Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leo Schön (* 1937)

• narodil se 7. června 1937 v Olivětíně u Broumova

• otec Josef Schön padl v roce 1944

• zažil protiletecké poplachy v Broumově

• v květnu 1945 se schovával před sovětskými vojáky

• v srpnu 1945 je s matkou při divokém odsunu vyhnali z domu a následně vysídlili transportem do východního Německa

• prošel tábory ve městech Demmin a Anklamm

• žil v Eisfeldu v Durynsku v pohraničním pásmu

• v roce 1951 tajně přešel hranici do západního Německa

• vystudoval gymnázium v klášteře v Rohru

• pracoval v chemické firmě Höchst

• v roce 2025 žil v Gersthofenu nedaleko Augsburgu

Koncem srpna 1945 pracovala matka Leo Schöna v cihlárně v Heřmánkovicích na Broumovsku. Skládala na paletu vyrobené cihly, které pak putovaly do pece k vypálení. O otci neměli zprávy, bez jeho žoldu ale musela začít vydělávat na živobytí. Osmiletý Leo byl hodně samostatný. Jednoho srpnového dne si hrál doma na zahradě s králíkem, kterého dostal od tatínka. „Kolem jedné, půl druhé přijelo nákladní auto a na něm sedělo šest nebo sedm partyzánů. Chtěli se dostat do zahradní brány, ale ta byla zamčená. Tak začali střílet samopaly do vzduchu,“ vypráví. Na nic nečekal, přelezl plot vzadu na zahradě a uháněl do cihelny. Maminku zastihl u správce, který jí právě oznamoval, že musí opustit dům. 

Běželi tři a půl kilometru domů do Olivětína, kde před bránou čekali partyzáni. Když matka odemkla, strčili ji a syna dovnitř a stroze řekli: „Třicet minut, dvacet pět kilo!“ Schönovi nebyli připravení na to, že budou muset svůj dům tak narychlo opustit. Maminka vyběhla na půdu pro starý kočárek, snesli ho dolů před skříň a maminka začala nakládat povlečení a dražší věci. „Jeden partyzán vždycky přišel a zvedl kočárek. Když zakroutil hlavou, ještě to nebylo dvacet pět kilo. Když kývl, museli jsme přestat nakládat,“ popisuje pamětník. Přestože byl teplý letní den, navlékla mu maminka dvoje kalhoty, tři košile, dva svetry a zimní kabát, protože ty se do povolených dvaceti pěti kil nepočítaly. „A tak nás během půlhodiny vyhnali z domu. Stáli jsme na ulici a nevěděli, kam jít. Neřekli nám, jestli můžeme jít do sběrného tábora, tak jsme tam jen stáli s kočárkem,“ vzpomíná na zoufalou situaci.

Měl jsem dědu z Itálie

Leo Schön se narodil 7. června 1937 v Olivětíně u Broumova jako jedináček. Matka Eleonora Schön, rozená Bisko, byla tkadlena a otec Josef Schön se živil jako měditepec a mechanik nákladních vozů. Babička z tatínkovy strany pocházela z Prahy a měla českou národnost, německý děda byl z Jetřichova (Dittersbach). Maminčin otec nesl jméno Matthäus Bisko a pocházel ze severní Itálie. Do Broumova přišel jako střelmistr, protože po roce 1860 se tam začala budovat železnice. „Ubytoval se u rodiny Erberových v Broumově a zamiloval se do jejich dcery Theresie Erber. Vzali se v roce 1876 a měli spolu deset dětí. Moje maminka byla nejmladší,“ vysvětluje Leo Schön. Žili v malém domku v cihelně v Heřmánkovicích (Hermsdorf), kde pamětníkův děda pracoval. Později si pořídili dům v Benešově (Strassenau) u Broumova. Pamětník zažil pouze babičku z maminčiny strany.

Doma v Olivětíně (Ölberg) měli zahradu se zeleninou. Pamětníkovi v hlavě utkvěla vzpomínka, jak po ní běhal a trhal, co mu padlo do ruky. Maminka se pak na něho zlobila. „Mám fotku, jak stojím na zahradě a trhám cibulovou nať,“ říká. V jeho okolí žily německé rodiny, měl ale i české kamarády. Rodiče a další příbuzní patřili převážně mezi podporovatele sociálních demokratů a po připojení Sudet k Německé říši se politicky neangažovali. Rodiče vlastnili jako jediní v rodině rádio, příbuzní se proto u nich v neděli scházeli. „Seděli kolem rádia a poslouchali vysílání, které bylo ve Třetí říši zakázané. Jako dítě jsem musel jít ven, asi abych nikde nic nevyprávěl,“ říká. 

