Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Šeflová, roz. Šimková (* 1934)

• narodila se 7. června 1934 v Lipinách č. 15 (okres Dobříš), rodným příjmením Šimková

• dětství a hospodaření v Lipinách

• vzpomínky z války a osvobození, ukrývání parašutistů

• požáry a obnova hospodářství v roce 1948

• zatčení tatínka Václava Šimka, zatčení pamětnice 24. června 1955

• podstoupila brutální výslechy na StB v Bartolomějské ulici v Praze, vyšetřovatel Jan Brož

• odsouzena za velezradu na deset let

• vazba a věznění – ruzyňská, pankrácká a pardubická věznice, nápravně-pracovní tábor Želiezovce

• propuštěna i s otcem na amnestii v roce 1960

• pracovní diskriminace, dohled StB, problémy s rehabilitací

Maminka upekla chléb. Celý dům to provonělo. Vytáhla z pece dvanáct bochníků. Na týden vystačí. Tentokrát však zvědavost nevydržela. Už dlouho přemýšlela, co se s tím chlebem děje, a co s těmi buchtami? Přece děti, dědeček a dva dospělí, něco pro zahradníka a kočího... Nemůžou toho přece tolik sníst?! V tu chvíli vešel hospodář a malou Ludmilu zaujal náhlý konec hovoru, poté co se maminka zeptala: „A co se s těmi chleby vlastně děje?“ – „O tom se nemůžeme bavit,“ odpověděl tatínek. Vyměnili si pohledy porozumění. Pamětnice pochopila až později a bála se pak až do konce války. V úkrytu měli schované partyzány.

Jistota hospodářství

Ludmila Šeflová, za svobodna Šimková, přišla na svět v rodném statku v Lipinách 7. června 1934. Rodina Šimkových držela usedlost po staletí. Prosperujícímu statku s dvaceti kravami se dařilo i ve válečných časech. Její tatínek Václav Šimek rozšířil hospodářství o půlhektarové zahradnictví. Přestože doma neměli nikdy mnoho peněz, jídla i přes povinné odvody měli dost i na rozdávání příbuzným, kterých v širokém okolí žilo mnoho. Kromě zahradníka a kočího zaměstnávali na statku koncem války ještě mnoho mladých lidí. Většinou však jen na papíře, aby nemuseli na práci do Německa. Problém byl s moukou, protože mlít se smělo pouze omezeně. Zrna měli dost, ale Václav Šimek vymýšlel, jak ho odvézt do mlýna na druhém břehu Vltavy, aniž by to německé stráže na obou koncích mostu odhalily. Pomoc přišla z nečekané strany. Ludmila Šeflová vypráví, jak se nabídla, že pojede, zrní ukryjí pod slámu a strážným řekne, že ji veze strýčkovi. A tak vyrazili. Tatínek jel s dcerou až na kraj lesa, aby ho strážní nespatřili, a pak seskočil do příkopu. Pamětnice projela mezi strážemi. Mlynář již čekal, sundal z vozu pytle zrní a naložil mouku. Tak jednou za čas zásobovala rodinu moukou, aby bylo z čeho péct.

Strach z bodáků

Do školy chodila Ludmila Šeflová pěšky. Bydleli na samotě, pouze s jedněmi sousedy, a nejbližší ves, ať to byl Nečín, nebo Hřiměždice, byla půl hodiny chůze přes les. Do Hřiměždic chodila pamětnice do školy. Vypráví, jak na cestách často potkávala německé vojáky a měla z nich strach. Přesně v její výšce se jim u pasu houpaly bajonety a ona se bála, že ji zaříznou. Podle svých slov se velmi ráda učila. Se smíchem vzpomíná, jak ji jednou, asi v deseti letech, bratr musel v náručí odnést do chlíva. Nechtěla přestat se čtením a pustit knížku z ruky. Posadil ji na stoličku k vemeni, a tak jí nezbylo nic jiného než přestat číst a začít dojit. Kromě o pět let staršího bratra Václava měla Ludmila Šeflová ještě starší sestry Annu a Marii.

