Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Šejn (* 1947)

• narozen v roce 1947 v Jablonci nad Nisou, tatínek knihař, maminka dámská krejčová

• vyrostl a žije v Jičíně

• od dětství se zajímal o přírodu a především o ornitologii

• absolvoval střední uměleckou průmyslovku v Turnově, pracoval jako brusič diamantů

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil jako voják základní služby

• v 70. letech vystudoval dějiny umění, přátelil se se Zdeňkem Sýkorou

• od 70. let objevoval nové formy uměleckého projevu, zahrnující tvůrce i diváka

• v roce 1988 spoluzakládal skupinu Měkkohlaví

• jeho díla byla vystavena v Galerii U Řečických, první základně Občanského fóra

• po revoluci přijat jako pedagog na AVU, působil zde do roku 2011

• dnes je v penzi a působí jako umělec na volné noze

Miloš Šejn se narodil 10. srpna 1947 v Jablonci nad Nisou. V rodině se tradovalo, že se jeho předci přistěhovali do Čech v době napoleonských válek z Pruska. Jeho otec Alois byl umělecký knihař a maminka Vlasta původní profesí dámská krejčová. Miloš Šejn má ještě o pět let mladšího bratra Pavla. Jeho maminka se od padesátých let až do své smrti živila domácí výrobou papírových květin, tzv. bumlí. Otec po roce 1948 pracoval jako soustružník v Jičíně a knihařství provozoval jen soukromě, načerno. „Já jsem tak mohl vidět, jak se tvoří kniha od rozřezání vytištěných složek až po konečnou knihu včetně zlacení a tištění titulků.“ Pamětníkův dědeček z tatínkovy strany s celou rodinou před válkou vystoupil z katolické církve. Babička se kolem roku 1950 stala baptistkou a dům Šejnových poté sloužil k tajným setkáním členů této církve. Strýc a teta Miloše Šejna měli naproti tomu velice osobní vztah k mystické tradici.

Dětství a zájem o přírodu

V jeho pěti letech se rodina přestěhovala z Jablonce do Jičína, kde od té doby žije. „Bylo to hrozně fajn,“ vzpomíná na dětství. Jeho dědeček z matčiny strany fotografoval, i on sám už jako malý dostal jednoduchý fotoaparát. Zároveň ho vždy zajímala příroda, postupně se stal až téměř ornitologickým nadšencem: „Tyhle dvě roviny – zájem o výtvarnou práci a zájem o věci přírody – u mě vždy tvořily jednotu.“ V dětství byl nejraději sám, často utíkal z domova a chodil do lesa na tzv. Šibeňák. Ostatních dětí se bál, dodneška se necítí dobře v kolektivu. V šesté nebo sedmé třídě se dostal do přírodovědeckého kabinetu, kde objevil Kněžourkův Velký atlas ptáků, jehož součástí byly litografické tabule všech evropských ptáků. „Byl jsem tím tak fascinovaný, že jsem si začal dělat duplikáty,“ vzpomíná Miloš Šejn na své umělecké začátky. V posledních ročnících základní školy se začal zajímat také o chemii a pyrotechniku. Mimo jiné se mu podařilo vyrobit oheň, který hořel pod vodou.

Broušení drahokamů

Po vychození základní školy se Miloš Šejn přihlásil na střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, chtěl se věnovat grafice. V roce, kdy se na školu přihlásil, ale nebyl otevřen obor rytí kovů, ale pouze rytí a broušení drahokamů. „Ten termín rytí vedl k rozhodnutí, že bych mohl zkusit tenhle obor.“ Na střední škole začal profesionalizovat svůj zájem o ornitologii a také sledovat výtvarné dění. Předplatil si časopis Výtvarná práce. O politiku se pamětník příliš nezajímal, vzpomíná si ale, že když přijeli strýc a teta z Prahy na návštěvu, neustále na ni nadávali. Na střední škole se plně věnoval svému oboru, jehož součástí bylo vybrušování plastik z kamene. Vedle toho začal také kreslit portréty. V posledním ročníku se neúspěšně hlásil na ilustraci na UMPRUM a na AVU. Po škole začal pracovat v profesi jako brusič drahokamů. „To bylo strašné, protože se dělalo od půl šesté ráno.“ U této práce Miloš Šejn zůstal několik let, ale mezitím ještě absolvoval vojenskou službu, kde působil jako tzv. zakreslovač letadel. To jej sice bavilo, ale pro introverta jako on bylo dva a půl roku strávených na vojně strašným zážitkem.

