Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marie Ševcová (* 1932)

• narozena 9. února 1932 v Náchodě

• pocházela z dělnického prostředí

• matka Emile Dušánková vstoupila v roce 1931 do komunistické strany

• matka se zapojila do komunistického protinacistického odboje

• v roce 1943 matka zatčena, rok strávila v Malé pevnosti Terezín, rok v KT Ravensbrück

• matce se podařilo na konci války utéct z pochodu smrti

• Marie vystudovala střední zdravotní školu a následně lékařskou fakultu v tehdejším Sovětském svazu

• ještě na fakultě vstoupila pamětnice do komunistické strany

• v roce 1955 se vdala, jejím manželem se stal lékař Josef Ševc, pozdější ředitel Ústavu pro hygienu práce v uranovém průmyslu

• Marie v srpnu 1968 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy z komunistické strany vystoupila, její manžel byl vyloučen

• manžel Josef Ševc byl následně vyhozen ze zaměstnání

• Marie Ševcová je vdova, žije (rok 2025) v Praze

Na konci dubna 1943 přijela do Nového Hrádku, městečka ležícího na úpatí Orlických hor, auta královéhradeckého gestapa. V městečku se všichni znali, a tak se tehdy desetiletá Marie už cestou ze školy dozvěděla, že jí gestapo zatklo maminku. Znovu se setkaly až po skončení války, kdy se jí maminka vrátila z ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Mariina maminka Emílie Dušánková během dvou let, kdy ji nacisté věznili, vytrpěla mnohé a viděla nesdělitelné. Emílie byla obdivuhodná a statečná a přežít jí pomáhala i hluboká a nezlomná víra v komunistické ideje a přátelství se Sovětským svazem.  

Maminka věřila, že buduje lepší zítřky

„Chtěla bych vyprávět všechno o mojí mamince,“ začíná Marie Ševcová a pokračuje: „Ona byla velice šikovná, chtěla jít studovat, jenomže její maminka umřela a do péče si ji pak převzaly tetičky. Jenže jim spíš dělala služku a pochopila, že ji jen využívají, a tak šla raději pracovat do továrny. A to všechno ji nějak formovalo, stala se z ní rebelka. V roce 1931 vstoupila do komunistické strany a opravdu věřila, že buduje lepší zítřky. Když pak přišla druhá světová válka, zapojila se do odboje a v roce 1943 ji zatklo gestapo.“ Mariin tatínek František pocházel, stejně jako jeho žena, z Nového Hrádku. Pracoval jako střelmistr v lomu, Emílie v místní textilní továrně. Oba v dělnických profesích, oba levicově smýšlející. „Tatínek do komunistické strany nikdy nevstoupil, ale s maminčinými názory souhlasil, jen nebyl tak průbojný jako ona,“ dodává pamětnice. 

Podle záznamů v Památníku Terezín byla Emílie Dušánková, narozená 22. ledna 1911, vedena pod vězeňským číslem 33110. Zatčena byla spolu s dalšími desítkami protinacistických odbojářů na Královéhradecku. Byla členkou komunistické odbojové buňky působící přímo v Novém Hrádku a napojené na rozsáhlou síť komunistického odboje ve východních Čechách.

Jen vám tečou slzy

Její dcera Marie, dnes provdaná Ševcová, uchovává vzpomínky své matky, které Emílie sepsala krátce po návratu domů. Do odboje vstoupila hned po obsazení Československa nacisty. „Občas se scházeli u nás doma, zatímco tatínek hlídal. Do okolních vesnic roznášeli ilegální tiskoviny a někdy jsme je nosili ve školních brašnách i my s bratrem. Třeba i ve sněhu, na lyžích. Pak jsme to předali nějaké spojce. Co ale vozíme, to jsme jako malí nevěděli. Do té odbojové skupiny patřil také učitel mého bratra, a tak mu ty balíčky bratr předával i ve škole. Když už věděli, že gestapo zatýká, tak všechny ty tiskoviny ukryli do dřevěné krabice a někde je zakopali. A s tím jim pomáhal můj tatínek,“ vzpomíná Marie Ševcová. Po zatčení Emílie na několik týdnů zmizel i její muž – doma zůstaly jejich tři malé děti samy. František Dušánek se pravděpodobně, v obavách před zatčením, u někoho ukrýval. 

