Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Šestáková (* 1948)

• narozena 24. prosince roku 1948 v Praze

• její rodina vlastnila zemědělskou usedlost v Zahájí

• v roce 1951 byla rodina v rámci kolektivizace zbavena statku a vysídlena do mlýna Skuhrov

• v roce 1952 se přestěhovali do Valinovy vily v Kokořínském Dole

• třicet let pracovala pro CHKO Kokořínsko

• po roce 1989 získala rodina režimem zabavený majetek zpátky

• v roce 2025 žila nedaleko Mělníka

Eva Šestáková pochází ze sedlácké rodiny, která byla za minulého režimu několikrát postižena rukou totalitního uspořádání. Rodina v rámci kolektivizace přišla o majetek, pamětnice také kvůli svému původu nemohla studovat vysněnou školu. Po sametové revoluci získala rodina majetek zpátky, dodnes se o něj stará a rozvíjí ho.

Každý syn měl vlastní statek

Eva Šestáková se narodila na Štědrý den, tedy 24. prosince, roku 1948 v Praze. Pochází ze sedlácké rodiny, její rodiče – Václav a Květa Šestákovi – pocházeli ze sedláckých rodin a vlastnili zemědělskou usedlost v Zahájí. Právě tady prožila Eva v doprovodu své sestry Zorky první roky svého života.

Rodiče Václav a Květa Šestákovi se brali 21. února roku 1948. „A to bylo štěstí moje a mojí sestry, protože tatínek se až po obřadu dozvěděl, že se Klement Gottwald vrátil z Hradu a že došlo k převratu. A prohlásil, že kdyby to býval věděl, tak se neženil,” vzpomíná hned v úvodu svého vyprávění Eva Šestáková. V prosinci téhož roku se tak narodila ona a za čtrnáct měsíců nato její sestra, obě dvě v pražské porodnici U Apolináře. Ze sedláckých rodin, tedy zemědělského prostředí, pocházeli oba její rodiče. Tatínek z Mělnicka, konkrétně z Mělnického Vtelna, kde žili jeho rodiče. 

Naopak maminčina rodina pocházela z Čáslavska, kde předkové dědečka působili jako správcové a ještě za roboty sedlačili na místních panstvích. „A po pozemkové reformě, kdy byly zabrány šlechtické pozemky, odkupovali jednotlivé statky. Takzvané zbytkové statky odkupoval můj pradědeček pro své syny, protože pocházel z rodiny, kde byli čtyři synové a dvě dcery, každý syn měl potom svůj vlastní statek,” vypráví Eva Šestáková. V roce 1921 se její dědeček s rodinou a tehdy už i dcerou, tedy maminkou Evy Šestákové, přestěhovali právě na Mělnicko, do místního statku, který byl původně v majetku rodu Lobkowiczů. „Tady maminka strávila své dětství i mládí a poté se ve válečných letech seznámila s tatínkem. A v roce 1948 se vzali,” vysvětluje Eva Šestáková.

Vězení manželky jako trest

Osud mnoha členů rozvětvené rodiny byl opakovaně poznamenán totalitním režimem, respektive následky druhé světové války. Maminka coby ročník 1921 musela podle pravidel za druhé světové války na práci do Německa. Aby se tak nestalo, poslali ji rodiče do Tábora, kde pracovala v mlékárně. Ke konci konfliktu, v roce 1946, pracovala v Paříži u jednoho známého coby au-pair. Tatínek Evy Šestákové se zase za války staral o hospodářství. Když se maminka pamětnice vracela z Paříže, už tehdy si se svým budoucím manželem dopisovala, až se zmíněného února 1948 vzali.

A například strýc Evy Šestákové, bratr jejího otce, po válce v roce 1948 opustil republiku. Jeho manželka, která zrovna čekala jejich druhého syna, tady však zůstala a režim se rozhodl potrestat právě ji – zavřel ji do vězení. Vězněná byla kvůli tomu, že její manžel odešel do ciziny. Na svobodu ji pustili právě po narození druhého syna.

Politicky nevyhovující

Po komunistickém převratu pracoval tatínek rok jako předseda národního výboru. Jelikož byl – tehdejším slovníkem – politicky nevhodný, strana mu následně funkci odebrala. V roce 1951 pak režim vystěhoval rodinu ze statku v Zahájí, a tak se všichni v červenci přestěhovali do Skuhrova do mlýna, kde žili v jedné místnosti.

První rok základní školy tady Eva Šestáková docházela do jednotřídní školy v Zamachách, poté přestoupila do Nebužel. Na druhý stupeň už spolu se sestrou přestoupily do školy ve Mšeně, kam dojížděly autobusem. Tady od roku 1960 také docházela do lidové umělecké školy. V Zahájí, kde Šestákovi původně bydleli, byli velmi oblíbení. Coby vlastníci půdy dávali práci místním lidem, kteří jim tak pomáhali i při vystěhování do Skuhrova, aby na to nebyli sami.

