Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertrude Schreckeneder (* 1938)

• narozena 19. června 1938 v Brně

• otec narukoval do wehrmachtu

• za války zažila nálety na Brno a rodina ubytovala sovětské vojáky

• celý život neuměla česky

• zažila brněnský pochod smrti a prošla tábory v Pohořelicích i v Poysdorfu

• v roce 1956 byl jejich majetek v Brně vyvlastněn

• nový začátek ve Vídni komplikoval brněnský akcent v němčině

• v 70. letech spolu s matkou opět navštívila Brno

• každý člen v rodiny se s odsunem vyrovnával jiným způsobem

• v roce 2020 žila pamětnice ve Vídni

Gertrude Schreckeneder, rozená Procháska, vyrůstala v Brně ve vile na Kounicově ulici v zámožné německé rodině. Její dětství bylo bezstarostné, dokud do něj nezasáhla válka. Jako sedmiletá prošla s matkou tzv. Brněnským pochodem smrti a pobytem v táborech, kde zažila strach, chaos i momenty, na které nikdy nezapomněla. Po odsunu našla rodina zázemí ve Vídni, kde musela začínat téměř od nuly. Gertrude vzpomíná na otce, který se s vyhnáním nikdy nesmířil, i na matku, která trvala na tom, že nejdůležitější je vzdělání a možnost vybudovat si nový život.

Česky jsem se nikdy nenaučila

Gertrude Schreckeneder se narodila 19. července 1938 v Brně. Její rodiče Karl a Antonie Procháskovi byli majiteli rozsáhlého pozemku v samotném centru Brna, nedaleko Německého domu. „Můj dědeček si za věno koupil auto, se kterým pak pracoval pro poštu. Z vydělaných peněz pak zakoupil pozemek,“ vzpomíná Gertrude Schreckeneder. Rodina žila ve vile na pozemku o rozloze přibližně 3800 m² v brněnské Kaunitzgasse/Giskra-Strasse 16 (dnešní Kounicova ulice), kde její rodiče vlastnili velké garáže s 50 místy, vybavené centrálním topením, a rozsáhlou dílnu. Rodina byla převážně německá, matka uměla česky, ale doma se mluvilo německy, a tak se Gertrude Schreckeneder česky nikdy nenaučila. Její otec narukoval, když byly malé Gertrudě pouhé tři měsíce, a občas ji mohl navštívit.

Partyzáni jsou všude

Válka zasáhla do života rodiny Procháskovy nálety. Jeden z náletů zasáhl jednu z budov na jejich pozemku. „Vidím to před sebou, jako by to bylo dnes, strýc byl šoku, klečel na zemi a objímal sloup, babička se hlasitě modlila a otec stál ve dvoře a jen pozoroval letadla na obloze,“ vybavuje si Gertrude Schreckeneder, „já jsem si myslela, že se mi nic nemůže stát, protože jsem měla na hlavě ocelovou helmu otce.“  

V reakci na zvyšující se četnost náletů se malá Gertrude s matkou vydala na nádraží a poté do Lomnice. Tam našly útočiště u babičky z otcovy strany. Lomnice nemohla zůstat jejich útočištěm dlouho. Všudypřítomní partyzáni, kteří se pohybovali od nádraží k nádraží a stříleli německy mluvící obyvatele, představovali hrozbu. Kvůli tomu, že Gertrude Schreckeneder neuměla ani slovo česky, se pobyt v Lomnici stal rázem nebezpečný nejen pro ni, ale i pro příbuzné, u kterých přebývala. Když jim příbuzní dali důrazně najevo, že v Lomnici nemohou zůstat, vydaly se s matkou dál.

 Dalším útočištěm se stal otcův lovecký revír, ale i tam je válka dohnala. „Z nebe padaly stříbrné krabice, byly to prázdné kanystry od benzínu,“ uchovala si vzpomínku pamětnice. To, že ani lovecký revír nemohl zůstat bezpečným útočištěm nadlouho, potvrdilo jedno náhodné setkání. „Moje matka zde potkala náhodou svého bratra, který byl v armádě,“ vzpomíná pamětnice, „prosil nás, ať jdeme dál, protože partyzáni byli všude.“  

