Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

armádní generál Tomáš Sedláček (* 1918  †︎ 2012)

• narozen 8. ledna 1918 ve Vídni

• vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě

• v září 1938 mobilizoval

• utekl za hranice tzv. balkánskou cestou

• v Anglii absolvoval výsadkářské kurzy v britské armádě

• převelen jako důstojník na východní frontu, prošel boji u Dukly

• 2. paradesantní brigáda, vysazen na letišti Tri duby na pomoc SNP

• na jaře 1945 se připojil k rumunským jednotkám východního frontu

• 1950 profesorem na Vojenské akademii v Praze

• 21. února 1951 zatčen OBZ (Obranné zpravodajství)

• mučen v „Domečku“ št. kpt. Perglem a dalšími

• obviněn ze spiknutí, odsouzen na doživotí, později trest snížen na 25 let

• Valdice, Mírov, Leopoldov, Bytíz

• roku 1960 na amnestii propuštěn, později rehabilitován

• po propuštění stavební dělník, asistent projektant

• po roce 1989 předseda ČSOL (Československé obce legionářské)

• zemřel 27. srpna 2012

Nad připravovaným komiksem

Rozhovor souvisí s přípravou komiksu Michala Menšíka, který zpracovává příběh pana Sedláčka pro knihu Ještě jsme ve válce.

Mnichov

Armádní generál Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 ve Vídni do vojenské rodiny, sám také oblékl čs. uniformu. Mnichov vnímal jako „zradu a potupu, my jsme byli cvičeni na nějaký válčení, a najednou tohleto“. Pro další boj proti nacismu si zvolil Francii.

Válečná emigrace

Do Francie zamířil „balkánskou cestou“, která jej zavedla až do Bejrútu. V Marseille pak přistál 14. 5. 1940, v době, kdy na severu už začala válka. Narazil na nepřipravenou a boje neschopnou armádu, která před Němci rychle kapitulovala. Po ústupu a porážce odjel přes Gibraltar (uhelnou lodí) do Velké Británie (parníkem Vice Roy of India).

Po příjezdu dostali sendvič a čaj, „z toho takovýho bordelu francouzskýho jsme se dostali do země, kde byla kázeň a pořádek“. V Cholmondeley Parku vojáci vyfasovali jednotné battle dressy a na hlavu lodičku, oficíři rovněž brigadýrku. „Já jsem nosil téměř výhradně lodičku.“ Vystřídali několik různých lokalit, často bydleli ve stanech. „Holky nás milovaly. To bylo strašně důležitý, byl to pro nás pocit pohody, že tam nejsme takový ztracený.“ Na večírcích se pilo pivo, těžší „bitter“ (pil se nechlazený), lehčí „lager“, nebo whisky, gin apod. Oproti dnešku byly ceny velice nízké.

Pan Sedláček prošel výcvikem na výsadkáře, učil se praktikám přepadových komand, „zabíjet rychle a tiše. Zamazané tváře, jak říkají Angličani – ,shit on your face‘. Instruktora nám dělal policajt ze Šanghaje. Jsem ale strašně rád, že jsem to nemusel nikdy použít.“ Skákalo se na malých padácích z malé výšky, co nejrychleji na zem: „Ve vzduchu je parašutista nejzranitelnější.“ V Anglii fungoval Sokol, cvičení vojáků v Sokole zachytil na film režisér Karel Lamač s kameramanem Otto Hellerem.