Rodinné zahradnictví se nedočkalo konce války. Padesát skleníkových oken přilákalo hloubkaře a ti všechno rozstříleli, naštěstí přitom nebyl nikdo zraněn. Válka končila a pamětnice s kamarády sledovala z německé pozorovatelny na kopci nedaleko statku dlouhé proudy uprchlíků, německých vojáků a civilistů směřujících k liniím americké armády. Po hadech táhnoucích se silnicí prý zůstávaly plné příkopy beden, odhozené výzbroje a výstroje, oblečení, kár a vozidel. Pamětnice vypráví o dramatickém osvobození: „Přišla k nám taková loupežná četa. Vyhnali nás z domu a postavili u chlíva ke zdi. Jedna parta nás hlídala, druhá rabovala... Už jsme se loučili se životem. Najednou slyšíme dusot a hned byl dvůr plný koní. Přijeli Rusáci a zajali je... Jeden ten Rusák vzal maminku kolem krku a řekl: ‚Mamušo, to naše osvobození přijde vám Čechům hrozně draho. Zbudou vám jen oči pro pláč.‘ A ono to tak bylo.“

Požáry

Rodina si s koncem války vydechla, podle pamětnice se všichni těšili na svobodný život, obnovu a rozvoj hospodářství. Vypráví: „Rok 1946, to byl klid před bouří, přišel rok 1947 a Američané začali shazovat letáky a varovali před komunismem.“ Jednou s tatínkem pracovali na poli a z nebe se snesla taková spousta letáků, že je prý museli shrabat hráběmi. Naházeli je do sudu. Poté, co tatínka začala volat k výslechům StB na Dobříš, Ludmila Šeflová letáky postupně roznesla po schránkách, autobusových zastávkách a nevynechala žádnou zahrádku komunistických straníků. Když v roce 1955 Státní bezpečnost prohledala celé hospodářství, našla pouze jeden, ten poslední.

Rok 1948 začal neštěstím. Ludmila Šeflová vzpomíná: „Z prvního na druhého ledna u nás zůstal švagr do jedné hodiny v noci. Odešel a ve dvě hodiny už jsme hořeli. Maminka koukala z okna a povídá: ‚Ježíšmarjá, to je Ernegr a Jarda, ale co ten tady dělá?‘ Poznala švagra Jaroslava Šourka, jak jde s tajemníkem, to byl takový druhý Hitler. A v tu chvíli jsme uviděli šlehat plameny. Maminka v zoufalství rozbila okno, vypadla a rozsekla si hlavu. Já letěla do Nečína pro hasiče, ale nedalo se nic zachránit. Táta vytáhl z prasečáku bratra a v ten moment padly krovy. Oba byli popálení.“ Vyhořel nový prasečák. Po třiceti dvou kusech prasat zbyly jen sežehnuté škvarky těl a pach spáleného masa. Shořela zásoba ječmene a z drůbežárny nalétalo všech dvě stě kusů slepic přímo do plamenů. Na jaře vyhořela stodola a kůlny se stroji. Václav Šimek si zoufal, ale nevzdal se. Zakázal pamětnici chodit do školy a musela pracovat. Bratr Václav oplakal, že nebude moci jet na všesokolský slet do Prahy. Dali se do stavby nové stodoly. Ludmila Šeflová míchala maltu, pomáhala řemeslníkům, objednala a sama s řidičem přivezla tašky na střechu. Učitelský sbor měšťanské školy v Hřiměždicích se usnesl, že se všemi dětmi pomůže při žních. Nikdo prý nechtěl ani korunu. Do strnišť stála nová velká stodola a úroda byla uložená pod střechou.

Hůl se vždycky najde

V létě 1949 pamětnice čekala v nečínské zubní ordinaci. Otevřeným oknem proudil do místnosti teplý vzduch a vzdálené hlasy. Ludmila Šeflová vypráví: „Zrovna se tam sjela delegace z Dobříše, z okresu. Zakládala se družstva. Tatínek za nic na světě do družstva nechtěl, že by ho okradli. Pod tím oknem se o nás rozhodovalo. Jeden povídá: ‚Tak, předsedo, kam dáte ty ovce? Na obec přijde šest set ovcí.‘ – ‚No, to nevím.‘ A další: ‚A já bych věděl. Támhle u Šimka v Lipinách, má velkou stodolu, rybník, pastviny.‘ – ‚Ale on plní, nemáte proti němu nic.‘ – ‚Tak se něco najde.‘ A našlo, a bylo rozhodnuto.“

