Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Sandová (* 1916  †︎ 2012)

• narozena roku 1916 v Třebívlicích u Lovosic

• ještě před válkou vystudovala farmacii

• za 2. světové války prošla Terezínem, Osvětimí-Birkenau a Freibergem

• rodiče a bratr již v roce 1941 vězněni v ghettu v Lodži

• rodiče věznění nepřežili, bratr uprchl na Slovensko, přidal se k čs. zahr. armádě a v jejích řadách se dočkal konce války

• v Osvětimi zahynul její první manžel

• v dubnu 1945 utekla z evakuačního vlaku u Českých Budějovic a do konce války se skrývala

• po válce žila v Praze

Marie Sandová, rodným příjmením Arnsteinová, se narodila 4. října 1916 v Třebívlicích u Lovosic, kde žila asi do 8 let věku. V roce 1925 se přestěhovala s rodiči a bratrem do převážně německých Litoměřic, kde později vystudovala české gymnázium. Poté pokračovala studiem farmacie v Praze. „V septimě nebo v oktávě po nás chtěli, abychom každý měli německého kamaráda a mluvili s nimi chvíli česky, chvíli německy. Tak jsem tam měla jednu Němku, ale maminka mi k ní domů brzy zakázala chodit, protože to byli praví henleinovci… Já když vidím bílé podkolenky, tak je mi spatně. Ale musí se nechat, že oni byli turisté a hezky udržovali turistické stezky v okolí.“ Během studií v Praze se Marie Sandová seznámila se svým prvním manželem MUDr. Jiřím Švarcem, praktickým lékařem z Plzně. V roce 1937 se vzali a o rok později Marie promovala.

Zábor Sudet a začátek okupace

Již za rok po její promoci ale bylo všechno jinak. Židé byli postupně izolováni od zbytku společnosti. Mezi profese, které nemohli vykonávat, patřila i farmacie. „Pracovala jsem načerno v jedné lékárně v Plzni v Doubravce. Manžel ordinoval jako praktický židovský lékař a mohl léčit pouze Židy. Když šel večer za pacientem, musel se hlásit na gestapu. Strašně se změnil. Dříve býval veselý a s každým si rád popovídal, každý ho znal. Ale když musel pak ordinovat jen pro Židy a ještě měl ten starobinec na triku, to už pak nebylo hezké.“

Rodiče Marie Sandové Ferdinand a Františka Arnsteinovi se museli po záboru Sudet prakticky ze dne na den vystěhovat ze svého bytu v Litoměřicích a odejít do Prahy, kde jim naštěstí s bydlením pomohl matčin bratr Karel Hartmann, úspěšný reprezentant v ledním hokeji a olympionik, později sportovní žurnalista. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Hartmann)

Ztráta rodiny

Ruku v ruce s vyřazováním Židů z veřejného života šlo i zabavování jejich majetku, které na rozkaz gestapa prováděli pracovníci příslušné židovské obce. „Nejhorší pro mě bylo, když mi odnášeli šicí stroj. Já měla nejmodernější zaklápěcí singrovku v ořechovém dřevě. Prostě přišli: ,My si jdeme pro šicí stroj...‘ A přede mnou mi ho odnášeli ven! Všechno možné brali, lyžařské boty, kožichy, šperky, psa... Manžel měl dobrmana, tedy já jsem měla dobrmana, já jsem s ním chodila ven. Tak toho jsem řekla, že nedám, a poslali jsme ho do Třeboně k švagrovi.“

Marie Sandová si duchapřítomně dělala všechny soupisy odevzdávaných věcí v kopiích a ty si nechávala orazítkovat. Po válce jí to pomohlo část svého majetku s pomocí úřadů dohledat zpět. Tak našla v Praze-Libni i svůj předválečný vůz Praga Super Piccolo, který pak věnovala svým zachráncům. „Oni to pak prodali, ale to už byla jejich věc. Co já bych dělala s takovým velkým autem.“

Rodiče a bratr byli transportováni už v roce 1941 do Lodže. „A já jsem dva měsíce nevěděla, kde jsou, matka, otec a bratr Rudolf. Až potom jsem dostala lístek. Maminčino písmo jsem poznala. Že měl tatínek zápal plic a že jsou v Lodži. Mohla jsem jim posílat peníze. Ale musela jsem pěšky z Doubravky na Lochotín, kde byla jedna pošta pro Židy. Načež po válce mi bratr říkal: ,Ty jsi posílala hodně peněz, ale nestačilo to ani na bochníček chleba.‘“

