedy a vstoupila do komunistické strany. Na fakultě v té době probíhaly mocenské boje. „A u mě začínalo probouzení. Docházelo mně, že člověk musí dávat najevo své názory a také s nimi musí umět zacházet a poznat, kdy je důležité je říkat,“ vysvětluje pamětnice.

Manželství dvou jazykovědců

V roce 1956 začala chodit se svým budoucím manželem Petrem Sgallou, který se rovněž zabýval literaturou a k tomu matematikou. Už měl doktorát a pracoval na kandidatuře věd. O dva roky později se vzali. Setkání s mužem a jeho rodinou ji velmi ovlivnilo. Petr Sgalla totiž pocházel z rozvětvené židovské rodiny plné zajímavých a vzdělaných lidí. „Poprvé jsem tam přišla k autentickým zprávám o židovské problematice za války. U nás se o tom tehdy moc nepsalo. Tady byl ale konkrétní příběh lidí, kteří se dostali do lágrů a nevrátili se,“ vzpomíná Květuše Sgallová.
Manželství dvou jazykovědců označuje za podařené a šťastné. V té době se už zabývala oborem versologie, tedy teorií verše. „Tvrdila jsem, že manžel je vědec a já jen dělník vědy, ale spolupráce nám šla,“ říká. Propojili literární vědu s matematikou a analyzovali verše s pomocí děrných štítků. 
V šedesátých letech prožívala pracovně zajímavé, ale soukromě těžké období svého života: „Najednou se ukázalo, že lidi něco chtějí a potřebují mít jinou kulturu, ne jen takovou ideologicky svázanou. Bylo to úžasné období. Pro mě však šedesátá léta souvisela také s těhotenstvím. Měla jsem problémy. V roce 1962 se nám narodila holčička, ale v sedmi měsících umřela. Pak šlo o další pokusy. Takže jsem byla trochu omezená a nemohla jsem se účastnit všeho, čeho bych chtěla. Ale i tak jsme chodili do Reduty na Vyskočila, na Zábradlí na Havla. Semafor, to bylo něco, co jsme uvítali. To jsou věci, které pro nás zůstaly světlými body v našich životních vzpomínkách.“

Normalizace znamenala šikanu

Jenže po invazi vojsk Varšavské smlouvy začalo být i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy znát, že přichází období normalizace. Pamětnice označuje tehdejší situaci za vypjatou. Zaměstnanci fakulty se rozhodli, že rozpustí stranickou organizaci, bude založena nová, a kdo bude chtít, může se do ní přihlásit. Profesoři a asistenti z filozofických oborů z tohoto řešení, které mělo navozovat pocit, že se mohou demokraticky rozhodnout, měli legraci, protože tušili, že kdo se nepřihlásí, bude mít malér. Přihlásit se znovu do základní organizace KSČ odmítla asi polovina z nich. 
„Nakonec to soudruzi vzali do svých rukou. Začali rozlišovat, kdo může na fakultě zůstat a kdo navíc může dělat i kariéru, to znamená obhajovat kandidátské práce nebo habilitovat. No a pak tu byli ti ostatní, kteří museli odejít,“ vysvětluje Květuše Sgallová. 
Její muž byl v první vlně vyhazovů také mezi těmi, kteří měli na fakultě skončit. Podařilo se mu však přejít na matematicko-fyzikální fakultu, kde v té době byla situace klidnější. Ale na filozofické fakultě začali působit ve vedení noví lidé, komunisté, kteří měli jednoznačně za úkol očistit ji od všech, kteří nevyjádřili souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. „Dělala se komplexní hodnocení, lidem bylo řečeno, co mají dělat, aby si vylepšili situaci, nebo co naopak dělat nesmějí,“ vysvětluje pamětnice. Ona se do nové organizace KSČ nepřihlásila. A tím začaly její problémy.

Konec přednášek, přišly výpovědi

Najednou jí nadřízení zakázali přednášet a vést semináře. Povolili jí pouze vyučovat zahraniční studenty. Výuka však probíhala o prázdninách, takže to bylo především proto, aby si jiní asistenti, komunisté, mohli udělat o prázdninách volno. Pak jí vedení fakulty dalo výpověď. Jenže ji dostala v době, kdy byla nemocná. Takže se ukázalo, že je neplatná. Za čas dostala výpověď podruhé. S pomocí advokáta ji napadla u soudu a spor vyhrála. Fakulta ji musela vzít zpět. Celkem dostala výpověď třikrát. Soudní tahanice trvaly tři roky. Květuše Sgallová se z nich cítila psychicky vyčerpaná a ztratila veškeré iluze. Nakonec odešla do knihovny Vysoké školy chemicko-technologické. 
O tomto období napsala knihu s názvem „Tato fakulta bude rudá“. Popisuje v ní příběhy kolegů, odborníků, kteří byli různými způsoby ze svých míst vyštváni a na jejich místa přišli noví lidé, komunisté. Označuje je slovy: bez kvalifikace, bez úrovně.