Se svou beranicí vypadal jako medvěd

Matka s Gertrudou Schreckeneder se následně vrátily do Brna, ovšem nikoli do své vily, nýbrž na Červený kopec k matčině sestře. Zde prožily konec války a příchod sovětské armády do Brna. Na příchod Sovětů si pamětnice vzpomíná velmi dobře. „Najednou někdo zabušil na dveře, matka projevila velkou kuráž a šla otevřít. Před ní stál Rus, který vypadal jako medvěd se svou beranicí.“ Jakmile matka pootevřela dveře, strčil zbraň do dveří, vstoupil dovnitř a bajonetem propíchnul každou postel, protože tak jako další sovětští vojáci hledal německé vojáky. Na Červeném kopci se v této době němečtí vojáci skutečně nacházeli. Byli následně sovětskými vojáky shromážděni na jedno místo a zastřeleni. „Moje matka a sestra vykopali zeleninovou zahradu, aby mohli německé vojáky pohřbít,“ vzpomíná Gertrude Schreckeneder.

Po těchto událostech se sovětští vojáci nastěhovali k nim do domu. Matka a její sestra jim vařily, což jim zaručilo přístup k potravinám. Soužití se sovětskými vojáky se ale neobešlo bez dramatických událostí. Sovětští vojáci občas šli k nim domů a pravděpodobně se snažili dostat k matce Gertudy Schreckeneder. „Jakmile jsem je spatřila, začala jsem křičet,“ popisuje Gertrude Schreckeneder, „pak přišel ruský major a zeptal se mě, proč tak křičím, a matka mu řekla, že se bojím ruských vojáků.“ Major prohlásil, že takové chování zakázal, a lehl si do postele. Když pak do místnosti vešel další voják, major vyskočil z postele, vzal dva prsty, strčil je vojákovi do nosu a vyvedl jej jako cvičeného medvěda ven. Poté nechal nastoupit všechny vojáky z okolí a tohoto vojáka pak zastřelil.

Sovětští vojáci dům po nějakém čase opustili a zanechali přitom na dveřích ceduli, která měla zajistit, aby je Češi v Brně nechali. Tato ochrana však nepomohla, a tak Gertrude Schreckeneder s matkou a dalšími příbuznými musely Brno opustit. 

Proč musím tolik chodit do schodů

Zpočátku nebylo jasné, že se rodina Procháskova jako německá rodina do Brna už nebude moci vrátit. „Matka mi říkala, že mají Němce z Brna odsunout do tábora jen dočasně kvůli návštěvě Eduarda Beneše,“ vybavuje si Gertrude Schreckeneder. „Beneš neměl Němce v Brně vidět, ale ve skutečnosti už se počítalo s vyhnáním.“

Pochod byl pro všechny i pro sedmiletou Gertrude náročný. S sebou si mohli vzít pouze to nejnutnější. Její matka jim zabalila malý batoh a dózu cukru. Během pochodu se malá Gertrude neustále ptala matky, proč musí pořád chodit do schodů, jelikož si únavou pletla stíny vrhané stromy se schody. 

Autem projíždějící sovětští vojáci si všimli dvou malých dívek, sedmileté Gertrudy a její desetileté sestřenice Otti, jak se potácely po cestě, a tak je vzali a svezli do příští vesnice. „Zpětně se nedokáži vžít do pocitů své matky a babičky,“ zamýšlí se Gertrude Schreckeneder, „vždyť nevěděly, co s námi vojáci udělají, i když se ukázalo, že neměli žádný zlý úmysl.“

Před nejhorším násilím, které pochod doprovázelo, rodinu z velké části uchránil jeden Čech. Jednalo se o bývalého zaměstnance z garáží, který je poznal a postaral se o to, aby je na pochodu nikdo nerozdělil. „Velkou část cesty šel s námi a tak nás chránil,“ vzpomíná Gertrude Schreckeneder. 

Malovaly si červené tečky na obličej

 Následovala vzpomínka na tábor v Pohořelicích, kde také nebyly ženy před sovětskými vojáky v bezpečí. „Ženy si samy namalovaly červené tečky na obličej a tvrdily, že mají syfilis, aby se uchránily,“ popisuje Gertrude Schreckeneder.

