Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Dana Seidlová (* 1929  )

Po roce 1948 jsme se stali občany druhého řádu

  • narozena 12. prosince 1929 v Čáslavi
  • otec byl lesním správcem hraběšínského zámku knížete Schwarzenberga
  • za války se majetek Schwarzenbergů dostal do nucené správy říšských Němců
  • vyrůstala v Hraběšíně u Čáslavi do roku 1944
  • konec války prožila ve Vlachově Březí, kam se rodina musela z Hraběšína vystěhovat
  • ve Vlachově Březí spravoval otec tvrz majitele Herbersteina
  • po válce Schwarzenberg zaměstnal otce na zámku Orlík
  • Helena vystudovala gymnázium v Praze, maturovala v roce 1948
  • teta Vlasta Koseová ji po válce přivedla ke skautinku
  • po roce 1948 otec přišel o práci pro „buržoazní“ původ a Helena nemohla studovat
  • v roce 1969 s manželem emigrovala do Německa a poté do Švýcarska
  • ve Švýcarsku byla aktivní ve skautinku a české škole
  • psala o české politice, historii i českých osobnostech
  • udržovala kontakty s českými přáteli, podporovala myšlenky Charty 77
  • aktivně podporovala v listopadových dnech 1989 pád komunistického režimu
  • její dědeček byl propagátor společenské etikety Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, ale osobně ho nepoznala

Dana Seidlová, za svobodna Guthová, se narodila 12. prosince 1929 v Čáslavi. Otec Gaston Guth byl lesním správcem na hraběšínském zámku knížete Schwarzenberga, maminka Helena se starala o domácnost. Dana měla dva sourozence, o rok staršího bratra Jiřího, později přišla na svět o 18 let mladší Anna.

Ve službách Schwarzenbergů

Rodina Guthů byla se šlechtickým rodem Schwarzenbergů pracovně spjata už předchozí generací díky maminčiným předkům. Helena Fraierová byla totiž dcera nadlesního, který u Schwarzenbergů sloužil. Když se Helena provdala za lesního inženýra Gastona Gutha, u Schwarzenbergů zůstali. Díky tomu prožily jejich děti krásné dětství v Hraběšíně u Čáslavi, kde měl tatínek coby správce na starosti Schwarzenbergův zámek, včetně polností a hospodářství. „Žili jsme tam jako v ráji, obklopeni lesy vhodnými pro honitby, hospodářství jsme měli volně k užívání a pan Schwarzenberg k nám jezdil jednou za rok zkontrolovat účty,“ vzpomíná Dana Seidlová.

Za války jsme na tom byli lépe než Schwarzenbergovi

U Guthů v Hraběšíně byly před válkou dveře stále otevřené. Jezdívali k nim příbuzní a přátelé na neděli i přes týden. Za války se situace změnila. Šlechtický majetek se dostal do rukou nucené správy, rodiny aristokratů čelily nacistickým represím, avšak Guthovi zůstávali nadále zaměstnáni v Hraběšíně. Díky prosperujícímu hospodářství dokázali načerno přilepšit potravinami lidem z měst, kteří byli odkázáni pouze na potravinové lístky. „Vymýšleli jsme různé skrýše, aby lidé propašovali jídlo, které od nás dostali.“ Ani to si však nemohli dovolit Schwarzenbergovi, kteří na rozdíl od většiny obyvatel žili izolováni v Čimelicích, pod přísným dohledem gestapa. Museli vyjít jen s tím, co bylo k dostání na příděl. Nejvzácnějším zbožím byl cukr, jenž chyběl na stole hlavně jejich dětem. „Neměli poblíž sedláky, kteří by jim mohli přilepšit. Tak se maminka snažila Schwarzenbergovým vypomoci aspoň cukrem, který k nim složitými cestami posílala.“ 

Po propuštění z vězení babička míjela rakev svého udavače

Nacisté se neštítili zatčení sedmdesátileté babičky Karolíny Fraierové z Čáslavi, kterou zavřeli do kriminálu v Kolíně na udání fašistického vlajkaře Ponce. „Starosta chtěl jednou pronajmout honitbu pro jakéhosi Ponce, kterým místní opovrhovali jako kolaborantem. Tatínek mu honitbu nepronajal. Až později se dověděl, že na něj přišlo od Ponce několik udání, ale nucený správce, hodný člověk, je ze své dobré vůle stornoval. Tak za něco udali aspoň babičku, aby se na ní pomstili.“ Stará paní zůstala ve vězení čtvrt roku. „Když babičku z vězení propustili, osudově se míjela s pohřebním průvodem. V rakvi vezli udavače Ponce, který zemřel na leukemii. Svými udáními zničil mnoho lidí,“ vypráví pamětnice.