Práce v disentu

V sedmdesátých letech se začal scházet spolek lidí, kteří si říkali Sklerokruh. Jeho hlavními organizátory byli Jaroslav Kolár a Miroslav Červenka. Šlo o setkání bohemistů, rusistů či filozofů, kteří byli postiženi normalizačními čistkami. V osmdesátých letech se k němu přidala i generace mladých vědců různých oborů. Lidé se scházeli vzájemně u sebe doma, v různých bytech, zpravidla jednou za měsíc. Připravovali si referáty, vyprávěli o tom, na čem pracují, a diskutovali. Ze seminářů se vyvinula večerní univerzita bohemistiky, tajná školení lidí, kteří se v té době nedostali z politických důvodů na vysoké školy. Profesoři a vědci, kteří museli na vysokých školách skončit, tajně předávali zkušenosti lidem, kteří na nich nemohli studovat. „Na rozdíl od bytových seminářů 
bylo představou, že půjde o skutečnou školu, kde se bude nejen diskutovat, ale posluchači také skládali zkoušky. Šlo o alternativu k vysoké škole,“ vysvětluje pamětnice, která se zapojila do tohoto tajného vyučování studentů. Za vznikem podzemní univerzity stál Miroslav Červenka a podílel se na ní i Václav Havel. Květuše Sgallová tak byla v kontaktu s řadou lidí z disentu, například s Alexandrem Vondrou, Petruškou Šustrovou, Jáchymem Topolem či Annou Šabatovou. Pořádali také semináře o literatuře na faře Na Topolce. „Později jsme si k tomu účelu platili jednou týdně místnost v kulturním domě ve Vysočanech. Ohlásili jsme, že budeme dělat akci o české literatuře, a bylo to,“ říká pamětnice. V té době si často kladla otázku, jestli Státní bezpečnost o její činnosti ví: „Říkali jsme si, že pro ně asi neznamenáme takové nebezpečí, kterému by stálo za to se věnovat. Připravovali jsme se, že kdyby to nastalo, náš argument bude, že je třeba mladou generaci vzdělávat a že je lepší, aby se učila, než seděla v hospodě. To byla taková příprava na to, kdyby se něco stalo. Ale neměli jsme dojem, že by o nás měli zájem.“
Rozčarování z politické situace prožíval i její muž, v té době už také nestraník. Jeho životní cesta se podle pamětnice ubírala od poválečného nadšení promíseného s bolestí ze ztráty mnoha příbuzných v koncentračních táborech přes postupné vyrovnávání se se skutečností až po úplné rozčarování. Život jim ale vyplňovala péče o syna, který se později stal profesorem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.

Literatura jako životní láska

Přestože politika znemožnila Květuši Sgallové věnovat se zkoumání literatury tak, jak by si představovala, knihy navždy zůstaly významnou součástí jejího života. „Literatura pro mě znamená mnoho. Vždy mi říkala něco o světě v širokém slova smyslu,“ vysvětluje. Čím je starší, tím silnější je její pocit, že slovo ztrácí význam: „Jsem poplatná staré době. Když se něco řeklo, tak to platilo. Teď se často mluví jen tak. Aby se neřeklo něco podstatného, použije se nějaká formulace a na slovu už tolik nezáleží. To mi vadilo odjakživa a nyní mi o to více vadí, že se často říká něco jiného, než se chce nebo nechce říct.“ Pamětnice dává přednost psaní rukou, často si texty celé píše ručně a až pak je přepisuje do počítače. Má totiž pocit, že psaní přímo na počítači vede k povrchnosti, zatímco při ručním, pomalém psaní si člověk více rozmyslí, co vlastně chce textem sdělit. Nikdy tedy nelitovala, že si vybrala jako svou životní lásku i práci vše, co se týká literatury, a je vděčná především své matce, že si prosadila, aby se vzdělání dostalo nejen jejímu bratrovi, ale i jí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů