Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

armádní generál Tomáš Sedláček (* 1918  †︎ 2012)

Svoboda není zadarmo. Nikdo vám nezaručí, že zase nepřijde nějaký blbec

  • narozen 8. ledna 1918 ve Vídni

  • vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě

  • v září 1938 mobilizoval

  • utekl za hranice tzv. balkánskou cestou

  • v Anglii absolvoval výsadkářské kurzy v britské armádě

  • převelen jako důstojník na východní frontu, prošel boji u Dukly

  • 2. paradesantní brigáda, vysazen na letišti Tri duby na pomoc SNP

  • na jaře 1945 se připojil k rumunským jednotkám východního frontu

  • 1950 profesorem na Vojenské akademii v Praze

  • 21. února 1951 zatčen OBZ (Obranné zpravodajství)

  • mučen v „Domečku“ št. kpt. Perglem a dalšími

  • obviněn ze spiknutí, odsouzen na doživotí, později trest snížen na 25 let

  • Valdice, Mírov, Leopoldov, Bytíz

  • roku 1960 na amnestii propuštěn, později rehabilitován

  • po propuštění stavební dělník, asistent projektant

  • po roce 1989 předseda ČSOL (Československé obce legionářské)

  • zemřel 27. srpna 2012

příběh pamětníka (1.)

Mobilizace

Tomáš Sedláček vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a v roce 1938 se stal profesionálním vojákem. Jako čerstvý poručík velel v době mobilizace dělostřeleckému oddílu. „Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. S mobilizačním plánem jsem se seznámil až v den mobilizace. Dozvěděl jsem se tak rozvrh, kde mám s jednotkou co nafasovat, kde mám kdy být a podobně. Mobilizační místo jsem měl u Hradce Králové. Naštěstí mi byli přiděleni velmi schopní podřízení, kteří to celé zvládli – vždyť jen koní jsme měli na starost asi sto čtyřicet! Všechno jsme to navagonovali a já jsem dostal obálku, na které stálo: Otevřít až šest hodin po odjezdu vlaku. Samozřejmě jsem to nevydržel, otevřel ji hned a zjistil, že jedeme úplně někam jinam. Už ty počátky se začaly zašmodrchávat.“

15. březen 1939

Za druhé republiky sloužil v Hranicích na Moravě. O obsazení zbytku republiky 15. března 1939 říká: „Na to nikdy nezapomenu. Byli jsme mladí kluci odhodlaní ke všemu a museli jsme se trpně dívat, jak nám pod okny kasáren jezdí německé auto s namířeným kulometem na naši budovu.“

Zklamání ve Francii

V dubnu 1940 opustil Tomáš Sedláček po tzv. balkánské cestě protektorát a jedním z posledních transportů se dostal do Francie. „Nálada v jižní Francii byla tehdy taková nijaká. My jsme byli ještě z mobilizace plni nadšení, ale Francie nás totálně zklamala.“

Na frontu v polobotkách

Po porážce Francie se přesunul do Velké Británie, kde strávil čtyři roky. V roce 1944 se pak tehdy šestadvacetiletý poručík Sedláček dobrovolně přihlásil na východní frontu, kde byl přidělen k 2. paradesantní brigádě. Ta však zpočátku neplnila úkoly, pro které byla cvičena, nýbrž byla nasazena jako běžná pěší brigáda. „Přišli jsme tam tenkrát jen tak, jak jsme byli. Na frontu jsme šli rovnou v polobotkách, nebyl vůbec na nic čas. Za chvíli jsem začal sloužit na velitelství brigády. Neměli jsme ale vůbec nic, takže když jsem chtěl třeba obhlédnout situaci na frontě, musel jsem si od nějakého jiného útvaru půjčit auto.“

První výsadek

Později  byla  paradesantní brigáda skutečně použita k výsadku na pomoc Slovenskému národnímu povstání. „Když jsme letěli poprvé, byla hrozná mlha a pilot nechtěl riskovat přistání na letišti Tri duby. Podruhé byla situace takřka stejná, ale pilot se to tentokrát rozhodl risknout. Tu mlhu propíchnul a šťastně jsme přistáli. Pamatuju si, že jsem stál během přistávání těsně za ním – byl zpocený jak myš.“

„Byli jsme odříznutí na úpatí Nízkých Tater. Slovenští sedláci, když bylo někdy v říjnu 1944 SNP potlačeno, zahodili flinty a šli domů. Naše jednotka vybudovala bunkry a dva měsíce jsme se schovávali.“

Hledání rodiny

„Celou dobu, co jsem byl v emigraci, jsem neměl žádné zprávy o rodině. Navazovat s nimi kontakt bylo nesmírně riskantní. 18. května jsem si tedy půjčil auto a jel je hledat. Dojel jsem do Lázní Toušeň, kde jsme měli příbuzné. Otevřel jsem branku a prošel zahradou, ale nikde nikdo nebyl. Úplně ve mně hrklo. Vtom ale maminka otevřela dveře a všechno dobře dopadlo. Navíc se dokonce brácha oženil a sestra vdala, takže jsem se vrátil do ještě větší rodiny.“

Zatčení

Po válce přednášel Tomáš Sedláček na Vojenské akademii v Praze. „Jednou mi můj nadřízený sdělil, že se mám odpoledne hlásit na generálním štábu. Měl jsem údajně jet na asi čtrnáctidenní služební cestu. Zároveň mi také řekl, abych o tom nikoho neinformoval. Samozřejmě, že jsem to jednomu kolegovi ihned řekl, a jemu už to přišlo trochu podezřelé. Mě ještě nic nenapadlo, svědomí jsem měl úplně čisté. Když jsem už chtěl odejít domů na oběd, zavolal nějaký podplukovník, že jede taky na štáb a že mne tam zaveze. A to už mně bylo nápadné. Vzpomínám si, že mi oběd už ani moc nechutnal. Ve tři hodiny skutečně předjelo auto se šoférem a dvěma důstojníky. Já jsem nastoupil, auto se rozjelo a jeden z těch důstojníků se mě zeptal: ,Máte nějakou zbraň?‛ Žádnou jsem u sebe neměl. Místo na štáb jsme dojeli do takzvaného Domečku, kde se konaly výslechy zatčených důstojníků.“

První minuty ve vězení

„Přebral mě tam kapitán Pergl. Byl to tehdy známý sadista, který se vyžíval v týrání svých obětí. Během cesty do mé cely jsme prošli kolem tabule, kde visela různá pouta, biče, bejkovce a podobně. On mi na to ještě významně ukázal, abych věděl, co mne jako čeká. Když mě šoupnul do té cely, nikdy nezapomenu, jak se za mnou poprvé zabouchly vězeňské dveře. Ten těžký dunivý zvuk se mi dokonale vryl do paměti.“

Výslech

„V cele jsem se rychle převlékl do nějakých starých německých hadrů, které mi navíc byly velké, takže jsem si musel kalhoty celou dobu držet, a šel jsem ihned na výslech. Ten trval nepřetržitě devět dní a nocí. Jedinou pauzu jsem měl třikrát denně na jídlo. Nejhorší bylo, že když na mě vyšetřovatel udeřil: ‚Hovořte o své trestné činnosti‛, nevěděl jsem, co jim mám říct. To oni považovali za zapírání, čímž jsem si pohoršil tak, že jsem dostal na ruce a nohy okovy. “

Přiznání

„Po nějaké době jsem si uvědomil, že mám fakticky dvě možnosti. Buď jim něco řeknu a oni mě nechají alespoň chvíli vyspat, nebo to takhle půjde dál a to nevím, jak to dlouho ještě vydržím. Tak jsem jim něco povídal, oni byli spokojení a všechno zapisovali. Když to skončilo a nechali mě vyspat, tak jsem to ale odvolal. Všechno začalo tedy znovu. Tentokrát jsem sice už mohl spát, ale každých patnáct minut jsem se musel hlásit. Asi po týdnu jsem se naučil aspoň pět minut z těch patnácti spát. Nakonec jsem znovu mluvil a zpátky jsem to už nevzal. Měl jsem tehdy takovou naivní představu, že u soudu to bude vypadat všechno jinak.“

Imaginární ilegální skupina

„Po nějakém čase jsem byl konfrontován se svým bývalým podřízeným, který se mnou sloužil v Plzni. Začal mi tam vykládat, jakou jsme vytvořili ilegální skupinu a co jsme všechno měli v plánu. Valil jsem na něj jen nevěřícně oči. Snažil jsem se mu chvíli oponovat, ale bylo to stejně jedno.“

Stalinovo a Gottwaldovo úmrtí

Tomáš Sedláček byl v roce 1952 odsouzen na doživotí. Trest si začal odpykávat v Leopoldově. „Z cely jsem viděl na dvůr, kde byly stožáry s vlajkami. V březnu jsem najednou koukal, že vlajky byly na půl žerdi. Za týden se to opakovalo. Já jsem samozřejmě vůbec nevěděl, co se děje. Koncem března přijela nějaká šťára z ministerstva. Jednoho po druhém si nás volali a mně ten jeden řekl: ,Sedláček, nemyslete si, že teď, když Stalin s Gottwaldem zemřeli, že se něco změní.‛ Tak takhle jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo.“

Život v lágru

V roce 1953 se Tomáš Sedláček dostal z vězení do lágru u uranových dolů Bytíz. „Byli jsme tam namíchaní všichni možní kriminálníci. Později jsem se dozvěděl, že jsem tam byl s několika vrahy a elitním plzeňským kasařem. Jednou tam dokonce vznikla stávka. Dostali jsme totiž k obědu jen nějaké nudle, což se těm horníkům samozřejmě nelíbilo. Zajímavé bylo, že obdobná stávka tenkrát proběhla v několika lágrech v celé republice.“ Tomáš Sedláček byl nakonec v rámci amnestie roku 1960 propuštěn.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století