O děti se postarali sousedi manželů Dušánkových a sousedka také o něco později začala posílat Emílii balíky do koncentračního tábora. Velkou část zodpovědnosti za chod domácnosti ale převzala Marie. Vzpomíná, jak vařila, prala, drhla podlahu, pečovala o své sourozence a současně chodila do školy. „Když pro maminku přijeli četníci, aby ji předali gestapu, tak jsem taky byla ve škole. Tatínek prý ještě stihl ukrojit dva krajíce chleba a bratr je na četnickou stanici odnesl,“ vzpomíná Marie Ševcová. A její matka tutéž chvíli ve svých vzpomínkách popsala těmito slovy: „V době mého zatčení byly děti ve škole, a tak jsme byli ušetřeni toho krutého okamžiku rozloučení… nejstarší synek v posledním okamžiku přiběhl se dvěma krajíčky chleba… a to jsem se už neubránila slzám a tiskla ho k sobě. Možná naposled.“ 

Kdo to utrpení neprožil, nemůže pochopit

„Po válce mi jedna maminčina spoluvězeňkyně vyprávěla, jak moc byla maminka statečná,“ vypráví Marie Ševcová a pokračuje: „Oni ale museli být stateční, museli si vzájemně pomáhat a držet při sobě, jinak by to nepřežili.“ Vzájemnou soudržnost a přátelství mezi spoluvězeňkyněmi popisuje ve svých vzpomínkách i její matka. Rok byla vězněna ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín, kde opravovala vězeňské prádlo nebo odcházela uklízet do vily velitele pevnosti, po válce popraveného nacisty Heinricha Jöckela. „Ráno, v poledne i večer, den co den, v zimě, v létě, byl nařízen apel. Dozorkyněmi byly manželky esesáků, které po přeslabikování českých jmen a hlasitém zvolání vězeňkyně: ‚Zde!‘ hned na místě oddělovaly stranou ty, pro které se přistavovaly nákladní vozy. Nákladními vozy na nádraží a odtud vlakem do německých koncentračních táborů,“ píše Emílie. Ona sama nastoupila do podobného vlaku 25. března 1944.  

Vlak směřující na sever Německa do ženského koncentračního tábora Ravensbrück musel často zastavovat. Německé území v té době již Spojenci intenzivně bombardovali a zničené byly nejen koleje, ale také většina mostů. Dvakrát spojenecká letadla zaútočila i na samotný vlak plný vězeňkyň, jak si Emílie zapsala. „Velký spěch, který ani neumožnil vynést z vlaku mrtvé, které při náletu zahynuly. V uzavřeném dobytčím vagonu nás bylo namačkáno přes osmdesát žen, bez jídla a pití. Kdo to utrpení neprožil, nemůže pochopit.“  

Přátelství hlubší než všechna moře světa

Kvůli masivním náletům se transport na několik dní zastavil v Lipsku. „Na bezesné noci v Lipsku nikdy nezapomeneme. S večerním soumrakem začaly s ohlušujícím rachotem dopadat zápalné bomby a my, zavřené za silnými řetězy, očekávaly to nejhorší. Když na střechu naší provizorní ubytovny začaly dopadat kusy cihel a střepiny skla, čekaly jsme konec. Naše vnitřní pocity je těžké definovat – na jedné straně jsme si přály, aby celé Německo bylo rozbito, na druhé straně nám šlo o naše holé životy… asi po čtrnácti dnech jsme tomu běsnění unikly tím, že jsme byly transportovány do ženského tábora Ravensbrück,“ zapsala si Emílie Dušánková. 