I když se matka snažila, aby byla malá Gertrude co nejvíce chráněna před hrůzami tábora, dvě vzpomínky se jí přece jen vryly do paměti. „Jedno ráno jsem sešla s matkou po schodech a dole se na vlastních kšandách oběsil muž,“ vybavuje si Gertrude Schreckeneder, „nikdo si netroufl jej sundat z oprátky až moje matka, která jej šla z oprátky vyprostit.“ V táboře docházelo i k úmrtí malých dětí. „Nemohlo být starší než dva měsíce, v táboře byl malý stůl, na který novorozeně ženy položily a zapálily u něj svíčku,“ popisuje Gertrude Schreckeneder. „To, jak ženy pláčou nad mrtvým novorozeným dítětem, je něco, na co nikdy nezapomenu.“

Když jsme o všechno přišli, je důležité dobré vzdělání

Život po válce a odsunu je zavedl do Vídně. Díky příbuzné, která se v roce 1919 provdala do Vídně, se pro Gertrudu a její rodiče podařilo najít ve Vídni ubytování. Další členové rodiny takovou možnost neměli, museli pokračovat do Německa. Začátky ve Vídni nebyly jednoduché. Getrude Schreckeneder z tábora v Poysdorfu vyzvedl otec, který před tím absolvoval obtížnou cestu za rodinou. Na konci války totiž převážel automobily do Německa na území dobytá Američany, kde zažil konec války a následně skončil v americkém zajetí. Ve Vídni se dozvěděl, že jeho dcera, žena i matka se nacházejí v Poysdorfu. 

Trauma pochodu rodinu pronásledovalo i ve Vídni. Tři dny poté, co se do Vídně podařilo dostat i babičku z otcovy strany, babička podlehla zraněním a vyčerpání z pochodu. „Při koupání bylo vidět, že má celé tělo poseté modřinami, od toho, jak ji během pochodu tloukli.“ Rodinu Schreckeneder čekal nový začátek. Přišli o veškerý majetek, v roce 1956 byli vyvlastněni. „Když jsme přišli o všechno, tak je důležité, abys měla dobré vzdělání,“ vzpomíná Gertrude Schreckeneder na postoj své matky. Záhy tak začala navštěvovat základní školu. Ačkoliv neuměla česky, její němčina byla ovlivněna brněnským prostředím. „Děti mi ve škole nadávaly do ‚Češek‘, protože slyšely můj brněnský přízvuk. ‚Češko, vrať se zpátky do Čech!‘,“ popisuje Gertrude Schreckeneder. „Tehdy jsem tomu nerozuměla, můj otec na Čechy přece nadával.“

V lucerně u hrobu jsem nechala vzkaz

Vzpomínky byly pro celou rodinu bolavé. Gertrude Schreckeneder se však kromě vzpomínek rodičů mnoho dozvěděla v „Bruně“, organizaci sdružující odsunuté německé obyvatele Brna, kde potkala lidi, kteří si prošli podobnými zkušenostmi, a tam také sepsala své vlastní vzpomínky. V 70. letech se s pomocí této organizace se svou matkou vydala do Brna, aby navštívila hrob svých prarodičů na ústředním hřbitově. Tam s překvapením zjistila, že jméno na náhrobku i portrét jejího dědečka zmizely a byly nahrazeny jinými. Zanechala tedy vzkaz v lucerně na hrobě, ve kterém vyjádřila přání navštívit hrob svého dědečka, uvedla, že hrob odkázala svým českým příbuzným, a zeptala se, komu nyní patří. Odpověď skutečně přišla. Ukázalo se, že hrob má pořád ty stejné majitele, jen nápis musel být kvůli novým poměrům změněn. Do Brna se Gertrude Schreckeneder vrátila vícekrát, kdy se seznámila se svými příbuznými a navštívila i Lomnici. Později se Gertrude nechala přesvědčit svým manželem a jeli do Brna, kde se setkali s příbuzným, synovcem z Lomnice.  

Otec nadával každý večer

I když rodina Procháskových žila v Rakousku spokojený život, na události poválečných let se nedalo jen tak zapomenout. Matka i otec pamětnice se s minulostí vyrovnávali různě. 

„Otec se nikdy nesmířil s tím, že přišli o vše, byl totiž zvyklý všechno mít,“ vzpomíná Gertrude Schreckeneder. „Každý večer něco pil a u toho vždy začal nadávat, s úmrtím své matky se nedokázal smířit.“ Matka se s minulostí dokázala vypořádat lépe. „Zmínky nebo nějaký náznak nenávisti jsem od své matky nikdy neslyšela, nikdy. Když jsem se matky ptala, vždy řekla: ‚Na všechno zapomeň a vybuduj si nový život.‘“ Gertrude Schreckeneder si nový život opravdu vybudovala. „Dříve jsem nebyla tak spokojený a veselý člověk, to je až zásluha mého manžela,“ vykládá s úsměvem Getrude Schreckeneder. „Můj otec mluvil neustále o nenávisti, ale ti Češi za to nemůžou, ani ti dnešní.“ V roce 2020 žila pamětnice ve Vídni.