Otce povolali do německé armády v roce 1939. S nákladním vozem zásoboval německé jednotky na frontě, působil na území Francie, Polska a Sovětského svazu. Každý půlrok se dostal domů na dovolenou. Pamětník ho naposledy viděl v roce 1944. Tatínek ho vzal na kolo a jeli se podívat do pivovaru v Olivětíně, kde před válkou pracoval. V hostinci pak probíhala diskuse se známými, kteří se zajímali o dění na frontě. Leo Schön vzpomíná, že si mohl od tatínka trošku loknout piva. „Kolem jedenácté jsme jeli na kole domů, seděl jsem vpředu. Ještě dnes cítím vůni piva, kterou jsem cestou vdechoval,“ vypráví. Tatínka zastřelili partyzáni někde mezi městy Mogilev a Minsk v roce 1944. Pamětník s matkou se to ale dozvěděli až v roce 1948 od otcova kamaráda z války, který se vrátil ze zajetí. 

Celý den se schovávali na půdě

Německou školu v Broumově začal navštěvovat v roce 1943 a chodil čtyři kilometry tam a čtyři zpátky pěšky. Vzpomíná na protiletecké poplachy, kdy se museli jít schovat do sklepa na broumovském předměstí Niedersand (okolí dnešní ulice U Dolní brány). „Nikdy jsem tam nešel. Šel jsem házet ‚žabky‘ k vodě. Můj strýc to věděl, tak vždycky přišel, vytáhl mě za ucho a zavřel mě do sklepa. Byly tam dva sklepy, tak jsem přes druhý sklep zase utekl a běžel házet kameny,“ popisuje. 

Začátkem roku 1945 viděl jejich vsí procházet skupinu asi osmdesáti židovských žen s německými dozorci. „Chtěl jsem jim donést vodu, ale maminka mě zastavila, že pokud to udělám, zastřelí mě,“ vypráví. Nevěděl, odkud a kam ženy vedou. (Nejbližší koncentrační tábor Gross Rosen se nacházel v Dolním Slezsku, měl mnoho pobočných táborů, některé i na území Sudet.) Později téhož roku kolem nich projížděli němečtí vojáci s koňmi. „Zastavili u nás před domem, odvázali koně a šli dál. Vyběhl jsem ven a odvedl jednoho koně k nám na zahradu. U schodů do domu stály dva květináče a kůň všechny květiny sežral,“ vzpomíná. Maminka se zlobila a koně si pak vzal známý sedlák ze vsi. 

Koncem května 1945 pak přijeli sovětští vojáci. „Schovali jsme se na půdě a v domě jsme všechno zamkli. Celá skupina Rusů zastavila u nás před domem a pár jich vlezlo do domu okénkem na záchodě. Vzali si toaletní papír, což byly noviny natrhané na menší kousky, na cigarety a zase vylezli ven. Nic nerozbili. My jsme ale zůstali celý den na půdě,“ vybavuje si pamětník strach z toho, že je najdou. Vojáci se ve vsi nezdrželi a odjeli.

V noci je kousaly štěnice

Když koncem srpna 1945 zůstali Leo Schön s maminkou stát na ulici s naloženým kočárkem, vypravili se do Benešova do domu, který kdysi koupili jeho prarodiče. Babička tam tehdy ještě žila, zemřela v roce 1946. Všechny byty ale byly obsazené, tak se usadili na půdě. „Od sedláka vedle jsme si vzali slámu a do konce října jsme žili na půdě na slámě. Maminka sice vzala povlečení, ale postele jsme neměli,“ vzpomíná. Malý Leo chodil po okolí shánět něco k snědku. Občas našel zakutálenou bramboru nebo rybu, která při výlovu rybníka vyklouzla z kádě. Před obchodem s potravinami prosil lidi o kousek chleba. Na konci října se po vysídlení jedné Němky v domě uvolnila místnost, kde pak s maminkou žili až do srpna 1946. Potom museli do sběrného tábora v Meziměstí a čekali na transport do Německa.

V táboře jim s maminkou přidělili jedno lůžko nahoře na patrové posteli. „V noci jsme zapálili světlo, protože přišly štěnice a spouštěly se dolů ze stropu. Vedle mě ležela asi dvacetiletá dívka a jednou měla na tváři štěnici. Chtěl jsem ji zabít a dívce jsem dal pořádnou facku. Vstala a taky mi dala políček. Když jsem jí to vysvětlil, omluvila se,“ vzpomíná pamětník. 

V táboře s nimi byl i maminčin bratr, který předtím prodal svůj podíl na domě v Benešově sestře, všechny peníze od ní ale ještě nedostal. „Tak jsem zase udělal něco, co nebylo dovoleno,“ říká. Tajně opustil tábor a jel v autě dopravujícím pivo z Meziměstí do Olivětína a pak pěšky do Benešova. Tam přespal a s penězi od tety v kapse u kalhot se druhý den stejným autem vrátil. 