První chvíle po příjezdu do tábora popisuje téměř jako spásu, ale hned následující věty svědčí o naprostém opaku: „S měnící se situací na frontě byla počátkem roku 1944 situace v táboře stále svízelnější. Bloky přeplněné ženami, nečistota, průjmy, různé nemoci… ženy umíraly po desítkách každý den… v šatech a dřevácích každý den apel, i při třiceti stupních pod nulou, černá káva z melty, krajíček chleba s pilinami, rozdělení práce… kolona, kde řádila úplavice a kde jste po příchodu musely překročit množství žen, které do rána zemřely… při pohledu na mrtvá novorozeňata jsme hrůzou oněměly. Přítomný stařík plnil pytel těmito novorozeňaty a na otázku, kam pytel odnáší, řekl, že pod kotel. Smečka esesmanů s lékařem… s bičíkem v ruce určoval, kam se která z nastoupených žen má zařadit, buď nalevo, nebo napravo… nikdo nepochopí, jaký smutek zavládl, když vybrané naše družky byly odvedeny ke spálení… přátelství žen zpečetěné útrapami je hlubší než všechna moře světa…“

Z toho pekla se živé nedostaneme

Emílie se domů vrátila na začátku června 1945. Koncentrační tábor Ravensbrück podle záznamů Památníku Terezín opustila 25. března 1945, kdy Němci tábor kvůli blížící se Rudé armádě evakuovali. „Delší dobu bylo slyšet válečné hřmění, fronta se blížila. Detonace byly čím dál silnější a naše nitro se zachvívalo tichou radostí… doufaly jsme, že se dočkáme našich osvoboditelů ještě v lágru, ale nedočkaly. Náš transport byl úplně poslední, přišli esesáci se svými psy a vyhnali nás na pochod smrti,“ píše Emílie ve svých vzpomínkách. Z tábora Ravensbrück v té době Němci vypravili na cestu do neznáma přibližně 20 000 žen. Celkově během šesti válečných let prošlo táborem na 130 000 žen, konce války se jich dočkalo pouhých 40 000. 

Emílii Dušánkové se společně s dalšími pěti spoluvězeňkyněmi podařilo hned na začátku z transportu uprchnout. „Přespávaly jsme v lese. Po silnicích prchala německá vojska se vší výzbrojí, mezi nimi němečtí uprchlíci z východu se svými dětmi na povozech. Pak nastaly ohlušující výbuchy, les byl do ruda ozářen. A v té vřavě jsme ležely v příkopě s tou domněnkou, že se z toho pekla živé nedostaneme,“ píše dál Emílie. Pak konečně ženy uviděly první vojáky s rudými hvězdami na helmách, ale válka pro ně tím ještě nekončila. Víc než měsíc musely čekat, než pro ně bude z Československa vypraven autobus. „Maminka se vrátila začátkem června 1945, přivezli je autobusem z Kladna, společně s lidickými ženami. Já jsem byla akorát venku a trhala jsem na louce květiny. Udělala jsem si takovou hezkou kytici, a když jsem přišla domů, tak tam byla maminka. V první chvíli byla trochu jako cizí, ale hned jsem pochopila, že je to máma. A tak jsem jí tu kytici rovnou dala,“ vzpomíná Marie Ševcová na první setkání s maminkou. 

Osídlit pohraničí byla skoro povinnost

Nový Hrádek osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda, Mariin tatínek byl zvolen předsedou místního národního revolučního výboru a završením všech nadějí na lepší budoucnost byl návrat její matky z koncentračního tábora. Marie vzpomíná, jak svou maminku musela obdivovat. A dodává, že se její matka po návratu ve své víře v komunismus ještě více zatvrdila. „Byla pořád velkou komunistkou a po válce pro stranu začala i pracovat jako hospodářka a vlastně to pak dělala celý život,“ vypráví pamětnice. Konec války v obnovené Československé republice je také spojován s odsunem Němců a následným osídlováním pohraničí. Jeden z prázdných domů v Broumově si zakoupila také rodina Marie Ševcové. „Tehdy se o tom mluvilo, jako že je to skoro povinnost osidlovat pohraničí,“ říká. Vilka s velkou knihovnou a „nóbl“ nábytkem původně patřila profesorovi broumovského gymnázia. V době, kdy se tam Dušánkovi stěhovali, čekal německý profesor již na odsun v nedalekém sběrném lágru. 