Vojáci v Anglii se z rozhlasu dozvěděli o vzniku čs. vojenské jednotky v SSSR. Nastalo rozhodování – odjet na Východ? Nekonečné cvičení a nejasná perspektiva bojového nasazení v Anglii již začínaly být únavné. Po početním nárůstu, zvl. po připojení Rusínů z gulagů a osvobozovaných Volyňáků nastal v roce 1943 nedostatek důstojníků na Východě. V červnu 1944 odjel Tomáš Sedláček přes Blízký východ ke Svobodově armádě, přes Středozemní moře, Írán a letadlem z Baku do Černovic. Přijeli v srpnu a strávili tam asi tři dny. „Odtud jsem šli rovnou na frontu.“

Dukla

Rychle se ukázalo, že výcvik z člověka skutečného vojáka neudělá. „Člověk o tom samozřejmě přemýšlel už cestou – dokážu zabít člověka? Naštěstí jsem se do té situace nedostal. Přežiju, nebo ne? Museli jsme počítat s tím, že to nepřežijeme, ale každej věří, že jemu se to vyhne.“

Přihlásili se na velitelství, kde se dozvěděli, že vzápětí budou zasazeni na Duklu jako pěšáci. „Byli tam přitom kluci, kteří šli na frontu v polobotkách a vycházkových uniformách, ve kterých přiletěli. Někteří z nich v nich za týden padli – ani se nestačili převlíknout…“ Pan Sedláček měl naštěstí alespoň pořádné boty a battle dress. „Když jsme přijeli na Duklu, brigáda se přesunovala devadesátikilometrovým pochodem na bojiště. Já jsem se dostal na štáb jako náčelník dělostřelectva 2. brigády. Já jsem byl už čtyři roky ve válce, a prvního mrtvýho jsem viděl tam.“

Připomíná obtížné dobývání výborně opevněné Dukly. „Průšvih byl například, že se útočilo jen s tím, co vojáci unesli, bez dělostřelecké podpory, zásobování, zdravotního zabezpečení. Když došlo střelivo, nastal zmatek.“ Členové 2. brigády bojovali v sovětských uniformách a botách, buď s těžkými bubínkovými samopaly nebo, jako pan Sedláček, s lehčím parasamopalem.

Na Slovensku na pomoc povstání

Po Dukle byl Tomáš Sedláček převelen na Slovensku s úkolem pomoci slovenskému povstání. Partyzánskou válku komplikovala špatná komunikace, bojovníci utíkali z boje. Po krvavém potlačení povstání museli povstalci ustupovat přes zasněžené Nízké Tatry. Cestou museli nechat s dekou a pistolí na tatranských svazích Martina Udržálka s prostřelenou patou – nebyli prostě schopni táhnout ho dál.

Nástup komunistů

Po únoru 1948 řada veteránů 2. světové války emigrovala či o odchodu za hranice alespoň přemýšlela. Podobné úvahy vedl i Tomáš Sedláček, ale zároveň se obával, že tato emigrace by mohla být na doživotí: „A to byla hloupost, ti chytří na nic nečekali.“

Vyšetřování

Pan Sedláček byl zatčen 21. 2. 1951. Nejdřív se ovšem, tehdy v hodnosti majora, dozvěděl, že má být vyslán na služební cestu. „Telefonem se mi ozval nějaký podplukovník a řekl mi, že je taky pozvanej na generální štáb a cestou se pro mě zastaví. Místo toho jsem skončil na Hradčanech v Domečku.“

První obrázek komiksu ukazuje, jak mu vyšetřovatel v budově vedle Domečku dává facku a druhý se ptá na jeho trestnou činnost. „Vyšetřovny byly v budově vedle Domečku, tam byly jenom ajnclíky.“ Vyšetřovaný seděl na židli u stěny proti vyšetřovateli, stůl s psacím strojem stál vlevo od vchodu, židle s vyšetřovaným proti němu. Druhý vyšetřovatel je na obrázku kvůli výtvarnému ztvárnění – „tam byl většinou jenom jeden. Na zemi bylo rozdrbaný linoleum, a když už jsem tam byl pátý až osmý den vyšetřování ve dne v noci, tak jsem měl takovou halucinaci, že z toho rozdrbanýho linolea lezou květiny nahoru.“