Otec zemřel přímo v Lodži a byl pohřben na rozlehlém místním židovském hřbitově ve čtvrti Maryšín. Maminku během jednoho zátahu v ghettu postřelili a odvezli neznámo kam. Bratr se zátahu vyhnul díky své práci sanitáře. Později se mu podařilo z Lodže uprchnout do ghetta v Čenstochové. Odtud se dostal na Slovensko, kde na konci roku 1944 vstoupil do 1. čs. armádního sboru, se kterým se dostal na své narozeniny 28. 5.1945 do Prahy.

Transport do Terezína

Marie Sandová v manželem odjela do Terezína z Prahy transportem Ca 24. října 1942. Předtím ale ještě museli strávit tři týdny v krajně nepohodlném prostředí shromažďovacího tábora u Veletržního paláce. „Pak jsme se najednou museli seřadit, těch našich padesát kilo do rukou a na záda. A jak jsme šli okolo takového stolu, všichni jsme museli podepsat, že se zříkáme veškerého majetku ve prospěch Říše. No, nepodepište to.“

 Unikla transportu smrti

V Terezíně byl už v době jejího příjezdu připraven transport By, vůbec první transport z Terezína do Osvětimi. Marie, stejně tak jako většina ostatních z transportu Ca, byla již napsána na jeho transportním seznamu. Manželovi se ale podařilo ji vyreklamovat díky známosti s MUDr. Alfredem Ofnerem. Tím jí zřejmě zachránil život. Celkem bylo transportem By deportováno 1838 osob, 1805 zahynulo a jen 33 se dočkalo konce války. To nejsou ani dva lidé ze sta!

Život v ghettu

Marie Sandová v ghettu brzy sehnala dobrou práci v lékárně, na kterou měla vzhledem ke svému vzdělání kvalifikaci. Nejdříve pracovala v Centrální lékárně, později v jiné v Sudetských kasárnách. „Pak jsem přišla jednou ráno na dvůr Sudetských kasáren a koukám, co se děje! Všechno na zemi. Oni přes noc vyházeli všechno oknem z druhého patra dolů, aby udělali místo pro archiv! Ti Němci byli jako pominutí. Během jednoho dne musela být celá kasárna vyklizená a pak tam rok nebylo nic!“

Po urychleném vyklizení Sudetských kasáren pracovala Marie Sandová v nemocniční lékárně na druhé straně Terezína ve Vrchlabských kasárnách, což byla bývalá vojenská nemocnice. S manželem bydleli každý zvlášť. Marie nejdříve v Hamburských kasárnách, později v menším civilním domě.

Dodnes si živě vzpomíná na velkou okrašlovací „potěmkinádu“ v souvislosti s návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v červnu 1944. „Když se dělalo zušlechťování Terezína před návštěvou Mezinárodního výboru Červeného kříže, tak to se drhly chodníky, všechno muselo být vyglancované. Některé ženy byly vybrané, že mohly jít plavat, dostaly plavky. Děti dostaly sardinky. Kolotoče tam byly postavené na náměstí. To byl skutečný cirkus.“

Odjezd do Birkenau

Tři měsíce po okrašlovací akci a relativním letním klidu došlo v Terezíně k poslednímu velkému vylidňování ghetta. Během pouhého měsíce, mezi 28. zářím a 28. říjnem 1944, bylo do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau odvezeno bezmála 18,5 tisíce lidí.