Marie pokračuje: „Němci z toho tábora měli chodit někam na práci, a tak si maminka požádala o nějakou pomocnici. Jmenovala se Magda a my jsme ji měli moc rádi. Pak ji odsunuli a ona se v Německu vdala a jednou se za námi přijela s manželem podívat. My jsme nikoho nevyhazovali, nikoho jsme nebili, nikomu jsme nenadávali, byli jsme přece lidi.“ 

Za lepší a spravedlivější budoucnost

Marie po měšťanské škole nastoupila ke studiu zdravotní školy a po maturitě v roce 1950 byla přijata na lékařskou fakultu v Hradci Králové. Po roce dostala nabídku pokračovat ve studiu v Sovětském svazu, kam v roce 1952 odjela. „A já jsem v té době taky vstoupila do komunistické strany. Do Sovětského svazu nás tehdy odjela spousta mladých, my jsme tenkrát žili úplně jinak. Recitovali jsme básně Pavla Kohouta, prožívali jsme takové obrovské nadšení, že budujeme nový společenský řád. A jak o tom krásně píše Arnošt Lustig... komunistické hnutí bylo zpočátku opravdu plné ideálů za lepší zítřek, za větší spravedlnost. Lidi před sebou viděli světlo, které ale postupně zhasínalo, až se ocitli ve tmě,“ vypráví Marie Ševcová a ještě pokračuje: „Nevím, jestli to bylo naivita, no asi ano, ale v té době opravdu panovalo takové nadšení a elán, že bude líp, než bylo dosud.“

Dál Marie vzpomíná, že v Sovětském svazu už tehdy vnímala spoustu nedostatků: „V tom obrovském nadšení jsme tu hrůzu ale neviděli, nechtěli jsme ji vidět. Během války opravdu zahynulo velice mnoho rudoarmějců a těch ubožáků, kteří se vrátili z války bez nohou a měli jenom taková prkýnka na kolečkách a vyhlídky asi žádné, tam bylo mnoho. Všechno to špatné jsme si uvědomovali až daleko, daleko později, když už jsme poznávali, že to není to, co jsme si představovali.“ 

Mysleli jsme si, že je to ve prospěch společnosti

V Sovětském svazu ve stejné době a na stejné fakultě studoval také Josef Ševc, budoucí manžel pamětnice. Vzali se v roce 1955, ještě během studií, a před Vánocemi roku 1957 se jim ještě v Sovětském svazu narodila dcera Irena. Marie měla naplánovaný porod doma, ale holčička přišla na svět o něco dřív. Druhá dcera Eva se už narodila v Československu. Stejná jména, Irena a Eva, dostaly také dcery Marie Curie-Sklodowské, kterou Marie i Josef obdivovali. Pamětnice dodává, že portrét slavné vědkyně jim visel i doma na stěně. V podobném oboru jako Curie-Sklodowská začal po ukončení lékařské fakulty v roce 1957 pracovat i Mariin manžel. V Hradci Králové se tehdy zřizovalo nové oddělení, zabývající se důsledky radioaktivního záření na lidské zdraví. Marie a Josef získali byt, vzali si novomanželskou půjčku a postupně se začali zařizovat. Pak ale přišlo z ministerstva zdravotnictví nařízení, aby se Josef Ševc spolupodílel na založení Ústavu hygieny radioaktivního záření, který by se zabýval zlepšením pracovních podmínek horníků v uranových dolech. „Takže jsme se z krásného Hradce Králové stěhovali do Ostrova nad Ohří,“ říká Marie Ševcová. 

