Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Jiří Schindler (* 1931)

• narodil se 6. ledna 1931 v Praze

• pochází z rodiny s částečně židovskými kořeny

• jeho židovskou babičku Ludviku Bořkovcovou zavraždili nacisté

• holocaust nepřežili ani další příbuzní z matčiny strany

• jeho matku Magdalenu ochránilo před deportací smíšené manželství

• jeho otec Zdeněk byl prvorepublikovým pilotem československé armády

• v letech 1950-56 Jiří Schindler vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK

• jeho habilitační řízení bylo z kádrových důvodů zastaveno

• docentem a profesorem se stal až po sametové revoluci

Říká, že nepodědil „dobré židovské vlastnosti“, které stojí za nebývale vysokým počtem Nobelových cen pro židovské vědce a umělce. Přesto se stal průkopníkem klinické mikrobiologie u nás. Profesor Jiří Schindler má částečně židovské kořeny: jeho babička Ludvika odjela s transportem na východ do nenávratna a válku nepřežili ani další příbuzní z matčiny strany. Maminka s ním o holocaustu mluvit nechtěla, Jiří Schindler ale v pozdějším věku po rodinných osudech pátral.

Prvorepublikový důstojník a absolventka práv

Narodil se 6. ledna 1931 v Praze. Jeho otec Zdeněk Schindler studoval před první světovou válkou techniku, po ní zůstal v československé armádě jako plukovník letectva. Maminka Magdalena pocházela ze smíšené česko-židovské rodiny: dědeček Jaroslav Bořkovec byl Čech a „antiklerikální pokrokář“, oženil se s Židovkou Ludvikou Röhrovou, dcerou majitele obchodu s textilem ve Vlašimi. Magdalena se jim narodila v roce 1905, tři roky po ní přišel na svět ještě syn Josef.

Krátce před narozením prvního dítěte přitom Ludvika, v rodině zvaná „Lola“, vystoupila z Židovské náboženské obce a zřekla se židovské víry. Madlenku přes otcův antiklerikální postoj nechali zapsat do církve katolické. Vyrostla z ní intelektuálka. V roce 1924 absolvovala smíchovské gymnázium jako jediná dívka ve třídě a nakonec vystudovala i práva. Za prvorepublikového důstojníka a letce Zdeňka Schindlera se provdala v roce 1930.

„Tatínek nemohl být členem žádné strany, protože vojáci neměli volební právo. Maminka politicky nežila, její svět, to byla veselá studentská společnost,“ říká Jiří Schindler k politickému směřování rodiny. „Když už mám pátrat, vzpomínám si, že dědeček Schindler byl národní demokrat, ale táta nic, Bořkovcovi nic, Röhrovi taky ne.“

Nežili si špatně. Rodiče často chodili do divadla, maminka hodně četla, zajímala se o moderní vybavení bytu. S výjimkou tří let v polovině třicátých let, kdy otec sloužil jako velitel perutě v Milovicích, bydleli celou dobu v Dejvicích v jednom z „důstojnických“ domů v ulici Jugoslávských partyzánů. Babička Lola, která v roce 1934 ovdověla a žila teď nedaleko nich, v ulici Zelená, je často navštěvovala.

Prateta Ola se rozvedla a odjela jako první

V roce 1935 začaly v sousedním Německu platit rasistické norimberské zákony. Podle nich byla Jiřího matka Magdalena „židovský míšenec prvního stupně“ a babička Lola „plnokrevná“ Židovka – stejně jako její čtyři sourozenci: nejstarší bratr Richard, který měl advokátní praxi ve Vídni, starší sestra Olga („Ola“), jež společně s českým manželem Josefem Kunovským vlastnila lékárnu v Praze na Petrském náměstí, i mladší sestry Elsa („Ela“) a Barbora („Babča“), provdané za židovské muže.

Když po anšlusu Rakouska dosáhly norimberské zákony na Vídeňáka Richarda, stačil jako jediný ze sourozenců emigrovat. „V roce 1938 už ve Vídni věděl, která asi uhodí, a snažil se odtamtud dostat. Jeho synové částečně taky.“ Richardovi se podařilo odeslat svůj majetek z Vídně do Prahy, získat s pomocí Jiřího otce československé občanství a ještě před vznikem protektorátu poté jako československý občan odplul do New Yorku. V roce 1942 však ve Spojených státech zemřel za neznámých okolností.

V březnu 1939 nacisté přišli i do Prahy. Jiřího tatínek Zdeněk musel svléknout armádní uniformu a prateta Ola a její muž Josef ho zaměstnali ve své lékárně. Ola tam pracovala také, a aby rodinný podnik uchránila před arizací, dohodla se s Josefem na rozvodu. To se jí stalo osudným, přestala totiž být chráněná smíšeným manželstvím a jako první z širší rodiny pak v únoru 1942 dostala předvolání do transportu.

