Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šandová (* 1933)

• narozena 15. srpna 1933 v Golčově Jeníkově

• dcera Josefa Husy, člena československých legií v Rusku

• otec byl později strážmistrem na Podkarpatské Rusi

• během druhé světové války pamětnice přišla o své židovské kamarádky

• na konci války zažila útok Němců na Čechy vítající sovětské vojáky

• po komunistickém převratu její rodina trpěla perzekucí

• vyučila se na prodavačku

• manžel se stal profesionálním vojákem, hodně se stěhovali

• nakonec se usadili v Mariánských Lázních, kde pracovala v klenotnictví

• roku 2024 žila v Mariánských Lázních

Když Golčovým Jeníkovem projížděli v květnu 1945 vojáci Rudé armády, vládlo ve městě velké nadšení, přestože všichni němečtí vojáci na území Československa ještě zdaleka nesložili zbraně a řada z nich se snažila před Sověty utéct a probojovat se na západ do amerického zajetí. To se málem stalo osudným Marii Šandové, která se i přes zákaz svých rodičů vydala ven a připojila se k vítání rudoarmějců. Do města totiž právě v té chvíli vpadla německá jednotka a zahájila palbu jak po sovětských vojácích, tak po českých civilistech. 

„Přijížděli Rusové a mezi ně se vmotali ti Němci,” vypráví Marie Šandová. „Stalo se to tam, kde je hlavní silnice od Havlíčkova Brodu a navazuje silnice od Vilémova. Z Železných hor se stahovali Němci, najeli mezi Rusy a stříleli do nás. Utíkala jsem s jedním pánem takovou uličkou a ten pán, když slyšel střelbu, tak po mně skočil, lehl si na mě a zachránil mi život. Asi tak dvacet centimetrů nad námi byly ve zdi díry po kulkách. Ty jsou tam dodnes,” líčí pamětnice. 

Oběťmi střelby se stali čtyři sovětští vojáci, z Čechů tehdy nebyl zastřelen nikdo. „Němce pak odzbrojili a zajali a zajatce soustředili v hotelu Slunce,” dodává. Tyto zajatce hlídal i otec Marie Šandové Josef Husa. 

Gestapo přehlédlo letáky, které rodinu mohly stát život

Nebylo to ale poprvé, kdy Marii Šandové hrozilo smrtelné nebezpečí. Narodila se 15. srpna roku 1933 v Golčově Jeníkově. Její otec Josef Husa byl bývalý voják, který s československými legiemi absolvoval strastiplnou cestu po transsibiřské magistrále. Za svou statečnost dokonce obdržel v roce 1918 vyznamenání Válečný kříž. Měl také od roku 1950 právo nosit odznak Čs. dobrovolníků z let 1918–1919. Po návratu do Československa sloužil jako strážmistr na Podkarpatské Rusi, která se stala součástí Československa.

Marie Šandová vzpomíná, že během druhé světové války schovával ve sklepě muže, kterého hledalo gestapo. O koho šlo konkrétně, ovšem neví. Naštěstí se ho podařilo přesunout jinam den před tím, než gestapo přišlo k Husovým na prohlídku. I tak ale mohlo všechno dopadnout velmi špatně. 

„Sousedky mě odvedly hned, jak přišlo gestapo k nám. Jen jsem viděla, jak k nám přišli a chtěli od tatínka legionářské knihy. Tatínek totiž psal paměti a měl je doma. Ale ani já a nikdo z nás jsme nevěděli, kde jsou schované, a naštěstí je nenašli. Ale maminka v té době po Golčově Jeníkově roznášela letáky. A měla hrozný zlozvyk, že všechny písemnosti dávala za sklo do kredence tak, že byly vidět. Němci stáli zády ke kredenci a maminka si všimla, že přímo za nimi je protinacistický leták. Když mi to vyprávěla, tak se stále třásla. Oni si toho naštěstí nevšimli,” vzpomíná Marie Šandová.

Muž, který se u nich skrýval ve sklepě, potom našel úkryt u selky, kde ho ale gestapo objevilo, a oba je zavřelo. Rodina Husových pak měla strach, jestli je při výslechu neprozradí, což se naštěstí nestalo. 

Židovské kamarádky si u ní schovaly své hračky

Golčův Jeníkov byl před válkou domovem prosperující židovské komunity s kořeny sahajícími až do konce 13. století. Marie Šandová se jako malá kamarádila s židovskými dívkami Milenou a Helenou Katzovými. Za okupace nesměly chodit do školy, a tak jim pan Offer, úspěšný židovský obchodník, ke kterému rodina Husových chodila nakupovat, zřídil domácí školu. Navštěvovala ji s nimi i malá Marie Šandová, než nastoupila na základní školu. „Než šly do transportu, tak se se mnou přišly rozloučit. Každá si ke mně přinesla něco schovat, že až se vrátí, tak si to vezmou. Nevrátily se nikdy,” vypráví pamětnice pohnutým hlasem. 