Týden před touto událostí se pak stěhovala i babička s dědečkem, a to ze statku v Mikově do Malého Újezdu. Po roce se tatínkovi podařilo sehnat pro rodinu ubytování ve Valinově vile v Kokořínském Dole, babička s dědečkem se zase přestěhovali a bydleli na mlýně Štampach. Dědeček na tom nebyl zdravotně dobře, přesto musel každý den dojíždět vlakem do Litoměřic. Zemřel v roce 1954 – poté co dostal zápal plic. „Babička zůstala sama na Štampachu, potom jsme ji vzali k sobě do Valinovy vily, kde moji rodiče správcovali. A tam jsme prožili zbytek až do roku 1970, kdy tatínek koupil mlýn Kroužek,” vypráví Eva Šestáková.

Uvolnění a následný zlom

V pomalu uvolňujících se 60. letech začala maminka Evy Šestákové pracovat jako kuchařka v rekreačním středisku, kam poté nastoupil na práci také tatínek. Tím, že se stal vedoucím tohoto objektu, se finanční situace rodiny výrazně zlepšila. V této době se také rodině podařilo získat mlýn Kroužek. Do té doby ho užíval a spravoval Státní statek Vysoká, později byla ale nemovitost uvolněna k záboru a naskytla se možnost odkupu. „Strýc byl právník, a tak tatínek s vlastníky toho mlýna – kteří bydleli jeden v Liberci a jeden v Českých Budějovicích, protože pro ně to bylo nepotřebné a museli se o mlýn akorát starat – vykorespondoval, aby ho tatínkovi prodali,” popisuje Eva Šestáková s tím, že od roku 1970 byl mlýn ve vlastnictví rodiny Šestákovy.

Ještě předtím byl však rok 1968, respektive srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy, skutečný zlom. Tatínek Evy Šestákové díky událostem z posledních měsíců či roku věřil tomu, že se situace ve společnosti blíží zlepšení. Pamětnice Eva Šestáková ještě v červnu toho osudného roku odmaturovala a těšila se, jak se po prázdninách zavede ve svém prvním zaměstnání.

Cesta nejen k botanice

Základní školu ukončila Eva Šestáková v roce 1964 a jejím přáním bylo pokračovat na uměleckoprůmyslové škole. Kvůli původu jí to ale bylo zapovězeno a musela tak vstoupit do zemědělského učení. Díky rodinným známostem se dostala na Střední školu zahradnickou v Děčíně, kterou úspěšně dokončila v již zmíněném roce 1968. Na střední škole snila zase o tom, že bude projektovat parky a zahrady, tomuto tématu se ostatně věnovala nejen ve své závěrečné práci. K tomu se ale nakonec nedostala, osud ji opět zavedl jinam. 

Po střední škole nastoupila do projekční kanceláře, získala pracovní pozici v útvaru hlavního architekta v Praze, kde se například podílela na nákresech tehdy vznikající linky A pražského metra. Vysokou školu původně studovat nechtěla, nakonec se ale rozhodla, že si ji dodělá. Nejprve studovala dálkově, konkrétně ekonomickou fakultu, po dvou letech jí ale tatínek poradil, aby přešla na denní studium. Poté, co vykonala nové zkoušky, přestoupila na agronomii a v roce 1975 studium úspěšně zakončila. Studium vysoké školy ji tak přivedlo k botanice, které se věnovala nadále ve své kariéře.

Angažovaností proti režimu

Na vysoké zemědělské škole, kterou studovala, byl ročník vždy rozdělen do několika takzvaných kruhů – ten její se skládal ze studentů a studentek z vesnic a sedláckých rodů. „A byli jsme takoví, že ještě ve třeťáku nebyl vůbec nikdo ve svazu mládeže. A to byl problém, protože na nás pořád útočili, že nejsme angažovaní, že se musíme nějak angažovat. Tak jsme si ve třeťáku vymysleli, že budeme mít filmový klub. Udělali jsme filmový klub, začali půjčovat filmy a promítali je v aule. A už jsme byli angažovaní a už to bylo dobré. S filmovým klubem jsme došli až do konce,” vypráví dnes pamětnice.

V průběhu svého dalšího uplatnění se dostala dokonce i k učení, což byl podle ní doslova záhul. Coby učitelka a mistrová odborného výcviku na učilišti v pražských Malešicích vyučovala šest předmětů, a to včetně chemie, kterou neměla příliš v lásce. To jí však vykompenzovaly hodiny květinářství či sadovnictví, které ji naopak bavily vždy.

Na přelomu let 1976 až 1977 nastoupila – původně jako zastupující vedoucí – do správy Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko, kde vydržela úctyhodných třicet let. Práce ji velmi bavila a naplňovala – mimo jiné i proto, že spojovala obory botaniky, zoologie i stavebnictví – a jak sama říká, kdyby nemusela, do důchodu, kam odešla v roce 2006, by nešla. Eva Šestáková se nikdy nevdala. V roce 1983, tedy když jí bylo 35 let, se jí narodila jediná dcera Běla. Tu vychovávala sama, za pomoci své maminky Květy. Spolu s ní žije dodnes v prostorách mlýna Kroužek. Po sametové revoluci v roce 1989 se rodině podařilo získat režimem zabavený majetek zpátky, dodnes ho mají ve svém vlastnictví, starají se o něj a rozvíjejí ho. V roce 2025 žila nedaleko Mělníka.