Dlouho ale nepobyli ani tam, v blízkém Jáchymově už byl na konci padesátých let uran téměř vytěžen a nová ložiska se objevila na Příbramsku. Marie Ševcová dál vzpomíná: „Takže jsme se zase stěhovali, tentokrát do Příbrami. Můj manžel v té době taky vstoupil do strany, a tak jsme dělali, co nám nařídili. Mysleli jsme si, že je to tak dobře, že je to ve prospěch společnosti.“

A to světlo pomalu pohasínalo

První roky praxe nebyly pro Marii jako matku malých dětí jednoduché. Mateřská dovolená v té době trvala pouhé tři měsíce. Pamětnice musela navíc do zaměstnání dojíždět, odvádět dcery do školky a do jeslí, vyzvedávat je, pečovat o ně i o domácnost. Současně hledala své profesní zaměření a nakonec atestovala v oboru mikrobiologie. A stále věřila, že všechno, co dělá, pomůže vybudovat lepší společnost. „Byli jsme sice komunisti, ale na růžích jsme ustláno neměli, jak si dnes hodně lidí myslí. Já jsem byla po roce už tak uštvaná, že jsem se vydala za ředitelem nemocnice, jestli by neměl nějaké místo, abych nemusela dojíždět. A on mi nabídl místo na kožním oddělení, že tam nikdo nechce,“ vzpomíná Marie Ševcová. Nastoupila, začala studovat problematiku kožního lékařství a nakonec se pro tento obor i specializovala dvěma atestačními zkouškami. „A v roce 1971 jsem publikovala snímky zákožky svrabové... Tehdy byl kolem toho velký povyk, hlavně mezi parazitology. Teď se znovu svrab rozmáhá, a tak si říkám, že jsem aspoň kvůli tomu nadarmo nežila,“ říká s úsměvem pamětnice. 

Její muž se i nadále věnoval výzkumu v oboru radioaktivního záření. Založil a až do roku 1970 byl ředitelem Ústavu hygieny práce v uranovém průmyslu. Věnoval se nejen výzkumu, ale i publikoval. Stejně tak Marie. „Něco jsme psali spolu, něco každý zvlášť. A pak přišel rok 1968 a já jsem vrátila legitimaci komunistické strany. A můj manžel byl ze strany při prověrkách vyloučen jako pravicový oportunista,“ vzpomíná dál. 

Nevyhodili mě jen proto, že nikoho jiného neměli

Josef Švec musel opustit nejen komunistickou stranu, ale i ústav a práci, které věnoval úplně všechno, jak dodává pamětnice. O jeho výzkum se opírala například i Mezinárodní komise pro ochranu před radioaktivitou. Byl prvním, který upozornil na možnou souvislost mezi onemocněním rakovinou plic a radioaktivním ozářením. S vedením uranových dolů, kterému záleželo především na vysoké produktivitě, bojoval za větší ochranu horníků. Navíc měl v té době odjet jako poradce do tehdejšího západního Německa. „Ten vyhazov strašně těžce nesl. Nechci, aby to znělo jako vychloubání, ale pan profesor Vladimír Wagner napsal knihu Symptomy bezmoci a tam na několika místech na mého manžela vzpomíná jako na férového člověka. A to mi v té době řeklo víc lidí. Ta štvanice okolo něj ho nakonec udolala, onemocněl a zemřel mi moc mladý,“ vzpomíná Marie Ševcová. „Považuji za svou morální povinnost se MUDr. Josefu Ševcovi, CSc., omluvit za všechna příkoří a prohlásit, že ze strany Závodního ústavu národního zdraví uranového průmyslu je plně společensky rehabilitován,“ napsal Mariinu manželovi v roce 1990 tehdejší ředitel ZÚNZ UP MUDr. Miroslav Pulgret. 

Pro Marii odchod z Komunistické strany Československa profesní důsledky neměl. Pracovala na příbramské poliklinice jako vedoucí lékařka tamního kožního oddělení. „Myslím, že kdyby za mě měli náhradu, tak mě vyhodí. Ale protože nikoho neměli, nechali mě dál pracovat,“ říká. Ona i její manžel ale velice těžce nesli, že ani jedna z jejich dcer nedostala doporučení ke studiu.  