Pan Sedláček už nezažil tzv. mláticí komando: „Já už jsem byl týranej jenom tím nespaním a nekonečnými výslechy a dostal jsem těch sedm facek a později pár ran pendrekem. Ale třetí den, když jsem neodpovídal podle představ, tak mě šoupli do těch želez.“ K jejich nasazení si vyšetřovatel Řičica povolal velitele Domečku Pergla. „To byly takový manžety kovový, tady se to šroubovalo na boku a mohly bejt tak 145 centimetrů vysoký. Vprostřed bylo takový oko, na tom oku byl takovej těžkej řetěz asi tři čtvrtě metru, a tam byly takový kožený manžety – to byl rozdíl od středověku, že tam byly ty manžety. Pouta na rukou byla spojena tenčím řetězem s tím okem. Že je něco takovýho ve 20. století možný, to jsem nečekal.“ Z cely na vyšetřovnu byl převáděn se zavázanýma očima.

V cele byl slamník, plechový hrnec jako záchod a malé zamřížované okno. Pro dvě cely byla společná kamna, „oni ale šetřili a moc netopili. Ještě tam byla židle, ale na tu jsem si dlouho nemohl sednout, protože jsem musel pořád chodit.“ Během vyšetřování nosil pan Sedláček polobotky bez tkaniček, velké kalhoty, které si musel po celých deset měsíců vyšetřování přidržovat, a staré vojenské sako. Těch pár facek, které od vyšetřovatele dostal, bylo spíše ponižujících než skutečně brutálních. „On to navíc byl takový tintítko.“

Vyšetřování někdy na čas ustávalo, pan Sedláček měl i tříměsíční pauzu. Intenzivně byl vyslýchán na začátku devět dní a devět nocí, později ještě týden. Další postup již byl mírnější. Snažil se cvičit („Zesílit se ale moc nedalo, protože jídlo bylo nekvalitní.“), probírat průběh vyšetřování, porovnávat vyšetřovací a skutečnou verzi. Každý den postupně odříkával naučenou verzi k soudu: „To už bylo jedno, co tam řeknu, stejně to bylo připravený.“

Doživotí

U soudu dostal gen. Sedláček doživotí. „Přišlo mi to tak naprosto absurdní, že jsem skoro nic nedělal, a najednou dostanu doživotí, až k smíchu. Až pak jsem si dodatečně uvědomil, jakou jsem měl kliku, že od doživotí ke špagátu je kousek.“

Cestou do vězení bylo krásné počasí, na plovárně se koupali mladí lidé, a pan Sedláček mířil přes Brandýs n. L., poblíž svého rodiště Lázní Toušeň, kde žili jeho rodiče, na doživotí do vězení. „Ve Valdicích jsem koukal z okna na kopec s kapličkou a vždycky jsem chtěl na ten kopec a podívat se obráceně. Až mi jeden známý sehnal pohled, na kterém to bylo vyfocené. Nejhorší vězení byl asi Mírov.“ Ze začátku bylo na cele kolem 15 vězňů, později přešel na větší celu, kde jich bylo 40. Vězeňský mundúr byl všude stejný: „To byly takový ty zrzavý kalhoty, zrzavej kabát s malym límečkem a taková ta šedivá čepice s vybráním.“

Manželka na pana Sedláčka dlouho čekala, ale nakonec se s beznadějně vězněným mužem rozvedla. Odvolací soud v roce 1955 slevil trest Tomáši Sedláčkovi na 20 let. V té době potkal na Pankráci rovněž již zavřeného Pergla, „ten tam byl ulitej jako chodbař, protože kdyby ho dali někam na lágr, tak by ho umlátili“.

Pan Sedláček nakonec skončil v pracovním táboře Bytíz, než ho v roce 1960 propustili během velké amnestie. „Z Bytízu nás odvedli do Příbrami a odtud nás odvezli vlakem na Wilsoňák. Motali jsme se po nádraží a nevěděli, jak ho opustit.“

Starý kriminálník, vyvrhel, velezrádce a špion, armádní gen. Tomáš Sedláček si nakonec v roce 1996 podal na Pražském hradě ruku s britskou královnou.