Vojna a studium

Na vojně prožil také srpen 1968. „Měl jsem ‚štěstí‘, že jsem byl na vojně mezi lety 1967 a 1969, takže jsem zažil to probuzení, kdy nám řekli v jednu ráno, že se máme strojit do plné polní, že začíná válka. To byl jeden z nejsilnějších zážitků.“ Miloš Šejn vzpomíná, že vojáci vnímali reakci velení československé armády jako zradu. Proběhla spontánní protestní masová akce, kdy si vojáci vyklepávali československý znak ze svých služebních opasků. Po sovětské invazi se jeho vojenská služba přesunula do Tuřan u Brna, a pamětník začal podnikat výpravy lužními lesy v Podyjí.

Po vojně se znovu neúspěšně hlásil na AVU. „Chtěl jsem se o tom umění dozvědět co nejvíc.“ Nakonec se zkusil dostat na dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě UK. „Tehdy to byla čirá utopie, protože obor se otevíral jednou za tři roky a brali vždy dva studenty.“ Na odvolání však byl nakonec přijat. Studium bylo podle vzpomínek Miloše Šejna vynikající, ideologicky nepříliš zatížené a umožňující uvažovat vědecky. V roce 1973 mu bylo povoleno přibrat si třetí obor, který vedl malíř Zdeněk Sýkora; jenž se mu stal vzorem i přítelem.

Život za normalizace, první výstavy

Po dokončení vysoké školy – diplomovou práci psal o Josefu Váchalovi – se nejprve neúspěšně pokoušel získat místo v jičínském muzeu. Počátkem roku 1977 nastoupil do depozitáře Krajské galerie v Hradci Králové, kde zůstal až do roku 1990. V roce 1977 měl také první vlastní výstavu, která byla ale z ideologických důvodů předčasně ukončena. Každý rok se ucházel o členství ve Svazu československých výtvarných umělců, aby mohl vykonávat svou profesi jako svobodné povolání, ale každý rok byl znovu odmítán.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jezdil až horečnatě malovat do Prachovských skal. Objevil nové výtvarné přístupy. „Zrušil jsem stojan, plátno ztratilo rám a položilo se na zem a ten záznam krajiny se stal jakousi mapou mého vztahu k místu. Zároveň jsem si víc a víc uvědomoval důležitost toho, že to jsem já, že to je moje tělo. A protože jsem během konce osmdesátých a počátkem devadesátých let přibral další a další média, tak jsem dospěl k takové představě něčeho totálního, čemu říkám transparentní tělo.“ V roce 1984 se účastnil výstavy Možnosti dotyku, iniciované Jindřichem Chalupeckým, která proběhla v protiatomovém krytu v Rokycanech. Zde vystavoval mimo jiné své kresby ohněm, které tvořil v jeskyni na Velké Fatře. „Postupně jsem se do té kresby snažil dostávat celé prostředí kolem mě. Nejen to, co mám před sebou, ale i to, co mám za sebou, co mám vedle sebe, co slyším...“ Koncem osmdesátých let začal Miloš Šejn více pracovat s videem, také vždy dělal fotodokumentaci své práce.

Měkkohlaví, život po sametové revoluci

Koncem osmdesátých let pamětník spoluzakládal uměleckou skupinu Měkkohlaví, která vznikla jako parodie na v té době populární „skupinování se“, zejména skupiny Tvrdohlaví okolo Františka Skály, Jiřího Davida, Jaroslava Róny a Václava Marhoula. Období sametové revoluce prožil s chřipkou v posteli před televizní obrazovkou. Protože ale na začátku listopadu vystavoval v Galerii U Řečických, která se v prvních hodinách revoluce stala kanceláří Občanského fóra, jsou díla Miloše Šejna zvěčněna na všech fotografiích z místa. „Ležel jsem v posteli a viděl, jak Václav Havel řeční před mými plátny.“

Na začátku roku 1990 se Miloš Šejn dozvěděl o konkurzu na místo vedoucího ateliéru na Akademii výtvarných umění. Přihlásil se a druhý den přijel s portfoliem na pohovor do Prahy. „Ještě ten den mi volali, že to dopadlo a že mám předstoupit v akademii před všechny studenty s koncepcí vedení toho ateliéru.“ Jedenadvacet let tedy vedl ateliér specializující se na konceptuální malbu a zažil přebudování školy pod vedením Milana Knížáka. Učení se mu stalo posláním. Po roce 2000 však na škole vypukl spor o roli tzv. konceptuálního umění, který Miloš Šejn nazývá přepisováním dějin umění. „Ten pojem konceptuální byl absolutně nepochopen, byl bez vztahu k historickým souvislostem, byl a je používán ryze účelově.“ Před jeho odchodem v roce 2011 vznikla studentská iniciativa Pro-AVU, která prosadila vypsání výběrových řízení na místa všech pedagogů, kterým končila smlouva. A pamětník tímto výběrovým řízením neprošel.

Miloš Šejn je ženatý, má dvě dcery a syna. V současnosti je v důchodu, zároveň působí jako umělec ve svobodném povolání. Zůstává kritický k současnému komerčnímu uměleckému provozu.