V roce 1950 nastoupil bratr Václav na základní vojenskou službu. Jako kulaka jej čekalo zařazení k Pomocným technickým praporům a pět let fáral v Orlové na Ostravsku. Kruh estébáckých špiclů se stahoval. Ludmilu Šeflovou při každé muzice a příležitosti pronásledoval mladý hostinský, jeho zájmu a vyzvídání však nevěřila a byla přesvědčená o jeho neupřímnosti. Na statek přibyli dva chlapci, staršího přivedl švagr Jaroslav Šourek s tím, že při nezdařeném pokusu o přechod hranice zastřelili jeho kamarády. Rodina oba přijala a pomáhali při práci. Později se pamětnice dozvěděla, že podávali vyčerpávající zprávy o jejich životě Státní bezpečnosti. Pravidelně jezdila lesem s nákupem a při jedné cestě ji prý přepadl muž ve vojenské uniformě. Nákup jí vzal a pohrozil jí pistolí, že musí mlčet. Ještě jednou se s ním náhodou setkala při návštěvě u sestry Anny Šourkové doma. Tatínka předvolávali k výslechům a z vyšetřovny v Dobříši se vracel pozdě v noci a zbitý do krve. Jednou se vrátil z výboru a řekl mamince: „Přijdeme o všechno, už mají seznamy, koho zatknou.“

Zostudit a zničit

Předpoklad, že mohou od komunistických funkcionářů očekávat jen to nejhorší, se potvrdil na příkladu souseda Hájka. Pamětnice vypráví: „Jednou jedu s odvody do Nečína a říkám si: Tady bude nějaké divadlo? Na náves postavili takový velký sud, do něj ledovou vodu. A ty sprostý lidi se přišli na to dívat. Najednou se proměnili všichni v dravce. Já to nepochopím... Toho pana Hájka násilím strčili do té ledové vody. Já jsem říkala: ‚Proč to děláte?‘ A ten jeden: ‚On je špinavej.‘ A pan Hájek křičel: ‚Já možná na sobě tu špínu mám, protože pořád dřu, ale vy tu špínu z duše nikdy nevymažete!‘ Já jsem ho potom vezla a povídám mu: ‚Pane Hájek, vždyť jste celej zničenej. Pojďte k nám.‘ Tak si u nás lehl na lavici, víc mrtvej než živej. Zavolali jsme sanitu, aby ho odvezla do nemocnice, a on už se nevrátil. Hned ten lotr Ernegr s předsedou družstva šli za jeho mámou do tý starý chaloupky a rabovali. Byl to vysloužilý voják, měl plno vyznamenání a dostal zlaté hodinky. Pásla jsem dobytek a viděla jsem je. Šli kolem mě a říkala jsem pak: ‚Tatínku, oni rabovali u těch Hájků, táhli to všechno, ještě se smáli, a pan Hájek umřel...‘“

Poslední záchrana

Šimkovi měli prý větší odvody z hospodářství než celé zemědělské družstvo. K tomu pamětnice vypráví: „Chtěli nás umořit a donutit, abychom vstoupili do družstva. Zrní kradli rovnou od mlátičky a my ho potom museli kupovat, ale peníze nebyly. Šla jsem k tomu Ernegrovi, tajemníkovi, aby mě pustil někam do práce, a on že pro takovej ksindl kulackej na světě není místa.“ Ludmila Šeflová se rozhodla vydělat peníze, aby mohli v hospodaření pokračovat. Kamarádka jí dala kontakt na geodety. V kanceláři v Kostelní ulici v Praze na Letné ji hned přijali. Když se však dostavila na sraz zaměřování u Vysoké pece u Příbrami, vedoucí ji chtěl poslat pryč, že její pracovní místo je důležitější pro lidi postižené komunistickým režimem. Vysvětlila mu svoji a rodinnou situaci a mohla zůstat. Šetřila, jak se dalo, peníze z výplaty nosila rodičům a ti jen nevěřícně hleděli na závratnou sumu 1 500 korun. Podle názoru rodičů i pamětnice je dostávala za nic, za příjemné procházky na čerstvém vzduchu, které se s dřinou na poli nedaly srovnat. Po zákazu komunistů zaměstnávat lidi ze zemědělských rodin v geodezii našla Ludmila Šeflová práci v lese. Sázela stromky, ale poté, co celou rodinu odvezli k třídennímu výslechu, už ji nezaměstnali a zůstala doma.