Odjezd se nevyhnul ani Marii Sandové. Ač mohla jako vedoucí lékárny v ghettu zůstat, dobrovolně následovala svého manžela 1. října 1944 transportem Em. A byla to jejich poslední společná cesta. Hned po příjezdu do Birkenau neprošel MUDr. Švarc vstupní selekcí. Udělal totiž osudovou chybu, když zřejmě ve snaze získat snadnější pracovní zařazení či jiné úlevy poukazoval na trvalé následky dávného zranění ze sportu. „Tak jsme přijeli do Osvětimi. ,Všechno nechte tady, všechno dostanete na ubytovně, nic si neberte s sebou!‘ A teď jsme šli, ženy vlevo, muži vpravo. Stál tam takový drobný vojáček, ukazoval sem, ukazoval tam, prohlédl si mě, mám jít tam... Potom mi jedna žena, která byla jako ošetřovatelka u mého manžela v ordinaci, řekla: ,Já jsem viděla pana doktora, on mu tam vykládal, že má tady něco na ruce.‘ On totiž moc neuměl německy, Třeboňák, no. Jako kluk měl z fotbalu narušený loket, ale vůbec mu to nevadilo. Kdyby řekl ,Ich bin Arzt‘, tak prošel. A on mu tam začal něco vykládat...Tím se sám odsoudil. Já jsem se pak jedné Polky ptala: ,Když můj muž šel tam na druhou stranu...‘ – ,Tak ti kouří támhle z komína, můžeš ho dejchat.‘“

Marie Sandová byla poslána na správnou stranu, která prozatím znamenala život. Táborová realita ji ale od prvních chvil šokovala. Zbavena všech osobních věcí, ostříhaná do hola, vystavena nelidskému režimu největšího německého vyhlazovacího tábora brzy pochopila, že hranice mezi životem a smrtí je na tomto strašlivém místě velmi tenká. „Chodil tam jeden esesák a vybíral děvčata. Vtom si na mě jedna starší žena od vedle lehla a povídá: ,Zakryj si ten svůj obličej! Schovej se pode mě, on vybírá hezké holky.‘ Vybral asi deset žen, ty odvedl, víckrát je nikdo neviděl. Pak jsme se dozvěděly, že jim brali krev pro německé vojáky. Čili oni jim brali krev, dokud neumřely! Takhle mě tam zachránila ta starší Vídeňačka.“

Naštěstí již po necelém měsíci se Marie Sandová ocitla v saském Freibergu.

V továrně ve Freibergu

V provozu ve Freibergu pracovala Marie ve výrobě dílů balistické rakety V2. S kamarádkou Herthou Freundovou-Weissovou nýtovaly jedno z křidélek této obávané zbraně. Marie potkala v továrně i pár Němců, kteří se dokázali chovat lidsky. Jeden z německých zaměstnanců jí například daroval obnošené punčochy své ženy, jiný pro ni ukradl hlávku zelí, o kterou se pak Marie rozdělila se spolubydlícími. Další německý dělník dokonce sehnal jedné vězeňkyni civilní oblečení a zmizel společně s ní.

Evakuační anabáze

Na začátku dubna 1945 musela s ostatními vězeňkyněmi podstoupit bezmála měsíc dlouhou evakuační anabázi na korbě otevřeného nákladního vagonu do Flossenbürgu, kam ale nikdy nedojely. Z Freibergu jely do Čech přes Dubí na Třebušice (Triebschitz), pak dále přes Plzeň, kde chtěla utéct a schovat se u bývalé spolužačky, ale zahlédla ji esesačka, když se krčila pod vagonem.

Cesta pokračovala na Klatovy, kde jim místní ženy házely bochníky s chlebem. „Ale esesák je odháněl, tak se nám do vagonu podařilo dostat jen jeden bochník chleba a každá si mohla jednou ukousnout. V té době jsme již tři týdny nedostaly žádné jídlo.“

Útěk

Následovala cesta oklikou do Českých Budějovic, kde se ve vlaku rozšířila zpráva, že jedou do Mauthausenu. To už byly v uzavřených nákladních vagonech. Tři děvčata se tehdy rozhodla pro útěk. „Šest kilometrů za Budějovicemi vlak zastavil, zpomaloval, měl tam červenou a nemohl dál. A já jsem si najednou řekla: Ne! Ta moje tchyně třeboňská, ta už by tady dávno vyskočila, jak byla stará, a já tady ještě trčím. Byla jsem tak hubená, že jsem se tím malým protáhla a po straně, jak je ten žebřík, jsem sjela dolů pod násep. Vilma za mnou hodila pantofle. Herta a Gusta lezly za mnou. Vlak zastavil a v tu chvíli esesáci: ,Da ist jemand heraus gesprungen!‘ A začali po nás střílet. Jenže byla tma, bylo to v noci. My jsme si tam lehly. A to byl nejšťastnější moment mého života, když se ta kola nad námi zase začala točit a vlak jel dál. Ten transport pak dojel do Mauthausenu, kde ještě zemřelo hodně děvčat.“