„Náš táta byl do té míry odvážný, že když vodili transporty ze shromaždiště ve Veletržní ulici na nádraží Bubny – to bývalo ráno v sedm hodin – táta tam chodil a díval se, jestli tam teta je. A říkal, že ji viděl.“ Zdeněk Schindler se pak údajně vypravil i do Terezína a Olu prý zahlédl v terezínské lékárně, kde měla krátce pracovat. Po třech měsících však Olga Kunovská odjela z Terezína do vyhlazovacího tábora Belzec na východě Polska, kde její život skončil.

Složil zkoušky na gymnázium a vyprovodil babičku

To v té době rodina ještě nevěděla a mraky se zatím stahovaly i nad babičkou Lolou. Šedesátiletá Ludvika se musela vzdát svého domova a sestěhovat se s dalšími Židy do určených bytů, nejprve v ulici Podskalská, poté Rubešova. I tam ji vnuk Jiří navštěvoval. „Bylo mi jedenáct let a byl jsem strašně pyšný, že jsem mohl jet samostatně tramvají. Takhle se mi to míchalo dohromady. Chodil jsem do těch bytů a ty rodiny tam byly skutečně napresovány. Hrál jsem si tam se dvěma hochy, kteří už měli jít do Terezína – s autíčkem, které jste mohl řídit na drát. Byli zřejmě bohatí.“

S babičkou navštěvoval i její sestry a jejich rodiny, prožíval s nimi ony depresivní měsíce, kdy očekávaly své deportace a s pomocí Jiřího otce sháněly batohy, ešusy, nože, teplé prádlo… Nikdo přesně nevěděl, co se s deportovanými Židy bude dít. A Schindlerovi pociťovali i další obavy: po atentátu na Heydricha v květnu toho roku jim gestapo prohledalo byt. „U nás doma byl strach, že budou vybírat důstojníky. Takže můj strýček utekl do nějakého sanatoria. Když jste viděl ty vývěsky, koho popravili a proč a jak… O babičku jsem v té době takový strach neměl,“ vzpomíná Jiří Schindler.

V nejvypjatějších dnech mezi atentátem na Heydricha a babiččinou deportací do Terezína zároveň Jiří konal přijímací zkoušky na osmileté gymnázium. „Byl jsem tak plný toho přijímacího řízení! Protože jsme tam spali pět dní, kluci zvlášť a holky někde jinde. Nás vzali myslím pětadvacet a holek potom pět.“ Náročné zkoušky probíhaly pod dohledem nacistických úředníků s odznaky NSDAP. „Ten jeden s námi mluvil a měl s námi taky debatu. Přišel a ptal se mě, kdo způsobil ten atentát. Já nevěděl, co mám říct, tak jsem řekl: ‚Die böse Tschechen.‘ (‚Zlí Češi‘ – pozn. red.) Tatínek se tomu strašně smál, co jsem vyplodil. Protože co mohl od kluka… Co chtěl slyšet, to slyšel: ‚Böse Tschechen‘.“

Na gymnázium se Jiří dostal, jako „míšenci druhého stupně“ mu studium bylo umožněno. Pár týdnů po tomto úspěchu však přišla další rána: babička Lola v srpnu 1942 odjela do Terezína. Na shromaždiště do Veletržní ulice ji doprovodily její děti – Jiřího maminka Magdalena a strýc Pepan. „Já jsem zůstal u pláňáku, jak se říkalo, pak se šlo asi kilometr Veletržní ulicí k vratům, tam já už jsem nešel. Mám v sobě ten obraz: ona chodila v černém, taková štíhlá osoba s drdolem – jak mizí.“

Zmizel celý klan Röhrových

Po válce se dozvěděli, že Ludvika Bořkovcová zůstala v Terezíně jen 17 dní, než byla zařazena do transportu Bb směřujícího do ghetta v Rize. „Transport nedojel. Zastavili před Rigou a všech tisíc lidí vystoupilo z vlaku. Je tam takový památník… Já jsem bohužel neměl odvahu se tam jet podívat. Ale zkrátka a dobře všech tisíc jich tam postříleli.“

Tragický osud potkal i zbylé Ludvičiny sestry a jejich rodiny. Sestra Elsa („Ela“) Redlichová měla za muže majitele prosperujícího podniku s hospodářskými stroji a automobily v Olomouci. Dospělé syny, dvojčata Františka a Josefa, se Redlichovi pokusili dostat ze země. Lékař František odmítl, chtěl se postarat o rodiče, takže do Velké Británie nakonec emigroval jen Josef. František i oba rodiče pak v roce 1942 odjeli do Terezína a poté do Osvětimi nebo do Březinky, odkud se již nikdo z nich nevrátil.

Nejmladší sestra Barbora – Jiřího prateta „Babča“ – zřejmě před deportací spáchala sebevraždu a stejně tak i její muž Emanuel Polák. Jejich dcera Hana s manželem Emilem a tříletou dcerou Alenkou odjeli už v říjnu 1941 transportem do ghetta v Lodži. V září 1942 tam byla Alenka rodičům odebrána a poslána na smrt. Hana pravděpodobně zemřela na pochodu smrti, válku přežil jen Emil.

Celý klan židovské rodiny Röhrových tak zmizel v pekle holocaustu. Zůstaly jen „výhonky“ – potomci Richarda Röhra v USA a v Británii a Elin syn Josef Redlich také v Británii. A v protektorátu Ludvičiny děti Magdalena a Pepan, které ochránila smíšená manželství.