Dne 20. června 1955 přijelo pro otce podle vyprávění pamětnice deset tatraplanů. Tatínka odvedli v poutech přímo z pole. Při podrobné domovní prohlídce sepsali veškerý majetek a šokovanou maminku varovali, že cokoliv se ztratí, bude muset státu uhradit. O čtyři dny později přijeli pro pamětnici. Nechali ji z pole přijet s vozem do stodoly, ale vypřáhnout už jí nedovolili. Hned ji v letním pracovním úboru, v krátkých kalhotách, podprsence a bosou, strčili do auta. Cestou se prý ještě stavili u mladého hostinského. Estébáci pro něj měli odměnu a slova chvály.

Mučení v Bartolomějské

Pamětnice vypráví o svém přijetí ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze. Již ji prý očekávali. Svlékli ji. Strhli jí náušnice a řetízek. Prohlédli tělní otvory. Ostříhali vlasy. Oblékli ji do hrubé kazajky, kalhot a hadrových pantoflí. A hodili do cely. Vzpomíná: „Nahoře byla zamřížovaná okénka a jen se občas mihl stín, jak asi někdo šel po chodníku. V pravém koutě seděla paní, měla šedivé vlasy až na zem a byla úplně šílená. Nic jiného tam nebylo, jen v rohu francouzský záchod se dvěma šlapkami. Na nich klečela další paní...“

Spaly prý na zemi-betonu přikryté jednou dekou a nesměly se ani pohnout. Jídla se vydávalo málo a pro misku si museli vězni kleknout ke dveřím. Strážní často přiráželi ruce a nedovolili, aby si jídlo odebrali. Vězni měli hlad, „že by jedli kameny“, a dělili se o poslední kůrky. Po chodbách pamětnici vodili se zavázanýma očima. Vypráví o jednom z mnoha výslechů: „Vyšetřovatel, podporučík Jan Brož, měl, když jsem šla k výslechu, vždy pistoli před sebou na stole. Dva nebo tři další mlátili. Řekli: ‚Napiš všechny adresy svých příbuzných.‘ Řekla jsem, že žádné příbuzné nemám. Rána. ‚Musíš je napsat všechny.‘ Když jsem nechtěla, tak mě posadili do rohu na takové trojúhelníkové sedátko. Vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud krev nestříkala po zemi a po zdech. Pak mě ti tři pacholci chytili a donutili mě to slízat. To byla taková potupa... Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“

Podle vyprávění pamětnice nespolupracovala a nepoddala se, ani když před ní ležel papír k podpisu spolupráce s StB. Vyšetřovatel jí výměnou za podpis křivě nabízel povolení návštěvy maminčina pohřbu, která se podle jeho lživých slov kvůli ní a tatínkovi z neštěstí oběsila. Přestalo jí prý na všem záležet, cítila se, jako kdyby nic před Bartolomějskou neexistovalo a narodila se až tam. Bití, výslechy, temnice, zvuk katrů a volání o pomoc... Vzpomíná: „Jednou mě domlátili tak, že jsem skoro umírala... Hodili mě do díry na beton. Jen jsem sténala a slyšela jakoby z hrozné dálky, jak někdo říká druhému: ‚Kristapána, zavolej doktora, vždyť ti tam umírá ženská!‘ – ‚Jen ji nech, svini, ať chcípne, takových máme.‘“

Proces

Předepsanou výpověď k soudu se Ludmila Šeflová musela naučit zpaměti. V zinscenovaném procesu udělali komunisté z Václava Šimka hlavního představitele protistátní skupiny. Dobře naplánovaná záminka se samozřejmě našla. Podle rozsudku z 21. září 1955 pamětnici i tatínka odsoudili za velezradu, za pomoc vojenskému zběhovi Bohumilu Kellerovi. Václav Šimek odešel od soudu s třinácti lety a Ludmila Šeflová s deseti lety odnětí svobody. Pamětnice to shrnuje slovy: „Mě zatkli na základě toho, že se táta nechtěl přiznat, a pak z něj vymlátili, že to, co věděl, jsem věděla i já... Odsoudili nás za to, že jsme měli majetek, a chtěli nám ho ukrást.“ Když jako poslední vyslechla rozsudek deseti let odnětí svobody, neodpustila si poznámku: „Komu dáváte těch deset let? Za mnou už přece nikdo není...“ Soudce jí prý odvětil: „On vás ten humor na maďarských hranicích přejde.“