Jedna z mála židovských obyvatel, která se vrátila do Golčova Jeníkova po válce, byla Gertruda Picková, přítelkyně maminky Marie Šandové. „Říkala jsem jí v dětství tetičko. Těsně před tím, než šli do koncentráku, se z Prahy vrátila domů, do své továrny. Já jsem tehdy šla ze školy a viděla jsem ji v okně. Zavolala jsem na ni: ‚Přijď k nám, tatínek každý den poslouchá Londýn, pojď si to poslechnout!‘ Ona ale utekla,” vybavuje si Marie Šandová svoji dětskou prostořekost. Po válce byla s Gertrudou Pickovou stále v přátelském kontaktu a nakonec po ní i zdědila její majetek. „Polovičku jsem nechala státu, protože mi to přišlo proti mysli,” říká pamětnice.

V ohrožení života se do konce války ocitla ještě jednou

Zásahu během střelby německých vojáků vlastně Marie Šandová unikla dvakrát. Podruhé se to stalo na hrázi rybníka, kde byla s dalšími dětmi, a jiná německá skupina, která utíkala na západ, si vybrala cestu kolem nich. „V Golčově Jeníkově jsme bydleli u rybníka a hráli jsme si na hrázi. Tamtudy Němci utíkali pryč. Zahlédli nás a začali po nás střílet, bezdůvodně. Byl konec války a oni stříleli úplně bezhlavě. Všichni jsme padli na zem, takže nikoho netrefili, a Němci utíkali, co mohli. Doma mi pak naplácali, že jsem tam neměla chodit,” vypráví. 

Marie Šandová si z roku 1945 vybavuje i americká letadla, která omylem shodila také dvě či tři pumy do lesa asi tři kilometry od města. „Šli jsme se tam samozřejmě podívat a za to jsem taky dostala výprask. Byly tam krátery po bombách. Nikdy bych nevěřila, že to může udělat tak velkou díru,” vzpomíná. V okolí Golčova Jeníkova zbylo po Němcích mnoho různých věcí, někdy i nebezpečných. „Soused mi řekl: ‚Pojď, Marunko, jdeme se podívat, co tam ti Němci nechali.‘ A ležel tam nabitý revolver, tak jsme si s ním hráli. Němci se zbavovali všeho, pamatuji si třeba na odstavené auto v polích plné krásných koberců,” vzpomíná Marie Šandová na výpravy po okolí se svými vrstevníky.

Komunisté zavřeli oba strýce do vězení

Základní školu v Golčově Jeníkově dokončila v roce 1946 s vyznamenáním, přesto ji nepřijali na gymnázium. Podle Marie Šandové to bylo proto, že byl její otec s československými legiemi v Rusku. Ani později neměla dobrý kádrový profil, nikde ji prý nechtěli vzít ani do učení. „Můj strýček Václav Čupík měl obchod a tam jsem se u něj učila načerno. Nebyla jsem nikde vedená. Strýčka pak zavřeli pro údajnou protistátní činnost. Vzali mu obchod, dosadili tam národního správce a moje hodná tetička správci řekla, že jsem se tam učila,” vzpomíná. Národní správce ji vzal tedy do učení už oficiálně. Marie Šandová pak začala chodit do Kutné Hory do pokračovací školy, aby měla výuční list. Nakonec se po čase ve stejném obchodě stala vedoucí prodejny. 

„Když zavřeli mého strýce Čupíka, všechno tehdy bylo na lístky. Tak sebrali všechny možné látky, které měla moje tetička doma, a vytahali to do výlohy. Mělo to působit, jakože ukrýval zboží a byl to špatný člověk,” vzpomíná. Oba její strýcové, jak Václav Čupík, který byl vlastně manželem sestry matky Marie Šandové, tak Karel Smutný, což byl bratr matky Marie Šandové, byli podle ní členy protikomunistické skupiny, a proto je režim odsoudil na deset a patnáct let do vězení; vězněni byli v lágru v Jáchymově. 

Zamknul zbraně, aby nedošlo k masakru

Se svým mužem Karlem Šandou, se kterým žije dodnes, se Marie Šandová seznámila na základní škole. Brali se v roce 1953, kdy jí bylo dvacet let. Její muž byl o rok starší a čekala ho vojenská kariéra. Z Golčova Jeníkova se odstěhovali hned následujícího roku – Karla Šandu převeleli k posádce do Plzně, kde se jim narodila první dcera. Tam žili devět let a potom Karla Šandu převeleli do Kralovic u Plzně. Zde strávili tři roky a narodila se jim tu dvojčata. Potom se rodina stěhovala do Mostu a nakonec, v roce 1973, do Mariánských Lázní, kde už zůstala natrvalo.

V Mostě zažili okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. „Manželovi telefonovali, že má jít zpět do kasáren, a než se stihl obléci, tak už nám jely pod oknem tanky. Do Mostu ale přijeli Němci, to nebyli Rusové,” vzpomíná.

Karel Šanda se tehdy vydal do kasáren zabezpečit sklad zbraní, protože na velitelství panovala obava, aby se někteří čeští vojáci nezmocnili zbraní a nesnažili se na okupační armádu útočit a nevyvolali tak masakr. „Nikdy jsem manžela neviděla tak nešťastného jako tehdy, když přijeli tihleti ‚bratři‘,” dodává Marie Šandová.

V Mostě tehdy pracovala jako bytová referentka pod místním národním výborem. V Mariánských Lázních pak Marie Šandová pracovala v klenotnictví a v opravně hodinek. Postupně se stala vedoucí klenotnictví. Zde zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1988. Konec komunistického režimu o rok později přivítala, ale aktivně se politického dění neúčastnila. V roce 2024 stále žila v Mariánských Lázních se svým manželem.