Knížka o penicilinu mě dostala

Jiřího mamince Magdaleně se tedy naštěstí deportace vyhnuly, v závěru války byla „jen“ nuceně nasazena na práci. Tatínek Zdeněk měl dlouhodobé zdravotní obtíže, trpěl žaludečními vředy a za války se u něj rozvinula tuberkulóza. Přes podlomené zdraví se zapojil do pražského povstání. Již v dubnu 1945 přivezl do Prahy své pistole, ukryté po dobu války na chatě, a jakmile se 5. května ozvalo volání rozhlasu o pomoc, konečně znovu oblékl uniformu a zamířil  k budově Rozhlasu na pražských Vinohradech. Na Malém náměstí podle svého syna zastřelil německého důstojníka, který ho ohrožoval, a později se stáhl do budovy ministerstva financí.

Sám Jiří viděl během následujících dnů řadu scén, jež v něm zanechaly trvalý dojem: jednoho ze svých gymnaziálních spolužáků bijícího staré Němce, kteří museli rozebírat barikády; nebo polonahé Němky, které Češi hnali do sběrného tábora na Podbabě. „To mi připadalo strašné. V domě, kde dřív bydlela babička, bydlela po ní nějaká Němka, paní Dostálová. Mluvila česky. Když ji pak vedli do sběrného tábora, potkali tátu a ona ho prosila. Byl v uniformě a přikázal jim, aby ji pustili.“ Jeho otec prý tehdy Němce „v podstatě nenáviděl“, pomsta na bezbranných mu ale vadila.

Po válce se tatínek vrátil do armády. V roce 1947 ale podstoupil plicní operaci kvůli tuberkulóze – krátce před tím, než se začala léčit antibiotiky – a musel odejít do penze. Jiří zatím znovu skautoval, věnoval se divadlu, četbě a objevil pro sebe biologii a medicínu. „Chodil jsem do Americké informační služby, to byla taková knihovna. Vypůjčil jsem si tam knížku o penicilinu – a to mě dostalo.“

Prý jsem dobrý odborně, ale…

Tři optimistická poválečná léta rychle utekla. Komunistický převrat roku 1948 ho zastihl v sextě gymnázia. Tehdy už byl členem Národně socialistické mládeže, a když se 24. února konala prokomunistická hodinová generální stávka, bylo mu jasné, na kterou stranu se postavit. „Někteří profesoři k tomu spíš inklinovali, někteří ne. My jsme se dobrovolně šli učit angličtinu do třídy paní učitelky Sieberové, ačkoliv já jsem byl z francouzské třídy. Tu třídu jsme přeplnili a vyučovali se. Byl to takový první protest,“ přibližuje své tehdejší postoje.

Záhy po převratu proběhly na gymnáziu politické prověrky, kdy komunističtí studenti kádrovali své spolužáky a kladli jim – slovy Jiřího Schindlera – „idiotské“ otázky jako např. „Co na tebe vyplývá z naší Ústavy?“ Pro budoucí maturanty však prý tehdy ještě prověrky neměly dramatické důsledky, takže Jiří v roce 1950 úspěšně odmaturoval a zahájil studium na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy.

Jeho rodiče se v té době protloukali dost obtížně. Otci jako prvorepublikovému důstojníkovi komunisté sebrali penzi – později mu polovinu vrátili – a rodině hrozilo vystěhování z Prahy. Nakonec se úřady spokojily s tím, že jim do bytu nastěhovaly dva další nájemníky. V situaci, kdy se Jiřímu v roce 1950 narodil o dvacet let mladší bratr, to vůbec nebylo příjemné.

Sám Jiří působil od roku 1956 jako odborný asistent Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii FVL UK. V roce 1958 se oženil a později se stal otcem dcery a syna. V době normalizace znovu musel projít politickými prověrkami. „Dostal jsem otázku ‚Teorie elit‘. Rozsudek zněl, že se zapojím a pak se uvidí. Že jsem dobrý odborně, ale… Takže jsem vstoupil jako biolog do Společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí. Důchodcům jsem tam vykládal o bakteriích – a tím jsem si taky pomohl.“

Do komunistické strany ovšem nevstoupil nikdy, takže jeho habilitační řízení, zahájené v roce 1969, bylo z kádrových důvodů zastaveno. Aby si dále „vylepšil“ jinak nepříliš příznivý politický profil, přijal ještě funkci kulturního referenta při závodním výboru ROH – z tohoto titulu si pak například na Národním výboru Prahy 5 stěžoval na nebezpečnou dopravní situaci na Plzeňské třídě.

Jeho otec Zdeněk Schindler zemřel v roce 1970, maminka Magdalena v roce 1989. Jiří Schindler se v roce 1988 stal vedoucím Výzkumné skupiny klinické mikrobiologie IHE Praha. Po sametové revoluci se dočkal řady odborných ocenění, v roce 1990 byl konečně jmenován docentem a o dva roky později profesorem lékařské mikrobiologie Univerzity Karlovy.