Asi po třech týdnech vypravili jejich transport do Německa. „Byli jsme v dobytčím vagóně, vždycky vepředu a vzadu byla zavazadla a lidé seděli uprostřed na podlaze. Směl jsem vylézt nahoru na zavazadla, kde bylo malé zamřížované okénko, kterým jsem se díval ven a hlásil, že jedeme kolem bramborového pole nebo kolem lesa,“ popisuje. Neměli hodinky a nedokáže říct, jak dlouho cesta trvala. Když dojeli do města Demmin v Meklenbursku-Předním Pomořansku, poslali je do jezdeckých kasáren. Ve stáji stály po obou stranách patrové postele pro celkem čtyři sta lidí. Dostali dva kousky chleba a polévku. Leo Schön běhal po městě a objevil veřejnou kuchyň, kde si obyvatelé města mohli za padesát feniků koupit polévku. „Stoupl jsem si do fronty a dostal polévku. Když se mě ptali, jestli jsem z tábora, řekl jsem, že ne, že jsem z Demminu,“ vypráví.

Asi po čtyřech týdnech naložili své věci na nákladní loď. Lidé seděli na palubě a pluli po řece Peene padesát kilometrů do města Anklam. „Měli jsme s sebou jen jeden pytel od brambor s věcmi, víc jsme si vzít neměli,“ podotýká pamětník. V Anklamu je ubytovali v bývalém táboře říšské pracovní služby. „Bylo nás deset v jedné místnosti s pěti patrovými postelemi a o stravu jsme se museli postarat sami,“ vysvětluje. Ve dřevěné věži v táboře seděly hlídky a dávaly pozor, aby nikdo v okolí nekradl na poli. „Vždycky jsem se plazil po břiše, popadl jsem do jedné ruky bramborovou nať, druhou rukou hrábl do země a vytáhl brambory, zahrabal hlínu, odplížil se a měli jsme co jíst,“ popisuje. 

Žil v houpacím křesle

Koncem listopadu získala matka práci tkadleny ve městě Weida u Gery, kam jeli vlakem přes Berlín. „V Berlíně jsme museli přejet z jednoho nádraží na druhé. Tramvaje nebyly, všechno bylo rozbombardované. Jezdily takové otevřené kočáry. Seděli jsme nahoře a kolem jel džíp se sovětskými vojáky. Dole vytáhli ven mladou ženu, křičela, a znásilnili ji,“ vzpomíná. Vyděšeně se ptal maminky, co dělají. Se strachem mu odpověděla, ať je ticho, jinak je taky vytáhnou ven. 

Ve Weidě sdíleli pokoj se dvěma dalšími lidmi. „Od konce listopadu do 23. prosince jsem žil, seděl a jedl v houpacím křesle. Bylo mi vším,“ vypráví. Den před Štědrým dnem ho maminka poslala ke své sestře do Eisfeldu v Durynsku. Jel tam vlakem přes Lipsko, kde si musel odskočit na toaletu. „Pode dveřmi byla deseticentimetrová škvíra. Kolem procházeli Rusové, kteří vždycky sháněli ženy. Strčili pode dveře pažbu a chtěli je zvednout. Stál jsem na záchodové míse a měl jsem strach. Nevěděl jsem, co se děje. Dveře ale neotevřeli,“ popisuje. Teta se pak na něho zlobila, proč jde tak pozdě. 

Každý týden až do února obcházel firmy v Eisfeldu a sháněl pro matku práci. Nakonec se mu podařilo dostat pro ni pracovní potvrzení v podniku vyrábějícím dýhové dózy. „Vím přesně, že přijela dvacátého února – na své narozeniny,“ říká. Bydleli v jedné místnosti společně s maminčinou sestrou. Pamětník chodil do školy, ale neprojevoval aktivitu v mládežnické organizaci FDJ (Freie Deutsche Jugend – Svobodná německá mládež). Podle jeho slov hrozilo, že ho pošlou do uranových dolů v Aue. Ve svých čtrnácti se tedy rozhodl, že uteče do západního Německa. Žili v pohraničním pásmu a s kamarády uměli najít cestu přes hranici. „Jako dvanáctileté děti jsme šli ráno ve čtyři k pekařské peci v Rottenbachu, to byla první vesnice na Západě. Nesli jsme vánoční ozdoby vyrobené v městečku Lauscha, za které jsme dostali kus chleba, pak jsme se protáhli zpátky přes hranici a v osm jsme byli ve škole,“ popisuje pamětník.