Nezdařený atentát na Hitlera

Konec války zažila Dana Seidlová v jižních Čechách ve Vlachově Březí, kam byl tatínek v roce 1944 „převelen“ spravovat tvrz šlechtického rodu Herbersteinů. Pamětnice popisuje i temnější stranu jejich pobytu:

„Nucený správce ve Vlachově Březí byl velmi hodný Němec, zato s jeho bratrem, který v domě žil, se nedalo normálně vyjít. Usadil se ve druhém patře a nechával si k snídani prostírat chody, na které spotřeboval i 27 příborů. Lázně mu šafářka musela připravovat přesně podle teploměru. Maminka se modlila, aby nás pánbůh toho člověka zbavil.“

To se poměrně rychle vyplnilo. Nucený správce (pravděpodobně se jednalo o říšského Němce barona Hanse Höniga von Hartrotta) se totiž v roce 1944 zapletl do nezdařeného atentátu na Hitlera. Když si pro něj přišlo gestapo, spáchal sebevraždu. Jeho bratr tvrz následně opustil a už se v ní neobjevil.

Osvobození Američany ve Vlachově Březí

Příjezd Američanů poznali obyvatelé Březí podle detonací. Guthovi asi dvacet amerických vojáků ubytovali v tvrzi ve druhém patře. „Milovali maminčiny koláče a my zase jejich americké koňské konzervy,“ vzpomíná Dana na euforii prvních květnových dní, jež kazily jen obavy o příbuzné z Prahy. „Tatínek nabádal americké vojáky, aby pokračovali do Prahy, ale ti mu na mapě ukazovali demarkační čáru, za kterou už nesměli.“

Dívčí skautink Vlasty Koseové

V červnu 1945 se Guthovi znovu stěhovali, tentokrát na Orlík, který jim svěřil kníže Schwarzenberg do správy. Šestnáctiletá Dana se rozhodla studovat v Praze, kde navštěvovala gymnázium v Nerudově ulici a bydlela u své tety Vlasty Koseové, pozdější oceňované zakladatelky dívčího skautinku. Právě díky ní Dana získala ke skautinku vřelý vztah, jejž o mnoho let později vzkřísila ve Švýcarsku.

Kněžna otci zařídila místo, ale pro buržoazní původ ho nepřijali

Když politická situace v roce 1948 donutila Schwarzenbergovy opustit Československo, přišel Gaston Guth o místo správce na Orlíku. „Kněžna byla vždy velmi loajální ke svým zaměstnancům a i tentokrát se snažila o své lidi postarat. Tatínkovi zajistila práci v Písku v lesnické škole. Jenomže když tam po nějaké době přišel, nepřijali ho pro údajně špatný kádrový posudek. Pracoval totiž pro šlechtu a neměl tedy dělnický původ.“

Byla jsem ráda, že rodiče nic nestojím

Rodina se ocitla ve svízelné situaci, otec zůstal bez práce, maminka měla roční dcerku, starší děti byly čerstvě po maturitě. Dana toužila studovat medicínu, přihlásila se zatím do školy pro porodní asistentky. Ulevilo se jí, když mohla bydlet na internátu na liberecké škole, protože rodinu nic nestála.

Po roce 1948 jsme se stali občany druhé kategorie

Jako porodní asistentka Dana Seidlová pracovala tam, kam dostala umístěnku: v Jilemnici, Tanvaldu, Semilech i v Praze. Sen stát se lékařkou ji ale neopouštěl. Po dvouleté praxi ji na doporučení jejího nadřízeného lékaře a díky pohovoru na lékařskou fakultu přijali. Její radost však netrvala ani pár týdnů, protože záhy přišla ledová sprcha. „Spolu s dalšími z ročníku, které na fakultu přijali z praxe, nám oznámili, že lékařů mají dost, potřebují střední kádr, a protože nejsme ani z dělnické třídy, na vysokou školu nemáme nárok. Pochopila jsem, že jsem se stala občanem druhého řádu.“

Na vysokou školu se nakonec přece jen dostala, a to na obor určený zejména vrchním sestrám: psychologie péče o nemocné. Složila všechny zkoušky, ale než stihla odevzdat disertační práci, již vdaná s rodinou emigrovala.

Srpen 1968: nezvykle mnoho letadel nad krkonošskou samotou

V době politického tání v roce 1968 se manželé Seidlovi seznámili s německým pediatrem z Mnichova Johannesem Pechsteinem a jeho ženou. Přijeli do Prahy na kongres a Seidlovi je ubytovali ve svém bytě. Pozvali je i na chatu do Krkonoš.

Byl srpen a dovolená skončila předčasně. „21. srpna 1968 ráno se díval Johannes na nebe, po kterém létalo nezvykle mnoho letadel. Říkal, že počítá, kolik tanků v nich už Rusové dopravili do Prahy. Brala jsem to jako legraci a nemohla věřit, že to myslí vážně,“ vzpomíná Dana. Na samotě v Krkonoších neměli žádné sdělovací prostředky a nakonec tedy přece jen vyrazili do města, aby zjistili, co se děje. Rudolf Seidl jedoucí do Krkonoš z Prahy už ale věděl, že Československo napadli Rusové. Německé přátele narychlo odvezl na hranice.