Byla neděle 29. dubna 1945. V šest ráno se děvčata rozhodla, že půjdou za známým Marie Sandové, majitelem koloniálu Karlem Kubalem do Třeboně. Protože měly označené oděvy, nemohly stopovat a vydaly se do Třeboně pěšky. Gusta z Plzně brzy nemohla jít dál a našla útočiště na blízkém statku. Marie s Hertou Freundovou dorazily do Třeboně v jednu hodinu odpoledne. „Když jsme přišli ke Kubalům na dvůr, starej Kubal povídá: ,Karle, jdi domů, přišly ti tam dvě cikánky a Božena je tam sama.‘ Totiž ten první otevřený vagon, ve kterém jsme byly, byl uhlák. A my jsme byly celé černé, jak jsme ležely v tom mouru. Přišel Kubal a já povídám: ,Pane Kubal, Vy mě nepoznáváte?‘ – ,Ježišmarjá, milostpani...‘ To pro mě bylo jako facka, když mi řekl milostpaní!“  

Konec války

Bylo potřeba několika van teplé vody, než se podařilo z mladých uprchlic smýt mour a špínu. Jejich táborové oděvy, ve kterých strávily nepřetržitě sedm posledních měsíců, ani nešly spálit, jak byly špinavé. Karel Kubal je musel zakopat v lese. V poměrně hojně navštěvovaném domě, kde byl zároveň obchod, nemohla děvčata zůstat. Bylo to příliš nebezpečné. Karel Kubal jim domluvil náhradní azyl u nedaleko bydlící paní Kaprálové, vybavil je chlebem a cukrem a přidal ještě cennou radu. „Nic jiného nejezte. Jen ten chleba a občas kostku cukru.“

U paní Kaprálové, která byla sama Židovka, ale deportaci se vyhnula, neboť žila ve smíšeném manželství, pak přečkaly posledních deset dnů války až do 9. května 1945.

Život v Třeboni po válce

Hned, jak to bylo možné, nechala si Marie Sandová v Třeboni úředně otevřít byt po své tchyni. Bylo jí jasné, že vzhledem k jejímu věku se z koncentračního tábora určitě nevrátí. Do prázdného bytu se nastěhovala i s Hertou. Brzy si našla i práci v místní lékárně. Když pracovníci městského úřadu viděli jejich ostříhané hlavy z koncentračního tábora, nechali hned stejně upravit účesy Němkám internovaným na třeboňském zámku.

29. května 1945 dostala korespondenční lístek. „Jen jsem viděla podpis... To bylo takové štěstí, já jsem plakala, že jsem zpočátku ani nebyla schopná ten lístek přečíst. Brácha se vrátil! Dozvěděl se, že jsem v Třeboni, a tak mi napsal ten lístek. ,Vrátil jsem se jako voják československé armády.‘“

V Třeboni zůstala Marie Sandová dva roky, než se rozhodla odejít do Prahy. „Bylo mi třicet a chtěla jsem se znovu vdát. Bylo mi jasné, že v Třeboni se nevdám, že musím někam, kde je víc lidí.“

Přestěhování do Prahy

V Praze si našla práci ve Frýdově lékárně ve Vršovicích a zpočátku spala po známých. Později se dozvěděla o volné garsonce v Lublaňské ulici, kterou se jí podařilo po velkém boji získat, ačkoli na ní bylo dalších třicet žádostí. „Přišla jsem do garsonky a první, co jsem viděla, po zdi tam lezly štěnice. Tak jsem si hned objednala ,endlösung‘, abych se vyjádřila po terezínsku. Všechno se zalepilo, oni mi to vyplynovali a pak jsem se teprve nastěhovala.“

Za pár let se Marie podruhé provdala za Ludvíka Sanda, magistra farmacie z Bulovky, kterého znala už z Terezína. V roce 1954 se jim narodila dcera Luisa. Větší byt v Londýnské ulici získali opět za dobrodružných okolností.

V roce 1975 přijala Marie Sandová pozvání do USA a během šestitýdenního pobytu navštívila mimo jiné i kamarádku Hertu Freundovou-Weissovou na Floridě. Manžel Ludvík Sand zemřel v únoru 1991.