Zaklepal na okno a poprosil o nocleh

Se svým plánem na útěk se nejdříve bál mamince svěřit, nakonec jí to ale řekl. Chtěl se dostat do kláštera Rohr, kde se po vysídlení z Československa usadili broumovští benediktini. Na radu místního faráře napsal do kláštera dopis. Sbalil si do batohu boty, spodní prádlo a flétnu. „Říkal jsem si, že když už nebudu mít nic, zahraju na flétnu a třeba za to dostanu pár marek,“ vysvětluje. Vyrazil v deset hodin večer, a přestože cestu znal, ve tmě vypadala krajina jinak. Na hranici už existoval desetimetrový pás, kde hlídkovali pohraničníci se psy. Rychle přeběhl a došel do Rottenbachu, kde se na jednom statku ještě svítilo. Zaklepal na okno, starší žena otevřela a on se zeptal, jestli může přespat na seně. „Řekl jsem, že chci do Rohru. Neměl jsem ale vůbec tušení, kde se Rohr nachází. Mohl jsem dovnitř, seděl jsem na kožené sedačce a ráno mě auto s mlékem svezlo do Coburgu,“ vypráví. 

V Coburgu došel na nádraží. Měl u sebe dvacet západních marek. Jízdenka do Abensbergu, nejbližší zastávky od Rohru, ale stála dvacet dva marek. Běžel tedy na katolickou faru, kde poprosil o dvě marky. Přenocoval schovaný v čekárně, ráno si koupil jízdenku a navečer byl v Abensbergu, odkud mu zbývalo ještě jedenáct kilometrů pěšky. Cestou si všiml světla jízdního kola, které jelo za ním. „Vždycky když jsem viděl světlo, schoval jsem se v příkopě u cesty. Měl jsem strach, aby mě nechytili a neposlali zpátky,“ říká. Na kole jel ale páter z kláštera a posledních pár kilometrů ho svezl. V roce 1951 tedy nastoupil do klášterního gymnázia a žil v internátě. Kvůli věku musel přeskočit dvě třídy, což pro něho znamenalo hodně učení. „Ve dne v noci jsem se učil latinu a řečtinu,“ vzpomíná. U benediktinů si také osvojil broumovský německý dialekt.

Studium neplatil. Vysvětluje si to tak, že farář z Eisfeldu pravděpodobně napsal svému známému biskupovi z Würzburgu, který mu zřejmě zařídil stipendium či za něho platil. Na gymnáziu strávil sedm let, s maminkou si psal. Chtěl studovat dál, ale musel si začít vydělávat na živobytí. Pracoval v italské firmě Oliveti, ve které prodával počítače. Potom ho zaměstnal velký chemický podnik Höchst, kde vedl prodejní oddělení a vydržel tam třicet let. V roce 1966 se seznámil s manželkou, děti spolu neměli.

Maminka se vypravila na Západ

V roce 1957 mu náhle telefonovali, že má přijet na letiště v Mnichově a zaplatit sto devatenáct marek za letenku za svou matku, která přiletěla a čeká tam na něho. „Vždycky byla ustrašená, nikam necestovala. A teď si sedla do vlaku do Berlína, jela metrem do západního Berlína, šla na letiště a řekla, že chce letět do Mnichova,“ popisuje Leo Schön, jak se maminka dostala do západního Německa. 

V rámci svého zaměstnání hodně cestoval do Ameriky a do Asie, služebně ale také často jezdil do Československa. Do Broumova se poprvé od odsunu podíval v roce 1972. Vzal s sebou manželku a tchána. „Bydleli jsme v hotelu Birke, dole byla vinárna. Bylo tam ještě pár Němců, kteří zůstali. Večer byla vinárna plná, zpívaly se německé písničky,“ vzpomíná. Od pátera z Rohru dovezl krabici léků pro řádové sestry, které žily v broumovském klášteře. Podle svých slov jim dal všechny peníze, které měl u sebe, když slyšel o jejich osudu. V roce 1950 se totiž broumovský klášter stal místem nucené internace řeholníků a řeholnic, které musely pracovat především v zemědělství a v textilních továrnách. V šedesátých letech odešlo mnoho sester do charitativních domovů a v Broumově zůstaly dominikánky.

Leo Schön pak Broumov dlouho znovu nenavštívil. Později ho kamarád ponoukal, aby se šel podívat do rodného domu. Párkrát tam opravdu zašel, nikdy mu ale neotevřeli. Do důchodu odešel v roce 1994 a dvacet let nato mu zemřela manželka. V roce 2025 žil v Gersthofenu u Augsburgu a měl přítelkyni. Pořádal přednášky o Praze, Broumově a dalších českých městech. Jednou ročně jezdil na pár týdnů do Prahy a vždy se ubytoval v Břevnovském klášteře. „Procestoval jsem svět, žiji v Augsburgu, ale mým domovem je Broumov, kde jsem se narodil,“ říká pamětník nakonec.