Emigrace

Trvalo rok, než se Rudolf Seidl rozhodl k odjezdu do Německa, kam jeho rodina dostala pozvání od Pechsteinových. Odjeli v létě 1969, kdy ještě bylo relativně snadné zemi opustit. „Až v říjnu 1969 spadla klec. Když jsme ale odjížděli my, stačilo mít pozvání a doložky, které jsme si museli vystát v několikadenní frontě. Samozřejmě jsme tvrdili, že jedeme na dovolenou.“ Nakonec se Seidlovi k návratu do Československa neodhodlali a v Německu zůstali rok, než se rozhodli pro Švýcarsko.

Osudové Švýcarsko

„Manželovi v Curychu okamžitě nabídli práci ve třech firmách a předháněli se, kolik mu přidají na platě. Bylo to jako v pohádce. Tehdy byla velká konjunktura, která už se neopakovala.“ Když děti odrostly, Dana se vrátila do práce jako zdravotní sestra na porodním sále. „Personál byl z různých koutů světa, a přesto jsme si velmi rozuměli a respektovali se. Oproti zkušenostem z Československa jsem si připadala jako v jiném světě,“ pochvaluje si švýcarskou pracovní kulturu Dana Seidlová, která kdysi, v 50. letech, po třech měsících kvůli otřesným pracovním podmínkám z tanvaldské porodnice doslova utekla.

Chtěla jsem, aby české děti nezapomněly, kde jsou jejich kořeny

Dana Seidlová ve Švýcarsku žila také veřejný život, který zasvětila především práci s dětmi a lásce k vlasti. Poznala se například se spisovatelem, kazatelem a sociálním pracovníkem Přemyslem Pitterem, jenž Svazu československých spolků pomohl založit českou školu. Dana v ní působila od samého vzniku na počátku 70. let. „Šlo o sobotní doplňovací školu pro děti, které si chtěly udržet povědomí o svém češství. Vše samozřejmě probíhalo nenásilnou formou, aby neměly pocit, že v sobotu chodí do školy,“ vysvětluje Dana Seidlová.

Pirátka Dana Seidlová

V 70. letech se v ní znovu probudila skautka a rozhodla se své dávné zkušenosti oprášit a uvést v život v podobě organizování skautských táborů pro děti a mládež.

„Našli jsme nádherné místo v horách, které nebylo daleko od civilizace, ale přesto zůstalo dokonale skryté. Bylo i hůře dostupné. Táboru jsme říkali Válenda, protože poblíž je vesnice Valendas. Jezdily tam děti nejen ze Švýcarska, ale také z Německa, Francie a později i USA. Posledních devět táborů po revoluci (1990–1999) jsem organizovala také jen pro české děti, kterým jsme velkou část cesty a pobytu zaplatili z našeho fondu,“ říká pamětnice, kterou skauti neznali jinak než pod skautskou přezdívkou Pirátka.

Založila a vydávala skautský časopis Tamtam, do Zpravodaje Čechů a Slováků ve Švýcarsku psala o historických i politických událostech.

Charta 77 a řetězová hladovka

V Československu nechala Dana mnoho svých přátel. Jednou z nich byla socioložka a chartistka Libuše Šilhánová, díky níž se dovídala vše, co se v Československu dělo, zejména kolem Charty 77. Snažila se spolu se Svatoplukem Karáskem myšlenky Charty na Západě všemožným způsobem podporovat a šířit. V roce 1981 například přišla pamětnice s nápadem zorganizovat řetězovou hladovku na podporu politických vězňů, která se rozšířila po celém světě. „Během jednodenního půstu měl hladovkář napsat dopis politickému vězni, aby věděl, že se na něj nezapomnělo. Psali jsme také předsedovi vlády a prezidentovi žádosti o propuštění politických vězňů.“

Dva návraty do Československa

Do Československa se vypravila hned po 17. listopadu a pokračovala ve své podpůrné činnosti. Kromě psacích strojů a kopírek přivezla na podporu listopadové revoluce i deset tisíc franků, vybraných od českých emigrantů žijících ve Švýcarsku, a pomáhala organizačně.

Čekalo ji mnoho krásných setkání, včetně shledání s knížetem Karlem Schwarzenbergem, s jehož rodinou zůstala v kontaktu po celý život, ale i s Václavem Havlem, který ji přijal na Pražském hradě a jehož provázela na oficiální cestě do Švýcarska. Dočkala se udělení čestného doktorátu. Obdržela jej spolu s dalšími lidmi, jimž komunistický režim znemožnil dokončení vysokoškolských studií.

Na sklonku roku 2016 se natrvalo usadila v České republice.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století