Proč trestají moje děti?!

Pamětnice obsazení Československa v srpnu 1968, deklarované jako bratrská pomoc, zcela odmítla přijmout. „Já jsem to hned veřejně odsoudila, to bylo přece něco neslýchaného! Jenže s tím nesouhlasilo hodně lidí, ale ve straně zůstali… Nechápala jsem to, celá řada lidí tam byla jen formálně. Když se to tak vezme, tak jednu dobu měla strana přes čtyři miliony členů. Tak proboha...! To v té straně byl prostě skoro každý! Buď jsem tomu věřila, a byla jsem tedy asi hloupá, ne asi, určitě hloupá, naivní, ale pokud jsem tomu věřila, tak jsem taky za to bojovala. Štvala mě ta přetvářka, že jsou ve straně, a myslí si úplně něco jiného. Že jsou tam ze zcela zištných důvodů. A to mi vadilo a s takovými lidmi jsem tam nechtěla být,“ vypráví Marie Ševcová. Mnoho lidí krátce po okupaci také Československo opustilo, ale pamětnice říká, že oni o emigraci neuvažovali: „Neměli jsme za hranicemi nikoho, na koho bychom se mohli obrátit. Dokonce v té době za mnou přišel velký komunista, šéf odborů na dolech v Příbrami, a doporučil mi, abychom z Příbrami odešli, že nám tam štěstí nepokvete. Ale proč bychom měli utíkat, jaký by to mělo smysl?“ 

Komunistická strana, přesněji její příbramský okresní výbor, zasílala podle slov pamětnice do škol neoficiální seznamy dětí, které z kádrových důvodů nedostanou doporučení ke studiu. A obě Mariiny dcery, ačkoli měly ve škole výborné výsledky, střední školy studovat nemohly. „Takže já jsem pak na ty komunisty dostala takovou zlost... Proč trestají moje děti, a ne nás?! No, nás tím samozřejmě taky trestali, ale proč se tak vyžívali na dětech?! To už museli být úplně jiní komunisti, byli strašlivě mstiví a zlí. My už jsme pak začali pochybovat i sami o sobě. Vyčítali jsme si, co jsme to svým dětem vlastně připravili. Ty děti si to nezasloužily. Říkala jsem si, když už chcete, tak trestejte nás, ale ne děti,“ vzpomíná Marie Ševcová a ještě dodává, že další výčitky museli s manželem opakovaně slýchat i od její matky. Nikdy jim neodpustila, že stranu opustili. „Do posledního okamžiku, kdy maminka odešla z tohoto světa, jsme se měly rády. Zůstala ale komunistka až do konce a na tohle téma jsme spolu mluvit nemohly, pohádaly bychom se,“ říká pamětnice. 

Z tohoto světa budu odcházet znepokojená

V závěru natáčení pro Paměť národa Marie Ševcová řekla: „Znovu vidím tu nespravedlnost, proti které jsme chtěli bojovat. Celé dějiny lidstva jsou plné válek, pořád se lidi vzájemně zabíjeli. A nedozráli k tomu, aby člověk člověka nezabíjel. Když teď znovu vidím, jak padají domy, které lidi vybudovali, a teď je zase všechny rozbijí [pozn.: týká se probíhající války na Ukrajině]... Nerozumím tomu, jsem už stará a hloupá, ale mnoho věcí mi vadí. Ale už nejsem schopná něco změnit. Myslím, že mnoho lidí vidí, že je to špatně, a nedělá nic. Nemůže, nebo... nevím. Těch nespravedlností se děje pořád kolem nás mnoho a mnoho. Nejsem moudrá, abych mohla dělat nějaké závěry. Ale faktem je, že budu odcházet z tohoto světa znepokojená, co lidstvo dál čeká. Na světě je mnoho hodných lidí, ale zdá se mi, že v dnešní době je víc podvodníků než těch hodných.“