Komunistická převýchova

Ludmila Šeflová vzpomíná na ruzyňskou a pankráckou věznici, nasáklé atmosférou poprav politických vězňů. Čekala ji pardubická věznice, ústav pro mladistvé Zámrsk u Vysokého Mýta, a pak se dočkala slíbeného nápravně-pracovního tábora Želiezovce u maďarských hranic. Vězeňkyně zde pracovaly v zemědělství na úrodných, nekonečných lánech. Pamětnice vypráví o jízdě do práce dobytčími drezínami, práci na polích cukrové řepy, kukuřice, slunečnic, o sklizni tabáku a z toho pocházejících problémů s ledvinami, o sekání čiroku mačetou v zimě po břehu Hronu až ke břehům Dunaje. Strážným, většinou Maďarům, nerozuměla ani slovo. První, co se naučila, byla prosba o vodu, měly prý stále žízeň, která byla trýznivější než trvalý hlad. Horko a nedostatek vody způsobovaly u pracujících vězeňkyň srdeční kolapsy a byly prý na denním pořádku. V každém domku bydlelo podle vzpomínek Ludmily Šeflové třicet žen, v tom jejím dvacet šest odsouzených za vraždu a čtyři politické vězeňkyně. Střety prý byly běžné a „každý den tekla krev“. Politické vězeňkyně držely při sobě a snažily se navzájem dávat na sebe pozor. Pamětnice vypráví: „Vražedkyně nás měly převychovat, dávali nám je za vzor. Zabily jen jednoho dva lidi, my prý chtěly vyhladit celé národy. Vy nejste lidi, říkali nám.“ Asi po dvou letech se Ludmile Šeflové v Želiezovcích stal těžký úraz páteře a přeřadili ji do pardubické věznice. Poznala tam prý ty nejvzácnější lidi a vzpomíná na přátelství, která potom vydržela desítky let. Zařadili ji na lehčí práce – navlékala korále, přišívala knoflíky na kartičky nebo malovala na sklo.

Amnestie

Otec Václav Šimek prošel Leopoldovem a Mírovem. Propustili ho první den amnestie, 10. května 1960. Byl bez prostředků a jen v chatrných hadrech. První útočiště našel u příbuzných v Praze, kde ho alespoň oblékli, a odtud se vydal za svou paní, v nejistotě, zda jej vůbec přijme. Marii Šimkovou po zatčení manžela a dcery záhy z hospodářství vystěhovali. Mohla si vybrat vyhnanství buď v pohraničí, nebo na statku Skalka u Příbrami. Přes nátlak StB se odmítla s manželem rozvést a čekala na něj. Pamětnici propustili třetí den amnestie, 12. května. Podle rozkazu při propuštění měla pro začátek bydlet u svého bratra Václava v Příbrami, ve městě se měla usadit a pravidelně hlásit na vyšetřovně. Když bratrův byt podle adresy konečně našla, nemohla se dozvonit. Nakonec se jí ujal jeden ze sousedů, bývalý politický vězeň. Bratr byl měsíc na školení a jeho paní ležela v nemocnici. Ludmila Šeflová si měla do tří dnů najít práci. Se zaměstnáním však měla problémy a nikde dlouho nevydržela. Nikdo z vedoucích prý neměl nervy na každodenní přeptávání příslušníků StB na novou pracovnici. V roce 1960 se vdala za tatínkova bývalého spoluvězně Josefa Šefla a přes zdravotní komplikace se jim narodila dcera Olga. Za talentované dítě se přes nepřijatelný kádrový posudek rodičů přimluvil ředitel základní školy, a mohla tak vystudovat gymnázium a nástavbu. Vysokou školu studovat nesměla.

Václav Šimek přežíval s důchodem, který prý činil tři sta korun, minus sto korun, jimiž splácel pohledávku spojenou s náklady na své věznění. Dožil se rehabilitace a na jeho poslední cestě v roce 1970 ho vyprovázel za bedlivého dozoru StB Karel Otčenášek.